Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Žádný stát, který svými kompetencemi přesahuje rámec minimálního státu, nelze ospravedlnit. Neschází ideji nebo ideálu minimálního státu veškerý lesk? Může zvýšit tep srdce nebo nadchnout lidi k boji nebo oběti? Stavěl by někdo pod její vlajkou barikády? Ve srovnání s nadějemi a sny utopických teoretiků a v protikladu k nim se zdá být neduživý a bezmocný. Ať již jsou jeho přednosti jakékoliv, zdá se více méně jasné, že minimální stát není žádná utopie. Mělo by se očekávat, že prozkoumání utopické teorie by muselo být víc než dostatečné, aby se ukázaly chyby a nedostatky minimálního státu jakožto finálního bodu filosofie politiky. Takový výzkum by mohl být sám o sobě i zajímavý. Podívejme se proto, kam vede utopická teorie.

Bylo by nanejvýš znepokojující, kdyby existoval jen jediný argument nebo jen jediný systém důvodů pro správnost určitého popisu utopie. Na utopii se zaměřují tak rozdílné snahy, že k ní musí vést několik cest.

První cesta vychází z rozdílnosti lidí. Mají různý temperament, různé zájmy, duševní schopnosti, cíle, přirozené sklony, duchovní snahy a vytoužené životní formy. Mají různé hodnoty a různá měřítka pro své společné hodnoty. (Chtěli by žít v různých klimatických pásmech - v horách, v nížině, v pouštích, na mořském pobřeží, ve městech nebo vesnicích.) Neexistuje žádný důvod k domněnce, že ideálem všech lidí je pospolitost, a mnoho důvodů, že tomu tak není.

Wittgenstein, Elizabeth Taylorová, Bertrand Russel, Thomas Merton, Jogi Berra, Allen Ginsberg, Harry Wolfson, Thoreau, Casey Stengel, lubavičský rabín, Picasso, Mojžíš, Einstein, Hugh Heffner, Sokrates, Henry Ford, Lenny Bruce, Baba Ram Dass, Gándhí, Sir Edmund Hillary, Raymond Lubitz, Buddha, Frank Sinatra, Kolumbus, Freud, Norman Mailer, Ayn Randová, baron Rothschild, Ted Williams, Thomas Edison, H. L. Mencken, Thomas Jefferson, Ralph Ellison, Bobby Fischer, Emma Goldmanová, Pjotr Kropotkin, ty, tvoji rodiče. Existuje skutečně životní forma, která by byla pro všechny tyto lidi ta nejlepší? Představme si všechny živě v nějaké utopii, kterou jsme nalezli již jednou přesně popsanou. Pokusme se popsat společnost, v níž žít by bylo pro tyto lidi tím nejlepším. Měla by tato společnost být zemědělská nebo městská? Měla by to být společnost velkého hmotného luxusu nebo společnost chudobná, která by zajišťovala jen základní potřeby? Jak by vypadaly vztahy mezi muži a ženami? Existovala by taková instituce, jako je manželství? Bylo by manželství monogamní? Byly by děti vychovávány svými rodiči? Bylo by soukromé vlastnictví? Existoval by spokojený, zajištěný život nebo život plný dobrodružství, potíží, nebezpečí a příležitostí k hrdinství? Bylo by jedno, mnoho nebo žádné náboženství? Jak důležité by bylo v životě člověka? Spatřovali by lidé hlavní smysl svého života v soukromých záležitostech nebo ve veřejné a politické činnosti? Byli by jednosměrně zaměřeni na určité úkony a práce, nebo by hledali všechny možné činnost a radosti, nebo by se soustředili na užitečné a uspokojující zájmové činnosti? Byly by děti vychovávány ohleduplně nebo přísně? Nač by jejich výchova kladla zvláštní důraz? Byl by sport něčím důležitým v životě člověka jako diváka nebo jako aktivního sportovce? A co umění? Budou stát v popředí spíše smyslné radosti nebo duševní činnosti? A co jiné věci? Bude existovat při odívání móda? Bude se velké úsilí věnovat jednomu problému? Jaký bude postoj k otázce smrti? Jak důležitou úlohu bude hrát technika a nejrůznější přístroje ve společnosti? A tak bychom se mohli tázat dále.

Zdá se mi neuvěřitelné, že by existovala nejlepší komplexní odpověď na všechny tyto otázky, že by existovala společnost, která by byla nejlepší pro každého svého člena. (A myšlenka, že bychom také věděli o ní tolik, abychom ji mohli popsat, je ještě nevěrohodnější.) Nikdo by se neměl pokoušet popsat utopii, aniž by měl např. ve svěží paměti díla Shakespearova, Tolstého, Jane Austenové, Rabelaise a Dostojevského, aby nezapomněl, jak rozdílní jsou lidé. (Je také užitečné rozpomenout se na to, jak jsou komplikovaní.)

Utopisté, kteří jsou teď velice přesvědčeni o přednostech své vize a o její výhradní platnosti, se navzájem liší (neméně než výše uvedení lidé), pokud jde o instituce a životní formy, které doporučují. Obrazy ideální společnosti vykreslované nyní jsou sice jednoduché (i pro dílčí pospolitosti, o nichž bude níže řeč), přesto bychom měli existenci těchto rozdílů vzít vážně. Ve své společnosti nenechá žádný utopista žádného jednotlivce žít přesně stejný život a využívat přesně stejnou dobu na přesně stejné činnosti. Proč ne? Nepromlouvají příslušné důvody také proti tomu, aby byl jen jeden druh pospolitosti?

Prokazuje se, že v utopii nebude existovat jen jeden druh pospolitosti a jeden životní způsob. Utopia se bude skládat z utopií, z mnoha různorodých pospolitostí, v nichž lidé pěstují více životních forem a různých institucí. Mnohé druhy pospolitostí budou pro většinu přitažlivější než jiné, neboť pospolitosti budou růst a zmenšovat se. Lidé budou odcházet z jedněch do druhých nebo také v jedné stráví celý život. Utopia je systémem utopií, je místem, kde je člověku ponecháno na jeho vůli, aby se dobrovolně rozhodl usilovat o vlastní vizi dobrého života v ideální pospolitosti, kde však nikdo nemůže vnucovat své vlastní utopické vize druhým. Utopická společnost je společností utopismu. (Někteří jsou snad také spokojeni tam, kde se nacházejí. Ne každý se připojí k zvláštním pokusným pospolitostem, a mnozí, kdož se budou zprvu distancovat, připojí se k nim později, když bude zřejmé, jak se skutečně osvědčí.) Polovina pravdy, kterou bych zde chtěl vyslovit, zní: utopia je meta-utopie, okolní svět, v němž mohou být konány utopické pokusy. Je to svět, v němž mají lidé svobodu jednat podle svého, svět, který musí být podstatnou měrou nejdříve uskutečněn, pokud mají být zvláštní utopické vize trvale uskutečňovány.

„Je to všechno tak, že utopie je svobodná společnost?“ Utopie není jednoduše společnost, v níž je uskutečněn systém. Neboť kdo by mohl věřit, že bychom za deset minut po zavedení systému měli utopii? Vše by bylo stejné jako nyní. To, co po dlouhou dobu spontánně vyplývá z jednotlivých rozhodnutí mnohých lidí, si zaslouží podrobnějšího projednání. (Ne, že by jakékoliv určité stadium postupu bylo konečným stadiem, k němuž by se upjaly všechny naše tužby. Utopický postup vstupuje na místo konečného utopického stadia jiných statických utopických teorií.) Mnohé pospolitosti rozvinou mnoho různých zvláštností. Jen blázen nebo věštec by se pokusil předpovědět, jak by po 150 letech fungování systému předpovídal oblast pospolitostí a jejich hranice a zvláštnosti.

Protože jsem nemínil hrát ani jednu z těchto rolí, chtěl bych na závěr zdůraznit dvojakou podobu zde předložených utopických představ, které zde předkládám. Existuje systém utopie a existují jednotlivé pospolitosti uvnitř tohoto systému. Téměř celá utopická literatura se v souladu s našimi pojmy zabývá jednotlivými pospolitostmi obsaženými v systému. Skutečnost, že jsem neposkytl žádný zvláštní popis dílčí pospolitosti, neznamená (jak se domnívám), že by to bylo nedůležité, méně důležité nebo nezajímavé. Jaké by to bylo? Žijeme přece v určitých pospolitostech. Zde musíme vyslovit a uskutečnit ne-imperialistickou vizi ideální nebo dobré společnosti. Systém je tady k tomu, aby nám to umožnil. Bez takových vizí, které popohánějí a povzbuzují vytvoření určitých pospolitostí s určitými žádoucími vlastnostmi, by byl systém neživotný. Ve spojení se zvláštními vizemi mnohých lidí nás systém vede k nejlepšímu z možných světů.

Pojetí, které je zde předloženo, odmítá již předem detailně plánovat pospolitost, v níž má každý žít. Jeho sympatie patří dobrovolnému utopickému experimentu, kterému vytváří půdu, na níž se mu bude dobře dařit. Patří toto pojetí do utopického nebo antiutopického tábora? Jelikož se mi na to obtížně odpovídá, posiluje to můj názor, že systém sjednocuje přednosti obou stanovisk. (Když místo toho sjednotí jejich chyby a nedostatky, pak to vynese na povrch filtrační proces svobodné a otevřené diskuse.)

Popsaný systém utopie odpovídá pojmu minimálního státu. Tento morálně upřednostňovaný stát jakožto jediný morálně oprávněný a morálně nosný stát je, jak nyní vidíme, oním státem, který nejlépe uskutečňuje utopické tužby nespočetných snílků a vizionářů. Neboť zachovává z utopických tradic to, co si můžeme uchovat všichni, a to ostatní přenechává našim individuálním snahám. Rozpomeňme se nyní na otázku, jíž začínala tato kapitola. Není minimální stát jako systém utopie vizí, která budí nadšení?

Minimální stát s námi nakládá jako s nedotknutelnými lidmi, kteří nesmějí být využíváni jinými určitým způsobem jako prostředek, nářadí, nástroje nebo pomocné zdroje. Zachází s námi jako s osobami, které mají svá práva a z toho plynoucí důstojnost. Zachází s námi s respektem, a to tím, že uznává naše práva a dovoluje nám rozhodovat o našem životě jednotlivě nebo společně s kýmkoliv chceme, jakož i uskutečňovat naše cíle a záměry, jak to dovedeme, přičemž nám jiní lidé, kteří mají stejnou hrdost, dobrovolně pomáhají. Jak by se mohl odvážit stát nebo jak by se mohla odvážit skupina lidí vykonat více. Nebo méně.

Přeloženo z knihy: Robert Nozick: Anarchie, Stát a Utopie.