Ta francouzská komedie
[Autor Tomáš Macháček]
Češi, nejsme v tom sami! I jinde mají vskutku výběrové politické panoptikum! A zrovna ve Francii celá politická situace připomíná názvy starých dobrých filmových komedií s Louisem de Funes jako „Tonoucí se stébla chytá“ nebo „Pošetilost mocných“.
Celá ta sranda začala, když socialistický aparátčík Francois Hollande, který v jednom kuse vypadá, že se rozbrečí, oznámil, že nehodlá kandidovat, a tudíž nebude pokračovat ve své hrůzovládě. Koneckonců, jeho popularita dosáhla bodu mrazu a hrozilo, že půjde ještě níž.
Ve Francii funguje poloprezidentský systém, takže funkce prezidenta je oproti ČR relativně dost důležitá, i když ne tak jako v USA. Politická situace ve Francii je celkově dost levicová, což se odráží i v ideologii čtyř stran s nejsilnějšími kandidáty na prezidentskou funkci. Takže tu máme klasické proevropské socialisty se svou destruktivní politikou. Máme tu levičáky, kteří se za své názory stydí, případně mají za to, že je na levici již narváno a ke korytům se mohou dostat jen tak, že se budou označovat za pravici. Také je tu „progresivní“ levice, které se nelíbí ti páprdové mezi klasickými socany a považují se za free, cool a in. A nakonec i národní levice, která má alespoň tolik slušnosti, že svůj světonázor nemíní vyvážet za hranice Francie. Na první pohled vskutku tragédie. Ale pojďme se na situaci podívat blíže.
Les Panoptikum
Hollande zanechal své domovské socialistické straně nepěkné volební dědictví. Původně jsem myslel, že kandidátku vyhraje Manuel Valls, až do nedávna francouzské premiér, ale nakonec vyhrál Benoit Hamon – typický, levicový profesionální politik, který v životě nedělal nic užitečného. Naštěstí ho Hollandovo prezidentské fiasko táhne ke dnu, takže velmi pravděpodobně nebude moct vyzkoušet ten soubor typicky socialistických čuňáren (kupř. základní příjem, ale je toho mnohem více).
Rádoby pravice v podobě Republikánské strany měla nejprve posloužit jako platforma pro Sarkozyho comeback. To se mu naštěstí nepodařilo, zřejmě i v souvislosti se skandálem týkajícího se financování politické kampaně. Stejně tak existují obvinění, že Sarkozy bral peníze přímo od Kaddáfího a možnost zlikvidovat ho mu přišla velmi vhod. Sarkozy kupodivu tato obvinění odmítá.
Zůstali tedy dva hlavní kandidáti – Alain Juppé, jenž byl původně favoritem. A Francois Fillon, který nakonec přesvědčivě získal nominaci.
Zde se na chvilku zastavíme, poněvadž Fillon má pověst pravičáka, který by mohl francouzskému státu přistřihnout křidélka. A vskutku od tohoto katolíka zazněly na francouzské poměry docela rozumné věci jako konec té falešné studené války s Ruskem a distancování se od „barevné revoluce“ na Ukrajině, kritika intervencí v Sýrii nebo propuštění půl milionu státních zaměstnanců.
Tímto ale bohužel nekončíme. Jako premiér se podílel na rozvratu Libye. Též usiluje o bližší spojení s Merkelistánem (dříve známým jako „Německo“). A to v oblasti finančně-hospodářské (dost možná až vytvoření Evropského monetárního fondu), stejně jako vojenské (včetně hraní si na velmoc). To vše při dodržení současného institucionálního a diplomatického stavu věcí. Stručně řečeno, Fillon je globalista.
Původně velmi slušné šance mu potopil skandál, kdy platil nemalými penězi z rozpočtu „asistentku“ – svoji manželku, která samozřejmě reálně nedělala nic.
Dalším kandidátem je „bývalý“ socialista a investiční bankéř Rothschildů Emmanuel Macron, který si hraje na středového kandidáta a progresivního frikulína. Prezentuje se jako „ani levice, ani pravice“, reálně tedy levice. Toto chameleónství mu ale zřejmě vychází. V průzkumech si vede docela dobře.
A nakonec tu máme politickou valkýru Marine Le Pen, za stranu Front National. To je skutečně zajímavý příběh. Front National založil Jean-Marie Le Pen (otec Marine) v roce 1972. Za tu dobu udělala strana pár ideologických kotrmelců. Sám papá Le Pen je katolický pravičák ze staré školy (i když si přičichl i k populismu poujadistů), který by nejradši vyprovodil z Francie muslimy a židy a vrátil se do dob starých dobrých padesátých let.
Budoucnost Francie?
Marine se za svého předsednictví (od roku 2011) snažila změnit image strany a potlačit některé radikálnější prvky. A to včetně vyloučením svého otce ze strany za některé provokativnější poznámky. Myslím však, že v jádru se od něj zase tak neliší a její světonázor představuje tradicionalisticko-autoritativní směs.
Front National cílí svou verzí hospodářského nacionalismu převážně na voliče z řad pracující třídy. To může zajistit volební úspěch. Obzvláště v kombinaci se současnou situací ve Francii, kde se obyvatelstvo pomalu ale jistě smiřuje s vyhlídkou na občanskou válku a etnické čistky jako na Balkáně v devadesátých letech. Dost těžko ale zajistí dlouhodobý volební úspěch a hlavně celkový hospodářský a sociální úspěch. Jejich volební program nabízí jen pramálo střední třídě, drcené tíhou asociálního státu. Bez snižování velikosti státu též nelze dosáhnout návratu k přirozenějším mezilidským vztahům, stejně jako k hospodářskému rozkvětu, vyřešení nezaměstnanosti a stagnujících příjmů. Takže v budoucnu bude zklamaná i pracující třída – voličský základ Front National. Toto je závažný problém, který je třeba si uvědomit, pokud chceme zlomit mocenský monopol sociální demokracie (skryté pod jmény různých stran).
Volební program Front National je v mnoha bodech mizerný. Na začátku jsem psal o „národní levici“ a skutečně si tato strana v leckterých tématech nezadá se socialisty. Je zde nicméně i několik bodů, které z nich dělají i pro libertariána docela zajímavou. A to obzvláště ve srovnání s alternativami. Odchod z EU, NATO a konec eura - to jsou samy o sobě velmi hodnotné politické cíle, a to i když nečekám, že frank bude nová západoněmecká marka a Francie se změní na volnotržní oázu. A i když Marine zřejmě nehodlá zatočit se socialismem ve Francii, mohla by zasadit smrtelnou ránu bruselskému socíku. A to je více než chvályhodná činnost. Navíc by i domácí francouzský socialismus narazil na své mantinely mnohem dříve. Tedy tím, že by miliony daňových poplatníků z ostatních členských zemí nemusely zachraňovat francouzské banky. Nebo tím, že by méně socialistické země konkurovaly Francii, a nepřímo ji nutily se trochu krotit.
Dokáže naše memující armáda dostat Marine do Elysejského paláce?
A snad můžeme i doufat, že se v Marine projeví něco ze starého pána a ona začne z Francie lifrovat muslimské nájezdníky na sociální dávky. Je tu sice nebojácná a spanilá Marion, pro niž samotnou by se daly vést křížové výpravy, ale to už by z Francie nemuselo nic zůstat. Francie, nejstarší dcera katolické církve, totiž soutěží se Švédskem o titul „První evropský chalífát“.
V současnosti volební průzkumy tvrdí, že Marine vyhraje první kolo voleb. Ve druhém kole již k ní průzkumy tak přejícné nejsou. Podle nich by prohrála jak s Macronem, tak s Fillonem. Je možné, že jsou průzkumy zfixlované, stejně jako v případě Trumpa? Možné to určitě je!
Též je možný zásah ze zahraničí. Wikileaks nám poskytla dokumenty o tom, jak CIA infiltrovala průběh francouzských voleb v roce 2012 (1), včetně období formování nové vlády. Je celkem jasné, že své krvavé pracky bude strkat i do letošních voleb. Jakým způsobem, jak moc, nebo v čí prospěch není ještě jasné. Jisté však je, že nás opět čeká napínavá podívaná.
(1) https://wikileaks.org/cia-france-elections-2012/