Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Inflace, která pustošila Argentinu zavinila, že ceny vystoupily o téměř 300 procent v posledním roce. Bankovky, které byly kdysi využitelné, nyní nemají doslova hodnotu papíru, na kterém jsem vytištěny. To zanechalo lidi, jako jsem já, který chce vyměnit 500 dolarů za argentinská pesa, nejen s plnou ledvinkou koupenou pro tyto účely, ale také s každou kapsou mé bundy. Sotva to na tuto měnu stačí. Moje náprsní kapsy jsou plné, když kráčím nazpět do mého hotelu, abych si náklad hotovosti utřídil, tak cítím se jako panáček od Michelinu. Ačkoliv roční čísla o inflaci vytváří představu, že cenová situace se zdá býti horší, než je tomu nyní. Od té doby, co se stal Javier Milei v prosinci presidentem, měsíční míra cenové inflace rychle poklesla z 25 % ke stabilitě kolem 3,5 %. Mnoho současných cenových nárůstů je poháněno někdejšími státními dotacemi, které byly odstraněny nebo omezeny. Odstranění dotací na elektřinu, které pokrývaly její cenu do 95 %, zvedlo inflaci, ale bylo to nutné, aby ceny nakonec odrážely nabídku a poptávku a došlo k vyrovnání státního rozpočtu. 

Fašismus byl i hnutím, které mělo svoji duchovní stránku, která přirozeně dopadala i na hospodářské záležitosti. Dle „Doktríny fašismu“ je fašistická koncepce života duchovního rázu, ve které je člověk viděn ve svém imanentním vztahu k vyššímu právu, obdařenému objektivní vůlí, která překračuje individuálno a povyšuje ho na vědomého člena duchovní společnosti. Ti, kteří si nevšímají ničeho více než jen oportunistického uvažování v duchovní politice fašistického režimu, selhávají v tom si uvědomit to, že fašismus není jen systémem vlády, ale je také a především systémem myšlení.

V říjnu 2024 režim v Dominikánské republice (dále jen DR) oznámil nové úsilí o deportaci 10 tisíce Haiťanů každý týden. Podle hlášení DR vyhostila 67 tisíc Haiťanů v první polovině tohoto roku, jde o část státního plánu administrativy dominikánského presidenta Luise Abinadera omezit nadcházející nápor cizích státních příslušníků přicházejících z Haiti. To je jen poslední část v probíhající kampani proti záplavě haitských státních příslušníků, která narostla hrozivě od haitského zemětřesení roku 2010. Vlna Haiťanů proudící do DR byla v posledních letech udržována rozpadem Haitského státu a pokračujícími násilnostmi gangů, které vedly k chaosu na Haiti. 

Kompletní konfiskace všeho soukromého vlastnictví je rovnocenná zavedení socialismu. Tak se jí nemusíme zabývat při analýze problémů intervencionismu. Zde se zabýváme jen částečnou konfiskací vlastnictví. O takovou konfiskaci se dnes usiluje primárně pomocí zdanění. Ideologické motivace pro takové jednání jsou nepodstatné. Jedinou zájmovou otázkou pro nás je jen: O co usilují takováto opatření, a čeho ve skutečnosti dosáhnou?

Kompletní konfiskace všeho soukromého vlastnictví je rovnocenná zavedení socialismu. Tak se jí nemusíme zabývat při analýze problémů intervencionismu. Zde se zabýváme jen částečnou konfiskací vlastnictví. O takovou konfiskaci se dnes usiluje primárně pomocí zdanění. Ideologické motivace pro takové jednání jsou nepodstatné. Jedinou zájmovou otázkou pro nás je jen: O co usilují takováto opatření, a čeho ve skutečnosti dosáhnou?

Green Deal (Zelený úděl) se stal v politických a ekonomických diskuzích v posledních letech skutečným hitem. V této stati se podíváme na to, co tento program Evropské unie znamená pro ekonomiku a blahobyt obyvatel. Respektive se podíváme na to jaké ekonomické důsledky a dopady tento program bude míti. 

Bude dobré se zde aspoň krátce zmínit i o posledním období italského fašismu, i když jen krátce, protože jde o téma, které by vydalo na samostatnou práci a navíc k němu nemám již tolik materiálů. Po prvním pádu Mussoliniho v roce 1943 a po založení Italské sociální republiky došlo ke známému sjezdu ve Veroně, kde byl vydán Veronský manifest. Samotný Mussolini hodnotil sjezd Fašistické republikánské strany ve Veroně takto: "Projevily se tam ty nejpodivnější tendence, některé hraničící s komunismem. Někdo žádal prostě a jednoduše zrušení vlastnického práva! Při pohledu na to bychom si mohli klást otázku, proč jsme dvacet let bojovali proti komunistům! Podle těch levičáků bychom dnes mohli dospět ke všeobecnému objímání, i s nimi." Dle Sierra Milzy se Veronský manifest z 14. listopadu 1943 měl stát chartou nového režimu, byl ostatně jakýmsi kompromisem mezi socializujícími tezemi Nicole Bombacciho a korporativistickými tezemi hájenými Allesandrem Pavolinim. Byla v něm ideologická veteš, z níž čerpal první program fasci v roce 1919; směs nacionalismu, populismu, libertářského socialismu (co to je?) a mazzinismu.

Kapitalismus 19. věku nemohl za to, že dělníci bydleli v bytech o jedné či dvou místnostech. Kapitalismus nevedl ke zchudnutí dělnických rodin a k tomu, že si musely tyto vystačit jen s velmi malými byty. Dělníci z venkova totiž většinou nepřišli do měst a do průmyslových center z vesnických chalup o velikosti 3+1 nebo 4+1. Ve skutečnosti vesnické chalupy měly většinou jen jednu obytnou světnici a k tomu případně jednu komoru. Bydlení celé rodiny v jedné nebo v lepším případě dvou místnostech bylo běžným dobovým standardem.

V červenci roku 2021 Watsonův institut veřejných záležitostí na Brownově universitě hlásil, že od 11. září 2001 bylo zabito 7 057 osob amerického vojenského personálu ve vojenských operacích jen v samotném Iráku a Afganistánu. Počet obětí z řad civilních dodavatelů dosáhl 8 000, ačkoliv institut připouští, že se jedná o odhad vzhledem k tomu, že mnoho dodavatelů nebylo občany USA, takže některá úmrtí nebyla nahlášena. Konečně 30 177 amerických vojáků spáchalo sebevraždu poté, co byli nasazeni do těchto válečných zón a číslo zraněných veteránů je i vyšší, protože Watsonův institut tvrdí: „Přes 1,8 milionu veteránů má nějaký stupeň oficiálně uznané invalidity následkem války – veteráni z nedávných válek tvoří více než polovinu z populace těžce invalidních veteránů. Mnoho dalších veteránů žije s fysickými a duševními šrámy i přesto, že nemají invalidní status nebo jiné nároky.

Už od té doby, co se v roce 1871 objevila, Rakouská ekonomická škola prováděla systematickou opozici empirismu při rozvoji ekonomie. Methodenstreit (Spor o metodu) přetrvává, i když s jinými hráči. Několik článků a publikací kritisuje koncept ekonomie založený na empirických důkazech. Positivismus a jeho různé proudy myšlení jsou důsledně Rakouskými ekonomy kritisovány.

Pietro Gorgolini se ve svém knize „The Fascist Movement in Italian Life“ zabýval poměrně dost podrobně zemědělstvím. Dle něj fašismus podporoval postupující vlastnictví půdy ze strany jejich obdělávatelů, ačkoliv dočasné stádium družstevnictví je možné k provedení ve všech regionech poloostrova. Fašismus měl dát zemědělci řádný zájem na jeho práci pomocí účasti na jejích plodech. Půda měla patřit těm, co na ní pracují. Chtěl také plně vzdělat pracující v zemědělství a vypracovat technické, administrativní, ekonomické a finanční instrukce. 

Dle Pierra Milzy v roce 1938 je italský kapitalismus v mnoha ohledech státním kapitalismem a závěrečná rozhodnutí činí ti, kdo mají ruce na ovládacích pákách státu. "To neznamená, že by byli finančníci a velcí šéfové průmyslu zcela odsunuti na okraj. Velmi silná koncentrace, jež doprovázela záchranu italského hospodářství z veřejných prostředků měla za následek, že výroba byla dána pod kontrolu malého počtu společností, jež měly každá v čele jednu silnou osobnost. Různým průmyslovým odvětvím tak zcela dominovali muži jako Agnelli, Falck, Pirelli, Cini, Volpi, Conti, Donegani a další, kteří zároveň zasedali vedle představitelů státu a strany ve správních radách podniků kontrolovaných IRI, které zajišťovaly před válkou 80 procent v oblasti stavby lodí, 77 procent produkce litiny, 67 procent železných matriálů, 50 procent oceli a výzbroje a 22 procent strojní výroby.

Statistický rasismus čili vyhýbání se určitým etnikům či národům anebo místům, kde tyto etnika a národy obývají je běžnou součástí našeho života. Jistě i nejeden čtenář tohoto článku zná ze svého okolí oblasti, kam je dobré nechodit, a kterým je dobré se tedy obloukem vyhnout. Večer anebo někdy i přes den. Tento tzv. statistický rasismus není rozhodně nic špatného a může být dokonce i vědecky obhájen. A to zejména pomocí ekonomie. Konkrétně pomocí ekonomické teorie, která se týká informací. 

Kniha „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ od D. Stroukala a J. Berky pojednává o státní měnové politice respektive o měnové politice centrální banky. Snaží se popsat jak je tato politika provozována (čili neřeší moc to, zda je tato politika žádoucí nebo není, i když autoři se k názoru, že je tato žádoucí dle mého spíše kloní než nekloní) a jaký má vliv na investice. I když jde o docela povedenou knihu, tak dle mého názoru ekonomii hlavního proudu a některé její přední současné osobnosti přeceňuje. Jednou z těchto osobností je bývalý guvernér americké centrální banky Ben Bernake. Ten je v knize přijímán s poměrně velkým nadšením.

Jak se pohybují známky ekonomické bouře skrze Spojené státy - alarmující vzestup bankovních selhání, napětí, co se týká nároků na podpory v nezaměstnanosti a problémy s poklesem maloobchodních tržeb - shledáváme, že sedíme na hraně hluboké recese. Zírajíce do propasti nejistoty, samozvaní strážci našeho finančního osudu, Federální rezervní systém a vláda USA čelí mohutnému úkolu. Když zvoní zvony recese, jak odpoví?