Svobodní a aféra syrské děti
S pobavením sleduji diskuse ohledně toho, zda vítězná frakce vedená Tomášem Pajonkem ve Svobodných, je či není pro imigraci a kulturní marxismus. A přitom je to tak jasné, stačí si přečíst článek o syrských uprchlících: „Členové Svobodných: Dejme padesáti dětem naději na lepší život“, který podepsal Tomáš Pajonk, Roman Kříž, Radim Smetka a další. Článek znovu zveřejňuji, jakožto důkaz. A dodávám k tomu, že nejen že platí, že frakce vedená Tomášem Pajonkem ve Svobodných je nejen pro imigraci a kulturní marxismus, ale v zásadě tito lidé ani nic neví o fenoménu jakým je Islám. Nevědí zhola nic (nevyjmenují ani čtyři hlavní právní školy sunnitského Islámu, ani jednu), jak vyplynulo z mých diskusí s členy Svobodných jako je Roman Kříž, Lukáš Kubec, Olšák apod. Nejen to, oni se v zásadě snaží takovéto diskuse i potlačovat a diskutující urážet. To stejné lze říci o Liberálním institutu a lidech jako je Martin Pánek, Dominik Stroukal a Josef Tětek (morální relativista) a i o některých lidech na Fóru svobodného přístavu. Dá se říci, že Svobodní po vítězství Pajonkovské frakce, stejně jako lidé z Liberálního institutu a Fóra svobodného přístavu rádi mluví o svobodě, ale ve skutečnosti podporují opatření, která svobodu nezvýší, ale naopak ji sníží. Jsou to tedy v konečném důsledku NEPŘÁTELÉ svobody. Čili nevolme je ani je nijak nepodporujme!
Původní článek:
Někteří členové Svobodných (nazvěme je třeba pajonkovci), vedení předsedou strany Tomášem Pajonkem a předsednictvem, sepsali článek plédující za přijetí 50 syrských dětí. V něm píší: “Europoslankyně Šojdrová totiž navrhovala, aby byly děti přijaty z táborů v Řecku, kde je nejčastější věkové složení dětí od 12 do 17 let. To však neznamená, že by se tam nevyskytovaly i mladší děti. Přijetí 50 syrských dětí by byla naše národní iniciativa a bylo by na nás, které děti bychom vybrali. Není proto problém přijmout právě děti mladší. Stejně tak není problém přijmout děti z táborů v Libanonu, kde je malých dětí ještě mnohem více. Nevoláme po péči o plnoleté mladíky, prosíme o šanci pro malé osiřelé děti z uprchlických táborů.” (1). Na to jiní členové v čele se středočeským krajským předsedou Lubošem Zálomem reagovali adekvátně v tomto článku. Tímto se k této druhé iniciativě hlásím. A mám k tomuto tématu pár doplňků. Předně mě překvapilo označování frakce nesouhlasících Svobodných jako fašistů, nácků anebo jako hnědá frakce, v některých facebookových komentářích, ale to zde řešit nebudu.
A. Vedení strany Svobodných dobře ví, že postoj členů strany k imigraci není jednotný, a že za pár dnů zde máme obecní a senátní volby, přičemž někteří kandidáti kandidují i s tématem imigrace, a že v české společnosti je téma otevřených hranic hluboce nepopulární. Jak bude asi část členů, která je proti otevřeným hranicím a imigraci reagovat? Nebude to vnímat náhodou jako ránu do zad od vedení strany? Jako znehodnocení několika měsíční práce? Jak na to budou reagovat voliči? Řeknou si nejspíše, hm, Svobodní podporují otevřené hranice, tak ty už volit nebudeme. Mimochodem mizerný volební výsledek Svobodných v nadcházejících volbách bude připsán především současnému vedení strany, které za touto iniciativou stojí. To odhaluje amatérské diletantství tohoto vedení Svobodných, diletantství nejhrubšího zrna. Podobá se střelbě na nepřítele skrze vlastní dům.
B. Známe velmi dobře zprávy o tom, že mnozí uprchlíci jsou často dětmi jen v uvozovkách. A dobře víme, že řadu z nich není možné ani přesně identifikovat. Děti nemusí být nutně dětmi, nemusí jíti ani o sirotky. Riziko omylu není zrovna malé. Pro představu postačí tato citace od Mariana Kechlibara: „Na údaje o věku, zejména jde-li o čísla pod osmnáctkou, se nedá příliš spolehnout. Před třemi dny se toto téma přetřásalo v televizním diskusním pořadu Hart aber fair, kde moderátorka Isabel Schayani mluvila o tom, jak podle jejích zkušeností mladí běženci „ladí“ svůj věk podle toho, v jaké zemi se nacházejí: v Německu je výhodné být mladší osmnácti let, ve Velké Británii se zase vyplácí mít více než 24, protože pak člověk nemusí bydlet na pokoji s dalšími. Výrazným mediálním případem byl vrah freiburské studentky Hussein K., který také uvedl úřadům, že má sedmnáct let – než se ozval z Íránu jeho otec a potvrdil, že je mu ve skutečnosti 33. Reálný biologický věk lze určit (v jistém rozpětí) metodami soudní medicíny, jako je rentgenový snímek čelistní kosti nebo zápěstí. Tento postup se zatím v Německu uplatňuje jen výjimečně, na rozdíl např. od Belgie nebo Rakouska. Rakouské úřady nechaly zkontrolovat polovinu údajně nezletilých běženců, kteří podali svoje žádosti o azyl v roce 2016; 41 % zkontrolovaných se ukázalo prokazatelně starších osmnácti let. V Německu se o takové povinnosti teprve diskutuje. Organizace jako Červený kříž a Caritas jsou proti, protože považují nucené podrobení rentgenovým paprskům za ublížení na zdraví, tudíž neetické.“ (2)
C. Víme, že pomoc uprchlíkům v sousedních blízkovýchodních (či severoafrických) státech vyjde mnohem levněji. Není je vůbec nutné přijímat do Evropy či USA, Kanady a podobně. Viz jeden příklad z USA: Například studie "The High Cost of Resettling Middle Eastern Refugees" (Vysoké náklady na přesídlení uprchlíků ze Středního východu) amerického "StudiesCentrum pro studium imigrace" (Centre for Immigration) k problému porušování soukromého vlastnictví starousedlíků praví, že ačkoliv nebyly zvažovány veškeré náklady, tak je odhadováno, že každý uprchlík ze Středního východu stojí za pět prvních let pobytu v USA daňové poplatníky 64 370 dolarů (asi 1.65 milionu Kč), což je dvanáckrát více než jsou náklady odhadované OSN na péči o jednoho uprchlíka v sousedních státech Středního východu (3).
D. Nejde o počátek salámové metody? Když už bylo přijato 50 dětí, nemůže jich být příště 500?
Dejme však slovo opět tzv. pajonkovcům: „Odpůrci přijetí dětí velmi rádi používali argument, ať si sirotky vezme domů ten, kdo je chce, ale ať se o ně nestará stát (protože by nás to něco stálo). Podle médií se přihlásilo už více jak 50 rodin, které si chtějí děti vzít. Samozřejmě, že tento model je úplně nejlepší ze všech a my máme velkou radost, že se tihle lidé zmobilizovali a jsou ochotni pomoct. Na dobrovolnosti postavená pomoc nezávislá na státu je i pro nás hlavní stavební kámen charity. Jenže vzít si do rodiny cizí dítě prostě bez státní účasti nejde.“ (4).
E. Přihlásilo se více jak 50 rodin, ale z toho tak nějak automaticky neplyne, že tyto rodiny nebudou žádat na přijaté imigranty nějaké sociální dávky. Třeba přídavky anebo pěstounské dávky.
F. I kdyby šlo jen o čistě soukromé aktivity, tak je tu pořád problém s veřejným vlastnictvím. Jinde jsem již citoval předního libertariána Lew Rockwella a udělám to tedy znovu, protože ani z pohledu libertariánů to nedává smysl: „Zajisté my nemůžeme říci, že veřejné vlastnictví je vlastněno vládou, protože vláda nemůže vlastnit sama nic legitimně. Vláda získává své vlastnictví násilím, obvykle skrze zdanění. Žádný libertarián nemůže akceptovat tento druh získávání vlastnictví jako morálně legitimní, protože vyžaduje iniciování násilí (získávání zdaňovaných dolarů) na nevinných lidech. Z toho důvodu jsou vládou předstírané vlastnické tituly nelegitimní. Ale ani nemůžeme říci, že veřejné vlastnictví není vlastněné. Vlastnictví v držení zloděje není nevlastněné, i když v daný moment nenastává to, že by bylo držené oprávněným vlastníkem. To samé platí pro takzvané veřejný majetek. To bylo koupeno a vylepšováno pomocí zabavení peněz od daňových plátců. Tito jsou pravými vlastníky.“ (5). Veřejný majetek tedy není majetkem vlády, ale nejde ani o majetek, který není zatím přivlastněný. V případě privatizace (spíše odškodnění) by tedy měl tento majetek připadnout těm lidem, kteří na něj museli nedobrovolně přispívat, či jejich potomkům (za děti platí rodiče). Oni tedy jsou ti, co mají právo tímto majetkem disponovat. Nikdo další na tento majetek nemá nárok. Je jasné, že zatím však tak legitimní vlastníci činit nemohou, protože tento veřejný majetek ovládá vláda. Co tedy s tímto problémem za situace, kdy víme, že veřejné vlastnictví komunikací a pozemků jen tak nezmizí? Lew Rockwell nabízí decentralizaci na, co nejnižší úroveň státní správy (zřejmě většinou půjde o obec či část obce): „V anarchokapitalistickém světě, kde je veškeré vlastnictví soukromě vlastněno, „imigrace“ by pak byla na rozhodnutí každého vlastníka individuálního majetku. Nyní jsou naopak rozhodnutí o imigraci prováděna centrální autoritou, která přání vlastníků majetku zcela nedbá. Správným způsobem postupu je tudíž decentralizované rozhodování ohledně imigrace na co nejnižší úroveň státní správy, tak abychom se přiblížili více k řádné libertariánské pozici, při které vlastníci individuálního majetku souhlasí s různými pohyby lidí.“. (6).
Dejme však slovo opět tzv. pajonkovcům: „Ano jsou to muslimové. To ale snad není žádný důvod je nepřijmout. Reálně se tady jedná o začlenění 50 dětí do skupiny 22 tisíců u nás již žijících muslimů. Proč předpokládat, že nebudou žít poklidně? Navíc jde o děti. Pokud budou vyrůstat v rodinách, kde se islám nepraktikuje, pravděpodobně k němu samy nebudou inklinovat, pokud k němu vůbec kdy inklinovaly. Jde o děti, a ty náboženství většinou moc neřeší. Řeší ho jejich rodiče. Tyto děti o své rodiče přišly.“ (7).
G. Nikde nevidím přiloženu nějakou studii o tom, jak moc je či není Islám v souladu se svobodnou společností. Tuto studii nikdo z pajonkovců nikdy nepředložil. Ba popravdě řečeno obhájci otevřených hranic ve Svobodných skoro nikdy necitují žádné knihy či práce pojednávající o Islámu. Většinou se jen spokojí s tvrzením, že náboženskou svobodu je potřeba respektovat. Jenže Islám není jen vírou a etikou, ale jde zároveň o politický a právní systém závazný i pro nevěřící. Imám či ajátolláh je zároveň právníkem. Jak vypadá v moderních blízkovýchodních muslimských zemích život náboženských minorit a jiné věci si čtenář může přečíst ZDE. A třeba ZDE. K vztahu muslimů k nevěřícím či vlastním ženám viz i ZDE.
H. Děti náboženství moc neřeší. To je pravda, ale v muslimských zemích to mnohdy až tak pravda není. Je běžné, že se zde děti učí od mala náboženství (a tedy i právní a politický systém), a že zde existují i specializované náboženské školy.
Poznámky:
(1) Členové Svobodných: Dejme padesáti dětem naději na lepší život [online, 2018]. Dostupný z (přístup IX/2018): http://www.svobodni.cz/clanky/clenove-svobodnych-dejme-padesati-detem-nadeji-na-lepsi-zivot/.
(2) Pár poznámek k případu vraždy na Susanně F. [online, 2018]. Dostupný z (přístup IX/2018): http://kechlibar.net/2018/06/08/par-poznamek-k-pripadu-vrazdy-na-susanne-f/. Článek je prošpikován, jak je u autora tradicí, spoustou odkazů.
(3) Viz zde http://www.bawerk.eu/clanky/ekonomie/imigrace-jako-utok-na-majektova-prava-domacich-obyvatel.html. V článku jsou uvedeny výlohy na uprchlíky v některých evropských zemích.
(4) Členové Svobodných: Dejme padesáti dětem naději na lepší život [online, 2018]. Dostupný z (přístup IX/2018): http://www.svobodni.cz/clanky/clenove-svobodnych-dejme-padesati-detem-nadeji-na-lepsi-zivot/.
(5) Pro originál viz zde: Rockwell, L. H. Open Borders Are an Assault on Private Property [online, 2015]. Dostupný z (přístup VIII/2018): https://mises.org/library/open-borders-are-assault-private-property.
(6) http://www.bawerk.eu/clanky/liberalismus-a-jine/imigrace--verejny-prostor-a-svoboda.html.
(7) Členové Svobodných: Dejme padesáti dětem naději na lepší život [online, 2018]. Dostupný z (přístup IX/2018): http://www.svobodni.cz/clanky/clenove-svobodnych-dejme-padesati-detem-nadeji-na-lepsi-zivot/.
Původně vyšlo 22.IX.2018.