Kniha Poslední večeře - recenze
Kniha „Poslední večeře: cesta mezi opuštěné křesťany v arabském světě“ od dánského novinář Klause Wivela se objevila na pultech knihkupectví koncem roku 2018. Protože mne zajímá život náboženských menšin v převážně muslimských státech, nemohl jsem tuto knihu minout. Wivel se v ní zabývá životem (nejen) křesťanů v následujících čtyřech zemích Blízkého východu: Palestina, Egypt, Libanon a Irák. V této stati přiblížím jeho poznatky ze dvou zemí, a to sice z Egypta a Libanonu. Důvodem je to, že tyto země jsou přece jen v posledních letech poněkud stabilnější a platí mezi arabskými zeměmi za ty se střední úrovní blahobytu. Egypt je navíc oblíbená turistická destinace.
Egypt
V Egyptě jsou státně uznávána jen tři náboženství a jedno z nich musíte mít uvedeno v pasu. A v podstatě zde není možné mít v pasu napsáno ateista. Ono totiž platí, že: "V Egyptě je ateismus zakázaný a můžete za něj být uvězněni. V Súdánu, Saudské Arábii, Pákistánu, na Maledivách, v Mauretánii a Iránu hrozí trest smrti." (1). Rovněž rouhání není povoleno a hrozí za něj tresty. Wivel uvádí třeba příklad jistého egyptského křesťana Bišoje El-Beheriho, kterého 12. září 2012 odsoudil soud ve městě Suhagu k šesti letům vězení, protože kritizoval islám a tehdejšího egyptského presidenta M. Mursího. Pozoruhodný je případ dvou křesťanských dětí ze září 2011, desetiletého Nabíla Nagy Rizka a devítileté Miny Nady Faragové, které byly zadrženy za urážku islámu, protože je přistihli při hře s kousky papíru, na kterých byly náhodou napsány některé verše Koránu. Děti byly naštěstí později pro svůj nízký věk propuštěny bez soudu. Wivel k tomuto navíc ještě píše jednu důležitou věc: "I další lidé jsou soudně stíháni pro urážku islámu. To byli egyptští křesťané i nesunnité dlouho předtím, než se Bratrstvo dočasně dostalo k moci." (2). Nejde tedy jen o záležitost spojenou s Muslimským bratrstvem, jak by si někdo mohl myslet. Ostatně ústava Egypta i po svržení Muslimského bratrstva nadále říká, že zákony země musejí vycházet z práva šaría (3).
Postavení Koptů v Egyptě popisuje Wivel dosti podobně jako některé jiné materiály, třeba kniha „Ve stínu islámu“: "…křesťané musí mít povolení od presidenta, pokud chtějí i sebemenší změnu na svém kostele nebo si dokonce přejí postavit nové kostely. V zemi dosud platí starý osmanský zákon z roku 1856. Získání povolení se může táhnout desetiletí. Pokud křesťané staví bez povolení, riskují výtržnosti svých muslimských sousedů. Často se také uvádí stížnost, že Koptové nikdy v Egyptě nedosáhnou vysokého postavení. Žádný Kopt o sobě nemůže říct, že je rektorem, děkanem, guvernérem, ministrem, šéfredaktorem ve státních novinách, ředitelem ve státem vlastněném podniku, zaměstnancem bezpečností služby nebo rozvědky. V diplomacii je Koptů méně než jedno procento, v soudnictví 1,5. Jinými slovy: Koptové jsou vyloučeni ze společensky nejdůležitějších veřejných postů. Diskriminace přichází shora." (4).
Velmi zajímavá je ta část knihy K. Wivela, ve které autor představuje názory umírněného člena Muslimského bratrstva dr. Muhammada Salaha. Tento muslimský učenec, který vysílá své pořady v televizi Huda TV s dosahem mnoha milionů, vystudoval univerzitu al-Azahar, se obléká i v západním stylu a využívá pro sdělování svých postojů moderní techniku. Pro zajímavost zde uvádím některé jeho názory uvedené v knize. Jiné si může čtenář vyhledat na internetu – třeba ty o psech jako mazlíčcích a jejich obrázcích (nutno zadat do vyhledávače dr. Muhammad Salah, pro odlišení od stejnojmenného fotbalisty). Na otázku ohledně konvertování od islámu dr. Salah uvádí, že: „Pokud studujete právo šaría, tak panuje shoda, že muslim nesmí opustit svou víru. Korán říká, že pokud tak učiní, musí být popraven. Pokud jednou přijmete, že jste muslim, je to neodvolatelné.“ Ovšem k tomu dodává, že: „Ale na mnoho desetiletí byl rozsudek pro odpadlíky zrušen. Nepopravujeme je. Proto se tolik nejedná o to, do jaké míry jsou ateisti nebo zda začali uctívat Ďábla: vážné to je, až když se stanou hrozbou. Což se stane teprve tehdy, když začnou nahlas říkat, že nevěří v islám; když hanobí náboženství. Proto se neodsuzuje k smrti, když někdo jenom konvertuje a je zticha. Odsouzení přichází na řadu až v případě, že s tím vyjde na veřejnost. K pronásledování tedy nedochází kvůli konvertování, ale kvůli zradě, když s tím jdou do médií. Žádá nás, abychom pochopili, že stejné to je i se zločinci. Ty také zastaví. I ti jsou hrozbou pro společnost.“ (5). Ke sdílení nahé fotky na Facebooku ze strany bloggerky Al. M. Elmahdyové, což tato udělala roku 2011 kvůli rozsáhlé sexuální šikaně a všeobecnému útlaku žen v Egyptě, a následně dostala mnoho výhružek smrtí a raději odešla ze strachu před trestem do exilu, uvedl: „‘Chtěla mít sex mimo manželství?‘ zeptá se Salah. ‚To je její věc. Tou fotkou ale zaútočila na celý národ. Pokud muslimský blogger mluví špatně o Bohu, vytváří to ve společnosti chaos. Lidé se mohou rozzuřit a může to vést k útokům a k úmrtím. Tomu musíme zabránit. Pojem svoboda si lidé opravdu vykládají nesprávně. Na amerických školách určité webové stránky zablokovali s ohledem na děti. My také musíme chránit naši zemi.“ (6). Dále dle dra Salaha je třeba i hudba v islámu zakázaná, stejně tak není dovoleno číst román, který se zabývá láskou mezi dvěma lidmi a ani není dovoleno o něm mluvit (7). I když z hlediska reálií egyptského Muslimského bratrstva a části egyptské společnosti je dr. Salah zřejmě někdo, kdo je skutečně umírněný, domnívám se, že z hlediska naší současné společnosti jsou jeho názory poměrně dost radikální. Wivel ve své knize "Poslední večeře" uvádí i příklady radikálnějších stoupenců bratrstva. Taktéž nelze dle něj říci, že televize Huda TV je nejtvrději zaměřena proti egyptským křesťanům, ve skutečnosti je tvrdší proti homosexuálům, muslimským ženám, které se provdaly za nemuslimy, odpadlíkům, otevřeným kritikům islámu, šíitům a židům. Z uvedeného plyne, že být ateista v Egyptě je v podstatě asi těžší než být tamtéž křesťanem. Wivel ve své knize také zmiňuje to, že podle bývalého blízkovýchodního analytika BBC M. Abdelhadiho je egyptská sektářská nenávist rozšířenější, než se všeobecně soudí (8). Například v roce 2010 třeba podporovalo Al-Kaidu 20 % muslimů v Egyptě (9). Šlo tedy o poměrně velký podíl obyvatelstva.
Velkým problémem Egypta je podle toho, co jsem četl, a to nejen ve Wivelově knize, to, že v ulicích v podstatě není vymáhána bezpečnost. K. Wivel k tomu píše: "Zatímco vedení Egypta chce držet ochrannou ruku nad Kopty a často za útoky, kterým jsou vystaveni, poskytuje určitou ekonomickou kompenzaci, dění v ulicích stát nijak nekontroluje - ani na úrovni obyčejných vojáků a policistů. A přestože jen velice zřídka slyšíte egyptské vůdce schvalovat násilí proti křesťanům, při trestání útočníků už tak pilní nejsou." (10). To tedy znamená, že to co je napsáno v zákonech nemusí mít nutně vliv na to jak to v dané společnosti funguje.
K. Wivel taktéž přichází s informacemi o řadě násilných útoků, kterým jsou Koptové v Egyptě vystaveni. Nehodlám zde všechny uvádět. Mne osobně zaujali následující dva méně významné útoky. Případ první - z ledna 2012: před domem křesťana Samiho Girgise v městě Sharbat se shromáždil rozzuřený houf muslimských mužů vedených místním šejkem. Ti požadovali, aby Girgis s celou rodinou okamžitě opustil město. S sebou si nesměli nic vzíti. To vše kvůli tomu, že mělo kolovat video zachycující sexuální vztah mezi Girgisovým synem a jednou muslimkou z města. Není jisté, zda bylo obvinění vůbec oprávněné. Vysoce postavení lidé z místních křesťanských a muslimských rodin se sešli, aby spor urovnali. Výsledkem bylo to, že rodina měla z města zmizet. Tento návrh dav neuspokojil. Byly vypleněny obchody rodiny Girgisů a dále i několik jiných křesťanských domů a obchodů. Policie přijela až později a zastavil ji rozzuřený dav. Ochranu křesťanských domů na sebe vzali jiní muslimští občané a postavili hlídky. Do porady se vložili vysocí státní úředníci a poslanci, policie a pod. Syn Girgise byl odveden na 15 dní do vězení. Protesty neustávaly. Konečným výsledkem bylo to, že s požehnáním členů parlamentu a bezpečnostních služeb - policistů - odsouhlasili účastníci usmiřovací schůzky vyhnání osmi křesťanských rodin z města, a to bez majetku (11). Když 25. července 2012 omylem ponechal křesťanský zaměstnanec prádelny Sami Nissím žehličku na košili muslima Ahmeda Ramadána, jistě netušil, že z toho bude pěkná mela. Pan Ramadán se rozzuřil a s 20 přáteli vyrazil za Nissím. Ten se zamkl ve svém bytě a na útočníky hodil Molotovův koktejl, který zabil bohužel jednoho okolo procházejícího muslima. Zanedlouho stálo před domem 2 tisíce lidí a požadovalo pomstu. Dav zaútočil i na další obyvatele domu, vydrancoval jejich byty a budovou zapálil. Útočníci se pokusili zničit také 200 metrů vzdálený kostel, ale místní muslimové jim v tom zabránili. Policie byla sice na místo povolána, ale nijak nezasáhla. Bratranec propalovače košile byl zraněn. Samotný Sami se svým otcem skončili ve vězení. Policie nakonec všem křesťanům přikázala aby město opustili. V jejich nepřítomnosti byly některé z křesťanských domů vydrancována a zdemolovány. Později pak dostalo 36 rodin povolení k návratu a poměrně hubenou kompenzaci za škody (12). Na těchto a podobných útocích je vedle náboženského motivu a snahy některých muslimů křesťanům pomoci celkem patrno i několik dalších zarážejících věcí. Příčiny útoků se možná staly, ale možná se také vůbec nestaly. Policie je málo ochotná či schopná zasáhnout. Dochází k napadení lidí, kteří s událostí nemají vůbec nic společného. Je zde jistý majetkový motiv - rabování, nucený prodej, majetková ztráta ve prospěch útočníků.
Jeden z Wivelem vyzpovídaných Koptů útoky velmi dobře shrnuje: "…od revoluce 2011 lze pozorovat znepokojující vzorec. Útoky na křesťany přicházejí jako následek nějakých fám, například že křesťanský muž a muslimská žena mají poměr. Velká skupiny muslimů, často o počtu několika stovek mužů, se následně vydá zaútočit na dům dotyčného muže nebo jdou vypálit kostel. Také k individuálním útokům dochází v důsledku fám o tom, že křesťan urazil Proroka. Pokud už podezřelého rouhače nezatkla policie a neposadila jej do vězení, napadnou samozvaní vykonavatelé spravedlnosti." (13). Tomuto vzorci dobře odpovídají mnou zde presentované útoky. Tentýž člověk pokračuje a tvrdí o islamistech: "Na místní úrovni se vyžívají ve vizích Bratrstva. Přestože vedení nikdy nepožaduje, aby ženy chodily v šátku, na ulicích skoro nevidíte ženu s odhalenými vlasy. Žádný úřad nenařizuje uzavření obchodů, kde se prodává alkohol. Přesto se zavírají. Bratrstvo nikdy neřekne proti křesťanům křivé slovo. Přesto jsou napadáni. Míň se bojím jednoho Mursího než deseti tisících malých Mursíů po celém Egyptě." (14). Jinými slovy není ani tak důležité co se nachází v zákonech ani to co veřejně tvrdí některé muslimské autority, jako spíše to, jaká je skutečná praxe.
Libanon
Jedna zajímavost pro začátek: v Libanonu neexistuje jedno civilní právo platné pro všechny, ale 18 civilních práv rozdělených podle 18 povolených náboženských skupin v zemi, které si samy určují pravidla. (15). A může následovat hned druhá zajímavost: „Přestože občanská válka přinesla spravedlivé rozdělení křesel v parlamentu (50 procent pro křesťany a 50 pro muslimy), nespravedlnost zůstává zakotvená v zákonech. Křesťané mají v nadále sektářsky rozděleném parlamentu stále více moci, než k jaké je opravňuje jejich podíl.“ (16). Anglická wikipedie uvádí odhady počtu obyvatel dle víry pro Libanon takhle: 54 % muslimů (sunnitů i šíitů), 40,4 % křesťanů a 5,6 % drúzů (17). Nejde tedy o demokratický stát, v tom smyslu, že rozhoduje většina. Přesto je pozoruhodná jedna skutečnost, jak Wivel zdůrazňuje: „Libanon je nejméně nesvobodná země v arabském světě.“ (18). A mezi těmi co nemají ropu je jedna z nejbohatších. Pokud by byl Libanon demokratický, zřejmě by v něm bylo svobody pro náboženské menšiny méně než dnes. To dokládá v zásadě vývoj Egypta, ale i vývoj v některých částech samotného Libanonu. Ty totiž mají poměrně dost velkou autonomii. Za příklad lze vzít druhé největší libanonské město Tripolis, který v 80. letech 20. století ovládla sunnitská militantní skupina Tawhíd. V roce 1985 byl Tawhíd zničen intervenční syrskou armádou, ale: „…islamismus je v Tripolisu stále silný a usadila se zde chudoba. Salafisté se zmocnili kontroly nad určitými částmi města, s podporou saúdsko-arabských peněz, jimž chtěli Saudové vyrovnat podporu, kterou dostává šíitský Hizballáh na jihu od Iránu. Velké město, kdysi spolu s egyptskou Alexandrií nejdůležitější ve Středomoří, dnes patří k nejchudším a nejpřelidněnějším městům Libanonu, s obrovskou nezaměstnaností mladých a s 57 procenty obyvatel žijícími pod hranicí chudoby.“ (19).
Podobná je situace v malém městě El-Mína, kde v městské radě sedí křesťané v menšině: ve zdejší ulici Minot bylo asi 20 hospod, dnes jich je už jen zlomek, v ulicích není policie, která by chránila hosty barů před šikanou, pěší zóna se změnila zřejmě záměrně na regulérní silnici, bary musely zrušit svoje zahrádky, občas se objeví nějaký útok (vytlučená okna a zničené židle) a podobně (20). Je možné, že takhle by mohl jednou dopadnout celý Libanon. Wivel cituje jednoho z libanonských maronitů, který dříve podporoval syrský okupační režim v Libanonu: "Vy chcete demokracii. Po zavedení 'demokracie' v Iráku museli křesťané v hrozivém množství opustit zemi. To samé se stane v Sýrii v důsledku tzv. 'svobodné syrské armády', která má podporu na Západě." (21). Sám Wivel s tímto názorem polemizuje, mimo jiné tím, že připomíná (skrze jednu citaci), že ani v Sýrii nejsou křesťané zcela rovnoprávní s muslimy a alawity, nemohou třeba dělat misie a muslim k ním nemůže v podstatě konvertovat (22). A ostatně třeba pro syrskou přítomnost v Libanonu platilo: „Okupace Libanonu Sýrií se vyznačovala politickou diskriminací zdejších křesťanů (většinou Maronité) včetně takových aktivit jako je vyloučení z citlivých státních postů, zatýkání křesťanů, odzbrojení křesťanských milicí na rozdíl od ostatních milicí, nenaplnění práva křesťanů na jejich návrat do původních domovů apod.“ (23). Shrnuto: je mnohem lepší být křesťanem v té části Sýrie, která je pod vládou rodu Assádů, než být křesťanem v jiných velkých arabských zemích. Ale na druhou stranu v Libanonu mají křesťané ještě o něco větší svobodu. Ale zase na třetí stranu se lze ptát, jak tohle dlouho vydrží? Tady je každá rada drahá. Libanonským křesťanům není opravdu co závidět.
Poznámka:
(1) Wivel, K. Poslední večeře: cesta mezi opuštěné křesťany v arabském světě. Brno: Barrister & Principal 2018, str. 60.
(2) Tamtéž, str. 63.
(3) Tamtéž, str. 70.
(4) Tamtéž, str. 69.
(5) Tamtéž, str. 76-79.
(6) Tamtéž, str. 79-80.
(7) Tamtéž, str. 82.
(8) Tamtéž, str. 86 a 85.
(9) Tamtéž, str. 93.
(10) Tamtéž, str. 92.
(11) Tamtéž, str. 98-99.
(12) Tamtéž, str. 99-100.
(13) Tamtéž, str. 97.
(14) Tamtéž, str. 100.
(15) Tamtéž, str. 121.
(16) Tamtéž, str. 121.
(17) Anglická wikipedie, heslo „Lebanon“. Přesná čísla ovšem nikdo nezná, jde jen o hrubé odhady.
(18) Wivel, K. Poslední večeře: cesta mezi opuštěné křesťany v arabském světě. Brno: Barrister & Principal 2018, str. 122.
(19) Tamtéž, str. 124.
(20) Tamtéž, str. 126-127.
(21) Tamtéž, str. 138.
(22) Viz Tamtéž, str. 159.
(23) Ve stínu islámu-recenze: ZDE.