Rasa! Ta Murrayho kniha III
Ospravedlnění elit
Pojďme tedy ke smělé, ačkoliv přesvědčivé hypotéze: mocní neokonzervativci, přes jejich malé počty, drží ocelový stisk nad většinou veřejného politického názoru - skrze množství jejich syndikátních sloupkařů, skrze jejich ovládání početných oficiálních konservativních think-tanků a levicově libertariánských think-tanků, financovaných bohatými neokonzervativními nadacemi, stejně jako skrze jejich dominaci ve vlivných časopisech a těles vytvářejících názory, v čele s editorskými stránkami novin "Wall Street Journal". Předpokládejme - a jsou zde vzrůstající doklady tohoto v posledních letech - že neokonzervativci se rozhodli odhodit jejich dlouhodobou podporu černošského hnutí. Ale to nevysvětluje obrat v novinách "New York Times", které již nejsou více neokonzervativní (kvůli odchodu Abe Rosenthala, Johna Corry a Hiltona Kramera) a jsou nyní hlasem levičáků ve Spojených státech (následovány těsně "Washington Post"). Tak co se stalo s levičáky? Říci to bez obalu, bílým levičákům je už nanic z černošského hnutí. Jejich hysterie ohledně černého nacionalismu Louise Farrakhana a jeho proniknutí do NAACP (National Association for the Advancement of Colored People čili Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí) pod vedením Benjamina Chavise je to, o co tu jde. Proč by se měl někdo, kdo není členem NAACP starat, co tato organizace dělá anebo koho si vybrala jako svého vůdce? Ale bílí levičáci se starají velmi, protože černošští nacionalisté mají v jednom pravdu: NAACP a jiné organizace "lidských práv" byly ovládány od svého počátku menšinou bělošských vůdců, částečně skrze bělošské financování a částečně skrze bělošský vliv nad medii a politiky hlavního proudu. Neviním černochy ani trochu, že byli nesví z bělošské kontroly domněle černošských organizací; kdybych byl černý, snažil bych se zbavit těchto lidí sám. A proč ne?
Ale bílí levičáci naproti tomu (a neokonzervativci také, koneckonců jsou jen pravým křídlem levičáků) mají pocit, že černoši jsou nevděční, právě tak jako jsou hrozbou jejich vlastní moci. Tak jsou bílí levičáci, také hnaní dobře známými zvětšujícími se hrůzami kriminality a sociální péče, konečně otrávení. Rozhodli se nakonec, že toho mají dost, a že by přitáhli opratě černošskému hnutí, pro které udělali tak mnoho tím, že ho vytvořili a pěstovali. Jako část toho, co muselo být tímto úmyslným a závažným rozhodnutím, levičáci (a neokonzervativci) se rozhodli odstranit přiškrcení, které marxoidní radikální levici, Gouldovcům, Lewontincům a jejich kumpánům dovolovalo potlačovat vědeckou pravdu v oblasti rasy a inteligence. A potom bingo! Hráz padla. Spojená levičácká fronta neokonzervativců, levičáků, černochů a radikální levice se náhle rozpadla.
Fakt, že neokonzervativci a levičáci si zvolili svůj postoj ke knize vyplněné statistikou a jinými věcmi z renomovaného aparátu vědy, spoluautorů levicového profesora Harvardu a neokonzervativně levicově libertariánského člena think-tanku, nyní dává větší smysl. Je to stěží shoda okolností. Jakou lepší knihu hodit jako železnou rukavici do tváře radikální levici?
Ale je zde ještě jeden skrytější a zlověstnější aspekt tohoto nového postoje neokonzervativců a levičáků. Když už je vše řečeno a hotovo, jak dále zdůrazníme, jak neokonzervativci tak levičáci jsou etatisté. Nechtějí svobodu nebo volný trh. Nechtějí, kupříkladu, ryze soukromé školy anebo domácí vyučování. Co chtějí je etatistické řízení národa, ne radikální levicí, ale řízení jimi samotnými. Chtějí svůj vlastní druh státu blahobytu a chtějí znárodněný vzdělávací systém, veřejný a soukromý, který by byl řízen jimi. Obě skupiny silně oponují populistickému hnutí, zachvacujícím tuto zemi, hnutí hluboce nepřátelskému k jakékoliv formě národního socialismu a jeho ztělesnění v hlavním městě Washingtonu. Jak levičáci, tak neokonzervativci dávají přednost vládě malé washingtonské mocenské elity. Elity, o které tvrdí, že je pouze přirozenou "meritokracií". Protože oni, levičáčtí a neokonzervativní intelektuálové a technokraté obecně mají větší IQ než většina zbytku populace, jakým lepším způsobem obhájit jejich vlastní meritokratickou vládu, než dovoláváním se majestátu vědy? Zde máme klíč k náhlému objímání se neokonzervativců, ale i levičáků s vědeckou pravdou o rase a inteligenci.