Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Vychází u příležitosti 140 let od narození Ludwiga von Misese!

[Autor Ludwig von Mises. Vyšlo v časopise The Freeman v květnu 1966]

Bossové sovětské komunistické administrativy jsou zneklidněni tím faktem, že ekonomické podmínky v zemích, které nepřijaly metody komunistické Internacionály jsou mnohem více uspokojující než ty v jejich vlastní zemi. Pokud by mohli uspět v udržení svých "soudruhů" v úplné neznalosti stran pokroků západního kapitalismu, nemusela by je zlobit nízká efektivnost jejich vlastních továren a zemědělských farem. Ale když se nějaké skrovné informace o "hojnosti" na Západě do SSSR dostanou, jeho páni jsou rozrušeni strachem z pro-kapitalistické reakce ve svém vlastním domě. Tento strach je žene na jednu stranu k rozdmýchávání pobouření všech nad "kapitalistickou částí" světa a na druhou stranu zveřejňovat různé projekty mající za cíl nějaké malé reformy jejich vlastních metod řízení.

Nikdo dnes není pevněji přesvědčen o neporovnatelné nadřazenosti kapitalistických metod výroby, než "výrobní carové" zemí za Železnou oponou. Současná síla komunismu je celá dána mentalitou pseudo-intelektuálů západních národů, kteří si ještě užívají výroby svobodného hospodářství.

I.

Tržní ekonomika - kapitalismus - je společenským systémem spotřebitelské suverenity. V jejím rámci existuje jediná metoda vydělávání peněz pro život a k získání vlastnictví, totiž člověk musí sloužit svým bližním, spotřebitelům, nejlepším možným způsobem. Každý den a každou hodinu opakovaný plebiscit určuje znovu a znovu každému jednotlivci jeho výdělky a místo ve společnosti. Ale nákupy a zdržení se nákupu ze strany spotřebitelů alokují vlastnictví všech výrobních faktorů k těm, kteří uspěli v uspokojování nejvíce žádaných z jejich ještě neuspokojených potřeb nejlepším možným a nejlevnějším způsobem. Vlastnictví materiálních výrobních faktorů může být získáno a udrženo jen tím, že člověk slouží spotřebitelům lépe, než tak činí jiní lidé. Je to vždy odvolatelný lidový mandát jako takový.

Suverenita spotřebitelů není méně úplná, pokud jde o práci, lidský výrobní faktor. Mzdové sazby jsou určeny cenami, které jsou spotřebitelé pomocí nákupu výrobků připraveni zaplatit zaměstnavateli za příspěvek pracujících k procesu výroby. Tak ohodnocení spotřebitelů ustavuje výši odměny každého pracujícího. (1) A nemůžeme zapomenout na to, že: ohromná většina spotřebitelů sama vydělává platy a mzdy a je v této své funkci nástrojem při určování své vlastní odměny.

Unikátní efektivnost kapitalistického systému je dána kvůli motivaci, kterou dává každému člověku proto, aby vynaložil své síly na to, aby co nejvíce sloužil svým bližním. Ne vágní altruismus, ale dobře pochopený egoismus pohání člověka, aby vynaložil svoji sílu na službu bližním. Systém ekonomické kalkulace v penězích, obvykle používaném prostředku směny, umožňuje spočítat přesně všechny projekty v předstihu a výsledek každého jednání retrospektivně porovnat, a co je neméně důležité, připsat každému výrobnímu faktoru velikost jeho příspěvku k hospodářskému výstupu.

Charakteristickým rysem socialismu je přesně ten fakt, že nahrazuje tento tržní systém spotřebitelské suverenity (převahy) diktujícím systémem „plánu.“ V plánované ekonomice nejsou jednotlivci poháněni touhou vylepšit svoje vlastní podmínky, ale spíše poslušností a strachem z potrestání. Není možné pro jednotlivého pracujícího, aby vylepšil své vlastní vynakládání sil, sám je zatížen mlčky předpokládaným obětováním, ale jen nekonečně malá částečka produktu jeho dodatečného úsilí mu bude sloužit k jeho uspokojení. Na druhou stranu může si plnou radostí užívat bezstarostnosti a lenošení při vykonávání úkolů, které jsou mu přiděleny, zatímco z toho plynoucí poškození celkového národního produktu zkracuje jeho vlastní podíl jen nepatrně.

Ekonomové vždy poukazují na tento vrozený nedostatek socialismu. Dnes všichni lidé v socialistických zemích vědí, že tato kritika byla plně ospravedlněna (A). Všechny jejich projekty pro vylepšení kvality a zvýšení kvantity ekonomického zboží a služeb se točí kolem tohoto problému. Všechny mají za cíl – naneštěstí marný – objevení návrhu, který by učinil samotného jednotlivého člena socialistického hospodářství zainteresovaného na výsledku svého vlastního příspěvku ke kolektivnímu úsilí.

Že socialisté uznávají tento fakt a jsou horliví najít nějaká řešení, je samotné velkolepým vyvrácením dvou z nejhorlivěji rozvíjených argumentů ve prospěch socialismu. Na jedné straně socialisté tvrdí, že v tržní ekonomice ti, co vydělávají mzdy, nemají zájem ve vylepšování výstupu své vlastní práce. Očekávají, že socialismus by přinesl bezprecedentní vylepšení příspěvků jednotlivých pracujících, protože každý bude podnícen znalostí toho, že nepracuje pro vykořisťovatele, ale pracuje pro své vlastní lepší zájmy. Na druhou stranu socialisté haní vyhledávání zisku jakožto nejškodlivější a „společnost“ poškozující instituci a dopřávají si snění o požehnanosti toho, co nazývají náhradou výroby pro použití“ na místo „výroby pro zisk.“

Neméně významné doznání zla socialistické ideologie je potvrzeno existencí malých parcel, kteréžto tím, že slouží pro obživu venkovských pracujících (falešně označené jakožto "soukromý zisk"), samotné brání vzniku hladomorů v zemi, která zahrnuje velký kus světové nejúrodnější orné půdy. Naléhavost sovětských výrobních problémů plyne z toho faktu, že ve zpracovatelském průmyslu není po ruce žádný podobný vzor.

II.

Hodně diskutovaný reformní projekt profesora Libermana a jiných ruských autorů se nedotýká základních charakteristik sovětského systému centrálního plánování všech aktivit, které jsou běžně nazývány jakožto ekonomika. Ani se nezabývá jakýmkoliv způsobem problémem ekonomické kalkulace. (Pro dnešní sovětské plánovače tento problém nemá ještě primární důležitost, když se pohybují v rámci světového cenového systému, jsou v pozici, při které spoléhají na ceny určené na trzích Západu.)

Čeho chtějí reformátoři dosáhnout jen vylepšení v provozování továren a dílen produkujících spotřební zboží přijetím nových metod pro odměňování ředitelů, dozorců nebo předáků. Mzdy takových lidí by měli být tak vyměřeny takovým způsobem, že by tito lidé měli finanční zájmy na výrobě zboží, které je považováno za uspokojující spotřebitele. Je hrubým omylem používat při zabývání se touto záležitostí jakékoliv odkazy na koncept "zisku" anebo prohlašovat, že navržené metody placení by znamenalo něco jako "sdílení zisku." Není zde v rámci socialistického systému žádný prostor pro ustavení a počítání veličin, které by mohly být nazývány jakožto zisk anebo ztráta.

Úkolem výroby je využít dostupné lidské a materiální výrobní faktory pro co nejlepší uspokojování týkající se budoucích potřeb, o kterých dnes není žádná jistá znalost. Technologie označuje různé výrobní faktory, které by mohly být pro tyto účely použity; ukazuje tak cíle, kterých by mohlo býti dosaženo, pokud by byly považovány za žádoucí. Vybrat z tohoto ohromného množství možných způsobů výroby ty, které nejpravděpodobněji uspokojí nejnaléhavější potřeby spotřebitelů, je v tržní ekonomice specifickým úkolem podnikatele. Jestliže všichni podnikatelé správně ohodnotí budoucí stav trhu, ceny různých komplementárních výrobních faktorů dosáhnout již dnes výše, která odpovídá tomuto budoucímu stavu. Za takovýchto podmínek žádný podnikatel nezíská některé anebo všechny komplementární výrobní faktory za ceny nižší nebo vyšší, než jsou ty, u kterých pozdější události prokážou, že jsou těmi správnými, žádné zisky nebo ztráty se nemůžou objevit. 

Člověk vydělá zisk tím, že utratí méně než to, co - později - obdrží od těch, co nakupují hotový výrobek a člověk utrpí ztrátu, jestliže může prodat hotový výrobek jen za ceny, které nepokryjí náklady, které byly vloženy do výroby. To, co určuje zisk nebo ztrátu je výběr cíle, který byl určen pro podnikatelské aktivity a výběr metod pro jeho dosažení. Tak jsou to investice, které vyústí buď v zisk anebo ztrátu. Když v socialistickém systému investuje jen "společnost", jen společnost může míti zisk nebo utrpět ztrátu. Ale v socialistickém systému jsou materiální výrobní faktory produkce „res extra commercium“ (věci, s kterými se nedá obchodovat). To znamená: nemohou být ani koupeny ani prodány, a tak nejsou pro ně určeny žádné ceny. Tak je nemožné zjistit, zda určitá výrobní aktivita vyústí v zisk anebo ztrátu.  

Význam kapitalismu spočívá přesně v té skutečnosti, že má tendenci směřovat výrobu do rukou těch podnikatelů, kteří jsou nejúspěšnější v uspokojování poptávek spotřebitelů. V plánované ekonomice takový zabudovaný proces výběru chybí. Není to otázkou toho, zda se plánovací autority mýlí nebo nemýlí. Spotřebitelé musí vzít zavděk tím, co jim autority nabídnou. Chyby spáchané plánovacími autoritami se nestávají známými, protože zde není žádná metoda, jak je zjistit (B).

V tržní ekonomice vznik zisku demonstruje to, že v očích spotřebitelů jim jeden podnikatel slouží lépe, než tak činí jiní podnikatelé. Zisk a ztráta jsou tak výsledkem porovnání a měření různých výkonů dodavatelů. V socialistickém systému není nic, co by bylo učinilo možným srovnání mezi vyráběnými komoditami a službami uvedenými v plánu a vytvořenými jeho vykonavateli s něčím, co vzniká z ještě jiných zdrojů. Chování lidí, pro které je předpokládán plán a existující vykonavatelé, kteří ho budou vykonávat, neurčuje, zda zde jsou anebo nejsou lepší proveditelné metody uspokojování jejich potřeb. Pokud se někdo, kdo se zabývá socialismem vyjadřuje o ziscích, jen vytváří zmatek. Nejsou zde žádné zisky mimo (kapitalistický) "systém zisku a ztrát."

Jestliže autority slíbí řediteli továrny na obuv odměnu, která je určena jakožto procento z prodejů, nedávají mu podíl na "zisku." Ještě méně to může být nazýváno návratem k ziskovému systému. Zisky mohou být vypočítány jen, když člověk odečte celkové náklady od celkových příjmů. Žádná takováto operace nemůže být provedena za podmínek tohoto případu. Celá továrna, plně vybavená, byla předána autoritami do péče ředitele a se vším potřebným materiálem a příkazem vyrábět s pomocí pracujících, kteří jsou přiděleni do tovární pracovní skupiny, konečné množství obuvi pro dodávky do konkrétních obchodů. Není zde žádná dostupná metoda pro zjištění nákladů způsobených všemi operacemi, které předcházejí zásahům páně ředitele. Odměna mu vyplacená, nemůže mít žádný vztah k početnímu rozdílu mezi takovými celkovými náklady a výtěžky z prodeje konečného produktu.

III.

Ve skutečnosti problém reforem, jak je dneska vášnivě diskutován v komunistických zemích se nezabývá ziskovostí různých továren a výrobních procesů. Točí se prakticky okolo jiného problému: Je možné v rámci socialistického systému odměňovat pracující, zvláště nadřízené předáky v závodě, podle hodnocení spotřebitelů, lidí, kteréžto hodnocení je připojeno k jejich příspěvku k danému výrobku či službě? V kapitalistické nebo tržní ekonomice je zaměstnavatel vázán vyplatit najímanému pracovníku cenu, kterou jsou spotřebitelé připraveni zaplatit při nákupu jeho výrobků. Jestliže by musel platit více, utrpěl by ztrátu, ztratil by svoje peníze a byl by jakožto podnikatel vytlačen z trhu. Pokud by chtěl platit méně, konkurence jiných zaměstnavatelů by učinila nemožným to, aby našel pomocníky.  Za socialismu žádné takové propojení mezi sumou vydanou na výrobu komodity a jejím oceněním ze strany spotřebitelů není možné. Nemůže zde být tak obecně žádná otázka odměny pracujících podle jejich "produktivity", která je ohodnocena spotřebiteli. Jen ve výjimečných případech je možné oddělit příspěvek jednoho pracujícího takovým způsobem od příspěvků ostatních, že je možné oddělení spotřebitelské hodnoty, a tak se stává možným odměňování dle hodnoty. Pro příklad všechna sedadla v operním divadle mohou být prodána za běžnou cenu m. Ale pokud světově uznávaný tenor zazpívá hlavní part, divadlo je vyprodané, i když je divadelní vstupné zvýšeno na m+n. Je zřejmé, že takový případ je extrémně vzácný a nemůže být na něj odkazováno za situace, když se někdo zabývá problémem určení mzdových sazeb za socialismu.

Samozřejmě socialistický management může určit pro mnoho druhů práce "normální" úkoly, které budou pracovníky prováděny, a na jednu stranu odměnit ty, co vykonají více a na druhou stranu penalizovat ty, co selžou ve výrobě dané kvóty. Ale taková norma žádným způsobem nezávisí na jakémkoliv tržním fenoménu. Je výsledkem více nebo méně arbitrárních rozhodnutí autorit.

V tržní ekonomice mzdy vyplácené lidem, kteří vytvoří komodity anebo poskytují služby, které nemohou být prodány na trhu, a pro které proto nejsou dostupné žádné ceny, jsou nepřímo určeny strukturou trhu. Zaměstnavatel - v takových případech jakožto převládající pravidlo - musí vyplatit takovým lidem toho tolik, aby jim zabránil v tom hledat jiné místo na trhu. Takové nepřímé určení výše mezd na trhu je v socialistickém systému také neproveditelné.

Samozřejmě vláda je vždy svobodná v tom, aby poskytla jakémukoliv svému úředníkovi, kterého zaměstnává plat rovný hodnotě, kterou nadřízený vedoucí anebo plánovač připojí ke službám, které poskytuje tento zaměstnanec. Ale to nemá žádnou souvislost se společenským problémem okolo, kterého se tato diskuse točí.

(1) To je to, co je v žargonu Hollywoodského průmyslu nazýváno běžně jako „box office account.“ Ale je to neméně platné i pro jiná pole podnikání.   
(2) Evsei Liberman (1897- 1981) v 60. letech 20. století začal psát v Sovětském svazu o tom, že zisky by měly být "indexem efektivnosti podnikání." V roce 1966 byl zaveden plán dávající autonomii 43 různým podnikům v různých průmyslových odvětvích. Výsledkem byl nárůst v produktivitě a mzdách zaměstnanců, vedoucí k větším individuálním úsporám a většímu exportu zboží. Socialism: The Grand Delusion, Brian Crozier a Arthur Seldon, edice (New York: Universe Books, 1986), str. 138-139. Plán byl trapným úspěchem pro obhájce státního socialismu, pozn. editora.

Poznámky překladatele:

(A) To se nemusí nutně týkat situace, kdy lidé usilovně pracují, aby se vyhnuli trestu. To platilo za socialismu třeba za vlády Stalinovy či Hitlerovy.
(B) A i pokud by už byly náhodou zjištěny, nemohly by být nijak využity.