Křesťanství
[Vyšlo 23. VII. 2018. Autor Bionic Mosquito.]
Recenze knihy „Freedom’s Progress? A History of Political Thought“ od Gerarda Casey.
Poskočil jsem dopředu ke Caseyho zhodnocení evropského středověku. Jeho první kapitola pojednávající o této době nese název „Křesťanství,“ to se zdá vhodné. Jestliže někdo diskutuje o pokroku svobody ve středověku.
Po dobu svých prvních třech století bylo křesťanství neorganizovanou vírou. Křesťané se naučili žít mimo aktivity státu, bez státní ochrany, a i museli se státem zápasit: „Tyto tři staletí vytvořili propast mezi doménou vlády a doménou víry…“
Když se císař Konstantin Veliký obrátil ke křesťanství vězelo hodně jeho důvodu k tomuto kroku v tom, že tato víra by mohla přinést podporu (Římské) říši. Z počátku cesaro-papismus (s hlavou státu také jako hlavou církve) získal navrch. Toto uspořádání pokračovalo na Východě do pádu Konstantinopole v roce 1453. Na post-římském Západě byla situace poněkud jiná.
V době pádu Říma se objevila barbarská království – Vizigótů, Franků, Langobardů. Jak kmeny přijaly křesťanství po nějaký čas cesaro-papismus pokračoval. Nicméně od 11. věku se toto vše změnilo. „Tom Palmer považuje vydání Dictatus Papae papežem Řehořem VII. roku 1075, v kterém byla oznámena nezávislost církve, jako „první z nejvýznamnějších momentů posledních tisíce let.“
Moc církve postupně narostla v následujících letech tak, že papežská moc neznala národní hranice v ovládání císařské autority. Zatímco církevní nezávislost byla vítanou událostí, zdá se, že sama sebe strávila v moci, spěla „ke svému otřásajícímu se zastavení na úsvitu Reformace.“ Dáme-li stranou náboženské a teologické záležitosti, výsledek připustil návrat cesaro-papismu, primárně pod vlivem luteránství a kalvinismu, ale také podobně v mnoha katolických oblastech. Tento výsledek dal také zrod tomu, co dnes známe jako moderní stát: „Moderní stát ve formě, v které jsme ho poznali – jediná suverénní moc na určitém teritoriu, používající monopol na (údajně) legitimní násilí, s mocí říditele zdrojů včetně osob svých občanů – došel ke své existenci.“
Nebyl zde žádný „stát“, tak jak ho známe, až do Reformace. Opět dáme-li stranou teologii; je zde něco hodnotného k porozumění pro ty, co se zastávají svobody… tak se mi to zdá. Samozřejmě, církev nebyla bez chyb, když tyto výsledky uspíšila, jak si povšiml Casey.
V každém případě, Casey se dostává v tomto příběhu až příliš daleko. Zatímco křesťanství nemělo žádný okamžitý dopad na politické záležitosti, určilo základní stavební kameny pro to, co se následně stalo politickým myšlením. Casey nabízí tři důležité faktory: „…prvně myšlenku, že jsou zde dvě centra lidské loajality; za druhé rozvinutí zlatého a stříbrného pravidla spolu s pravidlem reciprocity jako základu pro lidské chování; a za třetí (a pro moje účely v této historii nejdůležitější) hodnota jednotlivce jako stvoření vytvořeného k obrazu a podobnosti Božímu, jehož konečný cíl je znát, milovat a sloužit Bohu v tomto životě a veselit se s Ním v příštím životě.“
Casey zkoumá postupně každý z těchto faktorů – stejně jako to udělám krátce já. Nicméně vyvstává zde několik zajímavých bodů: první, konkurenční a decentralizované vládní autority; za druhé, stříbrné pravidlo není dostatečné; za třetí… to je nejzajímavější. Jestliže účelem „jednotlivce“ je „znát, milovat a sloužit Bohu v jeho životě a veselit se s Ním v tom příštím (jako opak k „čemukoliv mírovému“), je vhodné přikročit ke konceptu „jednotlivce“ bez tohoto účelu? Jednotlivec mínus Bůh rovná se… co, přesně pro politickou teorii založenou na jednotlivci? Zvláštní. V každém případě prozkoumejme nyní každý z těchto tří faktorů postupně.
Dvě centra lidské loajality
Bylo zde duchovní a světské, každé mělo nárok, ale žádné nebylo schopno nárokovat vyloučení druhého. „…Křesťanství… vyžaduje poznání toho, že zde není žádné politické řešení lidské existence… Bez oddělení politické autority od nadzemské autority, není zde žádné omezení stran toho, co je politické a o co míní usilovat.“
Bylo to v prostoru mezi těmito dvěma autoritami, kde politické svoboda našla prostor pro to, aby vyrostla. Je snadné poukázat na ničení během středověku - války, intriky, korupce. Výhradní zaměření se na toto bez uznání kreativního uvolnění, které vzniklo kvůli tomuto napětí mezi těmito dvěma soutěžícími autoritami, škodí porozumění tomu, kde a jak svoboda vyrůstá.
Pravidlo reciprocity
Stříbrné a zlaté pravidlo. Stříbrné: nečiň druhým to, co nechceš, aby ti činili: „To je pravidlo spravedlnosti.“ Zlaté: čin druhým to, co chceš, aby ti činili: „to je pravidlo lásky.“
„Boloňský mnich Gracián ve své knize Decretum, jinak známé jako Concord of Discordant Canons (Soulad rozporných kánonů), přizpůsobil obě verze pravidla reciprocity a popsal toto přizpůsobení jako přirozené právo.“ Gracián vytvořil toto dílo uprostřed 12. věku, rozdělil je do tří částí a určil tucty bodů k právu. Předtím, než budeme zvažovat kombinaci stříbrného a zlatého pravidla, jen snad přistupme k určení pozadí této práce: „Gracián se pokoušel harmonizovat zdánlivě protiřečící si kánony spolu navzájem, probíráním různých interpretací a určením nějakého řešení.“
A komentář připisovaný Tomu Woodsovi: „Decretum bylo nazváno ‚prvním komplexním a systematickým právním pojednáním v historii Západu a pravděpodobně v historii lidské druhu – jestliže ‚komplexní‘ znamená pokus obejmout prakticky celé právo dané formou zřízení, a jestliže ‚systematické‘ znamená vyjádření úsilí o právo jako jednotné těleso, v kterém všechny části jsou nahlíženy jako ovlivňující se tak, aby zformovali celek.“
Pokud se vrátíme ke Caseyumu: „Pokud libertariánství pramení neproblematicky ze stříbrného pravidla, zlaté pravidlo by mohlo být pro něj problematické.“
Bylo-li by zlaté pravidlo včleněno do zákona, jednotlivci by byli nuceni zákonem dělat věci pro jiné lidi. Což, není libertariánské. No, Gracián popisuje kombinaci těchto dvou jako „přirozený zákon,“ základ na kterém mnoho libertariánů postavilo princip neagrese. Pokud bereme v úvahu, že Gracián toto rozvinul ve 12. století, pravděpodobně jak Casey dále rozvíjí tuto historii, bychom mohli zjistit, že Gracián bral ideji přirozeného zákona hlouběji, než jak bylo původně chápáno a rozuměno. Neprobádané teritorium, tak nechám raději povídat Casey: „Jednotlivá lidská bytost, stvoření stvořené k obrazu a podobnosti Božímu [imago dei], je bytostí nejvyšší důležitosti – ne kmen, ne město, ne národ, ani ne rodina.“
Zjevení se jednotlivce z těchto křesťanských kořenů přicházelo pomalu: „… nebylo tomu tak až do doby 12. věku, kdy jednotlivec začal vystupovat z různých sociálních skupin – rodiny, společnosti, komunity, cechu a města…“ A hlavní hybnou silou působící v tomto zjevení se, byl nárůst obchodní aktivity, ne nutně teologický objev – obchodní aktivity učinily možným, aby se dalo přežít mimo rodinu a kmen, učinily rodinu a kmen méně funkčně důležitými pro jednotlivce.
„Jinými neméně důležitými faktory, které přispěly k objevení se jednotlivce, bylo residuální trvání na germánské kmenové tradici a zárodky teorie přirozených práv ze znovuobjeveného a znovu vstřebaného římského práva.
Casey používá termín „přirozené práva“, ne „přirozený zákon.“ To je ve 12. věku, totožné s časy, kdy Gracián zkombinoval stříbrné a – nejproblematičtější pro libertariánskou teorii – zlaté pravidlo a nazval je „přirozeným zákonem.“ Nejsem si jistý, ale nemůžu si pomoci, ale zvažuji-li zlaté pravidlo, když je toto považováno za základ přirozeného zákona, vyústí v přirozená práva.
Casey si všímá, že toto zjevení se jednotlivce nebylo bez stinných stránek: „…jak to splývalo se zrodem moderního mocného, centralizovaného a žárlivého státu, jehož ambicí bylo oslabit a eliminovat všechny politicky významné mezilehlé (intermediate) společenské skupiny, které s ním mohly zápasit o loajalitu mas potencionálně slabých, izolovaných jednotlivců.
Ale to se mi jeví být mnohem více než jen stinná stránka a nejen splývající (současná). Jedna z těchto klíčových otázek: vedlo zaměření se na osvobození jednotlivce k nárůstu moci státu? Jinými slovy jsou tyto věci korelující a nejen splývající? Robert Nisbet by řekl ano.
Casey načrtává zajímavý závěr a v jednom se liší od mého (a uvidíme, zda mne nakonec nepřesvědčí): „Tato ambice [oslabit a eliminovat všechny politicky významné mezilehlé společenské skupiny] měla být realizována ve dvacátém století v revidování tribalismu, kterého jsme byli svědky u fašismu, nacionálního socialismu a bolševismu.“ Zdá se mi, že zatímco nacionální socialismus a fašismus můžou být popsány jako kmenové, nerozumím tomuto popisu pro bolševismus (A). Ale co je důležitější: eliminace soutěžících mezilehlých skupin byla vázána na to, že vedla k nejstrašnějším formám státu, kterého kdy byl člověk svědkem.
Alexis de Tocqueville (1805-1859) viděl toto přicházet již v raných 40. letech 19. století; argumentoval jsem, že kořeny toho mohou být nalezeny v renesanci a Reformaci s největším tlakem přicházejícím od Osvícenství. To by odpovídalo Tocquevilleho analýze. Jinými slovy nevidím, že by tyto „ismy“ byly zaviněny „návratem k tribalismu“, ale namísto toho jsou výsledkem izolovaného jednotlivce hledajícího domov – a nalézají tento domov v jediné struktuře, které stát dovolil existovat: ve státu.
Vzpomeňme na termín „individuální“ v této historii, který Casey dříve nabídl: „…hodnota jednotlivce jako obrazu a podobnosti Božího, jehož konečným cílem je znát, milovat a sloužil Bohu v tomto životě a být s ním vesel v tom následujícím.“ Mohlo by být, že jednotlivec mínus Bůh je roven… „Fašismu, národnímu socialismu a bolševismu“ (a pravděpodobně mnoha jiným „ismům“ politického myšlení). Jinými slovy, může být, že tao záležitost není o tribalismu. Konec konců, bylo to během tribalismu středověku, kdy byla nalezena tato idea svobody na Západě.
Závěr
Z koncové poznámky: „Dotaz Leah Bradshawa: „Je toto příklad toho, že oddělení sekulárního liberalismu od náboženských základů křesťanství ohrožuje budoucnost Západu?“
Mmmm… ano. „Současný Západ je pravděpodobně první velkou světovou kulturou, která prochází experimentem systematického nespoléhání se na náboženské základy své společenské a politické struktury.“
Ve svém srdci víš, jak se toto osvědčí. Je zde jedna souvislost, v které idea „individualismu“ pracuje. Casey ji nabídl.
(A) Casey má pravdu, reálný socialismus 20. věku byl sice formálně internacionální, ale v realitě byl poměrně národovecky založen. Je například známo, že v SSSR probíhala rusifikace, v Polsku polonizace, v Československu panovaly česko-slovenské spory a podobně, pozn. překladatele.