Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Vyšlo dne 5. IV. 2018 na Mises.org. Autor Philip Vander Elst]

Přeloženo na počest 70 let od vydání knihy "Human Action" od velkého kritika socialismu Ludwiga von Misese. A k připomenutí 105 let od úmrtí velkého kritika marxismu Eugena Böhma von Bawerk. 

Přes klíčovou roli, kterou hrály státem kontrolované centrální banky a finanční instituce v navození podmínek, které vedly ke globální bankovní krizi roku 2008, jsou na místo selhání vlády raději viněni za spletité krize svobodné trhy a „kapitalismus“ a marxisté a jiné odrůdy socialistů opět jednou přitahují nadšenou podporu mnoha mladých lidí na našich univerzitách a vysokých školách. Naneštěstí, jakkoliv dobře míněn, tento staronový zájem o tvrdý socialismus a víra, že tento nabízí relevantní řešení existujících problémů, ignoruje lekce vyučované mnoha selháními socialismu 20. století, některé z nich jsou popsány dvěma americkými ekonomy: Kevinem D. Williamsonem, v jeho nedávné práci „The Politically Incoretct Guide to Socialism“ a Thomasem J. DiLorenzem v jeho podobně poučné a dobře doložené nové studii „The Problem with Socialism“. 

Co v tomto kontextu, ale v užší míře, si přeji učinit v tomto článku, je přitáhnout pozornost otevřeně myslícího levicového čtenáře k významnému, ale málo známému a vysoce relevantnímu faktu, že po dekády západní kapitalistické technologie udržovaly selhávající ekonomický experiment sovětského komunismu, zachraňující jej až do jeho pádu v roce 1991 před plnými dopady jeho dědičných systematických slabostí.

Kapitalistické technologie pro sovětské přežití
Selhání marxistického modelu v porevolučním Rusku po roce 1917 a jeho následná parasitická závislost na západním kapitalismu, byla vyložena detailně v mé studii „Capitalist Technology for Soviet Survival“, publikovaném v roce 1981 organizací „Insitute of Economy Affairs“. Všechno, co zde shrnuji, o generaci později, je podat stručné shrnutí některých důležitých argumentů a důkazů předložených v této studii. Že to bude nutné téměř 30 let po pádu Berlínské zdi, bylo nyní  podtrženo názorem vyjádřeným Fionou Lali, presidentkou londýnské Marxist Society University School of Oriental and African Studies (SOAS) (volně přeloženo asi jako: Marxistická společnost Univerzitní školy pro orientální a africká studia) , během nedávného rozhovoru pro Today program Radia 4. Dotázána na selhání sovětského komunismu, následující po jejím předchozím komentáři, že kapitalismus přežil svoji užitečnost, „tvrdila, že nikdy ‚neměl šanci se rozvinout‘ kvůli zásahům ze Západu.“ Málo překvapivě britský historik Dominic Sandbrook v jeho článku v novinách „Daily Mail“ (22. I. 2018), z kterého je tato citace, komentoval: „Moje skutečné myšlenky o versi historie paní Lali nejsou vhodné pro zveřejnění,“ jeden lehce porozumí jeho nedůvěřivosti. 

Podpořte tento web nákupem knihy Bylo za komunistů lépe?

Začneme, široce rozšířená víra na levici, že sovětský komunismus svrhl utlačovatelskou společnost a zaostalou venkovskou ekonomiku, kterou následně a heroicky transformoval do pokročilého a mocného průmyslového státu, zlepšil práva pracujících a životní standard lidových mas v tomto procesu, je opravdovým opakem pravdy. (1). 

Pravda o dědictví zanechaném předrevolučním Ruskem
Ačkoliv předrevoluční Rusko bylo pozadu ve srovnání s Británií, Německem a Spojenými státy, jeho ekonomika se vyvíjela rychle (2) a jeho společnost procházela v posledních dekádách carské vlády výraznou liberalizací. Během 18 z posledních 25 let před vypuknutím 1. světové války v roce 1914, si carské Rusko užívalo nejvyššího průmyslového růstu na světě a do roku 1913 předehnalo Francii jako čtvrtou nejprůmyslovější zemi světa. Pokud jde o proces liberalizace, zde níže je shrnutí toho čeho bylo dosaženo. Toto shrnutí, které překvapí mnoho čtenářů, pochází z pera velkého ruského historika a politologa maďarského původu, později profesora Tibora Szamuely, bývalého veterána Rudé armády, zavřeného Stalinem a někdejšího prorektora Budapešťské univerzity a až do jeho smrti v roce 1972 profesora politologie na univerzitě v Readingu (Spojené království).

Citujme z jeho článku "Comunism and Freedom" publikovaném v "Conservative Political Centre" v září 1969: "Málo lidí na Západě zjistilo v jakém rozsahu před revolucí v prvních letech 20. století, carské Rusko mělo plnou svobodu tisku - žádnou cenzuru: i bolševické články a knihy byly volně tištěny - plnou svobodu pro zahraniční cesty, nezávislé odborové organizace, nezávislé soudy, rozsudky dle poroty, docela pokročilý systém sociální legislativy apod. Carské Rusko mělo parlament, dumu s poslanci zvolenými za různé strany včetně bolševiků. Nebyl to plný parlament v anglickém slova smyslu (vláda nebyl odpovědná parlamentu), ale dnes, předrevoluční Rusko by bylo vcelku považováno jako modelová demokracie a ve srovnávání se 120 jinými zeměmi tvořícími Organizaci spojených národů, jako patnáctá anebo dvacátá nejsvobodnější země světa.“ 

Po desetiletích komunistické vlády, v kontrastu, s její koncentrací veškeré moci, vlastnictví a zdrojů v rukou všemocného marxistického státu, desítky milionů lidí zemřeli díky vnitřním represím za Lenina a jeho následovníků, semínko svobody a demokracie bylo totálně zašlapáno, odbory se stali pasivními a podřízenými Komunistické straně, korupce se stala všeobecnou a masy populace byly uvedeny do podmínek nouze, bídy a nevolnictví. (3)

Několik klíčových faktů, které ukazují selhání komunismu
Níže je několik klíčových faktů o materiálních podmínkách života za sovětského komunismu. Podle učenců jako byl profesor Sergei Prokopovich, doktor Naum Jasny a Janet G. Chapmanová, pro příklad reálné mzdy sovětských průmyslových dělníků v roce 1970 byly sotva větší než v roce 1913 (4). Podobně švýcarský ekonom Jovan Pavlevski také propočítal v roce 1969, že reálné mzdy sovětských průmyslových dělníků dosáhly úrovně roku 1913 až v roce 1963. Pavlevski také zjistil, že reálné příjmy sovětských zemědělských dělníků byly v roce 1969 jen o 1,2 % větší než v roce 1913 (5). Navíc mělo by být připomenuto, že na rozdíl od hýčkané komunistické elity s jejich noblesními apartmány, venkovskými dačemi a privilegovaným přístupem k dovozovému luxusnímu zboží, sovětští občané museli vydržet denní mizérii trvalého nedostatku velké části základního zboží jako byl prací prášek, žiletky, maso a zelenina a mnoho jiných položek, které jsem my na Západě považovali za samozřejmé. 

 
Obrázek obecně nízkého životního standardu trpěného pod vládou sovětských komunistů mezi lety 1917 a 1991 potemní dále, když zahrneme důkazy široce rozšířené chudoby, která existovala mezi starými lidmi a obyvateli některé z nejzaostalejších sovětských republik. Tak dle Iljy Zemstova bývalého profesora sociologie na Leninově institutu v Baku (hlavní město Azerbajdžánu) píšícího v roce 1976, jeden ze dvou důchodců v Sovětské svazu žil v chudobě a v Azerbajdžánské sovětské republice žilo 75 % populace pod hranicí chudoby a bylo zde mnoho domů bez vody, elektřiny a záchodu, více než v celé západní Evropě. Jiní badatelé také píšící v 70. letech 20. století, spočítali, že okolo poloviny všech domů v Sovětském svazu bylo bez tekoucí vody nebo kanalizace a životní prostor pro osobu byl jen polovinou toho, který byl dostupný v západní Evropě.

Ale pravděpodobně nejvíce vypovídajícím jednotlivý faktem odhalujícím ekonomický bankrot sovětského komunismu, bylo spektakulární selhání jeho neefektivního a nevýkonného kolektivizovaného zemědělského sektoru. Přestože představovaly jen okolo 3 % celkové zemědělské půdy v Sovětském svazu, maličké soukromé zahrádky kultivované ve volném čase sovětskými kolektivními zemědělci poskytovaly okolo jedné třetiny celkového zemědělského výstupu země.

Vrozené vady a slabosti marxistického modelu
Daleko od toho, že sovětský komunismus neměl nikdy „šanci se rozvinout“, kvůli zásahům ze strany Západu, jak věří Fiona Lali, endemické ekonomické selhání a utiskující charakter Sovětského svazu plynuly nevyhnutelně z jeho marxistického modelu ekonomiky a sociálního rozvoje. Společnost v které stát vlastní a kontroluje každý sektor ekonomiky a je jediným landlordem, zaměstnavatelem, lékařem, učitelem a poskytovatelem sociální péče, nemůže nepustošit svobodu, individuální motivaci, kreativitu a podnikání, zatímco vládní centrální plánování odrážejíce omezené znalosti a politické priority vládnoucí byrokracie, nevyhnutelně potlačuje inovace a technický pokrok. To je to proč sovětská zkušenost sovětského komunismu byla opakována v každé jiné komunistické revoluci a zemi během posledních sto let.   

Vezmeme-li tyto pravdy, potom idea, že západní zasahování bránilo jak v dokončení, tak v úspěchu komunistického experimentu v Sovětském svazu, je absurdní. Jak bude ukázáno dále, bylo to přesně naopak. Jak v jedné tak v druhé podobě západní kapitál, „kow-how“ a technologie ve skutečnosti vytahovaly sovětské komunistické kaštany z ohně téměř v každé dekádě existence Sovětského svazu, zejména tak kompenzujíce shora zmíněnou systematickou neschopnost generovat významnější úroveň domácích technologických inovací. 

Ačkoliv zde nechybělo téměř nic co se týká kvality sovětského vědeckého výzkumu (6), omezení centrálního plánování a absence tržních mechanismů a podnětů, zabránila systematickému testování plodů výzkumu ve srovnání s konkurenčními alternativami (7). Místo toho, aby bylo dovoleno volně spolupracovat rozptýleným znalostem, názorům a talentům milionů jednotlivcům volně spolupracujícím na trhu tak, aby se určil úspěch nebo neúspěch nových idejí a objevů, téměř všechny ekonomické aktivity v Sovětském svazu byly úzce svázány vývojovou kazajkou uvalenou na vše mocnými komunistickými vládci; proto ta potřeba importovat zkušený personál, know-how a technologie ze svobodnějších a dynamičtějších společností západní Evropy a Severní Ameriky. A tato potřeba navíc byla pořád větší, daná podnikatelskou a  odbornou mezerou vytvořenou fyzickou likvidací mnoha nejproduktivnějších a nejvzdělanějších lidí předrevolučního Ruska a ‚odlivem mozků‘ všech ostatních, kteří utekli do ciziny ve snaze se vyhnout vězení a popravě z rukou Leninových popravčích čet a tajné policie. 
 
Průkopnická studie dra Anthonyho Suttona
Neuvěřitelný ale málo známý příběh o způsobu a rozsahu jakým západní kapitalismus přispěl k záchraně sovětského komunismu, byl vyřčen s bohatými a fascinujícími detaily před půlstoletím, americkým vědcem doktorem Anthony Suttonem, bývalým výzkumníkem v prestižním Hooverově institutu v Kalifornii, v jeho masivní tří svazkové studii „Western Technology and Soviet Economic Development 1917-1965“ (Západní technologie a sovětský ekonomický rozvoj 1917-1965). Klíčový nález tohoto vyčerpávajícího historického výzkumu založeného na doslova stovkách oficiálních a neoficiálních západních a sovětských zdrojích a přetékajících statistickými diagramy, tabulkami, poznámkami pod čarou a přílohami, byl ten, že 90 % všech sovětských technologií bylo západního původu. 

Abychom vysvětlili tyto fakta detailněji, An. Sutton prozkoumal 75 hlavních technologických procesů v takových důležitých a rozličných sektorech jako je těžba, ropa, chemikálie, stavba strojů, letadel, komunikací, zemědělského zařízení a podobně a odhadl podíl těch, které vznikly v Sovětském svazu. Překvapující výsledky byly: mezi lety 1917 a 1930, 0 %; mezi lety 1930 a 1945, jen 10 %; a mezi lety 1945 a 1965, pouze 11 %. Ačkoliv mezi lety 1930 a 1945 byly nějaké sovětské pokroky ve vývoji kulometů (!), syntetické gumy, těžby ropy a kotlů, takové pokroky byly dočasné a později byly opuštěny ve prospěch zahraničních konstrukcí a procesů. Mezi lety 1946 a 1965 většina pokroku v sovětských vynálezech byla závislá na „zvětšování“ existujících továren a technologií importovaných a kopírovaných ze Západu. To byl zvláště případ výroby železa a oceli, elektrické energie a raketové technologie. 

Známé západní společnosti se hrnuli do Sovětského svazu
Krmení sovětského komunismu ze strany západního kapitalismu začalo ve 20. letech 20. století, během doby Leninovy Nové ekonomické politiky (NEP), když bylo více než 350 zahraničních licencí zavedeno do všech sektorů ruské ekonomiky mimo nábytek a kování. Mezi zahraničními firmami, které se nahrnuly do Sovětského svazu se svými techniky, stroji a kapitálem byly známá jména jako General Electric, Westinghouse, Singer, Du Pont, Ford, Standard Oil, Siemens, International Harvester, Alcoa, Krupp, Otto Wolf a mnoho jiných, včetně důležitých britských, francouzských, švédských, dánských a rakouských společností. A jejich přínos pro sovětskou ekonomiku byl dramatický. Pro příklad od konce 20. let, 80 % sovětských vrtů ropy bylo vybaveno americkou rotační technikou a všechny rafinerie byly postaveny cizími společnostmi. Jako výsledek této transfuze západní kapitál a odborné znalosti obnovily sovětskou produkci z téměř nuly v roce 1922, nečinnou kvůli občanské válce, která započala bolševickou revolucí v říjnu 1917, na hodnoty před první světovou válkou roku 1928. 

Stejný vzor přešel do dekády a půl v letech 1930 až 1945. Během těchto let, obrovské průmyslové závody zřízené pro strojírenství, automobily, letadla a válcování trub, byly postaveny zahraničními společnostmi a 300 000 zahraničních obráběcích strojů vysoké kvality bylo importováno mezi lety 1929 a 1940. Během druhé světové války navíc Sověti (i přes jejich předchozí lest spočívající v uzavření paktu Molotov-Ribbentrop) obdrželi 11 miliard dolarů v zásobách a zařízení ze Spojených států formou Lend-Leasu.

 Hitlerova porážka následně umožnila Sovětskému svazu vytěžit východní Evropu pro své poválečné potřeby. Dvě třetiny německého leteckého průmyslu, hlavní část raketového programu, dvě třetiny elektrárenského průmyslu a tuny vojenského vybavení padly do rukou Stalina. Německé raketové instalace získané Sověty, navíc, včetně velké podzemní továrny na rakety V-2 v Nordhausenu, položily základy sovětského projektu „Sputnik“ – a tak i mnohokrát ohlašované sovětské vesmírné úsilí vděčí velkou částí za svůj úspěch nucené akvizici západní technologie. A jako bonus spojenecké okupace Německa, Rusové obdrželi 95 % továren demontovaných v americké zóně, včetně tak strategického zboží jako byly letecké továrny, výroby kuličkových ložisek a muniční továrny. Technologické vykrmování sovětského komunismu západním kapitalismem pokračovalo i během doby Studené války. Od roku 1959 do 1963 například Sovětský svaz koupil přinejmenším 50 kompletních chemických závodů pro chemikálie, které se předtím v SSSR nevyráběly a sovětský dovoz se zdesetinásobil mezi lety 1946 až 1966 – z 692 milionů rublů na 7 122 milionů rublů. Navíc k tomu všemu dvě třetiny sovětského obchodního loďstva bylo do roku 1967 zkonstruováno na Západě. (8)

Důkazy jsou ohromující. Sovětský komunismus neselhal kvůli tomu, že mu nebylo dáno dosti času k tomu, aby mohl sledovat své totalitářské a vražedně cíle bez „zásahů Západu“. Selhal právě kvůli svým cílům a i přes opakované minimálně pět dekád pokrývající infuse západního kapitálu, know-how a technologie. 

Konečný verdikt Alexandra Solženicyna
Jako obvykle hlavní pravda o problému byla řečena nejjasněji a zřetelně největším ruským spisovatelem 20. století a disidentem, Alexandrem Solženicynem, ten v řeči v roce 1975 k americkým odborářům řekl: „Sovětská ekonomika má extrémně nízký stupeň efektivnosti… nemůže si vůbec poradit s každým problémem: válkou, vesmírným programem (který je částí válečného úsilí), těžkým průmyslem, lehkým průmyslem a ve stejný čas s nutností nasytit svoji vlastní populaci. Síly celé sovětské ekonomiky jsou koncentrovány na válku… vše co chybí… dostávají od vás. Tak nepřímo jim pomáháte přezbrojit. Pomáháte sovětskému policejnímu státu.“

Nechme vše objímající marxisty v našich vysokých školách a univerzitách pouvažovat nad těmito věcmi a zeptejme se jich, zda příčinou toho, že jsou nyní v tomto sevření, je opravdu hodné jejich energie a idealismu. 

 
Poznámky překladatele:
(1) Pro bídnou sociální a hospodářskou realitu stalinského SSSR viz knihu Andrého Gida: Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR. Recenze zde: http://www.bawerk.eu/clanky/recenze-knih/navrat-ze-sssr-a-poopraveni--navratu-ze-sssr--od-andreho-gida.html.
(2) V předválečném Rusku postupovala průmyslová výroba pozoruhodným tempem, v letech 1860 až 1910 vzrostla světová průmyslová výroba šestkrát, v Anglii 2.5x, v Německu 6x, ale v Rusku 10.5x. Hospodářský vzestup carského Ruska měl dvě významné fáze rozvoje: 90. léta 19. století a roky 1906 až 1914, v té době dosáhlo Rusko vysokého tempa hospodářského růstu (v některých letech 8 až 10 %), který převyšoval Stalinovy „úspěchy“, dosažené za cenu obrovité daně krve. Za roky 1880 a 1913 vzrostl počet obyvatel o 75 %, výroba uhlí o 996 %, výroba železa o 933 %, železnic přibylo o 207 %, vývoz vzrostl v rublech o 205 % a výroba nafty vzrostla za roky 1885 a 1913 o 388 % (Švankmajer, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: NLN 2012, str. 364 a 285). V době carského Ruska 19. a počátku 20. věku se uskutečnily i významné světové vědecké objevy, jmenujme nejvýznačnější ruské vědce: I. P. Pavlova, I. Mečnikova, I. Sečenova, D. Mendělejeva, Timirjazeva atd. (Tamtéž, str. 271 a 308). Vedle těchto lze namátkou jmenovat celou řadu jiných vědců působících v carském Rusku: P. Schilling, H. Lenz, M. von Jacobi, N. I. Pirogov, F. G. W. von Struve, Al. G. Stoletov, Al. M. Butlerov, N. N. Beketov, St. Os. Makarov, Vl. Gr. Šuchov, N. G. Slavjanov, S. N. Vinogradskij atd. Zajímavé také je, že studenti 10 univerzit carského Ruska se většinou rekrutovali převážně ze středních a chudších vrstev (řadoví úředníci i rolníci). Z dalších úspěchů lze uvést, že za první desetiletí 20. století v zemědělství vzrostla produktivita výroby pšenice o více než 20 % a u žita o více než 10 %. Rusko tehdy bylo obilnicí Evropy, roku 1911 vyvezlo 13,5 miliony tun obilí. Případně to, že za vlády reformního premiéra P. Stolypina (1906-1911) bylo otevřeno téměř 50 tisíc škol a přes 5 tisíc pravoslavných kostelů  (Tamtéž, str. 307 a 298). 
(3) Hospodářská statistika P. I. Ljaščenka z komunistické dílny ukazovala: roku 1921 asi pětina a roku 1924 ani ne polovina výroby roku 1913. Na konci Leninovy vlády se zemědělská výroba pohybovala na asi 75% předválečné produkce (Veber, V. Leninova vláda: Rusko 1917 - 1924. Praha: Triton 2003, str. 85-86 a 105). Počty obětí Stalinovy vlády nejsou dodnes jasné. Blíže k tomu viz Švankmajer, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: NLN 2012, str. 379-380. Obětí bylo ovšem hodně. 
(4) Ve skutečnosti se uvedený údaj vztahuje k práci Janet G. Chapmanové. Dva dříve zmínění ekonomové a statistici byli již v roce 1970 po smrti, i když se tímto tématem rovněž zabývali (Chapmanová je využila pro svoji práci).
(5) Přirozeně jde o odhady, jak už to u měření kupní síly bývá.
(6) Nicméně někteří vědci, konstruktéři a i kvalifikovaná dělníci byli popraveni anebo skončili v gulagu. Viz hned dále.
(7) Ve skutečnosti zde nejde jen o kvalitu výzkumu a vlastně inteligenci lidí. Jde také mimo jiné o to, že řada vynálezů je komplexních a vyžaduje ke svému vynalezení kumulované znalosti jiných oborů. Pro příklad pokud chtěli v SSSR vyvíjet výkonný letecký pístový motor, bylo nutné umět vyvinout a vyrábět odolné kvalitní legované slitiny železa, kvalitní maziva, benzín o vyšším oktanovém čísle, elektroinstalace a řadu jiných komplementárních statků. podobně výroba nějaké chemikálie vyžadovala mít vyvinuté zařízení, které ji bude produkovat a chemikálie, které budou k její výrobě sloužit jako vstupy. Nutné komplementární statky v SSSR často chyběly a nikdo si mnohdy ani neuvědomil, že jejich výrobu je nutné naplánovat.
(8) Na rozdíl od populární představy spolu kapitalistické a socialistické země vcelku běžně obchodovaly, vyjma některých klíčových elektronických výrobků a občasného protestního omezení dovozu kávy apod.