Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Před pár měsíci jsem při četbě jednoho článku narazil na téma dnešního školství. Tento staromilsky pojatý článek viděl ideální školství zhruba ve formě prvorepublikového školství. Mimo jiné se opřel do různých reformátorů, ale i do tzv. sluníčkových rodičů, kteří vyznávají unschooling, a kteří by prý dětem dovolili dělat si, co tyto chtějí. Což by vyústilo v bezpráví a chaos ve školách (v originálním článku označeno jako anarchie). Občas se takový názor objeví i v některé z diskusí. Napadlo mne, zda je to či není pravda. A rozhodl jsem se zalistovat v do češtiny přeloženém díle Petera Graye, který je sám velkým propagátorem unschoolingu. Mezi unschooling Gray zařazuje jak vzdělávání dětí u nich doma, tak i na školách určitého druhu, což je patrné z této citace o možnosti změn ve stávajícím školství, změna: "Nastává mezi skupinami rodin, které se rozhodly „odškolit“ své děti (což znamená vyučovat je volně doma, kde nejsou žádné osnovy ani známkování) a mezi lidmi, kteří zakládají neškolní školy, jako ty podle modelu školy Sudbury Valley." [1].

Amorální unschooling?
Na jednu stranu je pravdou, že Gray píše, že o vzdělávání dětí se dospělí nemusí moc starat [2]. Na druhou stranu to však neznamená, že děti si budou moci dělat, co budou chtít - například pěstovat "svobodu" bití a okrádání svých spolužáků, dělat nepořádek u jiných lidí, rušit druhé apod. Gray v tom, co jsem od něj četl, nikde netvrdí, že takové věci by měli děti mít dovoleno dělat. To si nyní ukážeme na citacích z jeho do češtiny přeloženého díla. V jedné své stati o hraní počítačových her Gray píše následující: "Myslím si, že říkat dětem co mají nebo nesmějí dělat je vždy chybné, až na takové případy, kdy jim říkáme, že si po sobě mají uklidit, nebo že nesmějí dělat věci, které ubližují nám nebo ostatním lidem. Kdykoli dětem bráníme v hraní nebo objevování způsobem, který samy preferují, umisťujeme další cihlu do bariéry mezi nimi a námi. V podstatě říkáme: „Nedůvěřuji ti, že dokážeš řídit svůj život.“ Dnešní děti nedoplácejí na přílišné hraní počítačových her nebo nadbytek času stráveného u obrazovky. Trpí však nedostatkem svobody a přílišnou kontrolou, kterou nad jejich životy přebírají dospělí." [3]. Už tato citace celkem jasně ukazuje, jak je to myšleno s tím, že si děti budou moci dělat, co chtějí. Ano budou, ale v tom, jak se mají učit a jak mají řídit svůj život. Přesný opak se zde píše o pěstování "svobody" v případě dělání nepořádku v bytě jejich rodičů či ubližování jiným.

Přejděme dále. Gray považuje za významné, aby se děti naučili jistým sociálním a morálním dovednostem. To je zřejmé z této citace: "Sociální hry jsou základním přirozeným prostředkem sociálního a morálního vzdělávání. Díky hrám se děti učí, jak vycházet s ostatními. Během hraní musí brát v úvahu potřeby ostatních dětí, naučit se empatii, naučit se najít kompromis, naučit se vyjednávání při neshodách, naučit se kontrolovat své impulsy, naučit se potěšit ostatní, aby pokračovaly v hraní. To jsou těžké lekce, ale jsou to lekce, které jsou jedny z nejdůležitějších, které se každý z nás musí naučit, abychom mohli žít šťastný život. V žádném případě tyto lekce nemůžeme děti naučit; jediné, co můžeme udělat, je nechat je hrát si s ostatními a nechat je prožít následky svých sociálních nezdarů a úspěchů. Silná vrozená hnací síla hrát si s ostatními je to, co motivuje každé normální dítě k tomu, aby tvrdě pracovalo na tom, aby s ostatními během her vycházelo. Neúspěch vycházet s ostatními hru ukončí, a přirozeným následkem je silná zkušenost." [4].

Pravidla a normy v unschoolingu

Nemožnost například pěstovat "svobodu" bití a okrádání svých spolužáků, dělání nepořádku u jiných lidí, rušení druhých a podobně znamená, že i děti vzdělávající se formou unschoolingu se budou muset podrobit určitým pravidlům. Jak toto Gray řeší a řeší to vůbec nebo je "sluníčkovej"? Gray se touto okolností samozřejmě ve své knize zabývá, a to na příkladu unschoolingové školy Sudbury Valley: "Sudbury Valley je především komunitou, kde děti a dospívající přímo zažívají privilegia a zodpovědnost demokratického řízení. Základním správním orgánem je Školní rada, která se skládá ze všech studentů a personálu. Tato rada, která se schází jednou týdně, vytváří systémem jeden člověk jeden hlas všechna pravidla, rozhoduje o školních nákupech, zřizuje výbory, které dohlíží na každodenní chod školy, a najímá a propouští členy personálu. Čtyřleté děti mají v těchto všech oblastech stejný hlas jako starší studenti nebo dospělí členové personálu.... Školní pravidla jsou vymáhána Soudní komisí, jejíž členové se pravidelně mění, ale vždy zahrnuje člena personálu a studenty, kteří reprezentují celou věkovou strukturu. Když je student či člen personálu obviněn z porušení některého z pravidel, obžalovaný i žalobce se musí dostavit před Soudní komisi, která rozhodne o vině či nevině, a v prvním případě vynese přiměřený rozsudek. Ve všech těchto záležitostech je k členům personálu přistupováno stejně jako ke studentům. Nikdo není nad zákonem.... Studenti mají po celý den volnost dělat si, co chtějí, pokud neporušují některé ze školních pravidel. Pravidla vytvořená Školní radou mají za cíl ochránit školu a příležitosti studentů následovat své vlastní zájmy nenarušované ostatními. Členové školy nesmí dělat hluk na vyznačených „tichých místech“, zneužívat školní vybavení, ničit školní majetek, užívat nelegální drogy na území školy a chovat se k ostatním tak, aby se daná osoba cítila obtěžována. Především těmito záležitostmi se Soudní komise zabývá." [5]. To více než jasně ukazuje, že tvrzení o sluníčkových lidech či strach ze vzniku bezpráví či chaosu na školách jsou značně přehnané.

Na existenci jistých pravidel poukazuje i tato citace o samovzdělávání, zejména její závěrečná část: "Samovzdělávání také vyžaduje prostor – prostor pro toulání a zkoumání. Tento prostor by měl ideálně zahrnovat celou paletu terénů, které jsou v dané kultuře relevantní. Dospělí lovců a sběračů věří svým dětem, že mají dobrý úsudek o rozhodování, jak daleko se mohou vzdálit od ostatních do nebezpečných míst. V Sudbury Valley je dětem důvěřováno stejně. Mohou prozkoumávat přilehlé lesy, pole a potok a tím, že dají ostatním vědět, kam mají namířeno, mohou jít, kam se jim zachce." [6]. Ještě výrazněji je to patrné v podkapitole "Svoboda od šikanování", kde jsou útoky na ostatní jasně označeny za nežádoucí, a také je tak s jejich viníky nakládáno: "Aby člověk cítil volnost zkoumat a hrát si, musí se cítit bezpečně a nesmí být obtěžován ani šikanován. Tato svoboda se objevuje v pozoruhodné míře jak u lovců a sběračů, tak v Sudbury Valley. Podle antropologů efektivně zabraňují vážnému šikanování úzké osobní vztahy, věkové míchání a nesoutěživý a rovnostářský charakter kultury lovců a sběračů. Pokud starší nebo větší dítě začne obtěžovat mladší nebo menší, ostatní zasáhnou a rychle to zastaví. To samé se objevuje v Sudbury Valley. Navíc v Sudbury Valley zabraňují šikanování demokraticky vytvořená pravidla a justiční systém, na kterém se podílejí všechny děti. Studenti, kteří se cítí obtěžováni nebo šikanováni mohou předvolat viníka před Soudní komisi, složenou z členů školy všech věkových skupin. Toto se silně liší od mnoha tradičních škol, kde je šikanování běžnou součástí života. Studenti, kteří nahlásí šikanování, jsou považováni za donašeče, a učitelům může šikanování projít, protože oni vytvářejí pravidla a nejsou jimi vázáni." [7]. Opět nelze než konstatovat, že tvrzení o sluníčkových lidech či strach ze vzniku bezpráví a vzniku chaosu jsou značně přehnané a alespoň z pohledu čelního propagátora unschoolingu i mylné. Tím se nevylučuje, že někteří z unschoolerů mohou být ovlivněni idejemi tolstojství tj. neodporování zlu násilím (ne, že bych tedy o takových osobně věděl, ale možná takoví existují).

Svoboda

Jak je patrné, tak Peter Gray často mluví o demokraticky stanovených pravidlech, zároveň však de facto požaduje svobodu od násilí. Osobně se domnívám, že tyto dvě věci mohou být někdy v protikladu. Příklad, kdy jedna ovce a dva vlci hlasují o tom, co bude k večeři, je celkem dost známý. Domnívám se však, že vedle demokratického hlasování jeden člověk = jeden hlas si lze představit různé alternativy. Například váhu hlasu podle míry angažovanosti ve škole a jejich činnostech. Či spontánně vytvořená pravidla nebo etiku svobody. Pro příklad v „Neue Schule Hamburg“: "Školu v roce 2007 založili čtyři lidi. Jednou z nich je také známá zpěvačka Nena, což na školu vrhá mnoho pozornosti. Zakladatelé rozhodují o financování školy a částečně o jejím směrování. Ve škole jejich vliv však není příliš znatelný. Relativně velikou část peněz dávají do školské samosprávy, ve které o prostředcích rozhodují všichni členové školy. Určují také základní pravidla, ke kterým patří například zákaz konzumace masa ve škole.". A dále zde třeba: "Konfliktů vzniká minimum a jsou řešeny velmi seriózně. Je-li to možné, řeší je pouze zúčastněné strany. Pokud se nepodaří nalézt řešení nebo se zkrátka alespoň jedna strana sporu cítí stále poškozena, tak může napsat žádost na EK. Zde spor řeší s dalšími lidmi. Pokud spor není ani zde vyřešen nebo se jedná o zásadní porušení školních pravidel, tak se spor přesouvá na LK [EK=Einstellungskomitee a LK=Lösungskomitee, pozn. autora], která může arbitrárně rozhodnout a odškodnění nebo trestu. Řešení je obvykle velmi intuitivní a často se řeší precedenty obsaženými v knize pravidel. Zde stojí například, že je zakázáno šlapat s botama na polštáře. Trestem za porušení tohoto pravidla je povinnost polštář vyčistit." [8]. A podobně.

Důležitá je v tomto směru především možnost změnit školu, čili nutnost odstranění či zmírnění monopolu na vzdělávání ve formě povinné školní docházky, ve formě veřejných a z daní placených škol případně privilegovaných soukromých škol a odstranění či nevynucování školních osnov. Existence svobody povede k tomu, že nespokojení žáci a jejich rodiče budou hledat školy, které mají jiná pravidla případně i jinou tvorbu těchto pravidel, než škola, do které žák aktuálně chodí. Vedle toho budou sledovat kvalitu dané školy a jejich pedagogů-společníků dětí, ostatních dětí, způsob vzdělávání, bezpečnost apod. Případně využijí možnosti se vzdělávat doma. Výsledkem bude pestrý systém vzdělávání se školami s různými pravidly a službami a vedele toho i domácí vzdělávání. Toho je zdá se si Peter Gray vědom, když ve své knize píše, že: "Zásadní změna vzdělávání přesto nastává vně tradičního školního systému. Nastává mezi skupinami rodin, které se rozhodly „odškolit“ své děti (což znamená vyučovat je volně doma, kde nejsou žádné osnovy ani známkování) a mezi lidmi, kteří zakládají neškolní školy, jako ty podle modelu školy Sudbury Valley. Lidé v těchto hnutích mezi sebou vytvořili nové společenské normy, které jim umožňují překonat překážky, které souvisejí s abnormálním chováním. Jejich pozorování dětí, které se učí samy, je vedlo k tomu, že se na vzdělávání dívají v úplně jiném světle, jako na něco, co můžeme u dětí obdivovat a užívat si, ale ne to kontrolovat. Uviděli mnoho příkladů lidí, kteří se vzdělávali sami volně a šťastně, bez tradičního školního systému, a kteří žijí úspěšné životy, podle každé smysluplné definice úspěchu, a tak jsou sebenaplňující se proroctví tradičního školství viděny v pravém světle."[9]. Zároveň nám tato citace může opět posloužit jako důkaz toho, že autor zde píše o vzniku společenských norem a nikoliv o bezpráví a chaosu či třeba pěstování "svobody" loupit a napadat jiné, dělat nepořádek aj. Jistě uvedené také znamená, že si občas některé děti (tzv. studijní typy) vyberou školu, kde se sedí často v lavicích a bifluje se, ale to už sebou nese svoboda člověka. Je ovšem pravdou, že i takovéto typy lze částečně unschoolingem uspokojit. Případy, kdy si dítě sedlo s dospělým členem unschoolingové školy a nechalo si něco vyložit anebo psalo a řešilo příklady, lze také v popisech fungování těchto škol najít. Vše výše uvedené také znamená, že dítě-lump nebude mít možnost chodit do některých a dost možná, že do většiny (ne)škol.

[1] Gray-Svoboda učení, s. 81.
[2] Ibid, s. 10-13.
[3] Gray-Čím je hraní počítačových her pro děti prospěšné.
[4] Gray-Svoboda učení, s. 18-19.
[5] Ibid, s. 28-30.
[6] Ibid, s. 35.
[7] Ibid, s. 37-38.
[8] Jína.
[9] Gray-Svoboda učení, s. 81.

Literatura:

1. GRAY, P. Svoboda učení. Praha: SCIO 2012, ISBN 978-80-7430-093-6.
2. GRAY, P. Čím je hraní počítačových her pro děti prospěšné [online, 2014]. Dostupný z (přístup XII/2014): http://www.svobodauceni.cz/clanek/hrani-pocitacovych-her.
3. JÍNA, H. Neue Schule Hamburg - rekapitulace [online, 2014]. Dostupný z (přístup XII/2014): http://www.svobodauceni.cz/clanek/nsh-rekapitulace.