Argentinský president Milei zlikvidoval 15 tisíc státních pracovních míst
Ve středu dne 3. dubna 2024 bylo v Argentině ohlášeno propuštění 15 tisíc státních zaměstnanců, a to v rámci snah presidenta Javiera Milei o ráznou kampaň v seškrtání státních výdajů. „Mluvčí presidenta Manuel Adorni oznámil snížení počtu zaměstnanců na novinářské konferenci, popsal je jakožto klíč k Mileiově slibované reorganizaci argentinského nabobtnalého veřejného sektoru. ‚Je to část práce, kterou děláme kvůli omezení státních výdajů,‘ řekl reportérům. Popsal propuštěné pracovníky jako zátěž pro daňové poplatníky. ‚Pravděpodobně neměli přesně určenou práci,‘ řekl‘“ Rozzuření zaměstnanci se pokoušeli dostat do svých pracovních míst, bubnovali, nadávali na své popuštění jakožto nespravedlnost a požadovali své znovupřijetí do práce. Jinde se píše, že: „Poslední výpovědi dostali zaměstnanci ministerstev, která Milei slíbil zrušit, například Národního institutu proti diskriminaci, a řady státních agentur - včetně ministerstev hospodářství, energetiky a sociálního zabezpečení.“ Naše media o tomto počinu téměř neinformovala.
Dle odhadu Mezinárodní organizace práce měla Argentina k roku 2022 skoro 18 % pracovní síly z celkové pracovní síly zaměstnánu ve státním sektoru. Jinde se uvádí, že: „Počet veřejných zaměstnanců v Argentině narostl strmě za poslední dekádu. Mezi 2001 a 2014 počet zaměstnanců veřejného sektoru narostl o 70 % z 2,3 milion na 3,9 milionu. Přes 80 % tohoto nárůstu nastalo na úrovni správy provincií a obcí. Výsledkem tohoto podíl zaměstnanců veřejného sektoru na argentinské pracovní síle dokonce roku 2014 narostl na 18 procent, nad latinskoamerický průměr 12 procent a poměr veřejných zaměstnanců k populaci v práceschopném věku narostl na 11 procent…“ Od té doby počet státních zaměstnanců ještě dále narostl: „Podle nové zprávy od z think-tanku IERAL, která bere do úvahy tři úrovně národní, provinční a obecní správy, počet zaměstnanců veřejného sektoru narostl o 34 procent mezi roky 2011 a 2022, zatímco za stejnou dobu místa v soukromém sektoru narostly jen o tři procenta.“ Je samozřejmě otázkou, zda tato čísla zahrnují i takové profese jako jsou učitelé, lékaři a podobně? Možná jsou tedy uvedené údaje podhodnocené. Nicméně i tak je patrné, že propuštění 15 tisíc státních zaměstnanců je spíše kapkou v moři.
Samozřejmě Mileiovy snahy narazily na odpor a pozdvižení mezi propuštěnými státními zaměstnanci, jak již bylo zmíněno. Podívejme se krátce na to k čemu tato Mileiova akce povede. Na jedné straně přijde 15 tisíc lidí o práci u státu. Stát jim tak nebude muset vyplácet jejich platy. Ušetřené peníze by za normálních okolností nemusel tedy vybírat na daních. Více peněz by tak díky menším daním zbylo v kapsách daňových poplatníků. Ti by peníze navíc mohli utratit za některé zboží a služby. Koupili by si třeba více jídla anebo lepší jídlo, či nový tablet, novou pračku nebo knihu či by zaplatili dětem lepší vzdělání na soukromých školách anebo si koupili lepší léky. Peníze tedy přitečou třeba k podnikatelům, kteří prodávají jídlo a knihy. Tito podnikatelé nyní začnou více vydělávat, a pokud si budou jisti, že situace se nevrátí rychle do starých kolejí, tak svoji výrobu rozšíří, přidají peníze stávajícím pracovníkům a přijmou nové pracovníky. I kdyby výrobu vůbec nerozšířili, nezvýšili by svým pracovníkům mzdy a nepřijali ani jednoho nového pracovníka, tak nově vydělané peníze utratí za výrobky a služby jiných podnikatelů a u těchto podnikatelů dojde k rozšíření výroby, k nárůstu mezd a k přijetí nových pracovníků. Někde tedy nějaká pracovní místa zaniknou, ale někde jinde jiná pracovní místa opět vzniknou. Dojde tedy k dočasnému zvýšení nezaměstnanosti a po nějaké době k tvorbě nových pracovních míst. Další možností je, že daňoví poplatníci nově získané peníze uspoří a použijí je na investice do rozšíření nebo zavedení nových výrob, a tím rozšíří někdy v budoucnosti zásobu zboží a služeb. A na rozšíření výroby a zavedení nové výroby budou opět potřeba zaměstnanci.
Případ Argentiny je ovšem poněkud jiný, protože primárním cílem zrušení uvedených pracovních míst je snaha ušetřit výdaje státního rozpočtu a srovnat je s příjmy státu. Snaha, která se jak se zdá, se zatím daří. Stát si tak nemusí půjčovat od bank a jiných institucí. Místo toho si dané peněžní prostředky mohou půjčit podnikatelé pro své investice do svého podnikání anebo občané, kteří za půjčené prostředky získají spotřební statky anebo statky dlouhodobé spotřeby. Čili místo státu půjčené peníze vydají podnikatelé a spotřebitelé na investice či za nákup zboží a služeb. Stát tak nebude platit státní zaměstnance, ale podnikatelé a spotřebitelé budou místo těchto zaměstnanců platit výrobce a poskytovatele služeb jinde. Ceteris paribus některá pracovní místa někde ubydou a některá jinde přibydou.
Případ Argentiny je specifický v tom, že stát si někdy nepůjčuje peníze, ale nechá si je přímo natisknout. To má samozřejmě za následek inflaci, která je v Argentině značná. Pokud by si tedy vláda nemusela díky Mileovým úsporným opatřením tisknout tolik peněz, vedlo by to k poklesu inflace. Což je při inflaci kolem 200 až 260 % ročně hodně pozitivní vývoj. Významně by umožňoval předvídat lépe další vývoj hospodářství a umožňoval by lepší ekonomickou kalkulaci podnikatelům i prostým lidem. Jak to ovšem bude se zaměstnaností v tomto případě? Stát z nově vytvořených peněz vyplácel platy svým zaměstnancům a tito chodili do práce (ovšem i na ně jinak dopadala vysoká míra inflace). Nyní dojde k tomu, že tito lidé nebudou zaměstnáni a stát nebude potřebovat tisknout tolik peněz. Inflace nebude tak vysoká. To povede k tomu, že lidem, kteří drží zůstatky argentinské měny peso se tyto zůstatky nebudou již (tak) znehodnocovat. Jejich výdaje tedy nebudou tak nízké a budou reálně větší než by byly, pokud by masivní inflace i nadále pokračovala. Tito lidé budou míti tedy větší kupní sílu a za ni si budou moci toho koupit více. Koupí si třeba více jídla anebo lepší jídlo, či nový tablet, novou pračku nebo knihu či zaplatí svým dětem lepší vzdělání na soukromých školách anebo si koupí lepší léky apod. Peníze tedy přitečou třeba k podnikatelům, kteří prodávají jídlo a vzdělávání. Tito podnikatelé nyní začnou reálně více vydělávat, a pokud si budou jisti, že situace se nevrátí rychle do starých kolejí, tak svoji výrobu rozšíří, přidají peníze stávajícím pracovníkům a přijmou nové pracovníky. I kdyby výrobu vůbec nerozšířili, nezvýšili by svým pracovníkům mzdy a nepřijali ani jednoho nového pracovníka, tak navíc vydělané peníze utratí za výrobky a služby jiných podnikatelů a u nich dojde k rozšíření výroby, k nárůstu mezd a k přijetí nových pracovníků. Někde tedy nějaká pracovní místa zaniknou, ale někde jinde opět vzniknou. Dojde tedy k dočasnému zvýšení nezaměstnanosti a po nějaké době k tvorbě nových pracovních míst. Zkrocení vysoké míry inflace vede zpravidla k dočasnému podstatnému nárůstu nezaměstnanosti a zde je tedy největší risiko pro J. Mileie a jeho tým. Dlouhodobější přínosy větší měnové pohody jsou však u tak vysoké inflace taktéž velmi výrazné a časem zcela převáží nad negativy. Chce to jen počkat. Řezat ve státem vytvářených pracovních místech však bude nutné v Argentině, pro zvýšení měnového klidu, ještě dále.