Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Nedostatky a nízká kvalita
Pro ilustraci dalších nedostatků v 70. letech se podíváme na 12. a 14. schůzi České národní rady (ČNR) ze dne úterý 26. června 1979 respektive úterý 18. prosince 1979. Nejprve proslov lidoveckého poslance Cyrila Kuklínka: „Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, při jednání ve výboru pro obchod, služby a dopravu, v souvislosti s úpravou pracovní doby jsme m. j. konstatovali, že obchodní organizace ve spolupráci s národními výbory zajistily rozšíření nákupních podmínek v odpoledních a večerních hodinách podle místních potřeb. V prodejní síti státního obchodu a v síti prodejen spotřebních družstev byla upravena prodejní doba u cca 3700 prodejen. Problémem zůstává, aby v prodejnách byl po celou prodejní dobu dostatek základních druhů zboží každodenní potřeby. Napomáhají tomu např. u nás v Jihomoravském kraji národní výbory ve spolupráci s Českou obchodní inspekcí, členy spotřebních rad a dohlížecích výborů, kteří organizují kontrolní akce, kde se zjišťuje skutečný stav na prodejnách před uzavírací prodejní dobou. Tyto namátkové kontroly ukazují, že v dosti četných případech ve večerních hodinách toto zboží na prodejnách není. Konkrétní fakta jsou projednávána za účasti vedoucích pracovníků obchodu a potravinářského průmyslu v krajské potravinářské komisi, v okresních a městské potravinářské komisi v Brně s uvedením příčin tohoto nedostatku a jsou vyvozovány i příslušné závěry. Ukazuje se, že některé příčiny spočívají v nedostatečných objednávkách vedoucích prodejen z obavy, aby toto zboží nezůstávalo na prodejnách. Další důvody vyplývají z nedostatku rozvozových plánů a v nedostatečných výrobních kapacitách některých podniků potravinářské výroby. Přitom zůstává skutečností, že úměrně s odstraňováním případů nedostatku zboží ve večerních hodinách rostou i náklady za neprodané zboží.“ [1]. Dále dle něj: „Při této příležitosti bych chtěl poukázat ještě na jeden problém. Během letošních veder se projevovaly nedostatky v zásobování obyvatelstva nealkoholickými nápoji a také nízko stupňovým pivem. Dodávky nápojů z potravinářské výroby vcelku byly sice v průměru za květen vyšší o 10 % proti loňskému roku, avšak toto zvýšení, jak ukazuje praxe, nestačí.“ [2].

Kuriózní byla situace v zásobování uhlím za topnou sezónu 1978/1979. Tehdy došlo k prudkému poklesu teploty v době kolem Nového roku a k energetické krizi, která však trvala mnohem déle (k tomu viz kapitola 1): „...výbor pro obchod, služby a dopravu v rámci návrhu státního závěrečného účtu na rok 1978 mimo jiné rovněž hodnotil průběh minulé topné sezóny a zabezpečování dodávek paliv na letošní rok. Minulá topná sezóna byla mimořádně složitá, neboť se dále prohloubila napjatost mezi zdroji a potřebami paliv na trhu. Situaci rovněž ztížily klimatické podmínky na počátku roku. Zásobování obyvatelstva vyžadovalo plné operativní řízení ze strany ministerstva obchodu až po Uhelné sklady v jednotlivých krajích a ve spolupráci s národními výbory též regulovat prodej spotřebitelům. Mohu to potvrdit z mého volebního obvodu v Teplicích. Ač toto místo leží přímo na uhlí, museli jsme často řešit situaci v ohrožených místech i urychlenými dodávkami uhlí přímo z revírů. Myslím si, že obdobná situace byla i jinde a že se mnou budete souhlasit, že díky těmto opatřením byla situace v zásobování palivy uspokojivě zvládnuta a že dnes můžeme konstatovat, že v průběhu celé topné sezóny nikde nedošlo k vážnějším zásobovacím poruchám. Přitom považuji za nutné připomenout, že topné období bylo proti minulým letům podstatně delší a tím i náročnější na spotřebu paliv. Pokud jde o plánované dodávky na letošní rok a zejména pak jejich dosavadní a očekávané plnění, nasvědčují tomu, že příští topná sezóna bude značně obtížná. Plánované dodávky na letošní rok jsou o 50 tis. tun nižší než loňská skutečnost a do konce dubna činilo jejich časové neplnění již 180 tis. tun a u koksu 40 tis. tun. Uvádím to proto, že obdobně jako loni vzniká tatáž situace a federální ministerstvo paliv a energetiky to také potvrzuje, že veškerá tíha zásobování palivy se přesune do druhého pololetí tohoto roku. Je třeba tedy využít zejména letní měsíce k zabezpečování zásobování obyvatelstva uhlím, a to mobilizací všech prostředků počínaje samotnou těžbou i rozvozem železnicí i nákladní automobilovou dopravou. Nenechávat hlavní nápor do období řepných kampaní a do zimních měsíců, kde zásobování si vyžaduje větší nároky na dopravní prostředky i lidi.“ [3]. Jinými slovy: taktak se podařilo zásobovat uhlím obyvatelstvo, a to dokonce i v uhelných oblastech.

Na 14. schůzi ČNR ze úterý 18. prosince 1979 uvedl dlouholetý ministr financí ČSR, ekonom, komunista a později i místopředseda vlády Jaroslav Tlapák k nedostatkům, že: „V praxi to znamená řídit a organizovat veškerou činnost tak, aby byla lépe než dosud uspokojována poptávka po kvalitním zboží, aby byly obchody dobře zásobeny, aby se zlepšovala struktura, sortiment a jakost výrobků. Vláda považuje rovnováhu na tomto úseku života společnosti za významnou součást odpovědnosti jednotlivých orgánů a bude dbát o to, aby k této problematice přistupovaly důsledně, cílevědomě a zásadově.“. Řečník zde také upozornil na nehospodárné užívání léků: „V poslední době jsme se mnohokrát zabývali napjatými vztahy mezi tvorbou zdrojů a jejich potřebou. Jedním z konkrétních způsobů řešení vznikajících problémů je prosazení požadavku účelnějšího, racionálnějšího a úspornějšího hospodaření s prostředky určenými pro nevýrobní oblast. Nedávno provedené rozbory a prověrky společně potvrzují, že jsme v tomto často na počátku cesty. Přetrvává například nesprávné a nehospodárné využívání léků. Hlubší zamyšlení vyžaduje též vztah mezi vývojem počtu pracovníků a rozpočtových výdajů na zdravotnictví - na straně jedné a objemem a kvalitou zdravotnických služeb - na straně druhé. Vzájemné srovnání totiž nenasvědčuje tomu, že se daří zachovávat zcela zdůvodněné a společensky žádoucí proporce.“ [4]. Konečně dle ministra existovaly, jak to z citace vypadá, velké problémy s kvalitou: „Neméně důležitá je také další otázka. Jednotlivé organizace vnitřního obchodu pozastavují pro nedostatečnou kvalitu 15-20 % dodávek určitých druhů průmyslových výrobků a v některých případech dokonce až 40 %. To představuje obrovské ztráty lidské práce, materiálu, energie. Nelze ale podceňovat ani značné politické škody, které jsou těmito nedostatky způsobeny. Jde tedy především o důslednost, odpovědnost, zásadovost a o jejich plné prosazení v praxi. Víme, že spolurozhodují i o řešení takových problémů jako je nevyužívání výrobních kapacit, pokles směnnosti, nezdůvodněná surovinová, materiálová a energetická náročnost výroby, produkce zastaralých výrobků na sklad apod. Nemůžeme do budoucna trpět, aby tyto vlivy snižovaly efektivní tvorby národního důchodu, příjmy státního rozpočtu a životní úroveň.“ [5].  

Nízká kvalita se týkala i bytové výstavby. Na to upozornil na 14. schůzi ČNR komunista Jaromír Plíva, který zároveň upozornil na problémy v technické a občanské vybavenosti (tato vybavenost představuje například obchody, služby, chodníky, dopravu, školy apod.): „Z našich dřívějších jednání vyplynula řada doporučení ministerstvu stavebnictví, jiným resortům a v některých případech i k jednotlivým členům vlády, kdy jsme žádali odstranění nedostatků, které se v investiční výstavbě řadu let opakují. Považujeme proto za nutné vracet se znovu k některým poznatkům z poslaneckých průzkumů i k našim dřívějším doporučením, protože se domníváme, že ne na všech úrovních jsou brána vážně a nebo jsou opatření prováděna zdlouhavě a nedůsledně. Pravidelně se zabýváme výstavbou hl. města Prahy. Letošní situace ve výstavbě bytů je krajně neuspokojivá. Převážná část z 11 tisíc bytů bude předávána až v posledních týdnech tohoto roku. To se musí nezbytně projevit jak v nízké kvalitě odevzdávané práce, tak i ve zbytečných nákladech za přesčasovou práci i odstraňování kolaudačních závad. Podstatně horší je situace v technické i občanské vybavenosti, kde pro neplnění úkolů se stávají národní výbory i poslanci terčem ostré kritiky občanů.“ [6]. Řečník také odhalil, že velkolepá výstavba bytů těchto let byla doprovázena neméně významným úbytkem bytů: „Ukazuje se, že z nově postavených bytů připadá více než polovina na krytí úbytku bytů. To by znamenalo, že jen formou nové bytové výstavby by se existující bytový fond obnovil asi za 70 let. Vyvstává proto nutnost kromě reprodukce bytového fondu novou výstavbou přikročit i k ostatním formám, především modernizaci bytového fondu.“. Plíva proto doporučil modernizace bytového fondu, tak jak tomu bylo třeba v NSR, Francii, Anglii, ale i NDR a některých sovětských městech [7].

Je libo uvést nějaký přebytek? Proč ne. Třeba tento, i když smíchaný zároveň s nedostatkem, protože jak již víme, vše souvicí se vším: „Televize rozšíří své vysílání o 350 hodin a barevně o 600 hodin, takže podíl barevného programu dosáhne 70 %. Naproti tomu koncesionářů s barevným přijímačem je stále jen 5 %, ačkoli pravidelně se v barvě vysílá od roku 1973. Přitom výroba barevného obrazu je 3x dražší než černobílého. Barevný signál uniká bez dostatečného využití a jednáme tedy nehospodárně. Zájem o barevné televizory je značný, ale trh nenabízí dostatečný a kvalitní výběr, ať již z domácí výroby anebo z dovozu. Lze však očekávat ještě větší poptávku po barevných televizorech, neboť v příštím roce spolu s pořady k 35. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou se zájem diváků soustředí také na přenos spartakiádních vystoupení a na vysílání z letních olympijských her v Moskvě.“ [8].  

Počítače
Již nám důvěrně známý komunista Miroslav Mrázek se zabýval počítači a jejich použitím. Typicky byl tento nový obor uchopen po socialisticku a představoval zvrácení investic par excelenc: „Pro zpracování poměrně jednoduchých úloh jsou používány složité počítače, jejichž možností pak není zdaleka využíváno. Zatím v minimální míře jsou využívány progresívní způsoby uchovávání údajů a různé analytické informace, tedy podklady, jež by nejvíce přispěly k zdokonalování řízení. Tím vzniká na jedné straně určité kapacitní nevyužití počítačů, ale na druhé straně vzniká ohromné množství informací, jejichž využití v řízení je obvykle minimální. Dále, i když byly vytvořeny určité metodické předpoklady fungování tak zvaných automatizovaných systémů řízení, lze postup jejich realizace po osmi letech od jejich vyhlášení charakterizovat jako problematický. Přitom se zrovna na tuto činnost vydává ohromné množství prostředků z naší společné kapsy a mnohé úlohy z tohoto bloku se řeší dokonce v rámci státního plánu rozvoje vědy a techniky za prostředky státního rozpočtu. Ve vlastní provozní praxi se pak ukazuje, že údaje z počítačů mají vysokou chybovost. Známe případy, že až polovina výsledků je chybných a je třeba tedy mimo sestav z počítače vyžadovat i původní výkazy, výsledky konfrontovat a opravovat čísla v počítačových sestavách. To je velice pracné, stojí to mnoho peněz, ale nejhorší je, že touto činností se zaměstnává mnoho lidí, kteří by mohli být využiti daleko efektivněji a v každém případě podstatně snižují vykazované úspory počtu pracovníků z titulu nasazování počítačů. Jsme toho názoru, že mnohým chybám by bylo možno zamezit zabudováním optimálních kontrolních funkcí, ale v neposlední řadě zejména zkvalitněním programu. V programátorské práci jsou vůbec značné rezervy. Programy nejsou ve své logice sjednoceny a typizovány, nejsou stabilní a stále se opravují. Jejich vypracování trvá dlouho a je velmi drahé. Oponentury programu jsou většinou formální a těžko lze k nim získat za oponenty někoho jiné, než zase jiné programátory, i když u těchto pracovníků existuje zvláštní kolegialita.“ [9]. Poslední věta je jedním z důvodů proč asymetrie v infromacích nemůže být často pomocí veřejného sektoru odstraněna.

Mrázek nebyl spokojen ani s aplikací pracovní teorie hodnoty na oblast počítačů: „Využití počítačů, soudružky a soudruzi, měříme počtem odpracovaných strojových hodin. Ovšem počet hodin provozu počítačů v podstatě neukazuje faktické využití těchto počítačů. To by se mělo opírat o skutečně provedený objem prací, o počet údajů reálně prošlých počítačem. Abonentům se však prodává strojový čas, nezávisle na tom, jaký skutečný objem práce byl vykonán, čímž vzniká tedy rozpor mezi zájmy společnosti a zájmy kolektivů výpočetních středisek. Vzdor stále rostoucí rychlosti počítačů je operativnost získání výsledků z počítačů malá, objednatelé dostávají výsledky pozdě, a to je vážný nedostatek pro oblast řízení. Je jasné, že to není vina jen počítačů, ale i organizace práce a přípravy dat. Samostatným vážným problémem může být problém s počítači dováženými z kapitalistických států, i když se tento dovoz nyní omezuje. Servisní technici ze závodů dodávajících tyto počítače mají plnou možnost získávat informace zpracovávané příslušným počítačem, což může mít charakter legální a vědomě připouštěné hospodářské špionáže, čemuž by mělo být za každou cenu zabráněno. Mohl bych pokračovat ve výčtu existujících nedostatků, není však mým cílem negovat potenciální přínosy počítačů pro naše hospodářství. Šlo mi jen o to, abychom se poučili pro budoucnost a vyvarovali se známých chyb.“ [10]. Tato citace ukazuje na to, že do jisté míry byl možný i dovoz progresivní techniky ze Západu, a že ani Východ nechtěl poskytovat své hospodářské infromace Západu.

Mrázkův projev nepřímo také upozorňuje na investiční slepotu socialismu a zřejmě i na syndorm velkých očí (viz 9. kapitola), protože prohlásil: „Domníváme se, že napříště budeme muset zavádět počítače s velkým rozmyslem, centrálně velmi přísně rozhodovat o jejich nasazování, a to jen v případech, kdy budeme mít perfektní důkazy o nepostradatelnosti počítače, o jeho optimálním nasazení, o dokonalé kádrové přípravě a o odpovídajících organizačních a technologických změnách v souladu s možnostmi nasazeného počítače. A především o skutečných úsporách, kterých bude nasazením počítače docíleno.“ [11].

Investiční slepota socialismu, daná nemožností ekonomické kalkulace (ceny neodrážejí vzácnost), neexistencí soukromého vlastnictví výrobních faktorů a nemožnosti působení podnikatelů, se činila i jinda. Na 14. schůzi ČNR o tom informoval komunista Jaroslav Horák: „Přihlédneme-li k tomu, že trvá nedostatečné využívání základních prostředků, vysoká rozestavěnost investic, že existuje omezení zdrojů investic, potom z toho plyne mimořádná odpovědnost při rozhodování o tom, k jakým účelům, cílům bude investičních prostředků využito, při jakých nákladech společenské práce bude zamýšlených cílů dosahováno. Při hodnocení efektivnosti investiční výstavby zjišťujeme, že investoři se chovají úplně jinak v čase, když se investice připravuje, kdy se snaží dokázat její efektivnost a nevyhnutelnost. Jiný postoj zaujímají při realizaci, kdy většinou kladou nové požadavky, a jinak vystupují jako uživatelé, když obhajují nesplnění výrobních úkolů nedosahováním parametrů investic, kterou sami navrhli. Vážné jsou i případy nedodržení rozpočtových nákladů: Rekonstrukce závodu Kyjov, Sklárny Morávia - překročení o 75 %, Plavírna kaolinu Kaznějov 17 %, Čížkovice 8 %. Stejně závažné jsou příklady nedodržování lhůt výstavby: v resortu ministerstva průmyslu ČSR jsou případy od 6 do 54 v resortu ministerstva stavebnictví od 6 do 18 měsíců. Proto nebyly zatím ukončeny stavby nábytkárny INTERIER v Říčanech, cementárny v Mokré a přirozeně výpad ve výrobě bude mít velký dopad na tvorbu zisku. Podobně bych mohl poukázat na zpožděnou výstavbu v AZNP Mladá Boleslav, která prodloužením o 5 měsíců zkomplikovala výběh starého typu a náběh nového se značným narušením dodavatelsko-odběratelských vztahů. Podobně zpožděná výstavba lisovny v automobilce o téměř celý rok vyvolala ztrátou kapacity značné množství přesčasových, sobotních a nedělních směn s celým dopadem do ekonomie výroby.“ [12]. Jako by člověk četl slova publicisty V. Rambouska o veřejných institucích: "Nejprve nadhodnocují své potřeby a význam a přínosy svých projektů a investic a zároveň podhodnocují náklady včetně potřebného času na uvedení projektu do provozu.". Po přidělení rozpočtu je pak obtížné již rozběhnutou akci zastavit a státní projekty běží i léta poté, co se ukázaly jako neefektivní nebo zadání bylo nereálné. Při ohrožení rozpočtu (tj. svého příjmu) státní instituce nepostupují jako podnikatelé, kteří se často snaží snížit své náklady, protože jinak přijdou díky konkurenci o své živobytí, ale místo toho: "...okamžitě hrozí omezením nebo zrušením služeb tam, kde to pro veřejnost bude nejbolestnější…” [13].    

Vraťme však slovo poslanci Horákovi: „Dalším nepříjemným faktem je, že současná investiční cesta realizace vědeckotechnického pokroku je v našich podmínkách neúměrně dlouhá. Většina investičních akcí, v rámci kterých jsou realizovány a aplikovány výsledky vědeckotechnického rozvoje, se svým bezprostředním účinkem projeví se značným časovým posunem a mnohdy se stává že jsou uváděny v život vědeckotechnické poznatky již zastaralé, neboť věda a technika tento zdlouhavý investiční proces předběhla. V investiční výstavbě jsou sice závazně stanoveny průběžné lhůty realizace, ale již období přípravy mnohdy je několikanásobně delší než vlastní realizace investiční výstavby. Dále se nám v investiční výstavbě nedaří bilancování mezi potřebami a zdroji. Následkem toho nejsou zejména dořešeny dodavatelsko-odběratelské vztahy, což znesnadňuje řádnou a včasnou projektovou přípravu akcí a zavádí do vztahů mezi dodavatelem a odběratelem nežádoucí subjektivistické vztahy, kterými je mnohdy umožněno lokální zájmy povyšovat nad zájmy celospolečenskými. Ani kvalita investiční přípravy není na žádoucí úrovni. Stavby plánované k zahájení v roce 1980 měly v srpnu t. r. úvodní projekty u poloviny staveb a pro rok 1981 něco více než čtvrtina.“ [14]. Přirozeně nic takového jako celospolečenský zájem neexistuje.

Vývoz
Komunistický poslanec Oldřich Paul nebyl spokojen na 12. schůzi ČNR s kvalitou vyvážené produkce a vůbec se schopností socialistického hospodářství se poprat s konkurencí: „Kvalita výrobků, včasné dodací lhůty a v neposlední řadě i plnění sortimentních požadavků odběratelů ovlivňují výši vývozních cen. To znamená znát světovou technickou úroveň, znát požadavky zahraničních trhů a náročnost na parametry kvality. Bohužel však zjišťujeme případy, že i když se našemu vývoji podaří vyvinout výrobky, které snesou zahraniční konkurenci, jejich zavedení do výroby trvá tak dlouho, že jsou při uvádění na trh již překonané. Opožděná inovace, třeba jen o rok, už nemá žádaný efekt. Existují i případy, že vyvážíme výrobky, které neprodukují žádný zisk, naopak, jejich cena nekryje ani výrobní náklady. V zahraničním obchodě se mohou občas takové případy vyskytnout, ale čelit bychom jim měli znalostí dlouhodobého vývoje a řešením těch problémů, které s tím souvisí. Chtěl bych ukázat na příklad na úseku potravinářského exportu. Na základě dlouhodobých vývojových trendů a posouzení světového vývoje bylo zpracováno 22 podrobných komoditních studií, ukazujících daleko kupředu efektivnost vývozu těchto výrobků. Je to správná cesta a bude-li těchto studií využito pro dlouhodobé plánování nejen v exportu, ale i při plánování investic a technického rozvoje ve výrobních podnicích, určitě se vyplatí. Na základě takových studií by měly VHJ i resorty přehodnocovat to, co se vyváží a vyřazovat z výrobního programu výrobky, které nejsou schopné světové konkurence. Nelze připustit stav, že zatímco některé podniky blokují prostředky pro neefektivní výrobu a jejich zboží se hromadí ve skladech, nemůže se pro nedostatek investic a pracovních sil rozvíjet produkce těch výrobků, které mají tradici, jsou na zahraničních trzích zavedené a cenově jsou pro nás velmi výhodné.“ [15].

Přičemž na tehdejší dobu, kdy koruna měla celkem vysokou hodnotu (jednoznačně vyšší než koncem 80. let) byly ztráty dané nekvalitou dosti znančné: „Závažným jevem byla v roce 1978 reklamace vadného zboží. Jejich počet narůstá. V roce 1975 to bylo 100 mil. Kčs, loni 140 miliónů. Největší jsou u aut a traktorů, masově u televizorů a obuvi. U některých podniků je procento reklamací tak vysoké, že poslanci, členové pracovní skupiny, navrhovali, aby výstupní kontrola kvality u nich byla odloučena od výrobního podniku. Vedle toho hodnota zboží pozastaveného technickou kontrolou zahraničního obchodu, činila loni 1,2 miliardy Kčs. Toto zjištění je závažné proto, že takovéto případy vážně poškozují v zahraničí dobré mínění o práci našich lidí. Poznatky ukazují, že jde často o nekázeň v technologickém procesu a nedostatečnou náročnost mistrů na kvalitu práce. Značná část viny je i v odběratelsko-dodavatelských vztazích, jak už zde uváděli někteří poslanci přede mnou.“ [16]. Šlo zde tedy dle něj o problém selhání jediného muže, ale dá se dedukovat, že za nekázní v technologickém procesu mohly stát i diskoordinace v dodávkách potřebných komplemtátních výrobních statků, které jsou nunté k tomu, aby mohla být dokončena řádně výroba. Buď bylo (pokud chtěl podnik tedy alespoň něco vyrobit) nutné použít nekvalitní komplementární statky anebo nějakou méně kvalitní náhradu tak, aby se splnil plán. Každopádně diskoordinace v dodávkách potřebných komplemtátních výrobních statků zmínil poslanec hned vzápětí: „Velké problémy jsou v obalové technice. Podle statistiky České státní pojišťovny se u pojištěného zahraničního obchodu, a to je asi 50 % veškerého exportu, uhradilo 200 - 300 miliónů devizových korun ročně za škody způsobené špatnými obaly, nebo nedostatečným balením a konzervací, ale často i jen špatným označením. Výrobní podnik i technický rozvoj na tomto úseku musí mnohem operativněji odstraňovat zaostávání. Není to snadné, ale je třeba říci, že zahraniční odběratele nezajímají ani subjektivní ani objektivní potíže našich výrobních organizací. Pokud k nim budou přihlížet, pak proto, aby jich využili na úkor efektivnosti prodeje.“ [17].

Na 14. schůzi ČNR uvedl dlouholetý ministr financí ČSR Jaroslav Tlapák  na adresu ekonomiky a vývozu poměrně nelichotivý výrok: „Za několik dní uzavřeme čtvrtý rok šesté pětiletky. Vyhodnocení dosažených výsledků a rozbor získaných zkušeností nás vede k zamyšlení nad úrovní naší vlastní práce a nad jejím celkovým přínosem. Z těchto hledisek chci připomenout některé základní skutečnosti. Právem oceňujeme poctivé úsilí většiny pracujících v průmyslu a zemědělství, ve stavebnictví, vědeckovýzkumné základně i řídící sféře. I když nedosahujeme plánovaného růstu, je vzestup národního hospodářství za současné světové situace nesporným úspěchem. Vážíme si aktivního přístupu k zabezpečování hlavních cílů, ale víme také o slabých místech a přetrvávajících potížích. Nesplníme plánované úkoly v zemědělství. Také ve stavebnictví zůstávají dluhy. Složitá situace je v oblasti zahraničního obchodu. V průmyslu vyrábíme s vysokými náklady, se značnými nároky na přesčasovou práci. Nedostatečně se uplatňuje efektivnost i hospodárnost. V řízení se dosud plně neprosadila nová kvalita přijatých úkolů. Nemůžeme být spokojeni ani s využíváním společenských zdrojů. Naše ekonomika se tedy jen pomalu přizpůsobuje změněným podmínkám a s malou rozhodností přechází od extenzívního k intenzívnějšímu rozvoji.“ [18]. Přičemž však docházelo dle téhož rečníka ke zvrácení investic: „Často se hovoří a také vy se s tím bezpochyby setkáváte ve svých volebních obvodech, o dokonalejším využívání základních prostředků. V posledních letech byly stroje v ústředně řízeném průmyslu ČSR využívány v průměru na 60 %. K tomu je ale třeba dodat, že tento číselný údaj ostatně není ve srovnání se světem nikterak vysoký, vlivem trvalého snižování směnnosti stále klesá. Je samozřejmé, že nestačí pouze kritizovat tento stav, ale především bude záležet na odstranění jeho příčin. Počátek spatřujeme v přípravné a projektové dokumentaci, v tom, aby vždy zajišťovala řádný a průkazný rozbor možností nynějších základních prostředků a podrobně analyzovala úroveň směnnosti. Zvláštní pozornost a odpovědnou péči zasluhují zejména dovezené stroje. Nelze trpět, aby se s draze zaplacenou technikou neuvážlivě zacházelo anebo dokonce zůstávala delší čas bez užitku. Chci připomenout, že ty organizace, které prodlouží lhůtu určenou pro uvedení dovezených zařízení do provozu, budou platit penále až do 10 % pořizovací ceny.“ [19]. Otázkou je, co když za to mohly diskoordinace v dodávkách komplementárních statků, nutných pro uvedení strojů do provozu? Co pak? A proč by si člověk dělal hlavu z penále, pokud mu případnou ztrátu zaplatí ze státního rozpočtu.   

Zemědělství
Co se změnilo v zemědělství za tři čtvrtiny roku? Zdá se, že dle projevu bezpartjiní poslankyně Jaroslavy Šenkové nic. Poslankyně sice chválila splnění plánu v potravinářském průmyslu za loňský rok na 100,1 %, ale třeba technika se vyráběla dle ní někdy v nevhodné struktře (viz i podkapitola 9.6): „V současné době probíhá v zemědělství rychlý růst koncentrace a specializace zemědělské výroby. Především zde je možné a účelné v co nejširším rozsahu a co nejefektivněji uplatňovat nové vědecké poznatky. V návaznosti na tento proces je nutné upozornit, že ne vždy naše plánování i způsob řízení jej plně respektuje a využívá k dalšímu rozvoji naší ekonomiky. To je jeden problém, na který bych chtěla upozornit. Další problém je v tom - zejména v některých okresech, že technika dodávaná do zemědělství nemá potřebnou skladbu a komplexnost. V některých případech jsou její dodávky na takové úrovni, že nezabezpečují ani prostou reprodukci. To samozřejmě má nedobrý vliv nejen na plnění agrotechnických termínů, na potřebný růst produktivity práce, ale také na realizaci vědeckotechnického pokroku v zemědělské výrobě. Chceme ve výboru tyto problémy sledovat. Domnívám se, že by jim měly věnovat pozornost příslušné státní a řídící orgány.“ [20]. V některých případech docházelo pořád ke spotřebovávání kapitálových statků. Někdy došlo i k pozoruhodnému výsledku, kdy nahrazení práce kapitolovými statky vedlo k růstu nákladů: „Dosavadní zkušenosti i ze substitucí živé práce prací zhmotnělou ukazují na zvyšování nákladů v zemědělství. Často o tom ve výboru diskutujeme. Při projednávání na dnešním jednání pléna byly mimo jiné vysloveny názory, že dvoutřetinový podíl vstupů v návaznosti na pohyb cen dodávaných prostředků zde též sehrává určitou úlohu. V této souvislosti byl uveden příklad z jednoho družstva, v němž fyzicky vzrostly opravy práce od cizích a dodávky prostředků za tři roky celkem nepatrně, ale ve finančním vyjádření asi trojnásobně. Je v tom i podíl na potřebném růstu efektivnosti vynakládaných prostředků.“ [21].

Nízká pacovní kázeň a dřina
Na nízkou pracovní kázeň upozornil na 14. schůzi ČNR poslanec Jan Břicháček. Tato citace dokazuje, že problém selhání jediného muže má v případě socialismu, který vyznává heslo: každý dle svých možností, velký význam. Proto poněkud rozsáhlejší citace tohoto poslance: „Naše pozornost se především zaměřuje na zdroje technickoekonomické a na způsoby a formy jejich efektivnějšího využití. Neměli bychom však zapomínat, že o kvalitě a efektivnosti ekonomiky nerozhodují jen prvky technické a ekonomické, ale, že na ni působí velmi silně i prvky morálně politické, mám na mysli zejména socialistický vztah k práci, ke svěřeným prostředkům, iniciativu a obětavost lidí, odpovědnost za výsledky práce a státní, pracovní a technologickou kázeň. Mnohé příčiny problémů spočívají v nedostatečné práci konkrétních lidí, v neplnění svěřených úkolů, ve lhostejnosti k celospolečenským problémům, mnohdy v lajdáctví, v přehlížení různých nešvarů a nepořádků a v porušování pracovní kázně. Socialistická pracovní kázeň, jakož i její důsledné prosazování a upevňování je významnou podmínkou dalšího rozvoje socialistické ekonomiky a společenských vztahů. Stavem na tomto úseku se zabýval ústavně právní výbor z hlediska uplatňování právních předpisů při prosazování a upevňování pracovní kázně s využitím poznatků prokuratury na tomto úseku.“ [22].

„Dovolte mi, abych vás s některými poznatky seznámil. Tak především, jaké jsou formy a příčiny porušování pracovní kázně? Nejčastěji spočívají v neomluvené absenci, pozdních příchodech a předčasných odchodech z pracovišť, v nevyužívání pracovní doby a neplnění uložených úkolů či pokynů nadřízeného. Výjimkou není ani požívání alkoholických nápojů na pracovišti, porušování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, drobné rozkrádání, zneužívání motorových vozidel, předražování zboží a jeho prodej "pod pultem", nevhodné chování ke spotřebiteli, nedodržování technologického postupu, nekvalitní práce, výroba zmetků apod. Příčiny uvedených projevů nekázně je možno hledat v nižší morálně politické úrovni některých pracovníků, v přežitcích myšlení, v nedostatku kvalifikace, kontroly a náročnosti ze strany nadřízených pracovníků. Někdy jsou příčiny složitější, zejména pokud nekázeň vyplývá z nedostatku autority vedoucího pracovníka nebo z jeho snahy vyhýbat se konfliktním situacím. Jednání ukázalo, že organizace nevyvozují důsledně kárnou odpovědnost ve všech případech závažného nebo opětovného porušení pracovní kázně. Na místo kárného postihu je užíváno pouze formy pohovorů nebo výtek. Tak je však možno postupovat jen při méně závažném porušení pracovní kázně. Za neomluvené absence jsou místo zavedení kárného řízení pouze kráceny prémie, rodinné přídavky a dovolená, zatímco kárná odpovědnost je uplatňována jen v krajních případech. Nevyvozování kárné odpovědnosti je motivováno nepopulárností kárných opatření, obavami z konfliktních vztahů na pracovišti a v neposlední řadě též snahou vyloučit, aby postižený pracovník ukončil pracovní poměr a organizace tak ztratila pracovní sílu, kterých je obecně nedostatek.“ [23].     

„Tak např. v národním podniku Vagónka Studénka bylo postiženo kárně jen 5 pracovníků, ačkoliv neomluvená absence byla prokázána 125 pracovníkům. Jiný příklad lze uvést z JZD Ratiboř v okrese Nový Jičín, které neuplatnilo kárnou odpovědnost proti svému členovi s odůvodněním, že na něho žádné sankce neplatí. Podobných případů by bylo možno uvést celou řadu. Pouze ojediněle je uplatňována kárná odpovědnost za způsobení škody, která organizaci vznikla z porušení pracovní kázně. Socialistická organizace se v těchto případech snaží dokázat, že škoda nevznikla zaviněním konkrétního pracovníka, ale z objektivních příčin, aby škoda nemusela být na pracovnících vymáhána. Naše společnost má dostatečně účinné právní prostředky, které může uplatnit tehdy, jestliže nepůsobí prvky morální, tj. socialistický vztah k práci. Z toho, co jsem uvedl však vyplývá, že zákonné prostředky k upevňování pracovní kázně nejsou vždy důsledně využívány. Z tohoto hlediska je nejen porušování pracovní kázně, ale i nedostatečné uplatňování pracovně právních předpisů k jejímu prosazování negativním jevem, který poškozuje zájmy společnosti, neboť ve svých důsledcích působí nepříznivě i na rozvoj naší ekonomiky.“ [24].    

Někde se lidé váleli a jinde pro změnu dřeli, a to mimo jiné i kvůli diskoordinacím v dodávkách komplementárních statků, které jsou nutné pro řádnou produkci: „Na mém pracovišti, v závodě Přádelny česané příze v Nejdku se soustavně staráme o to, abychom zvyšovali produktivitu práce a výrobu. Tak např. v rozhodujícím provozu, v přádelnách, klesl počet pracovníků v letech 1970 - 1978 o 22 % při nárůstu výkonu na jednu přadlenu o 42 %. Jak jsme toho dosáhli? Cestou organizačních a technologických opatření, převážně pak zvýšenou intenzitou práce. V posledních 10 letech 60 % přadlen obsluhuje 600 - 800 vřeten místo původních 400 bez jakékoliv úpravy strojů pro snížení namáhavosti práce při smekání a manipulaci s materiálem. Tím se stala práce přadlen vysoce namáhavou, takže po věku 35 let zůstávají přadleny u své profese pouze ojediněle. Z toho vyplývá, že nelze do nekonečna zvyšovat produktivitu práce jen její intenzifikací, protože schopnost člověka pracovat stále intenzívněji má své meze. Myslím, že v tomto směru zůstalo naše textilní strojírenství ženám - přadlenám mnoho dlužno. Další možností zvyšování produktivity práce je celá oblast manipulace s materiálem. V našem závodě však máme nesmírné potíže, protože nízkozdvižných akuvozíků a dopravníků je takový nedostatek, že kryjí pouze prostou reprodukci. Některé prostředky a různá zlepšení si musíme sami zhotovovat. Často si na závodě na výrobních poradách klademe otázku, proč tomu tak je. Je to způsobeno nedostatkem výrobních kapacit. Dostatek mechanizačních prostředků by vedle úspory pracovních sil a snížení nákladů umožnil zaměstnávat v manipulaci s materiálem i ženy a řešit tím problém nedostatku mužských pracovních sil v textilním průmyslu.“ [25]. Viz i zde: „Zatím ve všech těchto otázkách máme velké rezervy. Proto těžko vysvětlujeme pracovníkům naší automobilky, že pro získání potřebných počtů výlisků musíme využívat kapacity lisovny na 3 směny a v sobotu pracovat na dvě směny, když v jiných podnicích v lisovnách není využita ani druhá směna. S jakou představou mohla být v minulosti založena v těchto podnicích investiční výstavba. Musíme se zamýšlet nad tím, proč tak zvané využívání základních prostředků se prosazuje jen na pásových výrobách a nepřetržitých provozech a proč tato zásada se neuplatňuje v celé šíři resortů. Není jistě pochyb, že rozdílně se bude zabezpečovat zisk v podnicích, které odpracují sobotní směny anebo v podnicích, kterým stačí v týdnu přesčasová práce odpoledne. Myslíme si, že lhostejnost plánovacích orgánů i dalších, kteří rozhodují o přidělování investičních prostředků, k využívání základních fondů zde není na místě a podporuje jen fluktuaci pracovníků s přecházením do jiných podniků na práci na jednu směnu, do podniků, které pro plnění úkolů mají příznivěji vytvářené podmínky.“ [26]. Bohužel investiční slepota socialismu neumožňuje investovat správně.   

Tolik tedy 12. a 14. schůze ČNR ze dne úterý 26. června 1979 respektive úterý 18. prosince 1979, aniž bychom vyčerpaly všechny zajímavosti z těchto schůzí, opak je pravdou. Zde je prezentována jen malá část těchto zajímavostí.

[1] Stenoprotokoly 12. schůze: České národní rady: Úterý 26. června 1979, Poslanec Cyril Kuklínek, list s012005, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/012schuz/s012005.htm.
[2] Ibid.
[3] Stenoprotokoly 12. schůze: České národní rady: Úterý 26. června 1979, Poslanec Jaroslav Polívka, list s012006, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/012schuz/s012006.htm. Jaroslav Polívka byl bezpartijním poslancem.
[4] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Ministr financí ČSR ing. Jaroslav Tlapák, list s014001, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014001.htm.
[5] Ibid.
[6] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslanec Jaromír Plíva, list s014003, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014003.htm.
[7] Ibid. V letech 1971 až 1980 vzniklo 1 263 300 bytů, v letech 1981 až 1989 pak 820 000 bytů (Průcha, s. 719.).
[8] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslanec Jiří Hrdlička, list s014007, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014007.htm. Hrdlička byl poslanec za Československou stranu socialistickou.
[9] Stenoprotokoly 12. schůze: České národní rady: Úterý 26. června 1979, Poslanec ing. Miroslav Mrázek, list s012005, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/012schuz/s012005.htm.
[10] Ibid.
[11] Ibid.
[12] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslanec ČNR ing. Jaroslav Horák, list s014008, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014008.htm.
[13] Rambousek, s. 53-54
[14] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslanec ČNR ing. Jaroslav Horák, list s014008, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014008.htm.
[15] Stenoprotokoly 12. schůze: České národní rady: Úterý 26. června 1979, Poslanec ing. Oldřich Paul, list s012006, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/012schuz/s012006.htm.
[16] Ibid.
[17] Ibid.
[18] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Ministr financí ČSR ing. Jaroslav Tlapák, list s014001, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014001.htm.
[19] Ibid.
[20] Stenoprotokoly 12. schůze: České národní rady: Úterý 26. června 1979, Poslankyně Jaroslava Šenková, list s012006, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/012schuz/s012006.htm.
[21] Ibid.
[22] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslanec Jan Břicháček, list s014006, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014006.htm.
[23] Ibid.
[24] Ibid.
[25] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslankyně Helena Veverková, list s014007, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014007.htm. Helena Veverková byla komunistka.
[26] Stenoprotokoly 14. schůze: České národní rady: Úterý 18. prosince 1979, Poslanec ČNR ing. Jaroslav Horák, list s014008, http://www.psp.cz/eknih/1976cnr/stenprot/014schuz/s014008.htm.