Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR" od Andrého Gida
Úvod
V roce 2015 vyšla v češtině kniha Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR" od francouzského spisovatele Andrého Gida. André Gide nebyl jen spisovatel, ale byl to zároveň i socialista. V roce 1936 podnikl podrobnou cestu po SSSR, jehož byl dle vlastních slov obdivovatel a milovník. SSSR pro něj znamenal více než druhou vlast, příklad a vzor [1]. Gide se vrátil z této cesty poměrně dost zklamaný a napsal o SSSR dvě nelichotivá pojednání (ta tvoří zmíněnou knihu), která vyšla v roce 1936 (Návrat ze SSSR) a 1937 (mnohem kritičtější Poopravení "Návratu ze SSSR"). Cesta ho sice ze socialismu nevyléčila, což zřejmě plyne (?) z této citace: "A bylo by velmi važnou chybou obojí spojovat příliš těsně, takže by za to, co nám v SSSR vadí, mohl někdo vinit právě tu věc." [2]. Ale z obdivu k SSSR ano. Pro zájemce o dějiny socialismu jde o důležitá díla, která přinášejí řadu zajímavých podrobností.
Pozitiva
I když jde o knihu především kritickou, uvádí A. Gide i některá pozitiva, která tento dost všestranný a schopný pozorovatel na své cestě zaznamenal. Pochvaloval si například pionýrské tábory, které navštívil, a kde byly děti hezké, dobře živené, opečovávané, až hýčkané, veselé. Obdivoval i tzv. parky kultury ve městech [3]. Moskva se měnila ze dne na den, bylo to město ve výstavbě, byť dle autora ve výstavbě nazdařbůh [4]. Dále popisuje, že viděl vzorné továrny, kluby, školy, parky kultury, mateřské školy, kterého nadchly [5]. Šlo o věci, které mu byli oficiálně předvedeny. Gideho výhodou bylo ovšem to, že ne celá jeho cesta byla jen "předváděcí akcí", ale že měl možnost se podívat i na jiné věci, a že i tam, kde šlo o předvádění dokázal zahlédnout i méně přívětivé stránky sovětské společnosti. Uvedu zde nyní několik jeho poznatků, které tuto znamenitou knihu ilustrují, ale rozhodně nevyčerpávají. Výhodou Návratu ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR" je také jistě to, že je psal profesionální spisovatel a jde tedy o dílo, které se čte velice dobře a navíc je příjemného rozsahu (ca 190 stran formátu A6).
Bída a (ne)rovnost
V Moskvě dle autora bylo cítit vyrovnávání sociálních rozdílů tak silně jako nikde jinde. Sarkasticky dodává, že v oblékání zde panuje pozoruhodná uniformita a určitě bychom ji našli i v myšlení lidí, kdybychom do něj viděli [6]. V Sinopu u Suchumi popisuje autor řadu chatrčí, kde se bydlí po čtyřech v místnosti 2.50 x 2 metry, byť byl nájem jen dva ruble na měsíc. Jídlo v restauraci místního sovchozu stálo taktéž dva ruble, ale ti co vydělávali jen 75 rublů za měsíc si ho stejně nemohli dovolit, museli se spokojit s chlebem a sušenou rybou [7]. Jinde autor píše, že: "V SSSR už neexistují třídy, to se rozumí. Ale chudí tam jsou. A jejich mnoho, příliš mnoho. Přitom jsem doufal, že už žádné neuvidím, nebo přesněji řečeno: do SSSR jsem jel proto, abych už žádné chudé neviděl. Přičtěte k tomu, že filantropie se už nenosí, ani obyčejná charita. O to se postará stát. Stará se o všechno, takže se má za to, že pomáhat není zapotřebí. Odtud pramení určitá tvrdost ve vztazích, kamarádství nekamarádství." [8]. Gide si zde tedy všiml i vytlačení charity a filantropie činností státu či státní propagandou! O návštěvě Krymu se lze z knihy dozvědět, že: "Doufal jsem, že už bezprizorné neuvidím. Je jich plný Sevastopol. A v Oděse je jich prý ještě víc.". Tyto děti utekly z rodné vesnice, zejména kvůli bídě a hladu. Některým nebylo ještě ani deset let [9]. Bytovou situaci dělníků považoval Gide za stále se zhoršující. Plány výstavby nových bytů zaostávaly za potřebami a četné novostavby s dělnickými byty byly postaveny tak narychlo, či spíše tak nepořádně a z nekvalitního materiálu, že se dalo čekat, že se brzy stanou neobyvatelnými [10]. Gide dokonce výslovně uvedl, že SSSR jim vešel na nos bulíky, když líčil postavení svých dělníků jako záviděnihodné [11]. V SSSR ještě v roce 1936 existovaly služky, v Moskvě prý nabízely své služby jen za 50 rublů na měsíc. Autor cituje případ, kdy služka vybírala za účelem nalezení potravy popelnice [12]. Gide upozorňuje i na to, že zařízení jako byla sanatoria, byla stavěna jen vládními orgány, jako Státní banka, Komisariát těžkého průmyslu, Komisariát pošt a telegrafů, noviny Pravda atd., navíc byl přesvědčen, že úředníci z těchto institucí budou získávat pobyty snadněji než dělníci z těchto institucí [13]. A dalo by se pokračovat.
Nedostatky v zásobování
Velmi zajímavou kapitolou jsou nedostatky v zásobování. A. Gide žijící v tehdy relativně kapitalistické Francii se podivoval nad frontami před sovětskými obchody. Sám se divil, proč lidé stojí před obchody už v době, kdy jsou ještě zavřené. Odpověď byla jasná, zboží se přece dostane jen na ty první. Gide si v knize všímá také toho, že lidé jsou zde na čekání již zcela zvyklý. Zboží (textilní) shledal být odpudivým. Taktéž kvalitu potravin hodnotil Gide jako nedostatečnou [14]. Na to, že byl Gide socialista, přišel se zajímavým a zcela správným ekonomickým vysvětlením těchto problémů. Tvrdil, že zde nebyl žádný výběr, žádné "XY vás oblékne lépe". "Tady musíte brát, co se vám nabízí, buď to, nebo nic. Jakmile je stát výrobcem, kupujícím i prodávajícím zároveň, pokrok v kvalitě se odvíjí od pokroku celkové kultury. Takže myslím (navzdory svému antikapitalismu) na všechny ty lidi u nás, počínaje velkým průmyslníkem a malým živnostníkem konče, jak se trápí a usilovně hledají, co vymyslet, aby se zalíbili vkusu veřejnosti. S jak důvtipnou vynalézavostí se každý z nich snaží rafinovaně vytlačit soupeře! O to vše se stát nestará, stát totiž soupeře nemá. Kvalita? - "K čemu když tu není žádná konkurence," jak nám řekli." [15]. Ano konkurence a "mrzká" honba za ziskem je to, co vede k lepšímu plnění přání spotřebitelů včetně kvantity i kvality. Dodejme, že pramen z oboru hospodářských dějin uvádí, že textilní výrobky a potraviny se v SSSR vyznačovaly velmi nízkou kvalitou [16].
Výroba a mzdy
A. Gide sebral z dobového sovětského tisku i některé statistiky, například tu z deníku Izvěstija o tom, že v některých moskevských čtvrtích je dosud jedna lékárna na 65 tisíc obyvatel, v jiných čtvrtích je jedna lékárna dokonce na 79 tisíc obyvatel. V celém městě jich nebylo více než 102. Nebo: "Z dvou milionů sešitů pro moskevské školáky, které dodala továrna "Hrdinové práce", se 99 % nedá použít... V Rostovu museli vyhodit osm milionů sešitů." [17]. Zajímavá byla též mapa Evropy z Pedagogického nakladatelství, kde Irsko leželo v Aralském jezeře a skotské ostrovy v Kaspickém moři atd. [18].
Gide si ve své knize všiml také selhání jediného muže za socialismu, kdy ke stachanovštině uvádí, že jakmile jsou lidé ponecháni sami sobě, většinou v práci poleví. Znovuzavedení rozdílů ve mzdách, úderníky a stachanovštinu si vysvětloval netečností mas. Jinde v případě jednoho kolchozu si vedle toho, že mzda zohledňuje množství a kvalitu práce, zase všímá exitující hierarchie [19]. Jak vidno sovětský socialismus opustil již v té době některé zcela nepraktické socialistické politiky. Dle Gideho byla denní mzda pro nekvalifikované, jichž byla obrovské většina, 5 až 6 rublů. Pomocný dělník vydělával ještě méně [20]. Věru to byly na ráj dělníků a rolníků dosti nízké mzdy. Na straně 122 dokonce najdeme tabulku srovnání výše platů, obvyklý příjem u dělníka 125 až 200 rublů, u služek 50-60 rublů (plus bydlení a strava), u středních kádrů a techniků 300-800 rublů a u řídících pracovníků a odborníků, vysokých státních úředníků, některých profesorů, umělců a spisovatelů 1 500 až 10 000 rublů, vše myšleno za měsíc. Dále dělnické důchody byly od 25 do 80 rublů za měsíc bez jakýchkoli výhod. Vdovské důchody žen vysokých státních úředníků a specialistů byly 250 až 1 000 rublů měsičně, k tomu vila nebo byt na doživotí a stipenidia pro děti, někdy i vnoučata [21]. Nešlo tedy v žádném případě o rovnostářskou společnost. Šokující je tvrzení, že: "V roce 1936 byla kupní síla průměrného měsíčního platu 225 kg žitného chleba. V roce 1914 představovala kupní síla 30 rublů. které průměrný dělník vydělal za měsíc, 600 kg tohoto chleba.". Tudíž situace byla v tomto ohledu horší než za cara. Dle autora i ty nejobyčejnější oděvy, nejnutnější předměty byly cennově nedostupné. Jinde Gide připomíná známou skutečnost, že akumulace státního kapitálu se tvoří na úkor dělnické či rolnické třídy, na úkor jejich fondu spotřeby [22]. Nebudu zde uvádět další četné příklady z knihy, ale na závěr ještě poukáži na dopis, který Gide dostal od jednoho čtenáře svého "Návratu ze SSSR", a který uvádí, že: oficiálně sovětský dělník odpracuje ročně o 400 hodin více než francouzský dělník, protože však mzdy jsou nízké, běžně odpracuje 1.5 či 2 dny místo jednoho, tzn. 12-16 hodin na dvou různých pracovištích. Úkolová práce kvetla více než jindy. Když bylo málo práce měl dělník zůstávat bez práce a bez mzdy. Po třech výstrahách mohl být každý dělník propuštěn bez náhrady a bez výpovědní lhůty [23].
Již citovaný pramen z oboru hospodářských dějin uvádí, že: "Souhrně lze říci, že sovětská industrializace ignorovala spotřební potřeby obyvatelstva. Nesporné úspěchy při budování těžkého průmyslu a při elektifikaci doprovázel obecný pokles životní úrovně obyvatelstva a absolutně nejnižší produkce spotřebního zboží. Příčinnou nebylo jen preferování těžkého průmyslu, nýbrž zejména porevoluční zničení soukromého maloprůmyslu a řemesel. Přitom se textilní výrobky a potraviny vyznačovaly neobyčejně nízkou kvalitou. Minimalizace soukromé spotřeby sovětských občanů umožnila vydávat čtvrtinu HDP na průmyslové investice a dostatečně také vzdělání, vědu a ozbrojené síly." [24]. Tak lze pochopit bídu, nekvalitu a mizerné zásobování, s kterým se Gide v SSSR setkal. Mimochodem znalec socialistických ekonomik W. Eucken upozorňoval na to, že socialistické režimy se vyznačují velkým podílem investic. Dodejme, že alokovaných dle přání fýrerů, komisí, sovětů apod.
Ostatní
V případě návštěvy jednoho kolchozu Gide poukazuje sarkasticky na de facto zglachšaltování kolchoznického bydlení a kolchozníků samotných. Domky kolchozníků na něj učinili dojem totálního odosobnění. V každém z nich byl tentýž ošklivý nábytek, tentýž Stalinův portrét a nic jiného, ani jediný osobní předmět, žádný suvenýr. Kolchozníci, rovněž vzájemně zaměnitelní, se dle něj mohli přestěhovat do jiného domku aniž by si toho všimli [25]. V tomto ohledu je Gideho postoj celkem nepochopitelný ve srovnání s jinými postoji. Jinde totiž uvádí, že s obnovou rodiny, závěti a dědictví se opět dává přednost smyslu pro zisk a soukromému vlastnictví před přátelstvím, sdílením a společným životem [26]. To ukazuje na nejasnost samotných socialistických názorů u samotného Gida.
Názorová svoboda v SSSR samozřejmě neexistovala, dle Gideho: "V SSSR je předem a jednou provždy dáno, že na jakékoli téma, na vše může být jen jeden jediný názor... Takže když si povídáte s jedním Rusem, jako byste mluvili se všemi.". Formování mysli v SSSR dle něho začíná již v nejutlejším věku. Zajímavé je i to, že ruský občan byl přesvědčen o tom, že v cizině je ve všech ohledech všechno mnohem horší než v SSSR [27].
Ještě dříve než F. A. von Hayek upozornil Gide na to, že nahoru se v socialistické společnosti dostanou jen ti nejhorší: "Na reformovaném společenském žebříčku jsou odshora dolů nejlépe hodnoceni ti nejservilnější, nejzbabělejší, nejohnutější, nejpodlejší. Všichni ti, kdo zvednou čelo, jsou smeteni nebo jeden za druhým deportováni." [28]. Autor si uvědomil i ten fakt, že pracovníci zde nemají žádnou svobodu ve výběru zaměstnání. Dělníci a zemědělci jsou připoutáni ke své továrně, kolchozu či sovchozu jako Ixión ke svému kolu, píše Gide. Pokud chtěl odejít někdo jinam, tak si měl dát pozor, byl zařazen, zatříděn, vyřízen, takže hrozilo, že ho jinde nevezmou. Na druhou stranu pracující nesměl odmítnou příkaz k přestěhování. "Nemůže svobodně odejít ani zůstat tam, kde se mu líbí; kam ho možná volá či poutá láska nebo přítelství." [29]. Tolik několik pozorování a myšlenek z Gideho knihy. Pro další řadu zajímavosti, nechť si čtenář tuto knihu koupí nebo si ji půjči v knihovně. Každopádně je dobré si tuto knihu o hrůzách socialismu přečíst. Člověk tak také pochopí, proč se nacionálně socialisitcká vojska za 2. světové války - vždy většinou početně menší a kvantitavně hůře vyzbrojená a bojující zároveň na více frontách - dokázala dostat v SSSR až k Leningradu (Petrohradu), Moskvě a Stalingradu (Volgogradu) a napáchat obrovské materiální a lidské škody. Neloajalita ujařměných sovětských občanů (hitlerovce ze začátku mnoho lidí vítalo) a vojáků (byli schopni padnout do zajetí v nevídaných počtech), vyvolaná stalinismem, k tomu jistě silně napomohla. Hitler měl de facto pravdu, když tvrdil, že stačí vykopnout dveře a celý SSSR se zhroutí, jeho jediným problém bylo to, že on sám a jeho suita byli kovanými stalinisty.
Gideho práce zváště vynikne ve srovnání s jinými tehdejšími intelektuály - vlivnými příznivci SSSR: levicovou inteligencí. Tito byli Sovětským svazem fascinováni, ačkoliv tamější poměry vůbec neznali. Patřili mezi ně manželé Webbovi, G. B. Shaw, R. Roland, R. Thákur a mnozí další. Od dvacátých let snad nebylo jediného případu zvůle a justičních omylů, proti nimž by levicová inteligence nepozvedla svůj hlas, ale v případě moskevských procesů jí stačilo slyšet o přiznání obžalovaných, aby psala oslavné články na sovětskou justici a na její nesmiřitelný boj proti agentům fašismu. Agilním obhájcem čistek byl slavný spisovatel Lion Feuchtwanger, ale napálit se nechal i Karel Čapek, který se vyslovil pochvalně o nové sovětské ústavě z roku 1936 [30]. Šlo samozřejmě o lžiústavu.
[1] Gide, s. 13 a 16.
[2] Ibid, s. 72.
[3] Ibid, s. 20-21.
[4] Ibid, s. 31.
[5] Ibid, s. 99.
[6] Ibid, s. 31.
[7] Ibid, s. 49.
[8] Ibid, s. 52.
[9] Ibid, s. 87.
[10] Ibid, s. 104.
[11] Ibid, s. 113.
[12] Ibid, s. 168.
[13] Ibid, s. 128.
[14] Ibid, s. 32-34.
[15] Ibid, s. 34-35.
[16] Stellner, s. 25.
[17] Gide, s. 103 a 102.
[18] Ibid, s. 111.
[19] Ibid, s. 36, 37, 82 a 83. Netečnost mas je samozřejmě výsledkem socialistického hospodářského řádu, ne utvářením lidské povahy.
[20] Ibid, s. 83.
[21] Ibid, s. 122.
[22] Ibid, s. 123 a 135.
[23] Ibid, s. 182-184.
[24] Stellner, s. 25.
[25] Gide, s. 38-39.
[26] Ibid, s. 51.
[27] Ibid, s. 40 a 42.
[28] Ibid, s. 117.
[29] Ibid, s. 113-114.
[30] Švankmajer, s. 383-384.
Literatura:
1. GIDE, A. Návrat ze SSSR a Poopravení "Návratu ze SSSR". Praha: Bourdon 2015, ISBN 978-80-905173-4-9.
2. STELLNER, F. K ekonomickému vývoji SSSR v polovině dvacátých let 20. století. In. STELLNER, F. a kol. Hospodářské dějiny novověku. Praha: Setoutbooks.cz 2012, ISBN 978-80-86277-73-8.
3. ŠVANKMAJER, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidových novin 2012, ISBN 978-80-7422-026-5.