Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Už od té doby, co se v roce 1871 objevila, Rakouská ekonomická škola prováděla systematickou opozici empirismu při rozvoji ekonomie. Methodenstreit (Spor o metodu) přetrvává, i když s jinými hráči. Několik článků a publikací kritisuje koncept ekonomie založený na empirických důkazech. Positivismus a jeho různé proudy myšlení jsou důsledně Rakouskými ekonomy kritisovány.

Pietro Gorgolini se ve svém knize „The Fascist Movement in Italian Life“ zabýval poměrně dost podrobně zemědělstvím. Dle něj fašismus podporoval postupující vlastnictví půdy ze strany jejich obdělávatelů, ačkoliv dočasné stádium družstevnictví je možné k provedení ve všech regionech poloostrova. Fašismus měl dát zemědělci řádný zájem na jeho práci pomocí účasti na jejích plodech. Půda měla patřit těm, co na ní pracují. Chtěl také plně vzdělat pracující v zemědělství a vypracovat technické, administrativní, ekonomické a finanční instrukce. 

Dle Pierra Milzy v roce 1938 je italský kapitalismus v mnoha ohledech státním kapitalismem a závěrečná rozhodnutí činí ti, kdo mají ruce na ovládacích pákách státu. "To neznamená, že by byli finančníci a velcí šéfové průmyslu zcela odsunuti na okraj. Velmi silná koncentrace, jež doprovázela záchranu italského hospodářství z veřejných prostředků měla za následek, že výroba byla dána pod kontrolu malého počtu společností, jež měly každá v čele jednu silnou osobnost. Různým průmyslovým odvětvím tak zcela dominovali muži jako Agnelli, Falck, Pirelli, Cini, Volpi, Conti, Donegani a další, kteří zároveň zasedali vedle představitelů státu a strany ve správních radách podniků kontrolovaných IRI, které zajišťovaly před válkou 80 procent v oblasti stavby lodí, 77 procent produkce litiny, 67 procent železných matriálů, 50 procent oceli a výzbroje a 22 procent strojní výroby.

Statistický rasismus čili vyhýbání se určitým etnikům či národům anebo místům, kde tyto etnika a národy obývají je běžnou součástí našeho života. Jistě i nejeden čtenář tohoto článku zná ze svého okolí oblasti, kam je dobré nechodit, a kterým je dobré se tedy obloukem vyhnout. Večer anebo někdy i přes den. Tento tzv. statistický rasismus není rozhodně nic špatného a může být dokonce i vědecky obhájen. A to zejména pomocí ekonomie. Konkrétně pomocí ekonomické teorie, která se týká informací. 

Kniha „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ od D. Stroukala a J. Berky pojednává o státní měnové politice respektive o měnové politice centrální banky. Snaží se popsat jak je tato politika provozována (čili neřeší moc to, zda je tato politika žádoucí nebo není, i když autoři se k názoru, že je tato žádoucí dle mého spíše kloní než nekloní) a jaký má vliv na investice. I když jde o docela povedenou knihu, tak dle mého názoru ekonomii hlavního proudu a některé její přední současné osobnosti přeceňuje. Jednou z těchto osobností je bývalý guvernér americké centrální banky Ben Bernake. Ten je v knize přijímán s poměrně velkým nadšením.

Jak se pohybují známky ekonomické bouře skrze Spojené státy - alarmující vzestup bankovních selhání, napětí, co se týká nároků na podpory v nezaměstnanosti a problémy s poklesem maloobchodních tržeb - shledáváme, že sedíme na hraně hluboké recese. Zírajíce do propasti nejistoty, samozvaní strážci našeho finančního osudu, Federální rezervní systém a vláda USA čelí mohutnému úkolu. Když zvoní zvony recese, jak odpoví?

Profesor Rudolf Dvořák (1860-1920) patřil mezi přední znalce islámu v Českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Dnes již jeho dílo není moc známé, ale nakladatelství Lukáš Lhoťan v roce 2023 vydalo jeho habilitační práci „O kulturním významu Arabů pro Evropu“. V ní nastiňuje Dvořák vzestup arabské vzdělanosti a kultury ve středověku a vliv tohoto vzestupu na Evropu a následný pád této vzdělanosti a kultury vlivem islámské ortodoxie. V tomto příspěvku se krátce podíváme na tuto útlou ale zajímavou knihu. 

Ludwig von Mises je znám svoji ekonomickou kritikou nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Přišel také s tím, že označoval nacionální socialismus (nacismus) za určitý druh socialismu. Byly zde nějaké odlišnosti od socialismu sovětského typu, ale v zásadě šlo ve výsledku o docela dost podobný systém.

Ve své nedávno vydané knize „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ se její autoři Dominik Stroukal a Jan Berka zabývají mimo dopadu státní měnové politiky na investice a jiné věci i původem peněz.

Převzetí idejí nerůstu hlavním proudem věští hrozivé následky pro ekonomický blahobyt. Nerůst je vyhlašován jakožto řešení k odvrácení klimatické katastrofy, ale zvrátí ekonomické bohatství výrobců. Udržitelný ekonomický růst se stal v nedávné minulosti normou a jistě se většina lidí nechce navrátit k předindustriální éře s občasným růstem a nízkým životním standardem. Typický dnešní člověk bude neochoten vyměnit hojnost danou ekonomickým růstem za cetky, které si může dovolit méně dynamická společnost. 

"Italská vláda uplatňuje silný vliv na bankovnictví pomocí korporace, která má silný vliv na politiku, aktivity a postoje všech bank. Je mnohem více než nějakou profesionální asociací s předepsanými pravidly etiky a schvalováním rezolucí, jejichž přijetí je pro banky dobrovolné. Rozhodnutí Korporace bank a spořitelen je v praxi aktem legislativy, které je povinná pro každou banku."

„Skandál obklopující kanadskou Kamloopskou internátní školu (1890-1969, Britská Kolumbie) je zvláště varovným příběhem o škodách způsobených zištnými politiky a aktivisty podporovaných medii. Skandál z roku 2021 vytryskl z údajného objevu 215 hrobů domorodých dětí. Bylo řečeno, že zemřely za záhadných okolností na katolíky provozované škole a byly pohřbeni v neoznačených hrobech za touto školou. Kamloops byla jednou z největších škol v internátním systému skrze nějž byly indiánské děti kulturně deprogramovány a indoktrinovány tak, aby se z nich stali ‚řádní‘ Kanaďané. Když se tento příběh provalil, přešel tisk k honbě za senzacemi. Noviny CBC dne 28. května tvrdily, že „Ostatky 215 dětí byly nalezeny pohřbené u bývalé kolumbijské internátní školy, tvrdí Indiáni.“ Toronto Star oznamovaly 28. května: „Ostatky 215 dětí byly nalezeny. Nyní říkají indiánští lídři, že Kanada musí pomoci s nalezením zbytku neoznačených hrobů.“ Mezinárodní tisk naskočil na spěchající novinářský vlak se svými vlastními titulky jako třeba v novinách New York Times ze dne 31. května: „Hrozná historie: Masový hrob indiánských dětí je hlášen z Kanady“. Ve skutečnosti nebyly objeveny žádné hroby; jejich existence byla odhadnuta z ‚anomálií“ v zemi, které byly nalezeny půdu zkoumajícím radarem. Takové anomálie jsou nicméně běžné a obvykle ukazují na kořeny stromu, velkou skálu nebo jiné nevinné záležitosti. Dnes po třech letech a po té, co byly vynaloženo téměř 8 milionů dolarů skrze veřejnosti se nezodpovídající fondy, se nikdo neobtěžoval ani začít s výkopy nutnými pro to, aby se něco potvrdilo.“ 

Mnoha lidem se zdá, že Javier Milei byl zvolen díky široce rozšířené nespokojenosti se stavem ekonomiky v Argentině. Je to správný předpoklad?

Kniha "Hitlerův revoluční světonázor" německého historika a podnikatele Rainer Zitelmanna nemá v češtině dle mého názoru obdoby. Autor v této rozsáhlé knize detailně představuje názory a postoje Adolfa Hitlera na ekonomické otázky, sociální otázky, domácí politiku, zahraniční politiku, buržoazii, dělníky, komunisty apod. A to během celé Hitlerovy politické kariéry. Hitler tu vychází jako poměrně pragmaticky a racionálně uvažující člověk, který je připraven pro to, co si myslí, že je "dobro lidu", obětovat mnoho (a mnohé). Hitler a jeho nacionálně socialistický režim se více podobal (tím se nemyslí, že byl stejný!) německým sociálním demokratům a komunistům. Mnohem méně jiným stranám, zejména pak těm buržoazním. Buržoazií samotnou Hitler velmi pohrdal, byť ji do jisté míry musel respektovat. 

Kniha "Hitlerův revoluční světonázor" německého historika a podnikatele Rainer Zitelmanna nemá v češtině dle mého názoru obdoby. Autor v této rozsáhlé knize detailně představuje názory a postoje Adolfa Hitlera na ekonomické otázky, sociální otázky, domácí politiku, zahraniční politiku, buržoazii, dělníky, komunisty apod. A to během celé Hitlerovy politické kariéry. Hitler tu vychází jako poměrně pragmaticky a racionálně uvažující člověk, který je připraven pro to, co si myslí, že je "dobro lidu", obětovat mnoho (a mnohé). Hitler a jeho nacionálně socialistický režim se více podobal (tím se nemyslí, že byl stejný!) německým sociálním demokratům a komunistům. Mnohem méně jiným stranám, zejména pak těm buržoazním. Buržoazií samotnou Hitler velmi pohrdal, byť ji do jisté míry musel respektovat.