Je potápějící se italská ekonomika jen vrškem ledovce?
[Vyšlo 24. května 2019 na Mises.org. Autor Vijay Victor]
Evropská unie je v současnosti bez diskuse na rozcestí. Ekonomiky, které byly počítány k silným pilířům EU jsou nyní na hraně eroze. Ekonomové vydali po finanční krisi roku 2008 několik varování stran vršících se dluhů v mnoha ekonomikách EU. Noční můra EU začala s ekonomickým kolapsem Řecka v roce 2015. Ačkoliv makiavelistický plán přísných opatření kancléřsky Merkelové zabránil hrozícímu Grexitu, nemohl udělat nic k odvrácení nevyhnutelného Brexitu.
Jedno po druhém jsou splétána vlákna pro tento thriller, vytvářejíce tak mnohem komplexnější scénář, aby se s ním režiséři v Brusselu mohli potýkat. Země, která je uváděna jako další, není žádná jiná než Itálie. Třetí největší ekonomika eurozóny se stává potápějící se lodí. Poslední statistiky odhalují, že současný dluh Itálie je okolo 130 % celkového (ročního) HDP, který je skoro 2,6 bilionu dolarů, téměř stejný jako je velikost indické ekonomiky v nominálním vyjádření. Italská ekonomika je 10x větší než ta řecká, to dále prohloubí ekonomickou krisi. Ekonomové z výzkumného centra Capital Economics (http://www.capitaleconomics.com/) John Higgins a Adama Hoyes zmiňovali v jednom výzkumu, že "Na rozdíl od italského, řecký poměr dluhu k HDP je na klesající trajektorii a jeho dluh byl restrukturován za příznivějších podmínek než italský. Navíc italský dluh je mnohem větší v absolutních číslech a představuje mnohem větší systematické riziko pro eurozónu jako celek.“
Pokud se podíváme na dlouhodobé perspektivy růstu, statistiky ukazují šokující výsledek, že italský HDP na hlavu stagnuje na stejné úrovni jako před 18 lety.
Graf: Procentní rozdíl ve vývoji reálného HDP na hlavu mezi lety 2000 a 2018
Zdroj: OECD
Italské banky jsou již finančně slabé, zápasící s refinancováním svých emisí obligací a obrovskými dluhy. To omezuje jejich kapacitu půjčovat si fondy potřebné k ozdravení zbídačeného soukromého sektoru v zemi. Vzhledem k velikosti italské ekonomiky, je nejisté v jakém rozsahu by mohla Evropská centrální banka (ECB) intervenovat, aby se (banky) uzdravily. Ekonomické záležitosti Itálie již představují hlavní nebezpečí pro monetrání cíle ECB. Krise v Itálii, pokud nebude zkrocena, by zničila důvěru v celou eurozónu a posunula by EU k velkému problému.
Koho bychom měli vinit?
Nepochybně, politický scénář v Itálii činí krisi ještě horší. Radikální opatření nové populistické vlády v Itálii ohrožují autonomii italské centrální banky, Banca d’Italia (1). Nová vláda chce převzít kontrolu nad disponibilními zlatými rezervami italské centrální banky. „Zlato je majetkem italského lidu, ne někoho jiného,“ říká Matteo Salvini, vicepremiér a vůdce Ligy, jasně odkazujíce k tomu, o co vláda usiluje – totiž devalvaci. To bylo následováno odvoláním vedení centrální banky pod záminkou zabránění bankovní krise v zemi. V roce 2018 italská vláda usilovala o zvýšení svého rozpočtového deficitu o nepřéhlednutelných 2,4 % pro následující tři roky. Nicméně tento návrh nebyl pro EU akceptovatelný. Konflikt zájmů mezi vládou a EU se stal díky tomu viditelným. S používáním společné měny euro je pro italské ekonomy nemožné přemýšlet o devalvaci a možná nyní litují svého rozhodnutí přejít od liry k euru. Nicméně, v tento moment není dobrou volbou se navrátit k liře, kdy by to mohlo zapříčinit masivní ztráty investorům v celé Evropě a vést k bezprecedentní globální ekonomické krisi. (2)
Nestabilita přetrvávající v eurozóně ukazuje na selhání použité společné fiskální (3) a monetární politiky v ruku v ruce, toto selhání zároveň vznáší otázku po racionalitě konceptu ekonomické unie. Ve skutečnosti nejlépe si vedoucí ekonomiky, jsou také ohroženy pošetilými a ekonomickými rozhodnutími učiněnými vůdci v členských státech.
Italská krise nyní představuje vážné riziko pro existenci celé eurozóny. Usmíření ambiciozní italské vlády s tím, aby zůstala v řadě s politikami EU je zápasem, který asi budeme sledovat v nejbližší budoucnosti. Nicméně italská eknomická krise je jen vrškem ledovce. Záležitosti dluhů v jiných evropských zemích včetně Portugalska a Španělska jsou také věcí vyvolávající znepokojení. „Fundamenty v mnoha evropských zemích jsou relativně slabé. Španělsko stále provozuje přílišný deficit, stejně jako Francie“ říká Michael Leithead, vedoucí oddělení rent ve společnosti EFG Asset Management. Mario Draghi, president ECB v roce 2012 zmiňoval, že ECB udělá „cokoliv nutného“ k zachránění eura. Je jen otázkou času, kdy uvidíme, kolik bude pro EU stát zastavení rychle rostoucí dluhové nákazy.
Poznámky překladatele:
(1) Centrální banky je tak jako tak součástí státu anebo v tomto případě i nadstátní entity, význam autonomie centrálních bank se dle mého přeceňuje a i „nezávislé“ centrální banky slouží běžně i k monetizaci vládního dluhu. Ba můžou sloužit i k politickému boji vlivných skupin proti sobě, a to pomocí manipulace s měnovou zásobou. Proti-imigrační politika italské vlády je dle mého v rámci možností dobrá.
(2) Ideální by bylo začít šetřit a smazat alespoň část dluhu, za který jsou v drtivé většině odpovědné předchozí vlády a také jejich voliči. A až poté se odpoutat od eura. Ovšem vláda která bude takovou politiku sledovat se stane dost pravděpodobně nepopulární. V Itálii byly v minulosti devalvace běžné, proto 100 či třeba 1000 lir neznamenalo skoro nic. Devalvace ovšem znehodnocuje peněžní úspory obyvatel a přerozděluje vytvořený produkt, většinou v neprospěch lidí ke kterým nové peníze dotečou později. Na opakované devalvace si ovšem lidé do jisté míry časem zvyknou a předvídají je a snaží se svoje úspory ochránit. Čili nejsou hloupí, ale adaptují se. Ovšem i tak dochází ke změnám ve struktuře výroby a vzniku špatných investic (malinvestice), které nakonec musí být během nějaké hospodářské krise odstraněny. Návrat k liře bude pravděpodobně časem holou nutností. Lira nebyla vůbec nic extra, ale aspoň nějak fungovala.
(3) Myšlen zřejmě nikoliv společný rozpočet, ale rozpočtová pravidla.