Nacionální socialismus a němečtí dělníci od Ludwiga von Misese
[Ludwig von Mises, z knihy Omnipotent Government The Rise of the Total State and Total War]
Rébus, který mátl téměř všechny spisovatele, kteří se zabývali problémem nacionálního socialismu je tento: v Německu bylo mnoho milionů dělníků organizováno ve stranách sociálně demokratické, komunistické a katolickém Centru; byli členy odborů napojených na tyto strany. Jak mohli nacionální socialisté uspět v přetáhnutí těchto mas svým úhlavních odpůrců a ustavit svůj totalitní systém? Změnily tyto miliony své myšlení přes noc? Nebo to byli zbabělci, poddajní teroru Sturm Abteilungu (SA) a čekající na den vykoupení? Jsou němečtí dělníci ještě marxisté? Anebo jsou upřímnými podporovateli nacionálně socialistického systému?
Je základní chybou problém předkládat tímto způsobem. Lidé považují za dané, že členové různých stranických klubů a odborů byli přesvědčenými sociálními demokraty, komunisty anebo katolíky, a že plně schvalovali učení a programy svých vůdců. Není obecně rozpoznáno, že stranická oddanost a členství v odborech byly fakticky povinné. Ačkoliv systém podniků zaměstnávající pouze členy odborové organizace nebyl doveden ve výmarském Německu do extrému tak, jak je tomu v dnešním nacistickém Německu a v některých odvětvích průmyslu v zahraničí, zašel dosti daleko. Ve větší části Německa a ve většině odvětví německé produkce bylo téměř pro dělníka nemožné zůstat mimo všechny velké odborové svazy. Jestliže chtěl práci nebo nechtěl býti propuštěn anebo chtěl podporu v nezaměstnanosti, musel se připojit k jednomu z těchto svazů. Odbory vykonávaly ekonomický a politický tlak, kterému musel každý jednotlivec podlehnout. Vstup do odborů se stal pro dělníka otázkou rutiny. Činil tak, protože tak činil každý a protože bylo riskantní tak nečinit. Nebylo to kvůli světovému názoru odborového svazu. Odboroví byrokraté si sami nedělali starosti s názory a pocity členů. Jejich prvním cílem bylo shromáždit, co nejvíce dělníků jak možno, pod svým odborovým svazem.
Tyto miliony organizovaných dělníků byli nuceny platit nestoudné služby za učení svých stran, volit stranické kandidáty ve volbách do říšského sněmu a do odborových úřadů, platit za stranický tisk a vyhnout se otevřené kritice stranické politiky. Nicméně každodenní zkušenosti jim přinášely důkazy, že s jejich stranami bylo něco špatně. Každý den se dozvídali o nových obchodních překážkách uvalených cizími národy na německou výrobu – tj. proti produkci jejich vlastní dřiny a problémů. Když odbory, až na několik výjimek, nebyly připravené souhlasit se snižováním mezd, každá nová překážka ihned vedla k nárůstu nezaměstnanosti. Dělníci ztratili důvěru v marxisty a v Centrum. Začali si uvědomovat, že tito lidé neví jak nakládat s jejich problémy, a že vše co dělají je jen obviňování kapitalismu. Němečtí dělníci byli radikálně nepřátelští ke kapitalismu, ale shledali denunciaci kapitalismu v tomto případě jako neuspokojující. Dělníci nemohli očekávat, že se produkce udrží, když vývozní obchody klesají. Začali se proto zajímat o nacionálně socialistické argumenty. Takové události, říkají nacionální socialisté, jsou stinnou stránkou naší nešťastné závislosti na zahraničních trzích a vrtoších zahraničních vlád. Německo je odsouzeno, jestliže neuspěje v dobití většího prostoru a v osvojení si soběstačnosti. Všechny snahy o zlepšení podmínek pracujících jsou marné, dokud jsme nuceni sloužit jako otroci zahraničním kapitalistům. Taková slova dělníky ohromila. Neopustili odbory ani stranické kluby, protože by to mělo pro ně velmi vážné následky. Stále volili sociálně demokratické, komunistické anebo katolické kandidátky ze strachu a setrvačnosti. Ale stali se indiferentní k marxistům a křesťanskému socialismu a začali sympatizovat s nacionálním socialismem. Roky před rokem 1933 byly řady německých odborů již plné lidí, kteří tajně sympatizovali s nacionálním socialismem. A tak se němečtí pracující příliš nevzrušovali, když nacionální socialisté nakonec násilně včlenili všechny členy odborových svazů do své Německé pracovní fronty (Deutsche Arbeitsfront). Obrátili se k nacionálnímu socialismu, protože nacionální socialisté měli program týkající se jejich nejpalčivějšího problému – zahraničních překážek obchodu. Ostatní strany takový program neměly.
Odstranění nepopulárních odborových byrokratů potěšilo dělníky ne méně než ponížení způsobené nacionálními socialisty podnikatelům a manažerům. Šéfové byli omezeni na úroveň manažerů v krámě. Museli se ohýbat před všemocnými stranickými šéfy. Dělníci jásali na neštěstím svých zaměstnavatelů. Byl to triumf, když jejich šéfové, zuřící vztekem, byli přinuceni mašírovat v jejich řadách při průvodech na státní svátky. Byl to balzám na jejich srdce.
Potom přišel boom vyvolaný zbrojením. Velmi brzy přišel nedostatek pracovníků. Nacionální socialisté uspěli ve vyřešení problému, který sociální demokraté nebyli schopni zvládnout. Pracující se stali nadšenými.
Je velmi pravděpodobné, že dělníci jsou si nyní plně vědomi temné stránky obrazu. Jsou rozčarovaní. Nacionální socialisté je nepřivedli do země mléka a medu. V poušti potravinových lístků klíčí semínka komunismu. V den porážky se Německá pracovní fronta zhroutí stejně jako marxistické a křesťanskosociální odbory v roce 1933.