Za komunistů bylo lépe? Otázka sociální
Nyní přejdeme k problému sociální otázky za komunismu. K tomu nám převážně poslouží kniha „Základy sociální péče“ vydaná péčí nakladatelství Portál. Detailní citace z této knihy najde čtenář v e-knize „U rudého snědeného krámu“.
Po válce se vlivem znárodňování majetku a odsunu německého a maďarského obyvatelstva z pohraničí a včetně vlivu takového opatření jako byla peněžní reforma, zvýšil vliv státu na přerozdělování majetku, snížila se sociální a příjmová diferenciace, a tím se podstatně změnila třídní i sociální struktura obyvatelstva. "Počet příslušníků majetných tříd byl podstatně snížen, stejně jako se snížil počet nejchudších. Byly tak položeny základy k relativně rovnostářské společnosti, včetně sociálních opatření ji provázejících, jakým bylo všeobecné národní pojištění." [1]. To samozřejmě muselo mít negativní vliv na motivaci lidí uspokojovat potřeby ostatních, protože na tom se již nedalo moc vydělat, a to zvláště poté, co vyvanul budovatelský duch, a nastoupily všední dny. Sociální politika a sociální péče (služby) byly plně závislé na státních úřadech a byly jimi financovány a organizovány. "Sociální péči se nevěnovala velká pozornost i proto, že se v souladu s historickým materialismem předpokládalo, že všechny sociální problémy, od chudoby a nezaměstnanosti, přes prostituci, kriminalitu a násilí až po války, jsou dočasné a zmizí, jakmile zmizí třídní rozdíly. Sociální práce, kterou dříve realizovala řada charitativních organizací, se tak stala vlastně nežádoucí disciplínou. Vážně se diskutovalo o tom, zda je vhodné používat sám pojem "sociální problém" a zda by nebylo vhodnější pouze mluvit o negativních sociálních přežitcích kapitalismu.". Stojí za připomenutí, že jediným zaměstnavatelem a jediným zabezpečovatelem sociálních opatření byl v té době stát řízený KSČ [2].
Nevýhody centralizace jsou jasně patrné na případu zákona o všeobecném národním pojištění č. 99/1948 Sb. Ten byl vypracován podle britského modelu ještě před vítězstvím pracujícího lidu v únoru 1948. Zákon: "...poskytoval minimální sociální zabezpečení všem občanům, současně však byli všichni na této jediné formě zabezpečení zcela závislí. Bývalí vlastníci podniků, jejichž majetek byl znárodněn, neměli ani svoje úspory, ani majetek, který by mohli prodat, a jako příslušníci buržoazie, tedy třídy vykořisťovatelů od státu dostávali jen nepatrné sociální dávky ve stáří. Postupně byly totiž zrušeny sociální pojišťovny (do kterých si výdělečně činní lidé ukládali část svých příjmů) a jejich prostředky byly převedeny do Ústřední národní pojišťovny, která měla svoje úřadovny v krajích a okresech. Tím lidé přišli o důchodové připojištění, jež bylo použito pro financování obnovy a rozvoje hospodářství.". Později bylo odděleno nemocenské pojištění od důchodového a peníze získané z původně diferencovaných fondů byly použity výhradně státem – tj. vládci. Těmito reformami byly oba druhy pojištění zestátněny a staly se jednotné pro všechny zaměstnance. Bylo tak zavedeno jednotné univerzální pojištění (daň), a to i přesto, že lidé jsou různí a mají často různé potřeby a požadavky. Dále: "Stát tyto finanční prostředky přerozděloval podle hlediska třídního původu (tzv. bývalí kapitalisté měli nižší, příp. žádné důchody; soukromí podnikatelé, včetně rolníků, kteří odmítli vstoupit do JZD, nebyli pojištěni i přesto, že si dříve platili příspěvky do fondů nemocenského, léčebného a důchodového pojištění). Tyto nerovnosti, drasticky postihující některé sociální skupiny, byly zdůvodněny ideálem "spravedlivé nápravy třídních nerovností z let předchozích." [3]. Takhle třeba dopadl významný ekonom Karel Engliš anebo populární herci Vlasta Burian a Čeněk Šlégl či generál Jan Syrový. Nicméně takhle dopadla i řada dalších méně známých či neznámých osob. To že existoval jeden jediný legální zaměstnavatel, zhoršovalo pozici těchto osob a usnadňovalo jejich diskriminaci [4].
V sedmdesátých a osmdesátých letech se dle výše zmíněné knihy sociální práce pomalu a neviditelně obnovuje, a to spontánně. "Vycházejí první články o pouliční prostituci, o prostituci žen z domácností, o využívání dostupných léků jako drog, píše se o bídném postavení cikánského obyvatelstva, které bylo přesídleno do pohraničních oblastí, odkud byli vysídleni Němci, upozorňuje se na to, že tomuto obyvatelstvu byl násilně změněn styl života jim vlastní i hierarchie jejich hodnot, a píše se o důsledcích toho, že tato skupina obyvatel si zvykla žít ze sociálních příspěvků. Píše se o alkoholismu, který je rozšířen zvláště v některých dělnických profesích, a hledají se formy prevence.". Zde je nutné se zastavit, protože tato slova zní velmi povědomě i dnes. Zdá se tedy, že problém s Romy byl vytvořen především v době komunismu. Dále je patrné, že tento citát polemizuje s populárním - byť u některých případů pravdivým - tvrzením, že chudoba vede k alkoholismu a ne alkoholismus k chudobě [5].
V neposlední řadě nás informuje o tom, že pokud srovnáváme dnešní situaci s dobou komunismu, tak srovnáváme příslovečné hrušky s jablky. Srovnáváme dnešní informačně poměrně dost otevřenou společnost s informačně dosti uzavřenou společností bývalého režimu. V Rudém právu, Mladé frontě, Svobodném slovu nebo Lidové demokracii či v rozhlase nebo v televizi jste se v té době nemohli jen tak snadno setkat s tím, že někteří lidé mají hluboko do kapsy nebo jsou bez prostředků a jsou státem diskriminováni anebo, že dělnická třída hodně popíjí, že se rozmohla prostituce anebo, že sociální dávky ničí samostatnost a svépomoc atp. Jasně je to patrné ze samotné knihy, dejme jí proto opět slovo: "Upozorňování na sociální otázky radikalizovalo postoje obyvatelstva vůči politickému režimu. Představitelé tehdejšího politického režimu si uvědomovali politický dosah těchto témat, proto byly později výsledky mnoha výzkumů, jejichž zveřejnění by mohlo negativně ovlivnit představu o životě socialistického člověka, cenzurovány. Týkalo se to především drogové závislosti mládeže, alkoholismu, sebevražednosti, výskytu psychických poruch, sociálních podmínek důchodců, životních podmínek v ústavech pro tělesně a mentálně retardované, v psychiatrických léčebnách, ve věznicích, ale i v domovech důchodců a dětských domovech. Byly označeny za nepublikovatelné, nesměly se zveřejňovat ani v tisku citovat.". Přesto zde jistý (v podstatě nelegální) únik těchto informací byl, a to i do zahraničí [6].
Problémy ohledně romské otázky, nízkých starobních důchodů, dlouhé čekací doby na nedostatečně vybavené domovy důchodců, otřesné podmínky, ve kterých lidé žili na gerontopsychiatrických odděleních a v léčebnách dlouhodobě nemocných, kde chyběl zdravotnický personál, nízká porodní váha novorozenců, jejich úmrtnost, vrozené vývojové vady v průmyslových oblastech a další narůstající sociální problémy dle knihy tvořily "politikum". Jejich zveřejnění mělo velký politický význam a ovlivňovalo postoje občanů vůči KSČ, což si tehdejší politické orgány uvědomovaly, a proto v posledních letech komunismu opět zakazovaly i samu realizaci výzkumu, z nichž by negativní skutečnosti o sociální a zdravotní situaci byly zřejmé. Naopak dle dané knihy měli svoje postavení sociální pracovníci zneužívat k ovládání pacientů a klientů spíše je výjimečně. Většinou se sociální pracovnice snažily opravdu lidem pomoci [7]. Zřejmě se však toto nevztahuje na gerontopsychiatrická oddělení a léčebny dlouhodobě nemocných, kde však nešlo přímo o sociální pracovníky. Je ovšem třeba uvést, že uvedená kniha nehledí na dobu komunismu jen skrze černobílé prisma, navíc některé z uvedených problémů jsou problémem i dnes.
Pro ilustraci o informovanosti tehdejších špiček režimu ohledně alkoholismu: na 16. schůzi České národní rady (ČNR) dne 31. října 1989 místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj komunista (nyní podnikatel a prezident potravinářské komory) Miroslav Toman mimo jiné uvedl, že: „Znepokojuje nás skutečnost, že rozsah trestné činnosti mladých pachatelů na území hlavního města Prahy převyšuje republikový průměr a má v Praze vzrůstající trend, zejména v oblasti toxikomanie a alkoholismu. Zvyšuje se i rozsah majetkové trestné činnosti a uliční kriminality.” [8]. To poněkud narušuje představu o tom, že nárůst kriminality se datuje výhradně až po roce 1989 v souvislosti se změnou politického režimu země. Pravděpodobně budou za nárůstem kriminality i jiné komplexní skutečnosti.
Co se týká zdravotnictví, tak dle profesora doktora Josefa Marka, třeba tehdejší socialistické zdravotnictví (mocní se léčili v lépe vybaveném zařízení tzv. Sanopz) trpělo nedostatkem financí, přístrojů a zahraničních léků, i když si u nás medicína udržela západní ráz. Údajně před nástupem komunismu v roce 1948 bylo Československo 12. zemí na světě dle střední délky života, v roce 1989 bylo už jen na 27. místě [9]. Jak to bylo tehdy s rovností? Generální tajemník UV KSČ Milouš Jakeš bral oficiální měsíční plat ve výši 18 000 Kčs hrubého + 8 000 Kčs v nezdanitelných náhradách, u krajského tajemníka KSČ to bylo 10 000 Kčs + 3 až 5 000 Kčs. Tito lidé však disponovali prakticky celou ekonomikou. Platy některých herců a zpěváků dosahovaly pak výše vpravdě astronomické (statisíce korun). V Jakešově době bylo v Československu průměrný měsíční plat 3 170 Kčs. Stejně jako dnes i tehdy ovšem platilo, že výše příjmu byla ovlivněna malou skupinou lidí s vysokými příjmy [10].
Na závěr jedna zajímavá citace z uvedené knihy: "O některých výrobních provozech se vědělo, že jsou zastaralé a že bude třeba tyto druhy výroby omezit, nebo zcela zastavit. Sovětský svaz už tehdy neměl čím platit a výrobky byly tak zastaralé, že směrem na Západ byly neprodejné. Současně se zvyšovalo ekologické vědomí, a tak se dokonce plánovalo zastavení mnoha provozů v oblasti hutnictví, ale i zastavení těžby uranu a řady povrchových dolů, jak kvůli jejich negativnímu vlivu na životní prostředí (severní Čechy a severní Morava), tak kvůli nepoužitelnosti těchto surovin.". A: "I proto koncem osmdesátých let politické vedení schválilo záměr hledat formou výzkumu řešení sociálních otázek, které se objeví, až bude zastaven provoz některých velkých podniků. Zvláště alarmující byl nedostatek sociálních pracovníků schopných koncepčně řešit problematiku celých závodů, které se měly "transformovat" na jiný výrobní program." [11].
[1] U rudého snědeného krámu, kapitola 2.
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] Ibid.
[6] Ibid.
[7] Ibid.
[8] Ibid, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016005.htm.
[9] Ibid.
[10] Ibid.
Zdroj: U rudého snědeného krámu, Bawerk.eu: Brno 2013 (http://www.bawerk.eu/clanky/komunismus/u-rudeho-snedeneho-kramu-jako-elektronicka-kniha.html) a viz poznámky.