Kulturkampf od Rothbarda IV
[M. N. Rothbard, Říjen 1992. Původně vyšlo v Rothbard-Rockwell Reportu]
Woody Allen, Murphy Brownová a švindl s uměním pro umění
Nehorázné levičácké pokrytectví se vždycky objeví, když někdo kritizuje literaturu anebo umění z perspektivy tradičních hodnot. Posměšné úšklebky: neví, že je to jen beletrie? Jako by umění, beletrie, filmy neměly žádnou roli ve formování postojů a hodnot těch, co takovouto kulturu nasávají! Neví kongresmen Dan Quayle, že sitcom "Murphy Brownová" je "jen fikce?", a přesto jak jasná je hranice mezi fikcí a "realitou", když fiktivní Murphy Brownová zaníceně odsekne Danovi Quaylemu v její "fiktivní" roli televizní moderátorky; když ve skutečném životě levičácké televizní moderátorky se vesele objevují s "Murphy Brownovou" v Quaylově show, a když ceny Emmy se stávají dlouhou sérii strefování se do Quaylea, že i levicově liberální televizní kritik "Los Angeles Times" Howard Rosenberg byl zděšen? A když představitelka Murphy Brownové herečka Candice Bergenová sama ilustrovala levičácké hodnoty a levicovou politiku jejího "fiktivního" ztělesnění?
A tak: kdykoliv konzervativci a tradicionalisté napadají nihilistické, levičácké anebo obscénní umění a beletrii; levičáci se namyšleně vytasí s úskokem "umění pro umění", tvrdíce, že jen idioté a buržoasní šosáci nepoznali, že umění je a mělo by být zcela oddělené od etiky nebo politiky. A přesto pokrytectví se stalo všem příliš nápadně zřejmým, kdykoliv se levičákům dané umění nelíbí. Co takhle když scénář nebo román nebo hra nebo film nebo kresba pošlape vždy velmi citlivé levičácké nohy, och to pobouření! Potom slyšíme o nutnosti vyčistit umění od všeho možného "rasismu, sexismu, homofobie", nenávistného myšlení nebo čehokoliv jiného z prodlužujícího se slovníku politické "nekorektnosti". Jak pak oceňují "umění pro umění"?
Fakticky: l' art pour l' art je podvodem a mystifikací od samého začátku. Od počátku civilizace do konce 19. století by byla bývala idea "umění pro umění" považována za absurdní z pohledu kritiků, obecné veřejností a samotných umělců. Zatímco každé umění má samozřejmě svoje vlastní estetická kritéria, tato kritéria byla vždy úzce propletena s etikou, náboženskými hodnotami, světovými názory a i přímo s politickou filosofií zastávanou daným umělcem. Aristotelova definice umění v jeho Poetice: zobrazení člověka jaký může být a měl by být, je příznačná pro všechna umění a není výstředním sdělením jednoho filosofa.
Všichni umělci zapletli do svého díla morální poselství a morální rozhled. Vyvrcholení lidské civilizace: umění a architektura renesance a umění, architektura a hudba baroka byly zasvěceny hlásání silně katolického světového názoru. Renesance byla vědomým hnutím oslavujícím a ztělesněním teologie vtělení, názoru, že Ježíš Kristus byl zcela člověkem stejně jako bohem, v reakci na tehdy převažující středověký blud, že Ježíš byl jen božským duchem připomínajícím strašidlo. Proto ten důraz na tři úrovňové zobrazování Boha, věrné k přírodě, a zvláštní renesanční důraz na nahé Jezulátko v zobrazení Svaté rodiny.
Po pádu renesance do nihilistického a protomoderního manýrismu poloviny 17. století, baroko vyrostlo jako vědomé vyjádření a ztělesnění ducha katolické protireformace, jak bylo určeno velkým koncilem v Trentu: konfrontovat ikonoklastickou nenávist církevního umění a architektury, která prostupuje protestantismus, a vytvořit umělecká díla a architekturu, která oslavuje člověka, přírodu a nádheru Boha a vytvořeného Vesmíru. Při použití dnešního vulgarismu, slavné a velkolepé Baroko bylo vědomou katolickou fackou protestantismu.
Umění pro samo umění je podvod, prolínající moderním levičáckým světovým názorem, který byl spuštěn estéty 19. století jako kamufláž jejich vlastního morbidního, nihilistického, pesimistického a prudce antitradicionalistického názoru: francouzských básníků Baudelaira a Rimbauda, impresionistů, dadaistů a později Bloomsburské skupiny umělců (Bloomsbury Set) a literárního kritika a kritika umění Rogera Frye. Protože tito se nemohli tehdy nikam dostat otevřeným obhajováním svých nihilistických hodnot a své teorie poznání nebo svého "alternativního životního stylu", prosazovali - naneštěstí s velkým úspěchem - zdůvodnění "umění má svůj vlastní smysl".
Skutečně útok 20. století na tradiční hodnoty a mravy fázovitě pokračuje, jako bychom byli konfrontováni s vědomým postupným spiknutím. Za prvé, levicoví liberálové kázali l' art pour l' art v estetice, a jako následek ohlásili nový pohled v etice, že zde není žádná taková věc, jako zjevná anebo objektivní etika, že všechny etiky jsou "subjektivní", že všechny životní výběry jsou jen osobní, emotivní "preference".
Po té, co byla zničena racionální anebo objektivní etika, levice postoupila do současné fáze číslo II. Po úspěšném podvracení tradičních křesťanských a buržoasních hodnot a mravů na Západě, zničením náboženského racionálního základu pro tyto hodnoty, se levice přemístila ke svému současnému postoji: ano, je zde morálka, ale tato "morálka" je totálně opačná ke Staré kultuře: nyní zjišťujeme za A, že "morální" je čistý hédonismus: "dělej si, co chceš", ale také, a v rozporu za B, že je samozřejmě hluboce nemorální angažovat se ve všech způsobech "nenávistného myšlení", osobní diskriminace, souzení vad, které může být interpretováno jako "rasistické, sexistické, homofobní, proti postiženým", nebo cokoliv jiného. A a B jsou v kontradikci, jestliže "dělej si, co chceš" znamená stát se skinheadem. V tomto případě, samozřejmě, politická korektnost musí trumfnout hédonismus.
Kromě politické korektnosti, byl rozšiřován mýtus, že prosazování hédonismu je skvěle "bezhodnotové", s výjimkou samozřejmě toho, jestliže "dělej si, co chceš" znamená odmítnutí se připojit k polymorfní perversní hře. Jestliže děti v knize Brave New World anebo v moderní "terapií" řízené Americe nechtějí následovat ctihodné motto alternativní kultury: "Jestliže se to hýbe, pohlaď to", potom to samozřejmě ukazuje, že děti jsou vážně "utlačovány", jsou pak odeslány k děsivému skřetovi Dr. Ruthovi nebo k jinému z "terapeutů", který děti srovná. Žádné morální soudy nejsou činěny terapeuty a poradci - Nebesa chraň! - ale chování dětí je jemně, ale pevně napraveno kvůli jejich vlastnímu údajnému "duševnímu zdraví".
A tak, Dan Quayle říká něco, co dává smysl. Samozřejmě Murphy Brownová spolu s bezpočtem jiných manifestací naší levicově liberální kultury, oslavuje ne "svobodné mateřství" - souhrnnou frázi, která zahrnuje vdovství a rozvodené - ale děvčata, která mají nemanželské děti. Měli bychom užít termín "běhny"? Soucit pro těhotné vdovy a rozvedené je jedna věc, obdivování běhen s dětmi je něco jiného. Také se zdá, že levičáci si myslí, že je mimořádně odporné od Dana Quayle kritizovat Murphy Brownovou anebo Hollywoodské kulturní elity. Ale pročpak?
Jestliže je v pořádku - jak samozřejmě je - pro umělce, varietní umělce, spisovatele atd. kritizovat politiky, proč není v pořádku, když politik kritizuje tyto? Proč nemá Dan Quayle volnost k vyjádření svých hodnot a kritiky? Dělat svoje vlastní věci? Ve skutečnosti, je Hollywood stokou levičáckého myšlení a vyjadřování již od 30 let 20. století (ne vlastníci, ale spisovatelé, herci, ředitelé, producenti). Je nejvyšší čas, že kulturní elity se stanou předmětem opovržení a systematické kritiky, pohrdání a veřejného odsouzení.
Propuknutí skandálu Woody-Mia během týdne, kdy se sešel Republikánský sněm, bylo šťastnou shodou, která zvýraznila téma kulturní války. Po dekády je Woody Allen ztělesněním levičáckých hodnot a výrazu. Začínajíce jako velice zábavný komik, Woodyho filmy se stávají ve vzrůstající míře nabubřelé a falešně filosofické, řečnící nesmysly ohledně náboženství, smyslu života a dalších věcí - vše v duchu sympatie ke stejně nabubřelým, levičáckým intelektuálům, lidí Manhattanského Upper Eastu a West Side, kde žije Woody, Mia a většina Woodyho fanoušků, a kde se tito shromažďují. Ve všech svých částech Woodyho ideologie, je tato jednoduše levičáckou - někdy explicitně, jako v prokomunistickém filmu The Front.
Ale nejen to: Woodyho a Miino uspořádání jejich života tvoří opravdový symbol toho, co jsou to "alternativní životní styly": nesezdaní, oddělené apartmány, Mia adoptující opravdovou zoologickou zahradu multikulturních dětí, jedno po druhém - vše velmi moderní, velmi trendy, velmi politicky korektní. A potom, bum! Woody překročí poslední linii, nebo pokud chcete "poslední hranici" - incest. No dobře, není to incest z právního hlediska, ale jistě z hlediska morálního, zahrnující vše, co incest je: vychovávání dítěte od mala jako nevlastní otec (z pohledu common law), a potom zneužítí její nevinné dceřiné důvěry k započetí aféry, naplněné hanbatými fotkami.
To už bylo málem i moc na Woodyho fanoušky. Myslíš, že "Jestliže se to pohybuje, pohlaď to", zahrnuje i incest? Šokující! Ale nakonec, proč ne? Jestliže padnou všechny zábrany, jestliže zde nejsou žádné náboženské anebo morální omezení lidského chování, proč "nejít s proudem", proč nejít za svým srdcem, pocity, pohlavními žlázami, proč TO neudělat? Zvláště šokující pro armádu Woodyho levičáckých fandů je jeho tupé odmítnutí vidět ve svém chování jakýkoliv morální problém. Ona (Woodyho kvazi nevlastní dcera) "obrátila můj život naruby v pozitivním duchu." No, není to ono? Postavy Woodyho filmů - jasná metafora pro něj samotného - vždy následují své srdce / pohlavní žlázy, ale jen po mnohém remcání a pseudofilosofování; Woody zřejmě v reálném životě vše předčil čistým hédonismem.
Obvykle nejsem fandou Dana Quayle anebo toho, kdo ho ovládá, Williama Kristola, ale Kristol měl zcela pravdu, když se vyjadřoval k aféře Woodyho Allena: "Jsem si jistý, že Woody Allen je dobrým Demokratem." Ano. A tady to máme: je to Woody Allen, "Jestliže se to hýbe, pohlaď to", alternativní "rodiny" jako jakékoliv páry dvou či více lidí, versus tradiční rodina dvou rodičů, morální principy a zdrženlivost, a ano, Ozzie a Harriet, Cleaverovi a Waltonovi. Zkažená, prohnilá Nová kultura proti slavné, životodárné Staré kultuře. To je naše kulturní válka, a přišla ne moc brzy, akorát včas.