Nástin systému školství v Českých zemích za středověku do roku 1620
[Autor: M. Štěpaník]
Magdaléna Šustová, vedoucí oddělení dějin školství Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského tvrdí, že dějiny školství se začaly psát v dobách Marie Terezie, ta nastolila povinnost vzdělávání dětí.(1)
Obecná i odborná historiografie česká zná pro počátek našich dějin pro 10. století obvykle toliko jedinou školu v Českých zemích — školu na hradě Budči při kostele sv. Petra.(2)
Úvaha nad historickými prameny však dokazuje, že byly u nás už v 9. století školy, které předcházely učiliště na Budči, a to ve Velké Moravě a v Bořivojově českem knížectví. V obou případech je jejich vznik a existence svázána s počátky křesťanství v našich zemích. Svědectví o tom dokládají legendy: staroslověnské legendy Život svatého Cyrila a Život svatého Metoděje, latinské Diffundente sole, Kristiánova a Tempore Michaelis Imperatoris, všechny tyto pro období moravské, kdežto pro období prvních křesťanských Přemyslovců vedle latinského Kristiána ještě též obě církevně slovanské legendy o sv. Václavovi. Byly to údajně školy elementární i vyšší. Učily čtení a psaní, ale i předmětům, jež byly tehdy obvykle na církevních školách připravujících na kněžství.(3)
Pro 11. století máme zmínky o církevních školách, a to o škole olomoucké, o níž první zmínky pocházejí z roku 1073, dále škole brněnské z roku 1234, resp. škole znojemské z roku 1248. Benediktini působili v Rajhradě (1048), v Hradisku u Olomouce (1078) a v Třebíči (1109).
První světská škola, která je doložena, byla založena v roce 1270 v Praze.(4)
Již ze 14. století však máme informace o husté síti škol, a to nejen ve městech, ale rovněž na vesnicích, většinou financovaných soukromými založeními, ale rovněž i obcemi samými. Rovněž jsou přítomny farní a kolegiátní školy. Školy ve 14. století tak překvapivě neprovozovala církev, ale většinou lidé sami, pak obce a města a teprve poté církev.(5)
Chlapci navštěvovali školu od 7. roku věku; učili se základy psaní, čtení a počítání. První dívčí školy, resp. třídy postranní přidružené ke chlapeckým školám, lze v Čechách doložit až v polovině 16. století.(6) V Táboře však byly školy smíšené již v 15. století.(7)
Na Starém Městě pražském v polovině 16. století existovalo 7 - 8 partikulárních škol, což je mimořádné u evropských měst srovnatelné velikosti, která měla zpravidla pouze 1 – 2 školy tohoto zaměření. Dnes bychom je považovali za gymnázia, která z nich také později vznikla.
V evropském kontextu tak představovala školní síť v Českých zemích jednu z nehustších školních sítí v celé Evropě.(8)
Nepřekvapí proto, že čtvrtina bakalářů promovaných na pražské univerzitě v první polovině 15. století pocházela z vesnic.(9)
Např. Martin Luther (žijící 1483 – 1546) dával české školství za vzor celé Svaté říši římské.(10)
Již ve 14. století existovaly stupně vzdělávání.
Školská soustava po roce 1348 zahrnovala nejnižší stupeň vzdělávání, a to tzv. elementární školy, nazývané rovněž dětinské, malé nebo české, ve kterých se učitelé zaměřovali na to úplně základní vzdělání (psaní, čtení, počítání) a vyučovali v mateřském jazyce, dále školy latinské, tzv. minor, v nichž se žáci učili psát, číst, počítat a také náboženství a latinskou mluvnici, a konečně školy vyšší, tzv. partikulární.(11)
Pro představu, jak vypadala výuka v tehdejší elementární městské škole: Žáci seděli na prostých dřevěných lavicích bez opěradel, v místnosti, kde probíhala výuka, byly kamna, ve škole měl svou vlastní místnost také učitel, který tam bydlel, stejně jako přespolní žáci, kteří v ní přespávali. Žáci se nejprve učili rozpoznávat písmenka, potom četli slabiky, poté celá slova, a teprve když toto vše úspěšně zvládli, učili se psát. Jako studijní pomůcka sloužila žákům vosková tabulka, do které si vyrývali písmena a čísla. Učebnice v té době ještě neexistovaly, proto se žáci učili tím, že naslouchali učiteli a poté jeho slova opakovali. Při výuce počtů žáci užívali především ruce, resp. prsty na nich.(12)
Vyšší stupeň představovala škola partikulární nebo latinská. Partikulární školy vzdělávali budoucí univerzitní studenty a kněžský dorost. Mnozí historikové jako Šmahel nebo Čornej latinské školy připodobňují k nižším středním školám.(13)
Existovaly rovněž „internátní školy“, jež disponovaly prostornou místností, kde malí žáčkové mohli přespávat (např. město Kaňk).(14)
Po roce 1437 školství procházelo výrazným odklonem od náboženského vlivu a naopak příklonem k postupnému zesvětštění.(15)
Perlička je, že Viklef, Hus, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Jakoubek ze Stříbra, Mikuláš z Drážďan a další významní husité a ze začátku rovněž členové jednoty bratrské vystupovali proti vzdělávání a vzdělanosti.(16)
Již od počátku 15. století máme informace o veřejných i soukromých knihovnách.(17)
A jak to bylo s českým a moravským školstvím po roce 1620?
Marie Terezie „zestátnila“ základní školství až v roce 1774, přičemž základem tereziánské školské reformy bylo vybudování základních škol ve všech farních obcích.
František Morkes k tomu uvádí, že „Všeobecný školní řád z roku 1774 Marie Terezie je obecně vnímán i jako předpis, který v našich zemích zavádí povinnou šestiletou školní docházku. V posledních letech se však vyskytly určité pochybnosti o tom, zda je taková formulace historicky přesná, neboť základním úkolem Všeobecného školního řádu bylo vybudování systému škol, do nichž by děti mohly chodit. Císařovna Marie Terezie, která dokument podepsala, v něm také výslovně nenařizovala, že by děti do školy musely docházet. Mělo to určitě racionální důvody. Jestliže dosud v monarchii neexistovala relativně hustá síť škol, nebylo možné ani nařizovat, aby do nich děti chodily…Výraznou novotou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale i dívkám. Ty ale prakticky až do roku 1780 do škol nedocházely.“(18)
To je vše k nástinu dějin školství v Českých zemích, které se, jak doloženo výše, začaly psát až v dobách Marie Terezie, pro dívky však až po roce 1780.
(1) https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rodice-v-minulosti-posilali-deti-do-skoly-jen-neradi-prisli-tim-o-pracovni-silu-50492?dop-ab-variant=&seq-no=3&source=hp
(2) V. Novotný, České dějiny, Praha, 1912, str. 446.
(3) K. Čondl, První školy v Čechách a na Moravě, in: Dějiny pedagogiky, 6/1963, str. 697-709
(4) J. Horák, M. Kratochvíl, Nástin dějin pedagogiky, 2003, str. 28
(5) J.Čechura, České země v letech 1378 - 1437, str. 334 a J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, II. díl, str. 369
(6) M. Nodl, F. Šmahel, (edd.), Člověk českého středověku, str. 419
(7) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, I. díl, str. 255, 368
(8) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, II. díl, str. 365, 366
(9) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, I. díl, str. 256
(10) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, II díl, str. 369
(11) J. Horák, M. Kratochvíl, Nástin dějin pedagogiky, 2003, str. 28
(12) T. Vacínová, Dějiny vzdělávání od antiky po Komenského, 2009, str. 118-117
(13) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, I. díl, str. 253, 255, 257
(14) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, I. díl, str. 253, 255, 257. Kaňk je dnes součástí Kutné Hory.
(15) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, I. díl, str. 253, 255, 257
(16) J.Čechura, České země v letech 1437 – 1526, I. díl, str. 252
(17) M. Nodl, F. Šmahel, (edd.), Člověk českého středověku, str. 409: Např. v Brně na radnici byla veřejná knihovna již v této době.
(18) F. Morkes, Tereziánská reforma v českém školství, dostupné zde: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/827/terezianska-reforma-v-ceskem-skolstvi.html/%3E./.