Plánování za svobodu od Misese I
[Autor Ludwig von Mises. Předneseno 30. března 1945]
1. Plánování jako synonymum pro socialismus
Termín ‚plánování‘ je většinou používán jakožto synonymum pro socialismus, komunismus a autoritářský a totalitní ekonomické plánování. Někdy je jen německý vzor socialismu – Zwangswirtschaft – nazýván plánováním, zatímco řádný termín socialismus je reservován pro sovětský vzor úplné socializace a byrokratického řízení všech továren, obchodů a farem. V každém případě v těchto smyslech to znamená všeobjímající plánování ze strany vlády a vynucení těchto plánů politickou silou. Plánování v tomto smyslu znamená plné vládní řízení byznysu. Je antitezí svobodného podnikání, soukromé iniciativy, soukromého vlastnictví výrobních faktorů, tržní ekonomiky a cenového systému. Plánování a kapitalismus jsou zcela neslučitelné. V rámci systému plánování je výroba prováděna podle vládních nařízení, ne podle plánů kapitalistů a podnikatelů, kteří usilují o zisk tím, že co nejlépe vyplní potřeby spotřebitelů.
Ale termín plánování je také používán v druhém smyslu. Lord Keynes, sir William Beveridge, profesor Hansen a mnoho jiných významných mužů prohlašují, že nechtějí nahradit svobodu totalitním otroctvím. Prohlašují, že plánují pro svobodnou společnost. Doporučují třetí cestu, která, jak říkají, je stejně tak daleko od socialismu jako od kapitalismu, která jako třetí řešení problému společenské ekonomické organizace, stojí na půli cesty mezi oběma systémy, a zatímco si podrží přednosti obou, vyhýbá se nevýhodám, které jsou oběma vrozeny.
2. Plánování jako synonymum pro intervencionismus
Tito samozvaní progresivci se jistě mýlí, když předstírají, že jejich návrhy jsou nové a dosud neslyšené. Idea tohoto třetího řešení je opravdu velmi stará, a Francouzi ji před dlouhou dobou pokřtili přiléhavým jménem; nazvali jí intervencionismem. Stěží někdo může pochybovat, že historie spojí myšlenku sociálního zabezpečení mnohem úžeji, než s americkým Novým údělem a se sirem Williaemem Beveridgem, s upomínkou na knížete Bismarcka, kterého naši otcové nepřesně nazvali jako liberála. Všechny základní ideje současných intervencionistických progresivců byly elegantně vyloženy vrchním mozkovým trustem císařského Německa, profesory Gustavem von Schmollerem (1838-1917) a Adolfem Wagnerem (1835-1917), kteří ve stejnou dobu podněcovali německého Kaisera k invazi a dobytí Ameriky. Jsem dalek toho odsuzovat jakoukoliv ideji jen proto, že není nová. Ale jelikož progresivci hanobí všechny své oponenty jako staromódní, ortodoxní a reakcionářské, je vhodné poznamenat, že by bylo přesnější hovořit o střetu dvou ortodoxií; Bismarckově ortodoxii versus Jeffersonově ortodoxii.
3. Co znamená intervencionismus nebo smíšená ekonomika
Před započetím zkoumání intervencionistického systému smíšené ekonomiky musí být objasněny dva body. Za prvé: Pokud jsou v rámci společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních faktorů některé tyto výrobní faktory vlastněny a provozovány vládou nebo municipalitami, tak to ještě nevytváří smíšený systém, který by kombinoval socialismus a soukromé vlastnictví. Dokud jsou jen jistá jednotlivá podnikání veřejně řízena, zůstává charakteristika tržní ekonomiky určující ekonomické aktivity v podstatě nedotčená. Veřejně vlastněné provozy také jakožto nakupující surovin, polotovarů a práce a prodejci zboží a služeb se musí přizpůsobit mechanismu tržní ekonomiky. Jsou předmětem tržních zákonů; musí usilovat o zisk anebo přinejmenším se vyhnout ztrátám. Pokud je zde snaha mírnit nebo eliminovat tuto závislost krytím ztrát z takového podnikání dotacemi z veřejných fondů, jediným výsledkem je posunutí této závislosti někam jinam. To se děje proto, že prostředky pro dotace musí být někde vybrány. Mohou být vybrány pomocí daní. Ale břemeno takových daní má svůj efekt na veřejnost, ne na vládu, která vybírá daně. Je to trh, a ne berní úřad, který rozhoduje, na koho daně padnou, a jak ovlivní výrobu a spotřebu. Trh a jeho nevyhnutelné zákony jsou nadřazeny.
4. Dvě formy socialismu
Za druhé: Jsou zde dvě rozdílné formy pro realizaci socialismu. První forma – můžeme ji nazvat marxistickou nebo sovětskou formou – je čistě byrokratická. Všechny ekonomické podniky jsou odděleními vlády podobně jako administrace armády a námořnictva nebo poštovních úřadů. Každá jednotlivá továrna, obchod nebo farma je ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci podobně jako poštovní úřad k poštovnímu generálnímu ředitelství. Celý národ vytváří jednu pracovní armádu s povinnou službou; velitelem této armády je vůdce státu.
Druhá forma – můžeme ji nazvat německým systémem nebo vázaným hospodářstvím (Zwangswirschatf) – se liší od první v tom, že zdánlivě a nominálně zachovává soukromé vlastnictví výrobních faktorů, podnikání a tržní směnu. Takzvaní podnikatelé provozují nákup a prodej, platí zaměstnance, půjčují si peníze a platí úroky a amortizaci. Ale nejsou již více skutečnými podnikateli. V nacionálně socialistickém Německu byli nazýváni obchodními vedoucími nebo Betriebsführery. Vláda říká těmto zdánlivým podnikatelům, co a jak vyrábět, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda nadekretuje za jaké mzdy by měli pracovat pracující, a komu a za jakých podmínek mohou kapitalisté svěřit své úspory. Tržní směna je jen klamem. Když jsou všechny ceny, mzdy a úrokové míry pevně stanoveny autoritami, jsou cenami, mzdami a úrokovými měrami jen podle vzhledu; ve skutečnosti jde jen o kvantitativní označení autoritářských příkazů určujících příjem každého občana, spotřebu a standard života. Autority, nikoliv spotřebitelé, řídí produkci. Centrální plánovací komise je nadřazena; všichni občané nejsou ničím jiným než státními zaměstnanci. To je socialismus s vnějším zjevem kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstávají, ale označují zde něco zcela jiného než, co označovaly v tržní ekonomice.
Je nezbytné poukázat na tento fakt, aby se zabránilo zaměnění socialismu s intervencionismem. Systém regulované tržní ekonomiky nebo intervencionismu se liší od socialismu tím významným faktem, že jde stále ještě o tržní ekonomiku. Autorita usiluje o ovlivnění tržní ekonomiky pomocí intervence své donucovací moci, ale nechce zcela eliminovat trh. Touží, aby se produkce a spotřeba vyvíjely podle jiných not, než těch, které předepisuje neomezovaný trh, a chce dosáhnout svých cílů zasahováním do práce trhu pomocí tržních případů, rozkazů a zákazů pro jejichž vynucení je připravena policejní moc a donucovací a nátlakový aparát. Ale toto jsou izolované intervence; jejich autoři prohlašují, že neplánují zkombinovat tato opatření do kompletně integrovaného systému, který reguluje všechny ceny, mzdy a úrokové míry, a který tak umísťuje plnou kontrolu nad produkcí a spotřebou do rukou autorit.
5. Jediná metoda trvalého zvýšení mzdových sazeb pro všechny
Základní princip těch opravdových klasických liberálních ekonomů, kteří jsou dnes obecně hanlivě nazýváni jako ortodoxní, reakcionářští a ekonomičtí roajalisté je tento: Nejsou zde žádné jiné prostředky pomocí, kterých by mohl být zvýšen obecný standard života, než je urychlení nárustu kapitálu ve srovnání s populací. Všechno, co může dobrá vláda udělat pro vylepšení materiálního blahobytu mas, je ustavení a zachování institucionálního nastavení, v kterém nejsou žádné překážky pro rostoucí akumulaci nového kapitálu a jeho využití pro vylepšení technických metod výroby. Jediným prostředkem pro zvýšení národního bohatství je zvýšení a vylepšení výstupu produkce. Jediným prostředkem pro zvýšení mzdových sazeb je nárůst produktivity práce pomocí zvýšení množství investovaného kapitálu na hlavu a vylepšení metod výroby. Proto klasičtí liberálové usuzují, že ekonomickou politikou, která je nejlépe schopná plnit zájmy všech vrstev národa, je svobodný obchod jak u domácího podnikání, tak v zahraničních vztazích.
Intervencionisté naproti tomu věří v to, že vláda má moc vylepšovat standard života mas částečně na účet kapitalistů a podnikatelů, částečně na účet nikoho. Doporučují omezení zisku a zrovnoměrnění příjmů a jmění pomocí konfiskačního zdanění, snižování úrokové míry pomocí politiky levných peněz a úvěrové expanze a zvýšení standardu života pracujících vynucením minimálních mzdových sazeb. Obhajují marnotratné vládní utrácení. Kupodivu zároveň dávají přednost nízkým cenám spotřebního zboží a vysokým cenám zemědělských produktů.
Klasičtí liberální ekonomové, to jest ti, co jsou označováni za ortodoxní, nepopírají, že některá z těchto opatření můžou pomoci v krátkém období některým skupinám populace. Ale tito říkají, že v dlouhém období tato opatření musí vytvořit důsledky, které z bodu pohledu vlády a podporovatelů jejich politik, jsou méně žádoucí, než předchozí stav daných záležitostí, který chtěli změnit. Tato opatření jsou tak, když jsou hodnoceny z pohledu svých vlastních advokátů, protikladná k požadovaným účelům.