Inflace a úvěrová expanze od Ludwiga von Misese I
1. Inflace
Inflacionismus je politikou, která zvětšováním množství peněz nebo úvěrů usiluje o zvýšení peněžních cen a peněžních mezd nebo se snaží působit proti klesajícím peněžním cenám a peněžním mzdám, které hrozí jakožto výsledek rostoucí nabídky spotřebních statků.
Ve snaze porozumět ekonomickému významu inflacionismu se musíme odkázat na základní zákon monetární teorie. Tento zákon říká: Služba, kterou poskytují peníze ekonomické komunitě, je nezávislá na množství peněz. Zda je absolutní množství peněz v uzavřeném ekonomickém systému větší nebo menší není podstatné. V dlouhém období kupní síla peněžní jednotky bude ustavena sama v tom bodě, ve kterém poptávka po penězích bude rovna množství peněz. Skutečnost, že každý jednotlivec by si přál mít více peněž, by nás neměla oklamat. Každý chce být bohatší, mít více statků, a toto vyjádří slovy, že by chtěl míti více peněz. Ale pokud obdrží dodatečné peníze, utratil by je tím, že by zvýšil svoji spotřebu nebo by zvýšil své investice; nezvýšil by vůbec v dlouhém období ani svoji připravenou hotovost, ani by ji nezvýšil významně ve srovnání se svoji nabídkou zboží a služeb. Navíc, uspokojení, které vyvozuje z toho, že obdržel dodatečné peníze, bude záviset na tom, že obdrží větší podíl dodatečných peněz, než jiní a na tom, že je obdrží dříve než jiní. Obyvatel Berlína, který v roce 1914 mohl jásat nad tím, že obdržel neočekávané dědictví 1 tisíc marek, si nemyslel, že částka 1 miliardy marek na podzim 1923 má takovou hodnotu, aby ji věnoval svoji pozornost.
Pokud si nevšímáme funkce peněz jakožto standardu odložených plateb, tj. toho faktu, že jsou zde závazky a nároky vyjádřené ve fixním množství peněz, které se stanou skutečností v budoucnosti, jednoduše rozpoznáme, že není důležité pro uzavřenou ekonomiku, zda její celková peněžní zásoba je x milionů peněžních jednotek nebo 100 x milionů peněžních jednotek. Ve druhé případě ceny a mzdy budou jednoduše vyjádřeny ve větším množství peněžních jednotek.
Po čem touží obhájci inflace a čemu odporují zastánci dobrých peněz, není v konečném výsledku inflace, jmenovitě samotný nárůst množství peněz, ale spíše důsledky tohoto procesu, při kterém dodatečné peníze vstupují do ekonomického systému a postupně mění ceny a mzdy. Společenské následky inflace jsou dvojí: (A) smysl všech odložených plateb je změněn ve prospěch dlužníků a v neprospěch věřitelů nebo (B) cenové změny nenastávají současně ani ve stejném rozsahu pro všechny jednotlivé komodity a služby. Tak, dokud inflace nedojde plného efektu ohledně cen a mezd, jsou zde v komunitě skupiny, které získávají a skupiny, které ztrácejí. Ty, které získávají, jsou v pozici, ve které prodávají zboží a služby, které nabízejí za vyšší ceny, zatímco pořád ještě platí staré nízké ceny za zboží a služby, které tyto skupiny nakupují. Na druhou stranu, ztrácejí ty skupiny, které musí platit vyšší ceny, zatímco pořád ještě dostávají nízké ceny za své vlastní produkty a služby. Jestliže pro příklad vláda zvýší množství peněz ve snaze uhradit výzbroj, podnikatelé a pracující ve zbrojním průmyslu budou prvními, kdo realizuje inflační zisky. Jiné skupiny utrpí díky rostoucím cenám, dokud ceny jejich výrobků a služeb nepůjdou také nahoru. Je to tato časová mezera mezi změnami v cenách u různých komodit a služeb, na které je založen efekt omezování dovozu a podněcování vývozu vlivem snižování kupní síly domácích peněz. Protože důsledky, o které inflacionisté usilují jsou jen dočasné povahy, nebude zde nikdy dost inflace z bodu pohledu inflacionistů. Jakmile inflace přestane růst, skupiny, které sklidily zisky během inflace ztratí svoji privilegovanou pozici. Mohou si podržet zisky, kterých dosáhly během doby inflace, ale nemohou realizovat další zisky. Postupný nárůst ceny statků, které dříve byly nakupovány za poměrně nízké ceny, nyní oslabuje jejich pozice, protože jakožto prodávající nemohou očekávat další nárůst cen. Volání po inflaci tak bude přetrvávat.
Ale na druhou stranu inflace nemůže pokračovat donekonečna. Jakmile veřejnost zjistí, že vláda nezamýšlí zastavit inflaci, že množství peněz bude pokračovat v růstu se žádným ukončením tohoto růstu nadohled, a že následně peněžní ceny všeho zboží a služeb budou pokračovat v růstu s žádnou možností toho, že by se zastavily, každý bude míti tendenci nakoupit tak mnoho, jak je jen možné a bude držet svoji pohotovostní hotovost na minimu. Držení hotovosti za takovýchto podmínek zahrnuje nejen náklady (obětované příležitosti) obvykle nazývané slovem úrok, ale také pozoruhodné ztráty skrze pokles kupní síly peněz. Výhody držby hotovosti musí být vykoupeny obětováním, které se jeví být tak vysoké, že každý omezuje více a více množství držené hotovosti. Během velkých inflací po první světové válce, byl tento vývoj ukončen "útěkem k věcným hodnotám“ a “katastrofálním boomem.“ Monetární systém je potom nucen zkolabovat; následuje panika; ta končí kompletním zhodnocením peněz. Barterový obchod začne převládat anebo se přechází k novým penězům. Příklady jsou kontinentální měna v USA v roce 1781, francouzské asignáty v roce 1796 a německá marka v roce 1923.
Pro obhajobu inflacionismu je používáno mnoho falešných argumentů. Nejméně škodlivé je tvrzení, že mírná inflace nenatropí mnoho škody. To musí být připuštěno. Malé množství jedu je méně zhoubné, než jeho větší množství. Ale toto není na prvním místě obhajoba pro nakládání s jedy. Tvrdí se, že v časech vážné nouze může být obhájeno použití prostředků, které v normálních časech by neměly být zvažovány. Ale, kdo rozhodne, zda je nouze dosti vážná, aby bylo oprávněné použít riskantních prostředků? Každá vláda a každá politická strana u moci má tendenci k tomu, aby považovala těžkosti, se kterými si musí poradit za dosti mimořádné a tvrdí, že jakýkoliv prostředek pro boj s nimi je obhajitelný. Narkoman, který říká, že od zítřka bude abstinovat, nikdy nezvítězí nad svým drogovým návykem. Musíme přijmout dobrou politiku dnes, ne zítra.
Často se tvrdí, že inflace je nemožná, dokud zde jsou nezaměstnaní pracující a nečinné stroje. To je také nebezpečná chyba. Jestliže v době inflace, peněžní mzdy prvně zůstávají nezměněny a následně reálné mzdy klesnou, více pracujících může být zaměstnáno, dokud tyto skutečnosti trvají. Ale to nemění nic na dalších dopadech inflace. Zda nečinné továrny obnoví svoje fungování závisí na tom, zda ceny zboží, které jsou schopny vyrábět, budou mezi těmi, které jsou jako první ovlivněny vzestupem cen pomocí inflace. Jestliže to není tento případ, inflace selže v tom, aby je znovu přivedla k fungování. Ještě horší je chyba, která leží v základech tvrzení, že nemůžeme mluvit o inflaci, když rostoucí množství peněz odpovídá rostoucímu výstupu výrobních faktorů a produkčních kapacit. Není důležité, pokud jde o změny v cenách a mzdách, které nastávají vlivem inflace, kvůli jakému účelu jsou dodatečné peníze utraceny. Bez ohledu na to, jak mnoho prostředků je vyrobeno, zájmům komunity a jejich občanů je lépe poslouženo za všech okolností pomocí budování ulic, domů a továren, než pomocí ničení ulic, domů a továren. Ale to nemá nic společného s problémem inflace. Její dopady na ceny a výrobu se projevují, i když je použita na financování užitečných projektů.
Inflace, vydávání dodatečných papírových peněz a úvěrová expanze jsou vždy záměrné; nejsou nikdy aktem Boha, který trestá lidi, podobně jako pomocí zemětřesení. Bez ohledu na to jak velká a jak naléhavá nějaká potřeba je, může být jen uspokojena dostupným zbožím, zbožím, které je vyrobeno pomocí omezení spotřeby. Inflace nevyrábí další zboží, určuje jen to, jak mnoho má každý jednotlivec obětovat. Jako daně nebo vládní půjčky, je prostředkem pro financování, ne prostředkem pro uspokojování potřeb.
Tvrdí se, že inflace je nevyhnutelná v časech války. To je také chyba. Vzestup v množství peněz nevytváří válečný materiál - ať už přímo nebo nepřímo. Spíše bychom měli říci, jestliže se vláda neodváží odhalit před lidmi účet za válečné výdaje a neodváží se uvalit omezení na spotřebu, kterým se nemůže vyhnout, bude preferovat inflaci před dalšími dvěma prostředky financování, jmenovitě zdaněním a půjčováním. V každém případě, nárůst v množství výzbroje a válka musí být zaplaceny lidmi skrze omezení jejich spotřeby. Ale je politicky vhodné – ačkoliv v základu nedemokratické - říci lidem, že navýšení počtu výzbroje a válka vytvářejí podmínky boomu a růst bohatství. V každém případě inflace je krátkozrakou politikou
Mnoho lidí vítá inflaci, protože škodí věřitelům a prospívá dlužníkům. Myslí se, že je to opatření pro chudé a proti bohatým. Je překvapující, v jakém rozsahu tradiční pojetí přetrvává i za kompletně jiných podmínek. V jeden čas bohatí byli věřiteli, chudí byli z většiny dlužníky. Leč v časech dluhopisů, obligací, spořitelen, pojištění a sociálního pojištění jsou věci jiné. Bohatí investovali svoje bohatství do továren, obchodních domů, domů, statků a běžných akcií a následně jsou častěji dlužníky než věřiteli. Na druhou stranu chudí – s výjimkou farmářů – jsou mnohem častěji věřiteli než dlužníky. Sledováním politiky proti věřitelům, člověk škodí úsporám mas. Škodí obzvláště středním vrstvám, kvalifikovaným lidem, nadacím a universitám. Každý příjemce sociálního pojištění se také stává obětí politiky proti věřitelům.
Není nutné zvlášť diskutovat protějšek inflacionismu, nazývaný defalcionismus. Deflace je nepopulární z toho důvodu, že podporuje zájmy věřitelů na náklady dlužníků. Žádná politická strana a žádná vláda se nikdy nepokoušely vědomě činit deflační úsilí (A). Nepopularita deflace je dokázaná tím faktem, že inflacionisté setrvale mluví o zlu deflace ve snaze dát svému požadavku na inflaci a úvěrovou expanzi zdání ospravedlnění.