Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Vyšlo dne 24. X. 2024 na webu Reason.com. Autor: Rutger Brattström]

Inflace, která pustošila Argentinu zavinila, že ceny vystoupily o téměř 300 procent v posledním roce. Bankovky, které byly kdysi využitelné, nyní nemají doslova hodnotu papíru, na kterém jsem vytištěny. To zanechalo lidi, jako jsem já, který chce vyměnit 500 dolarů za argentinská pesa, nejen s plnou ledvinkou koupenou pro tyto účely, ale také s každou kapsou mé bundy. Sotva to na tuto měnu stačí. Moje náprsní kapsy jsou plné, když kráčím nazpět do mého hotelu, abych si náklad hotovosti utřídil, tak cítím se jako panáček od Michelinu. 

Ačkoliv roční čísla o inflaci vytváří představu, že cenová situace se zdá býti horší, než je tomu nyní. Od té doby, co se stal Javier Milei v prosinci presidentem, měsíční míra cenové inflace rychle poklesla z 25 % ke stabilitě kolem 3,5 %. Mnoho současných cenových nárůstů je poháněno někdejšími státními dotacemi, které byly odstraněny nebo omezeny. Odstranění dotací na elektřinu, které pokrývaly její cenu do 95 %, zvedlo inflaci, ale bylo to nutné, aby ceny nakonec odrážely nabídku a poptávku a došlo k vyrovnání státního rozpočtu. 

Leden byl prvním měsícem od roku 2008, kdy Argentinský stát vykázal přebytek rozpočtu; žádný měsíc od té doby nevykázal deficit. Mileiovy deregulace také prokázaly nějaké dobré dopady. Poté, co byla odstraněna cenová kontrola nájmů, klesly nájmy o 40 % v reálných cenách a nabídka nemovitostí k nájmu v Buenos Aires narostla o více než 300 %. Ekonomika roste více než se čekalo a daňové škrty pro velké investice vedly k několika velkým investicím v oboru ropy, plynu a byla zahájena také těžba anebo je plánována. 

V době, kdy se blíží konec prvního roku Mileiovy vlády, je pořád ještě dost daleko k tomu, aby vše bylo v argentinské ekonomice růžové. Přes polovinu populace žilo v chudobě během první poloviny roku 2024, ačkoliv míra chudoby od jara klesá. A argentinská centrální banka nemá dostatek reserv v zahraniční měně, aby mohla zaručit oficiální směnný kurs 950 pesos za jeden americký dolar, což ponechává mezinárodní společnosti, které v Argentině působí přišpendlené k pesům, které by radši neměly a neschopné provádět platby v zahraničí v domácí měna svých zahraničních partnerů.

Na Mileie se snesla kritika jak od domácí tak zahraniční levice, ale snesla se na něj i nějaká domácí kritika také od pravice, včetně Roberta Cachanoského, jinak překvapivě populární postavy na ekonoma. Cachanosky byl sloupkařem v několika největších argentinských novinách a měl svoji vlastní šou v televizi. „Znám Mileie osobně,“ řekl mi Chachanosky během osobního setkání v restauraci v módním sousedství Recoleta. „Slíbil mnoho věcí, o kterých věděl, že je nemůže zajistit.“ 

Chachanosky zvedá prst za každým slibem, který president nedodržel. „Prvně! Slíbil okamžitou dolarizaci ekonomiky. Chci dolarizovat stejně tak jako on, ale centrální banka nemá dolary. Za druhé! Slíbil, že by mu Mezinárodní měnový fond mohl půjčit dolary. To nebylo pravda. Za třetí! Řekl, že by si usekl svoji ruku, než by zvýšil daně. Ale zvýšil daň na nákup dolarů. Daně z příjmu a daně na pohonné hmoty a pokoušel se také zvýšit daně za vývoz. Za čtvrté! Slíbil odstranit restrikce stran měny, ale tyto pořád existují. Pokud vyvážíte, měl byste dostat 1 500 pesos za každý dolar, který v cizině vyděláte [neoficiální směnný kurs je nyní blízko úrovni 1 150 pesos za dolar], ale dostanete jen 950, zbytek si vezme stát. Nic z toho neodpovídá ekonomickému klasickému liberalismu!“

Cachanosky uznává, že pokles rozpočtového deficitu je „dobrý, ale tento problém mu vyřešila inflace. Ceny narostly více než penze a dávky, a tak tím stát uspořil peníze. Ale ani to není dostatečné. Pokud Milei nezvedne daně, bude míti pořád deficit. Měl by osekat výdaje, nikoliv zvedat daně. Žádný libertarián nezvedá daně!“ (Od mého rozhovoru s Cachanoským v červenci byla daň za nákup dolarů snížena z 17,5 procenta na 7,5 procenta a presidentská administrativa slíbila, že tato daň bude zcela odstraněna do konce tohoto roku, jakožto část plánu na zrušení měnových restrikcí.) „Měli by zastavit přizpůsobování penzí o inflaci u těch lidí, kteří si sami na své penze nevydělali,“ trvá na svém Cachanosky. „Měli by zavřít vícero vládních úřadů a vlastně zrušit ty, které byly degradovány na sekce. Měli by osekat dávky pro 12 milionů lidí, kteří žijí ze státu.“ 

Cachanovsky si myslí, že Mileiova administrativa udělala několik dobrých věcí a rozumí tomu, že Milei se musí strachovat o to, aby zvítězil v pololetních volbách v roce 2025. „Zastavení všech vládních stavebních projektů bylo absolutně správné“, říká argentinský ekonom. „Mnoho peněz zde bylo vyplýtváno na korupci. Liberalizace trhu práce je také krokem správným směrem, ačkoliv zde zbývá ještě zbývá mnoho, co je potřeba udělat. Ministr deregulací Frederico Struzenegger dělá mnoho dobrých věcí, i když tyto jsou často docela malé. Vzhledem k tomu jak málo míst má vládnoucí strana v parlamentu, nemohou však vše prosadit. Milei chtěl prodat 50 státem vlastněných společností, ale dostal povolení prodat jen pět nebo šest společností.“

„Problémem je, že hodnota pesa by mohla před příštími volbami zkolabovat,“ tvrdí Cachanosky. „Potřebuje to udělat do voleb bez jakýchkoliv velkých ekonomických problémů a toho, že se drží měnových restrikcí tomuto nepomáhá.“ Kromě záležitostí s měnovou kontrolou a příliš velkým sociálním systémem, je Argentina také jednou z nedrsnějších zemí na světě pro provozování podnikání. Když Světová banka posledně spočetla všechny daně, průměrné argentinské podnikání by muselo platit, pokud by podnikatelé chtěli vše dělat podle účetních knih, celkem 106 % zisku. Mluvil jsem s Gustavem Lázzarim, který není jen dobře známým argentinským ekonomem, který může býti často vídán v televizi, ale také je sám podnikatelem. Po dobu 60 let jeho rodina provozuje továrnu, která vyrábí salámy, prošuto a jiné masné výrobky. Lázzari nyní kormidluje firmu, která zaměstnává téměř 50 lidí. „V Argentině jsou tři druhy firem,“ vysvětluje. „Velké společnosti, které dostanou výjimku, malé a středně velké společnosti, které vše nevykazují a zcela neoficiální společnosti, které nejsou ani v registru firem. Žádné z uvedených firem neplatí všechny daně.“

Argentina má daně z obratu na třech úrovních – obecní, provinční a státní. Na obecní úrovni si menší firmy jako je ta Lázzariho, mohou vyjednat plán pro splátky svých daní. Místní politici ví, že neodstanou žádné daně, pokud firma zkrachuje a opožděné placení vytváří efektivně daňovou úlevu pomocí inflace – peso zaplacené později má menší hodnotu. Každá z těchto tří úrovní má svoji vlastní byrokracii a jednoduchý úkol jakožto sbírání smetí může vyžadovat povolení od všech třech úrovní. Větší společnosti potřebují zaslat okolo  1 500 prohlášení za rok – šílené břemeno šesti formulářů za jeden pracovní den. Lázzari pro příklad potřebuje 26 různých povolení pro dopravu svých masných výrobků maloobchodníkům po celé zemi a vybral si to, že nebude dělat byznys v některých provinciích, protože tento úkol je moc komplikovaný. Významná část argentinské pracovní síly nedělá nic jiného, než že posílá neužitečné informace vládě. 

Jediné obchodní společnosti, které dělají vše ve shodě se zákony Argentiny jsou velké společnosti, které si zvládly vyjednat výjimky jak z daní tak byrokracie. Lázzari kritizuje Mileiovu pokračující politiku výjimek a zavedení daňové úlevy pro investice ve výši 200 milionů dolarů a výše. Dával by přednost všeobecnému daňovému systému a systému, který zachází se všemi stejně, ale uznává, že taková velká deregulace je těžká vzhledem ke slabé pozici Mileiovy strany v parlamentu.

„Třicet procent podnikání v Argentině je zcela neoficiálních,“ říká. „A nejsou to jen malé obchody a řidiči Uberu. V Buenos Aires a jiných velkých městech najdete celá obchodní střediska, která oficiálně neexistují a jsou otevřena jen v noci.“ Argentinská ekonomika je v zásadě soustředěna na konkurenceschopné suroviny a služby, a tak Lázzari, jak ekonom, tak podnikatel věří, že růst byl mohl být na vzestupu, pokud vláda udělá tři věci: vytvoří kompletně nový daňový systém, odstraní většinu byrokracie a zreformuje poškozený trh práce (pro příklad, Lázzariho firma nikdy nenajme více než 50 zaměstnanců, protože by pak odbory dostaly více zástupců a více moci a učinily by výrobu prohibitivně drahou). Velké mezinárodní společnosti také mají svoje jedinečné problémy při působení v Argentině a nemohou se vždy vyhnout regulacím a daním takovým způsobem jakým se mu vyhýbají malé firmy. 

Andreas Leonard je šéfem švédského výrobce trucků Scanie v celém americkém regionu: setkáváme se nad obědem o třech chodech ve vlastní firemní restauraci pro vedení firmy. „Je velmi těžké tu provozovat podnikání,“ říká. „Politická nestabilita vede k makroekonomickým komplikacím. Po dobu 30 let máme systematické rozpočtové deficity, prvně financované pomocí půjček, a potom tištěním nových peněz. Pořád a pořád máme pádivou inflaci.

Scania plní všechna pravidla, ale průmysl automative si vyjednal výjimky s předchozími vládami a jeho daňové břemeno je okolo 45 % zisku. Nicméně je těžké v předstihu vědět, jak mnoho daní budete platit – inflace to činí nejistým ohledně toho, zda to bude v reálných číslech 30 % nebo 55 %. Měnové kontroly také často ponechávají průmysl přišpendlený k hromadě pesos, které nemůže směnit za zahraniční měny, které potřebuje, ačkoliv Leonard říká, že měnová situace se zlepšila natolik, že „za nové dovozy jsme nyní schopni zaplatit dolary a doposud to funguje dobře. Dolarové rezervy centrální banky rostou.“

Kontroly dovozu jsou dalším významným problémem pro společnosti, které se pokouší v Argentině vyrábět. „Abychom byly schopni dělat byznys v Argentině, musíme tu mít továrny. Volvo zde žádnou nemá a muselo opustit argentinský trh. Poslední vláda perónistů vytvořila kvóty na naši obchodní bilanci tak, že jsem nemohli dovážet díly ani z našich vlastních továren ve Švédsku, pokud jsme zároveň nevyváželi. Každý měsíc jsem přímo vyjednávali s vládou o tom, jak moc můžeme dovážet. Často jsem měli vozidla u hranic, aby čekala na vstup do země a byla prodána.

Leonard je celkově s Mileiovou vládou spokojen, ale vidí před námi potřebu reformovat více. „Nejdůležitější věcí je pracovní právo. Najímání pracovníků by se mělo stát méně risikovým. Silná ochrana zaměstnanců nepomáhá nikomu; jen nutí lidi jít na černý trh, protože tito nemohou získat oficiální místo. Navíc, daně musí být dramaticky sníženy a zahraniční obchod potřebuje být funkční. Poslední dva roky Mileiova volebního období by mohly být velmi dobré, a potom by potřeboval býti znovu zvolen.“