Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Západní media malovala růžový obrázek o transformační cestě od systému apartheidu v Jihoafrické republice. Jižní Afrika byla široce popisována jako země se slibnou a nadějnou budoucností. Naneštěstí o 35 let později nám realita říká jiný příběh. Neslaný nemastný hospodářský růst vedl k dramatickému zaostávání HDP na hlavu. Původně bylo toto HDP téměř dvojnásobné než byl průměr na hlavu u tzv. rozvíjejících se trhů (emerging markets), Jihoafrická republika nyní padá pod průměr těchto trhů.

Intervencionismus není ekonomickým systémem, to jest, není metodou, která by dovolovala lidem dosáhnout jejich cílů. Je jen systémem postupů, které narušují a nakonec ničí tržní ekonomiku. Překáží produkci a zmenšuje uspokojení potřeb. Neučiní lidi bohatšími; učiní lidi chudšími. Uznejme, že intervencionistická opatření mohou dát jistým jednotlivcům nebo jistým skupinám jednotlivců výhody na náklady ostatních. Menšiny mohou získat privilegia, která je obohatí na náklady jejich spoluobčanů. Ale většina nebo celý národ, utrpí díky intervencionismu jen ztráty. 

John F. Kennedy; Malcom X; Martin Luther King; Robert F. Kennedy a nyní George Wallace: smršť politických atentátů a pokusů o atentáty v posledním desetiletí pokračuje. A můžeme dodat: generál Edwin Walker a George Lincoln Rockwell. U všech těchto krutostí jsme krmeni podle pokryteckých not od liberálů a médií spojených s establišmentem. Na prvním místě se předpokládá, že každý z těchto atentátů byl proveden, musel býti proveden „osamělým střelcem“ – k čemuž můžeme přidat osamělého střelce, který zabil Lee Harveye Oswalda před věznicí. Jeden samotář, vyšinutý psychopat, jehož motivy jsou tak samozřejmě záhadné a nejasné, a který nikdy, nikdy nejednal ve shodě s nikým.

Ten, kdo aspoň trochu sleduje posledních několik let americké hospodářství, ví, že v USA není vše tak, jak má býti. Ekonomika Spojených států, jakkoliv si vede lépe než ekonomika řady zemí Evropské unie, se více méně již několik let potácí nepříliš daleko od vod stagnace a zachraňují ji jen rostoucí federální výdaje. I ty však mají své skryté náklady. Jednou položkou v těchto nákladech je i hrozba vyšší cenové inflace (o peněžní inflaci ani nemluvě). Na ni má hospodaření státu významný (byť ne zcela přímý) vliv. A navíc se zdá, že je z hlediska ekonomické situace poměrně jedno zda u vesla sedí Demokraté nebo Republikáni (rozdíly mezi nimi panují především v kulturních otázkách a mnohem méně v ekonomických záležitostech). 

Takylibertarián je určitě rodu mužského, protože hnutí bylo vždy samozřejmě převážně mužskou záležitostí. A naneštěstí to málo libertariánských aktivistek trpí stejným syndromem jako muži. Chová se jako dvacetiletý, i když je čtyřicátník. To sice zní banálně a laskavě, bohužel to ale znamená, že hnutí za dvacet let nedokázalo dospět, ti samí nudní lidé jen zestárli o dvacet let. Takylibertarián není hloupý, a v libertariánské teorii leží od rána do večera. Méně ho však vzrušuje historie, kultura či kontext světových událostí (přesněji řečeno – neví o nich vůbec nic). Výlučným zdrojem jeho znalosti o světě je žánr science fiction; na které je takylibertarián expertem, a které ho velmi dobře izoluje od skutečnosti. Výsledkem toho je, že průměrný řadový člen trockistické sekty toho ví mnohem více o světových záležitostech než všichni kromě hrstky libertariánských vůdců. 

V srpnu a září roku 2014 vyšla díky překladu Vladimíra Krupy na stránkách Ludwig von Mises Institutu stať „Člověk proti státu“ britského sociologa a filozofa 19. století Herberta Spencera. Samotná toto stať slouží za přečtení, zejména proto, že ukazuje demokracii a její výsledky v poněkud jiném světle než jsme zvyklí. Jako by šlo v podstatě jen o něco jinější formu diktatury. Také by si ji měl přečíst ten, kdo se zajímá o to jak si zákonodárcí a státní úředníci (ne)poradí s nedokonalostmi v informacích, a o tom jak jsou vůbec někdy „informovaní“. A tak dále. Přestože byla tato stať napsána již před drahnými léty (roku 1884), tak je aktuální i pro naši současnou společnost. Nicméně mi se zde podíváme na to, co Spencer v této své stati (speciálně ve III. díle) napsal o bydlení chudších vrstev v Británii jeho časů. Bude to vhodné doplnění mých vlastních starších statí na toto téma.

Ve své nástupnické řeči president Trump nazval presidenta Williama McKinleyho (1843-1901, v úřade 1897-1901) „velkým“ a hrdě oznámil, že změnil jméno hory Mount Denali na Aljašce nazpět na název Mount McKinley. Důvodem proč president vyzdvihl McKinleyho ze všech minulých presidentů je velké ocenění toho, že McKinley byl dlouhodobým politickým nástrojem velkého byznysu, zvláště výrobců ze severních států, který obhajoval daně v podobě cel tak zuřivě, že byl nazýván „apoštolem protekcionismu“ a „Napoleonem protekcionismu.“ 

V diskusi o soběstačnosti Československé socialistické republiky často zaznívá, že tato byla soběstačná, pokud se týká produkce potravin mírného pásmu. Avšak  tomuto tvrzení neodpovídají ani poznatky ekonomických historiků a ani dobová statistika. 

Dříve v tomto měsíci Demokratičtí socialisté Ameriky (Democratic Socialists of America; zkráceně DSA) uspořádali panelovou diskusi o rodině, a to na touto stranou pořádané Socialistické konferenci 2025. Strana popsala předmět diskuse tímto způsobem: „Jaký by měl být vztah levice k rodině? Socialistická analýza jasně ukázala, že forma nukleární rodiny je inherentně represivní, rasistickou a hetero-sexistickou institucí, která účelově zesiluje a umožňuje přežívání kapitalismu.“

Po desetiletí americká centrální banka Federální reservní systém (Fed) pečlivě kultivovala a propagovala myšlenku, že je nějak oddělená a nezávislá na americkém režimu, který ji vytvořil. Tato finta jistě funguje. Ekonomové a mediální znalci se často odvolávají na údajnou „nezávislost“ Fedu, jako by byla tato daná, a jako by zde byla zeď oddělující výkonnou složku moci od centrální banky. Jiní jdou ještě dále a v podkástech a na sociálních mediích se může člověk setkat s různorodými bláznivými teoriemi, které tvrdí, že Fed je nějak na kordy s vládou nebo že Fed se zpovídá jen bankéřům bez ohledu na agendu vlády. Někteří z těch, co jsou popleteni mýtem o nezávislosti Fedu budou občas i tvrdit, že Fed je nějakým druhem benevolentní páté kolony, která se pokouší podminovat rozpočtovou marnotratnost a zachránit dolar před daněmi rozhazující politiky. 

Můžeme vzít pozitivní příklad a pozitivní model evropského vývoje, a tím je holandský experiment. Dolní země – tj. dnes Nizozemí a Belgie – měly dlouho přínos z právního systému zděděného od vévodů z Burgundska, kteří této oblasti vládli. To byli vládci, kteří vládli ve spolupráci s Generálními stavy. Generální stavy bylo setkání zástupců všech panství nebo jinými slovy kategorií šlechty, běžných občanů a někdy duchovních. Vévodové burgundští a rozhodnutí přijatá Generálními stavy podporovala otevřený obchodní systém a systém řemesel založený na ochraně majetkových práv. Přirozeně Generální stavy byly tvořeny zástupci vrstev, které vlastnili majetek.

Pád Sýrie do chaosu a násilí je jinou tragickou připomínkou toho, že washingtonští neokonzervativci jsou velmi dobří v tom, aby podminovali a svrhli cizí vlády, které odmítají hrát podle pravidel Washingtonu D. C., ale pokud přijde na to, aby skutečně vytvořili něco hodnotného z chaosu, který vytvořili, jsou zoufale nekompetentní. V Sýrii byla škoda již udělána a budoucí generace bude nadále trpět kvůli kruté hlouposti těch, kteří jsou přesvědčeni, že vědí, jak ostatním řídit životy.

Od finanční krise zažívá průmyslová politika v západním světě renesanci. Termíny „mise“ nebo „let ke hvězdám“ jsou používány tvůrci politik ve snaze se vypořádat se společenskými změnami. Jsou zahajovány vládní programy, potom velké dávky dotací, zacílení na výzkumné a rozvojové fondy a levné půjčky se stávají dostupnými pro velké korporace.

Na tomto webu se zabýváme čas od času děním v Argentině, kde nový president Javier Milei po dlouhé hospodářské agonii přistoupil k výrazným hospodářským reformám. V dnešní době je u nás a obecně v Evropě nedostatek inspirace stran hospodářských reforem, a proto je nutné dívat se jinam, třeba i na druhý konec světa. Zajímají nás širší souvislosti i aspekty takovýchto reforem. Níže uvedený článek se zabývá tím, zda je argentinská libertariánská revoluce hnutím zdola anebo ze shora.  

Průmyslová politika a industrializace japonské vlády po svržení šógunátu je někdy popisována jako úspěšný příklad industrializace země z hora. Japonsko se díky ní mělo během pár desetiletí zařadit mezi poměrně vyspělé průmyslové státy světa. Anglická wikipedie ve svém heslu „Meiji era“ uvádí: „V roce 1871 skupina japonských politiků známá jako Iwakurova mise projela Evropu a USA, aby se přiučila západním způsobům. Výsledkem byl promyšlená státem vedená průmyslová politika, která umožnila Japonsku rychlé dohánění. Japonsko rozvíjelo moderní průmysl pomocí přímých státních investic. Vládou vlastněné podniky byly důležité pro rozvoj klíčových ekonomických sektorů jako železnice. Pomocí vládních konexí, hlavní soukromé podniky obdržely různé formy finanční podpory od státu… Byly zde přinejmenším dva důvody pro rychlou japonskou modernizaci: zaměstnání více než 3 000 zahraničních expertů (nazývaných o-yatoi gaikokujin nebo ‚najmutí cizinci‘) v různých oblastech jako je učení cizích jazyků, věd, inženýringu, armády a námořnictva, mezi jinými; a vyslání mnoha japonských studentů do zámoří do Evropy a Ameriky, založené na pátém a posledním článku Charty pěti bodů od 1868: ‚Znalosti by měli být hledány ve světě tak, aby se zesílily základy císařské vlády.‘ Proces modernizace byl úzce monitorován a velmi dotován vládou Meiji, posilující moc velkých firem zaibacu jako Mitsui a Micubišui.“. Věc je však poněkud složitější a ani zdaleka tak jednoznačná.