Rakouská škola: Tržní řád podnikatelská tvořivost (Jesús Heurta de Soto, Cevro institut, Praha 2012)
Předmluva
- s. XII - rakouská škola nepředpokládá existenci hyper-racionálních, dokonale informovaných bytostí, nýbrž lidí z masa i kostí, kteří mají informace pouze útržkovité a občas se dopouštějí chyb,
I. Základní principy ekonomie Rakouské školy
- s. 1 - rakouští teoretici chápou ekonomickou vědu, jak teorii jednání a ne rozhodování, to je odlišuje od neoklasických kolegů,
- s. 3/4 -s. 3/4 - definice předmětu ekonomie od L. Robbinse: je to věda zabývající se lidským chováním jakožto vztahem mezi cíli a vzácnými prostředky, které mají alternativní užití, a kritika této definice: implicitně se předpokládá daná znalost cílů a prostředků a redukuje to ekonomický problém na technický problém pouhé alokace, maximalizace či optimalizace při určitých omezeních, která jsou též známá,
- s. 5 - narozdíl od neoklasiků rakouští ekonomové věří, že ekonomická omezení nejsou určena objektivními jevy či materiálními faktory vnějšího světa (např. zásoby suroviny), ale lidskými podnikatelskými znalostmi,
- s. 5/6 - podnikání je významným fenoménem reálného světa, jenž je ve stavu věčné nerovnováhy, a nemůže hrát žádnou roli ve stavu rovnováhy; vnímání podnikatele jako běžný výrobní faktor neoklasiky --> alokace dle předpokládaných výnosů a nákladů --> rozpor: poptávat podniktelské zdroje v závislosti na jejich předpokládaných výnosech a nákladech zahrnuje přesvědčení, že člověk má přístup k jistým informacím již dnes, tedy dříve než je informace vytvořena podnikatelskou činností; hlavním úkolem podnikatele je tvořit a objevovat nové informace, které do té doby neexistovaly a pokd není tento proces dokončen, tak tyto informace neexistují a nemohou být tedy známy --> není v lidských silách činnit dopředu jakékoliv neoklasické alokační rozhodování založené na předpokládaných výnosech a nákladech,
- rakouští ekonomové považují za omyl přesvědčení, že podnikatelský zisk je odvozen z pouhého předpokladu existence rizika, naopak riziko reprezentuje pouze další náklad výrobního procesu a nemá souvislost s čistým podnikatelským ziskem, který se objeví, když podnikatel obejví ziskovou příležitost, které si dříve nikdo nebyl vědom,
- s. 7 - subjektviní pojetí informace u rakušanů versus objektivní pojetí u neoklasiků: podnikatelé neustále generují nové informace, které jsou subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné; Stiglitzovi se nepodařilo uchopit fakt, že informace je vždy zásadně subjektivní a že trhy, které považuje za "nedokonalé" spíše než aby vytvářely "neefektivitu" dávají vzniknout potencionálním příležitostem pro podnikatelský zisk, jež podnikatelé objevují a jeich se podnikatelé zmocňují v procesu koordinace, který svou činností na trhu neustále pohánějí,
- s. 8 - podnikatelský proces koordinace: společenský nesoulad se projevuje jako podnikatelská příleitost, která zůstává skryta do doby než je objevena podnikateli, tento proces vysvětluje tendenci směrem k rovnováze, která je přítomna v reálné ekonomice, rakušané dávají přednost zkoumání tržního procesu, který vede směrem k rovnovážnému stavu, jenž však není nikdy dosažen (komentář: jde tedy o ergodicidu, která však nikdy nedojde do konce),
- ekonomie věda chápaná jako souhrn zákonů koordinace objasňující sociální procesy,
- s. 9 - podnikatelský čin se sestává v podstatě z tvorby a přenosu nových informací, které nutně mění obecné vnímání možných cílů a prostředků každého ve společnosti, tato modifikace dává zase vzniknout nesčetným nově vzniklým nesrovnalostem, které pro podnikatele představují nové (komentář: tj. nově vzniklé!) ziskové příležitosti, jež tito podnikatelé objevují a koordinují --> proces dále pokračuje a je to dynamický nikdy nekončící proces, který se neustále rozšiřuje a podporuje pokrok,
- jinými slovy: dynamický proces sociální koordinace: jedinci neustále skrze podnikání generují nové informace (ty nejsou tedy nikdy dány) tím, jak sledují své cíle a prostředky, které považují za důležité v kontextu jednání, do něhož jsou právě zabráni, a tím, že tak činí, bezděčně dávájí do pohybu spontání proces koordinace (komentář: a vytvářejí nové informace),
- pro Rakouskou školu není základním ekonomickým problémem maximalizace známé účelové funkce při známých omezeních, ale problém který se obejvuje, když cíle a prostředky jsou četné a soupeřící a jejich znalost není dána, nýbrž rozptýlena v myslích nesčetných lidských bytostí, které ji neustále vytvářejí nově, a jedinec tak nemůže znát včechny existující možnosti a alternativy ani relativní intenzitu, se kterou je každá možnost či alternativa žádána,
- s. 11 – subjektivní náklady versus neoklasické objektivní náklady: pro rakušany jsou náklady subjektivní hodnotou, kterou jednající přisuzuje cílům, kterých se vzdává, když sleduje určitý způsob jednání --> neexistují žádné objektivní náklady, pokud jsou objeveny nové možnosti, dojde k radikální změně subjektivního vnímání nákladů; ceny finálních spotřebních statků, jakožto vyjádření subjektivních hodnocení na trhu, jsou tím, co determinuje náklady, které je jednající ochoten podstoupit a tedy nikoliv naopak,
- s. 12-3 – matematizace ekonomie: matematický formalismus je vhodný zejména pro vyjádření rovnovážných vztahů, avšak neumožňuje včlenit do analýzy subjektivní časovost, a tím méně podnikatelskou tvořivost; příklad zákonu vyrovnávání cenou vážených mezních užitků: hodnocení užitku statků neprobíhá naráz, ale je postupné a kreativní v kontextu různých stádií činů, matematická ekonomie dává dohromady veličiny, které jsou heterogenní z hlediska času a podnikatelské tvořivosti, kritika axiomatického kritéria racionality,
- s. 13-4 - nemožnost empirické verifikace v ekonomii z důvodu, že vědecký pozorovatel nemůže obdržet subjektivní informace, které jednající-podnikatelé neustále vytvářejí a objevují prostřednictví decentralizovaného procesu, ty faktory, které činí socialismus teoreticky nemožným, jsou shodné s těmi, které vysvětlují, proč empirismus, analýza nákladů a výnosů a utilitarismus v nejužší interpretaci jsou v ekonomické vědě nedosažitlené, socialistický a pozitivistický ideál nebo striktně utilitaristický jsou nedosažitelné: A) obrovské množství informací, které je nutné vzít v úvahu, B) povaha informací – rozptýlené, subjektivní a impicitní), C) dynamická povaha podnikatelského procesu (nemožnost přenášet nevygernerované informace), D) důsledky donucení a samotného vědeckého pozorování,
- zítřejší události nemohou být vědecky známy dnes, protože závisí hlavně na znalostech a informacích, které ještě nebyly vygenerovány podnikatelským procesem a nejsou tudíž ještě známy,
- v ekonomii lze činit předpovědi trendů,
- s. 15 – k interpretaci sociální reality, což je vastně historie, je třeba mít teorii, učinit nevědeký úsudek ohledně toho, co je relevantní; ekonomické jevy se neustále mění, takže neexistují žádné parametry ani konstanty v sociálních jevech nýbrž pouze proměné,
- s. 16 – tvořivá kapacita lidských bytostí, ty neustále generují a obejvují nové informace, proměnlivost prvků dané množiny (nejsou dané ani konstantní) a změny korespondence mezi prvky --> používání funkcí v ekonomické vědě vyžaduje předpoklad neměnosti informací, což eliminuje hlavního protagonistu sociálního procesu: lidskou bytost vybavenou vrozenou podnikatelskou schopností tvořit,
- s. 16/17 – i nejvýznačnější neoklasičtí ekonomové museli přiznat, že existují ekonomické zákony, které nemohu být empiricky verifikovány (teorie evoluce a přirozený výběr), empirické studie mohou přinejlepším poskytnout jakousi hystoricky podmíněnou informaci o jistých aspektech výstupů, které skuteční sociání procesy vyprodukovaly, ale nedávájí informaci o formální struktuře těchto procesů,
- s. 17-8 – shrnutí předešlého,
II. Znalosti a podnikání
- s. 19 – podnikání je dle rakušanů shodné s lidským jednáním, španělské empresa, francouszké a anglické entreprenuer je etymologicky odvozeno z latinského slovesa in prehendo-endise, jež znamená objevovat, vidět, vnímat, uvědomovat si, zmocnit se,
- s. 21 – šest základních znaků podnikatelské činnosti – viz další odrážky,
- s. 21-23- subjektivní a praktická a nikoliv vědecká znalost: praktická znalost je jakýkoliv znalost, která nemůže být formalizována a je získávána skrze samotné jednání v různých kontextech (postupně prostřednictví praxe),
- vědecký a technický pokrok ústí v novou produktivnější a účinnější praktikou znalost,
- dle Hayeka hlavní riziko ekonomie v tom, že lidé začnou věřit, že ti kdo teoretizují o tvorbě a přenosu praktických znalostí mají přistup ke konkrétnímu obsahu praktické znalosti,
- s. 24-5 – implicitní, nedělitelná znalost (nemusí jít o znalost nám explicitně známou), podnikání obnáší znalost, která je ve své podstatě implicitní a nedělitelná,
- s. 26 – tvorba informace: každý podnikatelský čin zahrnuje vytvoření nové informace či znalosti ex nihilo; když si osoba uvědomí ziskovou příležitost, tak vznikne v její mysli skutečně nová informace, při jednání a kontaktu s jinými osobmi vznikjí nové informace také v myslích těchto osob,
- s. 27 – přenos informace: přenos sociální informace je zásadně implicitní a subjektivní, informace je přenášena ve zkrácené podobě,
- s. 28 – efekt učení: koordinace a přizpůsobení: učení nejlepším možným způsobem, tedy aniž by si lidé uvědomovali, že se učí, a to dobrovolně a v kontextu jejich plánů; informace generováné podnikatelským procesem jsou přesně tím, co umožňuje ekonomickou kalkulaci chápanou jako hodnotový soud týkající se různých alternativ či možností jednání, bez svobodného pondikání informace nezbytná pro každého jedince k provádění správné kalkulace či odhadu hodnoty každé možnosti jednání není vytvořena (není vyvořena ani znalost) --> bez podnikání je ekonomická kalkulace nemožná,
- s. 29-30 – základní princip: z teoretického hlediska je důležité, že podmínky jsou takové, že neexistují institucionální anebo právní restrikce na svobodný výkon podnikatelské činnosti a každý tak může využívat svých podnikatelských schopností co nejlépe k vytvoření nové informace a využít exkluzivní praktické informace, kterou objevil za určitých okolností,
- lidé mají tendenci objevovat informaci, která je zajímá, a tedy pokud mají svobodu dosahovat svých cílů a podporovat své zájmy, jsou motivováni k výkonu podnikání a je jim umožněno vnímat a obejvovat praktickou informaci, klíčovou k dosažení jejich cílů (komentář: využívají při tom svoji znalost, a to i implicitní), pokud je pole pro podnikání zúženo nebo eliminováno, tak lidé nebudou uvažovat o dosažení cílů v této oblasti --> nebude zde motivace k vnímání a objevování praktické informce k dosažení cílů (komentář: i pokud si někdo danou informaci přímo uvědomí, tak ji stejně nebude moci využít),
- jediné informace nebo znalosti, které jsou nezbytně důležité pro společnost jsou ty, kterých si je někdo vědom, i když mnohdy jen implicitně,
- i nejskromnější lidé jsou výlučnými vlastníky malých kousků nebo útržků znalostí a informací,
- s. 31-2 – konkurence a podnikání: konkurence spočívá v dynamickém procesu soupeření, a nikoliv v tzv. modelu dokonalé konkurence, kde mnoho nabízejích dělá totéž a prodává za stejnou cenu, což je situace, kde paradoxně nikdo nesoutěží, sociální proces je zřetelně konkurenční, různí jedinci vzájemně vědomě či nevědomě soupeří, aby byli první, kdo si ziskové příležitosti všimne a využije,
- podnikatelský proces sociální koordinace nikdy nekončí, obnáší totiž vytvoření a přenos nové informace, která nutně modifikuje pro všechny podnikatele vnímání cílů a prostředků --> vznik nových příležitostí, podnikání neustále napomáhá k tvorbě nových cílů a znalostí, které se v po sobě jdoucích vlnách šíří společností, navíc podnikání umožňuje, aby rozvoj byl tak hladký a harmonický, jak jen to v daných hisotirckých podmínkách možné, neadekvátní přizpůsobení, která jsou neustále vytvářena tím, jak se civilizace vyvíjí a objevují se nové informace, mají tendenci být objevena a odstraněna podnikatelskou silou samotného lidského jednání,
III. Carl Menger a předchůdci Rakouské školy
- s. 34 – názory Cata mladšího na římský systém práva, politický systém byl v jiných zemích byly vytvořeny zavedením zákonů a institucí na základě osobního úsudku konkrétních lidí,
- s. 36 – roku 1555 Diego de Covarruibias y Leyva prohlásil, že hodnota zboží nezávisí na jeho objektivní povaze, nýbrž na subjektivním úsudku lidí, i když je onen úsudek pošetilý,
- s. 37 – Saravii de Calle vrhl první světlo na vztah mezi tržními cenami a náklady a tvrdil, že náklady vždy následují ceny a nikoliv naopak; španělští scholastici zavedli i dynamické pojetí konkurence, chápaného jako podnikatelský proces soutěžení, který pohání trh a rozvoj společnosti, scholastici se také domnívali, že ceny v rovnovážném modelu nemohou být nikdy známy,
- s. 38 – Castillio de Bovadilla: ceny produktů se sníží v důsledku hojnosti a vzájemného soupeření a střetávání se mezi prodávajícími,
- Juan de Salas zvažoval jaké jsou možnosti, že vládce získá specifické informace, které jsou dynamicky tvořeny, objevovány a zpracovávány na trhu: je to pouze Bůh, a nikoliv člověk, kdo může náležitě rozumět a zvažovat informace a znalosti, které jsou zpracovávány ekonomickými agenty v tržních procesech, a on pouze může vzít v úvahu veškeré konkrétní okolnosti místa a času,
- s. 39 – Martín de Azpilcueta znovu objevil, že Gilles de Lassines napsal roku 1285 (!): budoucí statky nejsou ceněny tak vysoko jako tytéž statky dostupné okamžitě, ani jejich vlastníkům nedovolují dosáhnout stejného užitku --> je spravedlivé, aby měly nižší hodnotu,
- s. 41 – Juan de Marina v roku 1625 vydané knize: je opravdu nemožné, aby stát získal informace, které je potřeba ke koordinaci jeho rozhodování, a jeho intervence tak způsobují zmatek a chaos,
- s. 43 – J. Bentham a utilitarismus v úzkém slova smyslu --> podpora vzniku pseudovědecké analýzy nákladů a výnosů (o těch věřil, že jsou známé) (komentář: jde o cost benefit analýzu),
- s. 45 – Španěl Jaime Balmes roku 1844 se ptal, proč je vzácný kámen cenější než chleba a odpovídal, že hodnota zboží je určena jeh užitkem neboli schopností uspokojit naše potřeby – čím nezbytnější je k jejich uspokojení, tím je cenější,
- s. 48 – jednáním se každý jedinec snaží dosáhnout svých cílů, které shledal z nějakého důvodu pro sebe důležitými, slovo hodnota se vztahuje k jedincovým subjektivním zhodnocením jeho cílů a taková hodnocení se liší psychickou intenzitou, užitek se vztahuje k jedincovu subjektivnímu ocenění prostředků, v závislosti na hodnotě cíle, který mu daný prostředek umožní dosáhnout, v tomto smyslu jsou hodnota a užitek dvě strany téže mince --> subjektivní hodnota cíle je právě skrze pojem užitek promítnuta do prostředku, které jedinec považuje za užitečné k dosažení cíle,
- s. 49 – zákon klesajícícho mezního užitku: jedinec si bude cenit každé homogenní jednotky prostředku podle místa, které poslední z nich zastává na škále hodnot, neboť jestliže jedinec ztratí nebo získá jednotku, odpovídající ztráta anebo užitek bude determinována pozicí, kterou zaujímá na individuální hodnotové škále cíl, který by mohl být obětován nebo uskutečněn v důsledku této poslední jednotky; jde o zákon striktně praxeologický, nemá nic společného s fyziologickým uspokojením potřeb ani s psychologií,
- s. 50 – pro chicagskou školu je výrobní proces objektivní a okamžitý, čas v něm nehraje žádnou jinou roli než jen pouhého parametru a kreativita a nejistota typická pro každý podnikatelský čin je vytěsněna ricardovskou rovnováhou, tímto hlavním předmětem jejich výzkumu,
- Menger věnoval své Základy ekonomie Wilhelmu Roscherovi, jednomu z největších německých reprezentantů historicismu,
- s. 51 – Menger se ptal jak je možné, že instituce, které jsou nejvýznamnější a nejlépe slouží společnému blahu, vznikly bez zásahu či vědomé společné vůle za účelem jejich vytvoření? Odpovědí je, že tyto instituce jsou nezamýšlenými důsledky individuálních činů,
- s. 53-4 – Methodenstreit: Menger považoval toerii i historii, formu a obsah, za stejně důležité pro poznání reality, avšak důrazně popírá, že by teorie mohla být odvozena z historie, v tomto ohledu našli rakušané dočasné spojení s teoretiky neoklasického paradigmatu (Walras a Jevons) --> triumf zastánců teorie nad historicismem byl většinou ekonomů interpretován jako vítězství matematicky formalizované teorie rovnováhy, a nikoliv teorie dynamických sociálních procesů.
IV. Böhm-Bawerk a teorie kapitálu
- s. 57 – čím déle trvá nějaké jednání, tím je je jeho výsledek nebo cíl pro jednajícího cennější, za jinak stejných okolností se budou lidé snažit dosáhnout svých cílů co nejdříve, když bude jedinec považovat dva cíle za stejně subjektivně hodnotné, tak bude vždy preferovat ten, který je časově bližší,
- s. 58/59 – pro výrobu kapitálových statků jsou nutné úspory či vzdání se okamžité spotřeby,
- s. 61 – struktura moderní ekonomiky je mimořádně komplexní a rozprostírá se přes ohromně dlouhé časové období,
- základní rozdíl mezi chudými a bohatými společnostmi nepochází z většího úsilí, které bohaté společnosti věnují práci, ani z větší technologické znalosti, ale v tom, že bohaté země mají extenzivnější síť kapitálových statků investovaných moudře z podnikatelského hlediska,
- s. 62 – kapitálové statky nejsou věčné a opotřebovávají se či se spotřebovávají během výrobního procesu --> pokud chce jedinec zvýšit počet stádií a prodloužit procesy výroby a učinit je produktivnějšími, bude muset naakumulovat více než minimální úspory vyžadované ke kompenzaci striktní míry amortizace,
- kapitálové statky lze obtížně přeměňovat, a čím blíže jsou konečnému stadii spotřeby, tím je jejich přeměnitelnost obtížnější,
- pojem kapitál představuje tržní hodnotu kapitálových statků, hodnotu odhadovanou jednotlivými jedinci, kteří kupují a prodávají statky na volném trhu --> kapitál je tak abstraktní pojem či nástroj ekonomické kalkulace,
- s. 64 – z pohledu Rakouské školy je úroková míra tržní cenou současných statků vjádřena statky budoucími,
- s. 64/65 - trh půjček (tj. úvěrů) tvoří jen relativně nevýznamnou část celého trhu, na kterém jsou současné statky směňovány za budoucí a jenž zahrnuje celou výrobní strukturu společnosti,
- hrubá čili tržní úroková míra je tvořena úrokovou mírou, plus rizikovou prémií odpovídající dané činnosti, plus či mínus prémii zohledňující očekávanou inflaci či deflaci (komentář: plus ještě odměna za podnikatelovo rozhodování),
- s. 66 – v moderní ekonomice jsou přítomná a budoucí chování dána do souladu pomocí tržní podnikatelské aktivity, kde současné statky jsou směňovány za budoucí a kde je stanovena úroková míra, tj. tržní cena jednoho typu staků vzhledem k druhému, dále následuje Sayův zákon --> krátce řečno úroková míra sděluje podnikatelům, ve kterých výrobních stádiích či investičních projektech se mohou a měli by se angažovat a ve kterých nikoliv, aby udržovali pokud možno ve vzájemném souladu chování spořících, spotřebitelů a investorů vyhnuli se tomu, aby různá stádia byla zbytečně krátká či příliš dlouhá,
- s. 67 – A. Marshall akceptoval, že poptávka je v zásadě určena subjektivním faktorem užitku a věřil, že nabídková strana byla určena především „objektivními“ faktory zahrnujícími hisotorické (tj. „dané“ a známé) náklady výroby,
- Böhm-Bawerk kritizoval Marshalla: náklady jsou též subjektivní hodnotou (subjektivním ohodnocením cílů, kterých se člověk jednáním vzdává) a že peněžní náklady jsou jednoduše tržní ceny výrobních faktorů, jež jsou též v konečném důsledku určeny hodnoceními na základě užitku, týkajících se všech alternativních spotřebních statků, které by mohly být s jejich pomocí vyrobeny --> obě ostří Marshallových nůžek závisí na subjektivním motivu užitku,
- s. 68-9 - Böhm-Bawerk kritizoval Marxe: ne všechny ekonomické statky jsou produktem práce, přírodní zdroje jsou vzácné a užitečné pro lidi a přestavují statky, avšak nezahrnují v sobě práci, dva různé statky, které v sobě zahrnují stejné množství práce, mohou mít velmi odlišné hodnoty v případě, že se liší v časovém období, které je nezbytné k jejich produkci,
- hodnota statků je subjektivní, honota je pouze odhad, který osoba činí, když jedná a promítá do prostředků zhodnocení jejich důležitosti vzhledem k dosažení určitého cíle, proto statky zahrnující velké množství práce mohou mít pouze malou anebo žádnou tržní hodnotu,
- teoretici pracovní teorie hodnoty se dopouštějí kruhové argumentace: pokud práce určuje hodnotu ekonomických statků, a pak hodnota práce je určena hodnotou ekonomických statků nezbytných k její reprodukci a zachování výrobní kapacity pracovníka, tak jde o kruhovou rgumentaci,
- opomíjí se zákon časové preference: pracovníci nemohou být zaplaceni v čase, kdy vykonávají svou práci, celou hodnotou statku, který bude vyprodukován na konci období o různé délce --> pracovníci tedy buď musí čekat do konce výrobního procesu a obdržet celkové vlastnictví konečného produktu (družstvo) anebo obdrží předem platbu současné hodnoty finálního produktu (tj. konečnou hodnotu diskontovanou úrokovou mírou),
- s. 70 - Böhm-Bawerk versus J. B. Clark: Clark uvažuje, že výroba a spotřeba probíhají současně a výrobní proces dle něj neprobíhá ve stádiích a není třeba čekat, kapitál je stálý či věčný fond, který automaticky generuje zisky ve formě úroku, čím vyšší je tento fond, tím nižší je úrok, časová prference se zde neuplatňuje,
- s. 70-1 - Clarkova teorie opomíjí časový aspekt, ale ekonomické knihy začínají vysvětlením koloběhu důchodů, který popisuje vzájemnou závislost výroby, spotřeby a směn mezi různými ekonomickými agenty --> veškerá činnost probíhá najednou, dle Böhm-Bawerka výrobní procesy nikdy nezávisí na záhedném homogenním fondu, nýbrž vždy spoléhají na spolupůsobení konkrétních kapitálových statků, které podnikatelé vždy musí nejprve vymyslet, vytvořit, vybrat a zkombinovat v rámci ekonomického procesu, který vyžaduje čas, Böhm-Bawerk předpověděl, že pokud převládne Clarkův model, tak doktríny podspotřeby budou nevyhnutelně oživeny,
- s. 71-2 - Böhm-Bawerk se považoval teorie, které odvozuje úrok z mezní produktivity kapitálu za neudržitelné, teoretici kteří tvrdí, že úrok je určen mezním produktem kapitálu nejsou s to vysvětlit, proč konkurence mezi podnikateli nevede k tomu, že současná hodnota kapitálových statků na trhu odpovídá jejich očekávanému výstupu, a tedy k eliminaci hodnotového diferenciálu mezi náklady a výstupem v průběhu výrobního období, dle něho jsou teorie založené na produktivitě jen pozůstatkem objektivistického pojetí hodnoty, dle kterého je hodnota určena náklady vzniklými během výrobního procesu různých statků a služeb, avšak ceny určuji náklady a ne naopak --> mezní produkt každého kapitálového statku je určen budoucí hodnotou statků a služeb, jenž tento kapitálový statek pomáhá vyrábět a diskontováním této hodnoty dostaneme současnou tržní hondotu kapitálového statku,
- původ a existence úroku jsou nezávislé na kapitálových statcích; proč teoretici Clarkovy-Knightovi školy udělali chybu? Mezní produktivita kapitálu a úrok jsou si rovny (renta je rovna úrokové míře), pokud existuje A) dokonalá konkurence beze změn, B) kapitál je mytickým fondem, který se sám replikuje a nezahrnuje žádné zvláštní podnikatelské rozhodování ohledně jeho depreciace a C) výroba je pojmuta jako okamžitý proces, který nezahrnuje čas --> pak dle těchto teoretiků produktivita určuje úrokovou míru a nikoliv naopak, jak tvrdí rakušané (komentář: úroková míra určuje jaký kapitálový statek budeš vyráběn a jaký nebude, tj. teoretici Clark-Knighotva typu tvrdí, že produktivita daného statku určuje úrokovou míru (viz další odrážka)- tj. nejprve tan statek musí být vlastně vyroben, a pak je z jeho výstupu (v pěnžní hodnotě) stanoven úrok),
- s. 72/3 - dle rakušanů: zvýšení úrokové míry určené časovou preferencí povede k poklesu současné hodnoty (při tržních cenách) každého kapitálového statku (bez ohledu na jeho historické náklady výroby) skrze odpovídající proces doskontování očekávaného budoucího toku výnosů a přesně do té doby, kdy to množství odpovídá úrokové míře (komentář: analogicky je to při snížení úrokové míry),
- s. 73 - dle Böhm-Bawerka cena kapitálových statků není určena jejich historickými náklad výroby, nýbrž úrokovou mírou diskontovaným odhadem hodnoty jejich budoucí produktivity --> produktivita vždy následuje úrok a ne naopak,
- s. 73/4 - dle neoklasických ekonomů nabídka a poptávka po kapitálu spoluurčují úrokovou míru v rovnováze, tedy že subjektivní faktor časové preference určuje nabídku, avšak že podnikatelé určují poptávku v závislosti na mezní produktivitě kapitálu (v závislosti na objektivních faktorech) (je to paralera s kritikou Mashalla, dle rakušanů jsou podnikatelé jen prostředníci mezi pracovníky a vlastníky výrobních faktorů, kteří jsou konečnými poptávajícími současných statků ve formě mezd a rent a výměnou za ně předávají podnikatelům vlastnictví budoucích statků vyšší hodnoty --> obě strany : nabídka kapitálových statků a poptávka po nich závisí na subjetkviním faktoru časové preference (komenář: viz srovnej s odrážkou u s. 67),
- s. 75 - Pareto přiznal roku 1906 pouhou pomocnou povahu rovnováhy, když se vyjádřil k řešení soustavy rovnic,
- s. 76 - L. Walrase byl nadšen knihou fyzika L. Poinsota o fyzice,
V. Ludwig von Mises a dynamické pojetí trhu
- s. 81/2 – regresní teorém: poptávka po penězích není určena dnešní kupní silou peněz, nýbrž znalostí, kterou jedinec utváří, na základě své své zkušenosti ohledně minulé kupní síly,
- s. 83 – Mises navrhoval zavedení bankovního systému se stoprocentními rezervami pro vklady na požádání,
- s. 85 – teorém nemožnosti socialismu: ekonomická kalkulace, chápaná jako jakýkoliv hodnotový soud týkající se výsledků alternativních způsobů jednání dostupných jednajícímu, vyžaduje dostupnost informace z první ruky stává se nemožnou v systému, který jako socialismus spočívá na donucení a maří ve větší či menší míře dobrovolnou směnu a svobodné nakládání s penězi,
- jestliže je svobodnému jednání bráněno silou, svobodné vzájemné směny se neuskuteční a výsledkem tak bude zbourání mostu či spojení, které tyto směny představují mezi subjektivní, vnitřní sférou přímých (ordinálních) hodnocení a tvorby informace a vnější sférou (kardinálních) cen, zničení tohoto mostu učiní ekonomickou kalkulaci naprosto nemožnou,
- s. 86 – někteří socialističtí teoretici uznali, že Mises (rakušané) měl pravdu,
- s. 87-8 – Mises popřel, že tento jeho teorém je aplikovatelný na model rovnováhy --> tento model samotnou svoji formulací předpokládá, že veškeré nezbytné informace musí být dostupné --> zobrazuje základní ekonomický problém socialismu za vyřešený, a tudíž neoklasičtí ekonomové tento problém nevidí,
- ve stacionárních podmínkách totiž neexistuje problém, který by měla ekonomická kalkulace řešit, základní funkce ekonomické kalkulace již byla vykonána --> problém ekonomické kalkulace je problémem ekonomické dynamiky a není to problém ekonomické statiky,
- s. 89-90 – teorie podnikání: Mises věřil, že veškeré lidské jednání má podnikatelskou, spekulativní součást a rozvíjí tak teorii podnikání, chápaného jako jako schopnost lidských bytostí vytvořit rozpoznat subjektivní ziskové příležitosti, které vznikají v jejich okolí a jednat za účelem jejich zmocnění se; navíc silně kritizoval populární omyl, který znázorňuje podnikatelský zisk jako důsledek pouhého předpokladu rizika, riziko vytváří běžné náklady podnikatelského procesu, které nemají žádný vztah k podnikatelskému zisku,
- podnikatelská schopnost lidských bytostí nejenže vysvětluje jejich neustálé sledování a vytváření nových informací týkajících se cílů a prostředků, ale je také klíčem k porozumění tendenci směřující ke koordinaci, která neustále a spontáně vzniká na trhu za nepřítomnosti donucovácí intervence,
- s. 91 – metoda v ekonomii: teorie a historie: existují dvě hlavní odvětví společenských věd: praxeologie (obecná teorie lidského jednání, jejíž nejrozvinutější disciplínou je ekonomie) a historie,
- axiomy lidského jednání: nejdůležitejším z nich je samotná kategorie jednání, ve smyslu, že lidé volí své cíle metodou pokusu a omylu a hledají prostředky vhodné k jejich dosažení, a to vše v souladu s jejich vlatními hodnotovými škálami; další axiom: prostředky jsou vzácné, a proto a jsou nejprve použity k dosažení nejvíce ceněného cíle a teprve poté k uspokojení cílů ostatních; další axiom říká, že ze dvou statků s identickými charakteristikami (komentář: subjektivními z pohledu jednajícího), které jsou dostupné v různých časech, jedinec bude vždy preferovat ten, který je dostupný dříve; dále platí, že čas je vzácný a lidé jednají s cílem dostat se z jednoho stavu do druhého umožňujícícho větši uspokojení,
- Mises ovšem zavádí do teorie i některá na zkušenosti založená fakta, která jsou relevantní,
- s. 92-3 – druhým odvětvím věd o lidském jednání je historie, která se zabývá konkrétním obsahem lidského jednání v minulosti, aby mohli historici vykonávat svoji disciplínu, musí historici nejprve mít k dispozici teoretický systém, který jim umožňuje interpretovat realitu,
- člověk musí ve svém každodenním životě neustále plánovat své akce a jednat ve světle určitých přesvědčení ohledeně vývoje příštích událostí, k těmto předpovědím používá člověk své teoretické znalosti, interpretuje fakta přítomné skutečnosti a předvídá běh událostí --> člověk tak čelí poměrně velké nejistotě ohledně budoucích událostí a může ji pouze minimalizovat --> někteří lidé lidé jsou lépe připraveni než jiní podnikatelsky plánovat své budoucí činny,
VI. F. A. Hayek a spontánní řád
- s. 96 – Hayek se sám přiznal, že byl původně fabiánským socialistou,
- s. 99 – Hayek chápal rizika zboštění lidského rozumu a klíčovou roli, kterou náboženství hraje při vyvarování se jich,
- s. 100-1 – výzkum hospodářských cyklů: zvýšení úspor snižuje spotřebu a tak snižuje relativní cenu spotřebních statků. Ricardův efekt: zvýšení poptávky po investičních statcích, které je výsledkem zvýšení reálných mezd způsobeným ceteris paribus snížením cen spotřebních statků vyvolaným úsporami --> relativní růst podnikatelských zisků v od spotřeby vzdálenějších stádiích výroby, kde se zvyšuje hodnota produkce v prostředí poklesu úrokových měr, který je způsoben větší hojností úspor --> prodloužení výrobní struktury,
- dle Hayeka v prostředí snižujících se cen politika měnové stabilizace nutně způsobí vážný nesoulad mezi rozhodnutím investorů a spotřebitelů, který se dříve nebo později musí zvrátit v recesi,
- s. 102 – dle Hayeka peněžní změny ve skutečnosti nejsou nikdy neutrální a vždy mají škodlivý vliv na strukturu relativních cen, efekt nových peněz se pomalu šíří ekonomikou a některé ceny jsou jím ovlivněny dříve než druhé --> alokace zdrojů se změní v celé výrobní struktuře,
- s. 103 – výjma hypotetického případu, kdy ekonomické subjekty uspoří všechny nově vytovřené peníze, nastane postupně všeobecný nárust relativní ceny spotřebních statků --> zisky začnou růst v odvětvích nejblíže spotřebě a relativně klesají v investičních sektorech,
- s. 104 – existence nevyužitých kapacit v mnoha výrobních procesech během recese (zejména v nejvzdálenějších spotřebě) v žádném případě podle Hayeka nedokazuje, že existuje přebytek kapitálu či že spotřeba je nedostatečná, naopak je to známka toho, že nemůžeme použít všechen existující kapitál, protože současná poptávka po spotřebních statcích je tak naléhavá, že si nemůžeme dovolit luxus produkovat oběžný kaptál nezbytný k zapojení a využití těchto nevyužitých kapacit, recese je stádium zdravého ekonomického znovupřizpůsobení,
- s. 105-7 – debaty s Keynesem a Chicagskou školou: námitka proti monetarismu: zaměřuje se jen na důsledky změn v množství peněz na všeobecnou cenovou hladinu, a nikoliv na důsledky na strukturu relativních cen, v důsledku toho opomíjí chybné nasměrování zdrojů a nezaměstnanost, která z nich v konečném důsledku vyplývá,
- dle Hayeka je Knightův přístup velmi nebezpečný, neboť jeho posedlost rovnováhou ho nakonec vede k obraně mylných teorií podspotřeby a nepřímo keynesovských návodů pro umělou podporu efektivní poptávky (komentář: a v podstatě i některých Marxových názorů),
- Hayek vytýká Keynesovi přijetí mýtu podspotřeby a obzvláště jeho neporozumění, že je zcela možné vydělat peníze výrobou jistého statku, i když poptávka po něm klesá, za předpokladu, že je investováno do nižších výrobních nákladů získáním více kapitálových statků, a tudíž generováním kapitálově intenzivnější výrobní struktury, v této struktuře, ve stádiích dále od spotřeby, je zaměstnání poskytnuto výrobním faktorům, které jsou uvolněny ve stádiích nejblíže spotřebě zvýšením úspor,
- Hayek navíc považuje kyenesovský lék na Velkou krizi za pouhé dočasné řešení s nepříznivými důsledky, ve skutečnosti jakékoliv umělé zvýšení agregátní poptávky vážně deformuje výrobní strukturu a je schopno pouze generovat nestabilní zaměstnanost,
- fiskální a monetární manipulace, kterou keynesovci navrhují, způsobuje vážné deformace v mezičasové koordinaci na trhu, Hayek je také zastáncem pevných směných kurzů, které Keynes a teoretici Chicagské školy tak silně podporovali,
- s. 107/8 – debata se socialisty: Hayek používá termín socialimus ve velmi širokém významu, který zahrnuje reálný socialismus, ale obecně vzato jakýkoliv systematický pokus, skrze donucovací opatření sociálního inženýrství, částečně nebo zcela plánovat či organizovat jakoukoliv oblast sítě lidských interakcí tvořících trh a společnost,
- s. 108 – tabulka 6.1 rozdílů mezi Rakouskou školou a Neoklasickou školou (monetaristé a keynesovci),
- s. 109 – dle Hayeka je společnost spontáním řádem, jenž se neustále vyvíjí a vzniká z nepřetržité interakce mezi miliony lidských bytostí a který nebyl, ani by nemohl být, vědomně někým navržen,
- aby byli lidé schopni podnikatelsky objevovat a přenášet obrovský objem praktických informací či znalostí, které pokrok a zachování civilizace umožňuje, musí jim být umožněno svobodně plánovat cíle a objevovat prostředky nezbytné k jejich dosažení, bez překážek jakéhokoliv druhu, zejména systematického či institucionálního donucení a násilí,
- člověk, který se snaží pomocí donucení vylepšit fungování společnosti bude postrádat ohromné množství rozptýlených informací, které jsou roztroušeny v myslích tisíců jedinců, jež musí snášet jeho příkazy, dále systemtické používání donucení a násilí brání lidem ve svobodném sledování jejich cílů a tedy i tomu, aby tyto cíle sloužily pro lidi jako motivace k objevování a vytváření praktických informací nezbytných pro společenský prokrok a koordinaci,
- s. 110 – instituce, kterí jsou nejdůležitější pro život ve společnosti (morální, právní, jazykové a ekonomické instituce) nemohou být vědomě nikým vytvořeny a jsou výsledkem dlouhého evolučního procesu, na kterém se účastnili miliony a miliony lidských bytostí, tyto opakující se normy či reálná pravidla chování tvoří mezioblast mezi biologickým instnktem, který nás všechny ovlivňuje, a explicitní oblastí lidského rozumu, jde o mezioblast, neboť i když tyto normy bezpochyby vznikají lidským jednáním, zahrnují tak velkým objem informací, zkušeností a znalostí, že daleko přesahují kapacitu jakékoliv lidské mysli či rozumu, který tak není schopen vyvořit, vymyslet či navrhnout takovýto typ instituce ex novo,
- principy solidarity a altruismu mohu vskutku být aplikovány v primitivních skupinách právě proto, že v tomto typu skupin jsou potřeby a charakteristiky členů důveřně známy,
- s. 111 – myšlenka L. von Misese o nemožnosti socialistické ekonomické kalkulace je pouhou konkrétní aplikací obecnějšího principu logické nemožnosti sociálního inženýrství neboli konstruktivistického či karteziánského racionalismu,
- s. 114 – právo, zákonodárství a svoboda: tradiční pojetí práva – soubor obecných (platí pro každého stejně) a abstraktních (zavádějí široký rámec pro individuální jednání, aniž by předvídaly jakýkoliv konkrétní výsledek sociálních procesů) pravidel,
- s. 114/5 – sekundární důsledek současného práva: jedinci jsou zbaveni referenčního bodu, který reálné právo posyktuje, a tím začínají modifikovat své osobnosti a ztrácejí zvyk přizpůsobovat se abstraktním obecným normám --> internalizace a zachovávání tradičních pravidel čím dál méně, protože vyhýbání se příkazům je v mnoha přapadech ve skutečnosti otázkou přežití a v jiných odráží úpěch úplatkářského podnikání, které má socialismus tendenci vytvářet, většina lidí začně považovat nerespektování pravidel za obdivuhodné vyjádření lidské vynalézavosti, spíše než za porušení systému norem které ohrožuje život ve společnosti --> krátce řečeno socialismus nabádá lidi k porušování zákona, vyprazdňuje jeho obsah a kazí ho, čímž zcela diskredituje právo na společenské úrovni a je příčinou toho, že občané k němu ztratá respekt,
- s. 115 – spravedlnost v tradičním smyslu spočívá ve stejné aplikaci abstraktních reálných pravidel chování, která tvoří majetkové a trestní právo, na všechny lidi,
- v socialistickém systému se “spravedlnost” vskutku skládá hlavně z arbitrárních úsudků řídícího orgánu nebo jednotlivými soudci, založených na jejich více či mně emocionálním dojmu ohledně “konečného výsledku” konkrétního sociálního procesu, který se směle snaží organizovat shora skrze donucující příkazy,
- s. 116-7 – jestliže je zabráněno objektivní aplikaci práva, jak se tomu děje v socialistických systémech, a je povoleno vydávání právních rozhodnutí založených na vícemíně subjektivních a emotivních dojmech, vešekrá právní jistota vymizí a jedinec si brzy uvědomí, že jakékoliv tvrzení může získat právní ochranu, pokud udělá příznivý dojem na soudce,
- dva různé přístupy ke svobodě, právu a spravedlnosti tabulka 6.2,
VII. Obnova rakouské školy
- s. 118/9 – krize analýzy rovnováhy a matematického formalismu: směr Samuelsona (K. Arrow, G. Debreu, F. Hahn a J. Stiglitz) přejímá rovnovážný model v normativním smyslu jako ideál, kterému by se měla ekonomika přibližovat, proto kdykoliv zaznamenají, že skutečné podmínky neodpovídají dokonalé konkurenční rovnováze, mají za to, že odhalili tržní selhání, které legitimizuje státní intervenci za účelem přiblížení tchto podmínek směrem k ideálu reprezentovaném modelem všeobecné rovnováhy,
- druhý směr teoretiků Chicagské školy je přesvědčen, že výše uvedený přístup je chrání před útoky teoretiků tržního selhání, a že státní zásahy nejsou nutné, dle teoretiků této školy totiž reálný svět téměř odpovídá stavu konkurenční rovnováhy, dle členů této školy samotný výsledek společného úsilí politiků, voličů a úředníků se nezdá být prostý závažných pochybení,
- s. 119/20 – chicagské modely stojí na předpokladu rovnováhy, maximalizace a konstant --> je to příliš utopické a otevírá to zbytečně mnoho slabých míst před ideologickými oponenty Samuelsonova směru,
- s. 120 – neoklasičtí teoretici tržních selhání přehlíží podnikáním zapříčiněné dynamické efekty koordinace, které se vyskytují na všech skutečných trzích, tito teoretici tvrdí, že je nějakým způsobem možné se přiblížit ideálu všeobecné rovnováhy skrze státní intervence, jako kdyby plánovči byli skutečně schopni získat informace, které jim v realitě nikdy nebudou dostupné, tím že se tito soustředí na rovnováhu jim uniká reálný proces koordinace, který probíhá na trhu, a nevidí že nerovnováha, kterou tak kritizují není nedokonalostí nebo tržním selháním, ale ve skutečnosti je nejpřirozenějším znakem reálního světa,
- tito teoretici nechápou, že intervencionistická opatření, která obhajují za účelem přiblížení reálného světa modelu rovnováhy, mají škodlivé dopady na podnikatelský proces koordinace odehrávající se v reálném světě a dále předpokládají, že osoba zodpovědná za státní intervenci má přístup k takovému množství informací, které není teoreticky možné,
- s. 121 – rakouští teoretici navrhují přesunout pozornost k dynamickému procesu podnikatelské koordinace, která vede do stavu rovnováhy, která však nemůže být nikdy dosažena,
- chicagská škola nahlíží na informace objektivně, tj. jako na komoditu, která je na trhu nakupována a prodávána na základě nákladů a výnosů, tito teoretici uznávají, že neznalost existuje, ale prý vždy na “optimální” úrovni, neboť vyhledávání noých informací, objektivně řečeno, končí tehdy, když mezní náklady převýší mezní výnosy,
- dle teoretiků tržního selhání vedených Grossmanem a Stiglitzem je svět ve stavu neefektivní rovnováhy, v němž odhalují následující selhání: protože ekonomické subjekty věří, že ceny přenášejí informace efektivně, objevuje se “efekt černého pasažéra”, podle kterého se ekonomické subjekty neobtěžují sami získat dodatečné informace, které potřebují neboť ty jsou nákladné --> trh produkuje neoptimálně malé množství informací, což ospravedlňuje státní intervence, kdykoliv výnosy takové intervence převyšují její monitorovací a další náklady,
- s. 121/2 – základním problémem obou těchto přístupů je z pohledu Rakouské školy to, že považují podnikatelské informace za objektivní entity, tj. předpokládají, že informace byly někde dány, rakušané naopak věří, že tržní informace či znalosti jsou vždy subjektivní a nemohou být dány, neboť podnikatelé je neustále vytvářejí či generují při rozpoznávání ziskových příležitostí, tj. když se v neustále se měnící konstelaci tržních cen všimnou existence nesrovnalostí nebo nesouladů, kterých si dříve nikdo nevšimnuli --> díky tomu nemohoou být podnikatelské informace alokovány na základě výnosů a nákladů, protože pokud podnikatelé informace neobjeví, nikdo nezná jejich hodnotu,
- neexistuje standard, který by nám určil, zda objem skutečných informací, které trh vytvoří a využívá, je menší než předpokládané “optimální” množství informací, či nikoli,
- s. 123-4 – modely rovnovážné nezaměstnanosti založené na maximalizačním chování agentů, kteří jednají v prostředí potvrzujícím hypotézu efektivnostních mezd, dle ní spíše mzdy určují produktivitu, aby udrželi podnikatelé zaměstnance motivované, drží rovnovážné mzdy příliš vysoké na to, aby vyčistily trh práce; považovat veškerou nezaměstnanost za dobrovolnou, jak to činí chicagští teoretici, je krajně nerealistické, neboť to implikuje, že realný proces koordinace tvořící trh již proběhl, a proto konečný stav popisovaný modelem rovnováhy již byl dosažen, nicméně reálný trh je v neustálem stavu nerovnováhy, i když zde nejsou institucionální omezení (minimální mzda a zásahy odborů), je jistě zcela možné, že četní pracovníci, kteří by rádi pracovali pro jisté konkrétni podnikatele (a naopak), zůstávají nezaměstnaní a nikdy ve skutečnosti tyto podnikatele nepotkají nebo je potkají, ale nechopí se vzájemně výhodné příležitosti, co se naopak týče teoretiků hypotézy efektivnostních mezd o tom, že i když chybí právní či odborářská omezení, stavy nedobrovolné nezaměstnanosti budou nekonečně prodlužovány kvůli efektivnostní mzdě, je přímo v protikladu k podnikatelské touze zaměstnavatelů a zaměstnanců mít zisky a vyhnout se ztrátám --> pracující sníží svoje očekávání a podnikatelé si uvědomí, že zbytečně přeplácí své talenty a rozhodnou se nakonec změnit svoji strategii, aby na trhu přežili,
- s. 129 – teorii institucionálního donucení: systematický institucializovaný výkon donucení, který je obsažen v socialismu a intervencionismu, více či méně zabraňuje tvorbě a přenosu informací, ale též i něčemu závažnějšímu: spontáním procesům, kterými jsou nesrovnalosti v chování lidských bytostí koordinovány, a tudíž zachování koordinovaného sociální procesu,
- dynamická tvorba cen je proces poháněný silou podnikání, tj. lidskými činy daných subjektů, a nikoli průsečíkem více či méně záhadných křivek či funkcí, které v každém případě postrádají reálný význam, neboť informace, kterou je hypoteticky nezbytné znát k jejich nakreslení, neexistuje ani v myslích jednajících,
- s. 130 – nutnost opuštění těžkopádné statické teorie trhů a její nahrazení teorií konkurence, chápané jako dynamický, čistě podnikatelský proces soutěžění, soustředění na institucionální restrikce svobodného výkonu podnikání v jakékoliv oblasti trhu,
- s. 131 – teorie “veřejných” statků byla vždy konstruována v přísně statických termínech rovnovážného paradigmatu, neboť se předpokládá, že okolnosti, které determinují “společnu nabídku” a “nerivalitu ve spotřebě”, jsou dány a nebudou se měnit, nicméně z pohledu dynamické teorie podnikání vytváří jakýkoliv zdánlivý případ veřejného statku jasnou příležitost pro někoho, aby ji objevil a eliminoval skrze podnikatelskou kreativitu v právní a/nebo technologické oblasti,
- s. 131/2 – pseudovědecká analýza zákonů spočívající na metodologických předpokladech identických s těmi, které byly předloženy v minulosti za účelem obhájení socialismu: úplné informace, takové předpoklady vylučují dynamickou, evoluční analýzu spontánních sociáních procesů, které podnikání inicijuje a pohání; rakušané vidí rozpor v pokusu analyzovat právní normy a pravidla, založená na paradigmatu, které jako to neoklasické, předpokládá neměnné prostředí a existenci úplné informace (buď jisté nebo probabilistické) ohledně nákladů a výnosů odvozených z těchto norem, kdyby takové informace skutečně existovaly, pravidla a normy by byly zbytečné a bylo by efektivnější je nahradit jednoduchými příkazy (komentář: náklady a výnosy jsou myšleny alá měření užitku),
- s. 135 – matematici se zatím nechopili výzvy vymyslet a rozpracovat zcela novou matamatiku, která by dovolovala anylýzu lidské tvořivé schopnosti se všemi jejími důsledky, aby tak učinili nemohli by spoléhat na postuláty konstantnosti ze světa fyziky, které tvoří základ vývoje všech známých matematických jazyků,
- s. 136 – rakouští ekonomové dávají přednost zaměření se na vybudování rámce či konceptů a teoretických zákonů, které dovolují interpretaci reality a pomáhají jednajícím lidským bytostem (podnikatelům) dělat rozhodnutí s větší pravděpodobností úspěchu,
- s. 136-7 – v ekonomii empirický důkaz není nikdy nevyvratitelný, neboť se týká komplexních historických jevů, které neumožňují laboratorní experimenty, při kterých jsou relevantní jevy izolovány a všechny ostatní faktory, které mohou daný jev ovlivňovat, zůstanou konstantní,
- extrémně komplexní povaha empirických jevů vždy umožňuje nejrůznější a nejprotichůdnější interpretaci,
- s. 138 – závěr: komparativní zhodnocení rakouského paradigmatu: neoklasičtí ekonomové obvykle považují počet vědců obvykle obhajujících určitou metodologickou pozici za hlavní kritírium jejího “úspěchu”.
- s. 139 – Mises uváděl, že vznik ekonomie jako profese je plodem intervencionismu, profesionální ekonom je specialistou, jenž pomáhá při tvorbě rozličných druhů vládních zásahů do podnikání,
- s. 140 – jestliže konsesus mezi profesionálními specialisty ohledně intervencí určuje konečnou hodnotu paradigmatu, které jako to rakouské diskredituje metodologii ztělesněnou v intervenčních opatřeních obhajovaných těmito samotnými specilaisty, potom “demokratický” argument nedává smysl (komentář: jejich konsesus bude ovlivněn jejich finančními a duševními zájmy),
- s. 141 – neoklasik Chicagské školy Sherwin Rosen nakonec přiznal, že: “Kolaps centrálního plánován v uplynulé dekádě většinu z nás překvapil.”, dalším překvapeným byl Ronald H. Coase: “Nic z toho, co jsem četl nebo znal, nenaznačovalo, že nastane kolaps.”; Mark Blaug odpadlík od neoklasického modelu všeobecné rovnováhy a statického neoklasického walrasovského paradigmatu: “Došel jsem pomalu a s maximální nechutí k názoru, že oni (rakouská škola) mají pravdu a že my všichni jsme se mýlili.“.