Veřejná městská kanalizace jako dobro?
[Převzato z článku Davida T. Beita “From Privies to Boulevards: The Private Supply of Infrastructure in the United States During the Nineteenth Century”. In. Jerry Jenkins and David E. Sisk, ed., Development by Consent: The Voluntary Supply of Public Goods and Services (San Francisco, 1993)]
Veřejná kanalizace se automaticky považuje za nezpochybnitelné dobro. Navíc dobro zajištěné veřejným sektorem. Jde svým způsobem o výkladní skříň etatistického řešení problémů. Ovšem ne vždy je toto skutečně dobrem.
Příkladem pokud se týče tohoto je studie Johna M. Kalbermattena, DeAnne S. Juliusové a Charlese G. Gunnersona vytvořená pro Světovou banku v roce 1980. Nálezy vrhají vážné pochybnosti na konvenční uvažování amerických historiků a ekonomů, kteří považují budování centralizované kanalizace za nutný vedlejší produkt rozvoje civilizace anebo ekonomiky. Autoři porovnávali několik metod nakládání s odpadem, které se dnes ve světě používají. Všimli si, pro příklad, že jen okolo 34 % celkové japonské populace má kanalizaci, zatímco dokonce vyšší procento spoléhá na vysoce modernizovanou versi žumpy (což obsahuje i systém vakuových fekálních vozů). Na rozdíl od primitivního typu používaného v Baltimore 19. věku, japonské žumpy jsou umístěné uvnitř obydlí. Autoři si vybrali Kjóto jako svoji případovou studii, velkoměsto, kde žumpy slouží 40 % populace, zatímco 40 % používá konvenční kanalizaci. Tvrdí, že žumpy v Kjótu mají několik pozoruhodných výhod před konvenční kanalizací. Za prvé jsou levnější na provoz. To je proto, že žumpy mají nižší provozní náklady než kanalizace. Skoro všichni historikové měst a většina ekonomů argumentovala opačným pohledem. Opravdu nízké provozní náklady byly pravidelně líčeny jako raison d'etre kanalizací. Jak důsledek tohoto pohledu bylo to, že kanalizace jako kvintesenciální kapitálově intenzivní technologií, která v podstatě běží sama o sobě. Dle stejného názoru se o žumpách říkalo, že mají vyšší provozní náklady skrze vyšší intenzitu výrobního faktoru práce, to jest, že musí být vyprazdňovány jednou za několik týdnů fekálním vozem s obsluhou pracovníky.
Reálné KAŽDOdenní příklady popsané Kalbermattenem a jeho spoluautory vypovídají rozdílný příběh. Kanalizace jednoduše neběží sama od sebe, ale generuje celý soubor provozních nákladů včetně spotřeby velkého množství vody, čím dál dražší komodity v dnešním světě. 40 % vody ve splachovací toaletě je pro příklad ztraceno. Druhým provozním nákladem je drahá čistírna odpadních vod nutná pro průměrný kanalizační systém. Autoři vykalkulovali, že jestliže se to dá dohromady, všechny tyto provozní náklady učiní kanalizaci více než dvojnásobně dražší než žumpy. Žumpy také neprodukují tolik vodního znečištění jako kanalizace a ve skutečnosti z pohledu veřejného zdraví jsou podobně bezpečné. Autoři tvrdí, že selhání žump a jiných alternativ ke konvenční kanalizaci "jsou obvykle připisovány špatné konstrukci, neadekvátnímu vzdělání uživatele anebo nedostatku údržby - problémům, které trápí také kanalizační systém." Řešení se zdá být hlavně v otázce zajištění, že jednotlivé žumpy jsou řádně těsnící (Kalbermatten, Julius a Gunnerson 1980, str. 2, 30, 31 a tabulky 3-3 a 3-4).
Japonské zkušenosti ilustrují, že američtí historikové měst a političtí analytikové potřebují brát větší péči ohledně toho, aby nespadli do pasti metodologického nacionalismu. Někdy může být nutné udělat více než jen srovnat dvě americká města předtím, než uzavřou, že specifická událost nebo proces, jako je výstavba velkých centralizovaných odpadních systémů, jsou nevyhnutelné. Je zde také potřeba větší pozornosti při mezinárodním srovnávání, pro příklad americké a japonské zkušenosti. Pokud by taková studie byla podniknuta, možné otázky k položeny by mohly zahrnovat následující: Proč se Američané rozhodli opustit žumpy ve prospěch kanalizace, zatímco Japonci se rozhodli existující zařízení vylepšit? Mohlo by to býti tím, že Japonci byli schopní podržet si žumpy kvůli tomu, že jejich právní systém poskytoval efektivnější ochranu od znečištění fekáliemi ze žumpy než americké zvykové právo? Jaký vztah, jestliže vůbec nějaký, zde byl mezi rozvojem chemických hnojiv v pozdním 19. století a raném 20. století ve Spojených státech a odklonem od žump? To může pomoci vysvětlit proč organická hnojiva převládala historicky v Japonsku více než v USA. (1)
Jinou slibnou cestou pro výzkum je dopad dodávek vody v každé zemi. Ač nejsem odborníkem na japonskou historii, může zde být jen slabá pochybnost o tom, že široká dostupnost vody kombinovaná s nízkými cenami, poskytovala důležité předpoklady pro zánik žump ve Spojených státech. Do poloviny 19. věku mnoho měst ve Spojených státech nejen, že nemělo naistalováno splachovací záchody, ale tendence k jejich spojování se žumpami vytvářela nebezpečný problém přetékání. (Tarr et al. 1984, str. 231) (2) Není to náhoda, že municipální vlastnictví veřejného vodovodu často přecházelo úpadku žump. V roce 1860 soukromé společnosti vlastnily 79 % všech vodních děl; do roku 1910 tento podíl upadl na 30 %. Jedna potencionální linie výzkumu by mohla zkoumat, zda městské vlastnictví vedlo k uměle levné vodě, a tak pomohlo přetížit systém odpadů. Jsou zde nějaké důkazy, že se tak stalo. (3)
Poznámky:
(1) Mělo by být uvedeno, že použití fekálií pro hnojiva se stalo v Japonsku vzácnějším po zavedení chemických hnojiv po 2. světové válce (Terwartha 1965, str. 208-209). Většina fekálií produkovaná japonskými žumpami je buď spálena anebo odkalena. Ale zatímco hnojiva z fekálií byla v Japonsku na ústupu, zůstala populární na Tchaj-wanu. Bylo odhadnuto, že jak soukromí tak veřejní shromažďovatelé fekálií jsou schopni prodat přes 80 % své nabídky každý rok; většinou chovatelům ryb (Kalbermatten, Julius a Gunnerson 1980, str. 48). Ve své historii hnojiv Richard Wines spekuluje (v provokativní poznámce, že vývody vyžadují další zkoumání), že klesající dodávky fekálií během pozdního 19. století pomohly přivést k úpadku trh s organickými hnojivy takovými jako poudrette (1985, str. 30).
(2) Kulturní rozdíly můžou být také důležité. Susan Hanley našla důkazy indikující, že již v 17. věku Japonci snadno překonávali svoje evropské a americké současníky ve zdravotní čistotě a recyklaci fekálií (Hanley 1987, str. 16-19).
(3) Blake 1956, str. 185, 201 a 267; a Schultz a McShane 1977, str. 393. Tarr líčí podrobnosti enormního nárůstu spotřeby vody na hlavu v Chicagu, Clevelandu a Detroitu (všechny s městským systémem) během pozdního 19. století. Naneštěstí nikdo neprovedl srovnání mezi množstvím použité vody u municipiálních vodárenských provozů a soukromých vodárenských provozů (Tarr 1979, str. 310-312). Blake argumentuje, že „rostoucí městská spotřeba vody odráží ne až tak svéhlavé plýtvání ale rostoucí životní standard.“ (1956, str. 269).
Literatura:
• Blake, Nelson M. 1956. Water for the Cities: A History of the Urban Water Supply Problem in the United States. New York: Syracuse University Press.
• Hanley, Susan B. 1987. „Urban Sanitation in Preindustrial Japan.“ Journal of Interdisciplinary History 18 (léto).
• Kalbermatten, John M., DeAnne S. Julius a Charles G.Gunnerson. 1980. Appropriate Technology for Water Supply and Sanitation: Technical and Economic Options. Washington, D. C.: World Bank.
• Schultz, Stanley K. a Clay McShane. 1977. „To Engineer the Metropolis: Sewers, Sanitation and City Planning in Late-Ninetheen-Century America.“ Journal of American History 65 (září).
• Tarr, Joel, James McCurley III, Francis C. McMichael and Terry Yosie. 1984. „Water and Wastes: A Retrospective Assessment of Wastewater Technology in the United States, 1800-1932.“ Technology and Culture 25 (duben).
• Tarr, Joel. 1975. „From City to Farm: Urban Wastes and the American Farmer.“ Agricultural History 46 (říjen).
• Trewartha, Glenn T. 1965. Japan: A Geography. Madison: University of Wisconsin Press.
• Wines Richard A. 1985. Fertilizer in America: From Waste Recycling to Resource Exploitation. Philadelphia: Temple University Press.