Bydlení dělníků versus vesničanů v dlouhém 19. století: nástin (I/II)
Úvod
Dost často se soudí, že divoký kapitalismus 19. století znamenal masové zbídačování obyvatelstva. Lze se to například dočíst v knize "Základy sociální práce" od O. Matouška a kolektivu: "V 19. století dochází v důsledku industrializace k rozvoji měst a zbídačování širokých vrstev obyvatel." [1]. Přičemž třeba B. Loewenstein píše obecně, že vznikající průmysl chudobu nevytvořil (naopak chudobě nabízel práci). Avšak nová bída byla zřetelnější než stará, protože se koncentrovala na tovární regiony. Byla stupňována tím, že se do nich hrnuly nejen části vzrostlé vesnické chudiny, ale také obyvatelé zvláště zaostalých zemí, v Anglii především Irů [2]. O to zde ale přímo nejde. My se v této stati zaměříme jen na jednu z okolností zbídačování obyvatel v 19. století, a to na okolnost týkající se bydlení nižších vrstev obyvatelstva. Obecně se ví, že bydlení dělníků v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích či obecněji bydlení nižších vrstev obyvatel v rozvíjejících se městech nebylo nic moc. Došlo zde však k nějakému zbídačování oproti původnímu stavu? Někdy pravděpodobně ano, ale jindy dozajista nikoliv. To si nyní ukážeme na několika příkladech bydlení městských nižších vrstev a na příklady bydlení nižších vrstvách převážně na vesnici. Půjde zde zároveň o nástin této problematiky a typů zdrojů, které lze pro tuto problematiku použít.
Dělnické a hornické bydlení
Příklad z Vídně
Ve stati "Sociální reportáže Maxe Wintera jako prostředek boje s chudobou a jako historický pramen" od historika Pavla Kladiwy se lze dočíst příklad, který popisuje bydlení nižších vrstev v tehdejším hlavním městě habsburské monarchie Vídni. Článek M. Wintera z roku 1904 o činžovním čtyřpodlažním domě uvádí: "Ve vídeňském okrese Landstrasse, sedm minut jízdy tramvají od náměstí, stojí činžovní dům. Bydlí v něm 216 plátců činže, celkem více než tisíc obyvatel, mezi nimi asi 300 dětí. Ačkoli jsou nájemníci rozmíštěni do čtyř podlaží, připadá na celý dům jediný vodovodní kohout, a jako hygienické zařízení měl dům, přinejmenším ještě před pár lety, vlastní umrlčí komoru, kam museli být umístěni zemřelí. Každý nájemník má jen jednu místnost.... Každá místnost je asi dva a půl metru široká, pět metrů dlouhá a tři metry vysoká. Do třetiny pokojů, a dokonce do poloviny těch, jež se nacházejí v přízemí a v prvním podlaží, nikdy nepronikne sluneční paprsek." [3]. 216 plátců by mělo znamenat tedy 216 místností. Čtyřpodlažní dům tak měl 54 bytů-místností na podlaží a při počtu obyvatel něco přes jeden tisíc na jeden pokoj připadlo více než 4.63 člověka (1000/216). Šlo zde tedy o obytnou plochu (necelého - obyvatel bylo více než 1 tisíc) 2.7 metru čtverečného na osobu (4.63/(5 x 2.5 metrů plochy) a 8.1 metru krychlového obytného prostoru na osobu (5 x 2.5 x 3 metry výšky). Je ovšem nutné uvést, že dle autora statě se M. Winter věnoval převážně hraničním situacím, tj. nejkřiklavějším případům chudoby a sociální nespravedlnosti ve specifických oborech a oblastech [4]. Pravděpodobně tedy bydlení jiných vídeňských obyvatel z nižších vrstev mohlo být o něco lepší.
Příklady z Brna
Bydlení dělníků v hlavním zemském městě a jednom z největších měst Habsburské monarchie Brně popisuje významný moravský historik L. Fasora. Pro tovární dělníky v Brně byly typické velké pavlačové domy a kolonie dělnických domků. Dělnické kolonie byly častěji spontánní, často nepovolenou výstavbou z podřadného či přímo odpadního materiálu. Někdy stavěl kolonii zaměstnavatel. "Pavlačový dům připomínal v mnoha ohledech vesnici, vždyť na několik podlažích zde bydlelo směstnáno až sto rodin, odkázaných na společné sociální zařízení, všeobecný nedostatek prostoru a intimity - na druhé straně však o to více družněji a ze strany žen a dětí většinou v duchu vzájemné svépomoci." [5]. Dále autor píše, že: "Pronajímány byly hlavně byty nejmenší, sestávající podle výzkumů z let 1900 a 1901 pouze z kuchyně a jedné obytné místnosti (79 %), dvě obytné místnosti mělo 19 % dělnických bytů a jen 2 % byla větší ještě o předsíň. V průměru žilo v těchto malých bytech pět osob, stísněné poměry byly kompenzovány nižšími poměrnými náklady na nájem. Ten představoval spolu s náklady na stravu přibližně 80 % všech výdajů rodiny. Stavba vlastního domku pro naprostou většinu dělníků nepřipadala z finančních důvodů v úvahu, výjimkou byly výše zmíněné laciné domky na předměstích a nelegální stavby v koloniích. Chatrná obydlí v těchto koloniích implikovala i lidové pojmenování osad - Mexiko, Habeš apod." [6].
Zajímavé jsou také uváděné rozměry, které připadaly na některé z bytů. Zde jsou zřejmě dle dikce (slovo nejdrastičtější) uvedeny extrémnější případy: "Anketa sociálně demokratického časopisu Volksfreund ukazovala nejdrastičtější formy dělnického bydlení: "Cejl 87: Pokoj a kuchyň. Čtyři postele pro deset lidí. Vzduchový prostor na osobu 4.8 krychlového metru, vlhkost až ke stropu. Žádný vodovod, otevřený kanál, žumpa. Cejl 5: Pokoj bez předsíně. Dvě postele - osm osob. Pět nocležníků spí na zemi a platí 60 haléřů týdně. Vzduchový prostor na osobu necelých sedm krychlových metrů. Žádné vodovodní potrubí. Otevřený kanál. Žumpa. Ve dvoře chlévy. Hnůj. Smradlavý zápach. Tisíce much v létě...". Nejkatastrofálnější stav brněnských dělnických bytů konstatovala anketa u cihlářských dělníků, velmi špatný však byl stav mnoha obydlí v ulicích Pekařská, Dornych, Kopečná, Křenová a dalších. Podle M. Langerové připadal v největších pavlačových domech jeden záchod na 15-22 osob, pro osobní hygienu se musela přinést voda z vodovodního stojanu a v lavoru se postupně umyl otec, matka, ostatní dospělé osoby a nakonec ve špinavé a studené vodě také děti.". Dle autora se okrajově i v dělnickém prostředí vyskytovaly případy bydlení na solidní úrovni [7]. Pokud budeme uvažovat výšku stropu ve zde uvedených domech 3 metry, tak dojdeme k závěru, že v bytě na ulici Cejl č. 87 připadalo 1.6 metru čtverečného obytné plochy na osobu a v druhém případě v bytě na ulici Cejl č. 5 šlo o 2.33 metru čtverečného obytné plochy na osobu. Ovšem skutečnou výšku místností neznáme. Šlo by o hodnoty menší než je uvedený příklad z Vídně.
Příklady z Ostravy
Do třetice se podíváme na hornické bydlení z oblasti Ostravy. Použijeme přitom knihu "Na Šalamouně: společnost a každodenní život v největší moravskoostravské hornické kolonii (1870-1950)" od M. Jemelky, která je v tomto směru obzvláště detailní. Domy (čp. 450 až 479) v kolonii (šlo zde o první domy) z masivního cihlového zdiva kolaudované 1. března 1871 měly následující parametry: dozorecký byt se světnicí, dvěma komorami a obytnou kuchyní zaujímal plochu 47.3 m2, dělnický byt s obytnou kuchyní (3.80 x 4.15 m) a komorou (1.90 x 4.15 m) měl obytnou plochu 23.65 m2. Výška obytných místností zde není uvedena, s vyjímkou toho, že po adaptci z let 1907 až 1913 byla tři metry [8]. Adaptací byly dvě třetiny domů (u třetiny se výměra neměnila) rozšířeny: kuchyň měla 3.65 x 4.20 metrů a komora 3.92 x 4.2 metrů, výměra dělnických bytů stoupla na 31.8 m2. Hliněné podlahy byly nahrazeny deskovými, podlaha půdy byla dusána atd. [9]. Domy (čp. 619 až 630 a 653 až 666) povolené magistrátem roku 1873 měly plochu značně menší: obytná plocha dozoreckých bytů byla dle plánů 12 m2, v dělnických bytech byla dokonce poloviční. Tyto byty byly vytápěny kouřovými kamny [10]. Domy (čp. 706 až 711) povolené magistrátem roku 1883 měly následující parametry: průchozí kuchyň 2.78 x 2.60 metrů, za níž byla obytná místnost 4.12 x 4.10 metrů, světlá výška byla 3 m, obytná plocha byla 24.12 m2. Topné těleso bylo v obytné místnosti a cihlová kamna pak v kuchyni. Předsíň nepočítáme, protože byla společná pro dva byty [11]. Výstavba 22 dvoupodlažních osmirodinných domů mezi lety 1906 a 1917 měla tyto parametry: výška obytných místností byla 3 metry, byly zde spíže a splachovací záchody (ne zřejmě pro každý byt), podlahy na chodbách a v bytech byly šamotové. Byty byly s průchozí obytnou kuchyní 4 x 5 metrů, spíží 1.10 x 3.80 metru a pokojem 4 x 5 metrů, celková výměra byla 44.18 m2. Jiné prakticky totožné byty z téže výstavby měly plochu 44.52m2. Domácnosti byly elektrifikované, v kuchyni byl cihlový sporák, v pokoji železná kamna a v zahradě byla hospodářská budova obsahující chlévy [12].
Jemelka uvádí, že: "Možnost získat levné ubytování v závodních bytech a kus zemědělské půdy byla společně s vidinou relativně dobrého a pravidelného příjmu rozhodujícím argumentem pro odchod mužů a jejich rodin z tradičně agrárních regionů za prací do ostravské průmyslové aglomerace: roku 1910 činilo nájemné v bytě v přízemních čtyřrodinných domech 60, v dvoupodlažních osmirodinných domech 120 a v kasárnách 24 korun ročně. V meziválečném období se za byt v osmirodinných domech platilo přibližně 40 korun československých. Při poměrně nízkých nákladech na výstavbu a takřka zcela chybějící údržbě se nájemné stalo relativně jistým zdrojem příjmu, nelze však přeceňovat jeho výši." [13]. Ve výdajích hornické rodiny tvořilo roční nájemné ve srovnání s náklady na oblékání a stravu relativně nízkou položku: v rodině, v níž jedinou výdělečně činnou osobou byl muž - představený domácnosti, zaměstnaný jako havíř (průměrný roční výdělek roku 1910 byl 1253 korun nebo důlní dělník (1026 korun), se výdaje na činži pohybovaly mezi 4.8-9.6 % ročního příjmu (u důlních dělníků mezi 5.8-11.7 %); svobodní havíři bydlící v kasárnách vynaložili na činži průměrně jen 1.9 % , důlní dělníci 2.3 % ročního příjmu.". Vzhledem k tomu, že minimum havířů a důlních dělníků odpracovalo skutečně všech 12 měsíců roku (odstavení od práce či nemoc), tak u úplných rodin s jedním výdělečně činným členem činily náklady na bydlení maximálně 15 % ročního příjmu. [14].
Vraťme se k prvním domům z roku 1871, pro tyto uvádí Jemelka po zmíněné adaptaci následující stav: ani po adaptaci a odizolování z let 1906 až 1913 se vlhkost z bytů nevytratila, zdi zůstaly podmáčené až do výšky 150 cm a domácnosti byly zamořeny plísněmi a houbami. Problémem bylo špatné osvětlení přirozeným světlem (byty s okny na severní stranu), nedostatečné větrání, a především přeplněnost bytů. Obecně roku 1890 pro kolonii platilo, že v dozoreckých bytech bylo přibliženě 5 osob na byt, v dělnických bytech 7.5 osoby na byt, roku 1910 bydlelo v dozoreckých bytech 3.9 osob na domácnost a v dělnických domech 5.8 na domácnost [15]. Výše bylo uvedeno, že v domech kolaudovaných roku 1871 měl dozorecký byt obytnou plochu 47.3 m2, dělnický pak 23.65 m2. Z toho výpočtem dostaneme (s jistou mírou nepřesnosti - právě uvedené údaje o počtu osob na byt se týkají celé kolonie), že roku 1890 připadalo na osobu v dozoreckém bytě 9.46 metru čtverečného obytné plochy a v dělnickém bytě 3.15 metru čtverečného. V roce 1910 pak připadalo na osobu v dozoreckém bytě 12.13 metru čtverečného obytné plochy a v dělnickém bytě 4.1 metru čtverečného respektive 5.48 metru čtverečného u bytů, které prošly zvětšením v letech 1907 až 1913. Protože známe výšku místností u takto adaptovaných bytů (3 metry), tak můžeme vypočítat i objem obytného protostoru na jednotlivce. Šlo u dozoreckých bytů pro rok 1910 o 36.35 metru krychlového na osobu u dělnických bytů pak o 12.3 respektive 16.44 metru krychlového na osobu. Ve skutečnosti však pravděpodobně o něco méně, protože topná tělesa, jako jsou kamna, zabírají také určitou plochu. Tento poznatek může být aplikován možná i na příklady z Brna a Vídně výše. Domy (čp. 619 až 630 a 653 až 666) povolené magistrátem roku 1873 měly plochu značně menší 12 m2, v dělnických bytech byla dokonce poloviční. Zde musely být uvedené parametry podstatně horší. Pro 1890 jde u dozoreckých bytů o 2.4 m2 na osobu a v dělnických bytech jen o 0.8 m2 na osobu! Roku 1910 jde o 3.1 m2 a 1.03 m2 na osobou. To jsou velmi nízké údaje. Domnívám se, že ve skutečnosti mohlo klidně platit, že v malých bytech bydlely menší rodiny a ve větších bytech větší rodiny. Uvedené údaje (vytučněné) by tak vymezovaly krajní hodnoty obytné plochy. Byty v domech č. p. 706 až 711 na tom byly podobně jako byty v domech kolaudovaných roku 1871. Podstatně lepší parametry měly pak byty z let 1906 až 1917.
Jemelka za celou kolonii uvádí, že v letech 1890 až 1930 klesl průměrný počet osob ve všech bytech (tj. mimo kasárna) z 6.25 na 4.4. S klesající mírou zabydlenosti na jednu domácnost se zvětšovala i průměrná plocha připadající na jednu osobu: roku 1890 připadalo v dělnických bytech na osobu 2.2 m2 a začátkem třicátých let 20. století to bylo již 7.1 m2 [16]. Při třech metrech výšky obytných prostor bychom dostali 6.6 respektive 21.3 metru krychlového na osobu. Ovšem údaj o světlé výšce místností pro rok 1890 nelze brát - vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno - moc v potaz, takže skutečná hodnota uváděná pro tento rok by byla zřejmě o něco menší.
Z citované knihy je dobré uvést ještě pár zajímavostí: "Zvláště v zimních měsících se v obtížně vytápěných bytech tísnily až dvanáctičlenné domácnosti, průměrně však dělnický byt v letech 1890-1910 obývalo šest až osm osob. Jistou úlevu stísněným domácím poměrům dělnických rodin přinášely klimaticky příznivé měsíce roku, kdy děti a podnájemníci využívali k přenocování půdy a "lauby" v zahradách.". Zajímavé je i to, že domovní řád zakazoval používat sklepů a půd jako chlívků a zakázal chovat holuby. Ve starší části kolonie byl suchý záchod zabudován do hospodářkých budov za domem a vodu si obyvatelé museli nosit z hydrantů na ulici [17]. Vedle toho na Ostravsku existovaly ještě hromadné ubytovny tzv. kasárny, ty na Šalamouně pocházely z let 1889 až 1902 a měly mimo jiné i spolkové místnosti (závodní knihovna, menší sál) a správcovský byt. Při výstavbě se dbalo na dostatečné osvětlení a větratelnost místností, světlá výška pokojů byla obvykle 3.5 metru, vytápění železnými kamny bylo ve dvacátých letech 20. století nahrazeno ústředním vytápěním. Za nocleh se před první světovou válkou platilo celkem dost málo - jen 24 korun ročně, v meziválečném období to bylo průměrně korunu za osobu a týden. Ovšem vyskytovaly se zde stížnosti na špatnou stravu (k odstranění problému byly zavedeny zvláštní stravovací výbory) a celkem pochopitelně i konflikty při každodenním soužití [18].
První republika a komunismus
Pro ilustraci uveďme ještě některé údaje z doby první republiky a normované rozměry obytné plochy z této doby a doby komunismu. Podle sčítání lidu z roku 1930 zůstával dominantním typem městského obydlí byt o jednom pokoji s kuchyní (40 % všech bytů) nebo dokonce jen o jediné místnosti (23 %). Jen 18 % bytů mělo koupelnu, téměř tři čtvrtiny městských bytů již mělo elektrický proud, naopak plyn byl jen v největších městech. Přelidněnost zůstávala za první republiky citelným problémem - ve 23 % bytů připadaly na jednu místnost více než dvě osoby, z bytů o jedné místnosti byla přelidněných více než polovina, z bytů o dvou místnostech skoro čtvrtina [19]. Rakouská i prvorepubliková legislativa pracovala s velmi skromným výměrem doslovného existenčního minima 4 m2 obytných místností na osobu. Během socialistické výstavby v 50. letech teoreticky platila míra 12 m2, ale v praktické výstavbě se z důvodu potřeby maximální úspornosti ustálilo pravidlo 9 m2. Socialistický ekonom Ota Šlik počítal v roce 1968 se skromným kritériem 8 m2 plochy obytných místností na osobu a na základě toho uváděl, že přes 40 % obyvatel žije v přeplněných bytech Podle J. Rákosníka a Ig. Tomeše je srozumitelnějším kritériem přelidněnosti počet osob na jednu místnost - má jít o dvě (a více) osoby na obytnou místnost [20]. L. Fasora uvádí současnou normu (pramen pochází z roku 2004/2008), která požaduje 20 krychlových metrů na osobu [21]. Dnes jsou ve městech zpravidla místnosti nižší než dříve. Při výšce místností 2.5 metru by šlo o 8 metrů čtverečných obytné plochy na osobu.
Tolik tedy obecně poměrně známé okolnosti dělnického bydlení či bydlení městských nižších vrstev v dlouhém 19. století v rozvíjejících se městech a jejich aglomeracích. Otázkou nyní je zda bylo bydlení venkovských nižších vrstev lepší než nyní představené bydlení. A zda tedy v tomto ohledu došlo k nějaké pauperizaci. Přirozeně zde nemůžeme probírat veškeré tehdejší bydlení a srovnávat ho, ostatně větší část ho dnes již neexistuje a není doložena ani pořádně prameny. Místo toho tedy můžeme udělat jen určitý sběr pramenů a tento srovnat se sběrem provedeným výše. Tento sběr bude založen jednak na odborné literatuře, jednak na základě toho, co se dochovalo ve skanzenech a konečně na základě popisů v krásné literatuře. Budeme se zabývat především vesnickým bydlením v tzv. retardovaných čili zaostalých regionech, odkud pocházela značná část příchozích v 19. a raném 20. století do rozvíjejících se měst a jejich aglomerací.
Vesnické bydlení nižších vrstev v dlouhém 19. století v naučné literatuře
Vesnické bydlení nižších vrstev v 19. století je popsáno v různé odborné či naučné literatuře. Můžeme začít průvodcem z nakladatelství Academia "Skanzeny České a Slovenské republiky". Zde se lze dočíst například o sušce lnu (pazderně) ze Skanzenu na Veselém kopci. Suška sloužila k sušení lnu. To bylo poměrně nebezpečnou záležitostí z hlediska vzniku požáru, a proto vznikl tento typ objektu, který se stavěl dále od usedlostí. Přičemž však: "V minulosti byly sušky obývány nejchudší vrstvou obyvatelstva." [22]. Šlo však o extrémnější formu bydlení. Jinde se zde lze dočíst něco k hygienickým podmínkách bydlení. Chalupa z Herálce po Žákovou horou z roku 1821 obývaná drobnými zemědělci vykazuje mimo jiné následující: "Obytná i hospodářská část jsou pod jednou střechou vzájemně propojené, takže za nepříznivého počasí mohli obyvatelé obsloužit hospodářská zvířata aniž vyšli ven. Ze síně byl přístupný chlév, komora, obě světnice a otevřené ohniště s ústím do pece." [23]. Tento tzv. jednotraktový dům byl velmi častým typem obydlí nižších vrstev obyvatelstva na vesnici.
Zajímavé údaje najdeme i v knize "Průvodce českou historií: Vesnice" od autorů A. a V. Vondruškových. Podle nich komora v(e) (venkovských) domech nebyla vytápěna, a sloužila pro ukládání různých zásob a předmětů, byla často bez oken, někdy i s okny. A: "Komora se často využívala také jako ložnice rodiny hospodářova syna či svobodných členů domácnosti." [24]. To nás bude zajímat především v dalším výkladu. Pro oblast Šumavy autoři uvádějí, že: "V mimořádně mrazivých dnech brali lidé k sobě do tepla dobytek a drůbež (jako běžná praxe se uvádí ještě nakonci 18. století ve zprávách komisařů a u chudších chalupníků doloženo i v 19. století).". Někdy byla na půdě jinak poměrně velkých šumavských domů vestavěná prostá komůrka (bez vytápění), která většinou sloužila pro výměnkáře anebo jiného člena rodiny [25]. O rozměrech obytných částí domů se v této knize dozvíme spíše jen obecné údaje. Na Křivoklátsku byly původní plochy světnic mimořádně rozlehlé (doložena plocha i 50-60 m2), od 18. století se pak začaly poměrně často rozdělovat [26]. Ve valašských vesnicích se stavěly především přízemní roubené domy, z nichž mnohé měly až do konce 19. století dymné jizby. V rámci celých Čech i Moravy právě na Valašsku přežívaly nejdéle tyto archaické typy vesnických staveb a způsoby bydlení. "Valašské domy byly většinou trojprostorové; pod jednou střechou se vedle sebe nacházela světnice, síň a komora (případně místo ní chlév). Ve vyšších horských polohách se však ještě v 19. století objevovala i jednoduší a starobylejší forma dvouprostorového domu, kdy byla pod jednou střechou jen jizba a vedle ní komora či chlév. To byl celý dům." [27]. Pro vysvětlení dymná jizba je: "obytná místnost domu, v níž je umístěno otevřené ohniště, z něhož kouř uniká otvorem ve stropě, ale také okny a dveřmi." [28]. Člověk tedy pobýval v kouři.
Někdo by mohl namítnout, že vesničan bydlel ve vlastním a dělník a jiní představitelé městských nižších vrstev pouze v nájmu. Na tom jistě často bude pravda, i když nájem znamená často snadnější přestěhování za prací. Ovšem i na vesnici byly lidé, kteří bydleli v nájmu. P. Hora-Hořejš uvádí pro zemědělské nádeníky, že pokud nebyly najímáni jen příležitostně, tak jim statkář poskytoval i ubytování. V tak řečené ratejně: "Připomínala spíš stodolu než lidské obydlí. Vesměs v ratejně žilo-bydlelo několik rodin. Dodnes se užívá rčení "zima jako v ratejně". Svobodný nádeník raději spal v maštali, vždyť byl alespoň v teple a měl tam navíc klid, protože dobytek se mezi sebou nehádal.". Deputátníci, kteří bydleli na velkostatcích trvale měli zdarma byt. Prý však zajisté jednu holou místnost [29]. J. Machačová a J. Matějček uváděli pro zemědělskou čeleď: "Úplná nemajetnost kromě oděvu a drobných předmětů. Mzda převážně v naturáliích, možnost našetřit si několik málo zlatých a naturálie (výbavu, zvířata)." [30]. O vlastnictví bydlení však ani zmínka.
Vesnické maloměsto
Bydlení v prostředí vesnického maloměsta podává ve svých pracích o České Třebové regionální historik M. Šebela. Dodnes lze narazit v tomto městě na vesnické roubenky, umístěné doslova pár metrů od hlavního náměstí, které má zhruba 16 tisících obyvatel, a které se z venkovského městečka vyšvihlo díky rozvoji železniční dopravy a tovární výroby velikostně na úroveň menšího okresního města.
Šebela pro příklad cituje ve své knize jistého Jaroslava Hubálka, který popisuje byty zaměstnanců státních drah jako (zřejmě jde o popis vztahující se k začátku 20. století): "Dosti rozměrný byt s pěknou vyhlídkou na okolní lesy a vrchy má přidělen i kus zahrady s altánem, který stíní starý silný jírovec." [31]. O to nám zde však nejde.
Zajímavější je třeba Štarmanova chalupa na Zámostí, která je popsána takto: stavení mívalo původně jedinou obytnou místnost a klenutý chlév pro kozy [32]. Zajímavé je také to, co autor píše o chalupě Plocově č. p. 300: stavení bylo připomínáno roku 1839, roku 1903 došlo k uzavření trhové smlouvy mezi manžely Duspivovými jako prodávajícími a Antonínem Plocem, tkalcem, a jeho manželkou Josefou, roz. Duspivovou (dcerou manželů Duspivových), co kupujícími. Ve smlouvě stojí, že: "Bez srážky a ceny trhové vyhražují si páni manželé Josef a Barbora Duspivovi v prodaném stavení po sebe doživotní bezplatný byt v menší světničce a užívání chléva při ní se nalézajícího, v komoře místo pro brambory, společné užívání stodůlky a kromě velké světnice společné užívání všech ve stavení tom se nalézajících místností, což kupující trpět se zavazují.". Dle přiloženého výčtu zde bydlelo před úmrtím otce rodiny (An. Ploce) sedm lidí. Po manželově smrti, aby si vdova nějakou korunu přivydělávala pronajímala jednu světnici v chalupě zedníkům, tkalcům a jiným řemeslníkům přicházejícím do Třebové za prací [33]. Jak vidno, tak ani ve venkovském (či přesněji skoro venkovském prostředí) neplatilo to, že by lidé bydleli jen ve vlastním.
Maškova roubená chalupa č. p. 276 postavená roku 1778 se skládala ze: dřevěné verandy, dřevěného suchého záchodu, malé komůrky k uskladnění uhlí, malé světničky sloužící později jako kuchyň, hlavní obytné světnice a ještě jednoho malého sklípku. Stropy ve stavení byly všechny nízké, trámové. Autor k této chalupě uvádí, že manželé Maškovi žili i se synem v malé světnici o rozměrech cca 2 x 2 m, zatímco hlavní obytnou světnici obývali Kovářovi, rodiče paní Maškové. Teprve po jejich úmrtí se bytové podmínky Maškových zlepšily [34]. Výpočtem dojdeme, že manželé Maškovi se synem disponovali pouze 1.3 m2 obytné plochy na osobu. Zajímavá je také informace k chaloupce Robově č. p. 334. Ta měla jen jednu obytnou světnici s podlahou z udusané hlíny a připomínala se již roku 1814. V této chalupě měli kozli i slepice volný přístup až do světnice [35]. Autor uvádí i příklad obydlí těch nejchudších. Byla jím dřevěná chatrč v opukovém lomu, který byl nedaleko českotřebovské rotundy: zčásti vyhloubená ve svahu a přilepená ke skalní stěně, postavená z prken, plechů, starých cihel a různého jiného materiálu, který se dal zdarma obstarat. Ovšem její obyvatelé byly stiženi prý kořalečním morem [36]. Nešlo tedy běžně o typické bydlení.
[1] Matoušek, s. 116.
[2] Loewenstein, s. 36.
[3] Kladiwa, s. 135-136.
[4] Ibid, s. 144.
[5] Fasora, s. 177.
[6] Ibid, s. 177-178.
[7] Ibid, s. 178.
[8] Jemelka, s. 43 a 45.
[9] Ibid, s. 46.
[10] Ibid, s. 47-48.
[11] Ibid, s. 49-50.
[12] Ibid, s. 55-56.
[13] Ibid, s. 63.
[14] Ibid, s. 64.
[15] Ibid, s. 67.
[16] Ibid, s. 68.
[17] Ibid, s. 68 a 69.
[18] Ibid, s. 71.
[19] Rákosník, s. 295.
[20] Ibid, s. 296.
[21] Fasora, s. 178.
[22] Dvořáček, s. 100. Podobně viz i s. 102 nebo Vondruškovi, s. 174.
[23] Dvořáček, s. 104.
[24] Vondruškovi, s. 73.
[25] Ibid, s. 82.
[26] Ibid, s. 88.
[27] Ibid, s. 109-110.
[28] Ibid, s. 53.
[29] Hora-Hořejš, s. 28-29.
[30] Machačová, s. 158.
[31] Šebela, s. 9.
[32] Ibid, s. 38.
[33] Ibid, s. 44.
[34] Ibid, s. 56.
[35] Ibid, s. 60-61.
[36] Ibid, s. 53.
Původně vyšlo zde.