Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Minulou kapitolu jsme zakončili kriminalitou v Praze. Na to nyní navážeme a podíváme se obecně na kriminalitu v ČSR (České socialistické republice) pohledem druhého jednacího dne 16. schůze České národní rady (ČNR). Vedle toho se zde budeme věnovat i příspěvkům na téma soudů, uplácení a korupce. Co bylo tedy na toto téma tedy ve středu 1. listopadu roku 1989 předneseno?

Kriminalita
Předseda Nejvyššího soudu ČSR Josef Marek uvedl na 16. schůzi, že: „Nejzávažnější a společensky nejnebezpečnější formou porušování socialistické zákonnosti je kriminalita. Řada poznatků svědčí pro závěr, že její stav a vývoj je do značné míry závislý na společenských faktorech vnitřních i vnějších, včetně nerovnovážného stavu ekonomiky, úrovně společenského vědomí, a tedy i právního vědomí občanů. Ačkoliv v období po XVII. sjezdu KSČ se podařilo zastavit její nepříznivý vývoj, patrný od počátku osmdesátých let, a u některých druhů trestné činnosti byl zaznamenán i mírný pokles, nemůžeme být s dosaženým stavem spokojeni. Rozsah škod způsobených majetkovou trestnou činností stále vzrůstá a u některých druhů násilné a mravnostní kriminality zjišťujeme zvyšování intenzity používaného násilí a míry surovosti pachatelů.“. Řečník si dále všímá problému s alkoholismem a narůstajícím diverzním a výtržnickým akcím [1]. Komunistický poslanec a dnes advokát a profesor JUDr. Josef Mečl si také všiml problému alkoholu: „Závažnou oblastí, o které hovořil také předseda Nejvyššího soudu, je páchání trestné činnosti pod vlivem alkoholu, zejména mladistvými. Upozornily na to zejména zdravotní a sociální výbor, výbor pro školství a vědu, pro národní výbory a národnosti, pro kulturu a výchovu. To vede k úvaze nad účinností celospolečenského působení zaměřeného na předcházení a potlačování delikventních projevů mládeže, které jsou stále častěji doprovázeny projevy násilí.“. Dle stejného řečníka také: „Přetrvává však stále vysoký počet stíhaných osob a nedaří se výrazně snižovat počty občanů postavených před soud.“ [2]. Skutečně je alkoholismus spojený jen s chudobou a nejistotami divokého světa kapitalismu?

Komunistický poslanec Ladislav Liška uvedl, že: „…zpráva také poukazuje na to, jak velký problém představuje trestná činnost mládeže. Vzestupný vývoj v posledních letech nutí k zamyšlení jak nad efektivností trestního postihu, tak zejména nad účinností všech výchovných složek a potlačování delikventních projevů mládeže. … Podíváme-li se opět do nedávné minulosti na naši kritiku společensko-sociálních podmínek, jako živného prostředí tohoto jevu v kapitalistických státech, pak by se u nás prakticky kriminalita mládeže neměla vyskytovat. Nyní bohužel vidíme, že přes všechnu výchovu, nechci říkat, zda dobrou či špatnou, skutečnost je jiná.“ [3].

Položíme zde nyní řečnickou otázku. Je jasné, že porevoluční časy jsou obecně spojené u nás s nárůstem kriminality. Může však za to skutečně jen změna režimu? K obecnému nárůstu kriminality došlo už za socialismu na začátku 80. let, a pak došlo ke stabilizaci poměrů, ale rostla zřejmě dle uvedeného kriminalita tehdejší mládeže. Dnes je přece tato zlatá bolševická mládež již ve středním věku a má již odrostlejší děti. I to může mít vliv na dnešní úroveň kriminality. Vzhledem k tomu, že vývoj společnosti je komplexní, je něco takového obtížné dokázat, stejně jako je obtížné nárůst kriminality zcela dedikovat na vrub porevolučního vývoje nebo tzv. sociálně tržního hospodářství (smíšený kapitalisticko-socialistický systém), které dnes někteří označují za kapitalismus, což odporuje terminologii používané Marxem, kdy kapitalismus představoval soukromé vlastnictví (výrobních faktorů) [4], ale dnes máme v řadě vyspělých států převážně veřejné školství, zdravotnictví, komunikace, soudy, někde poštu, hromadnou dopravu, vodárenství, energetický sektor, aerolinie apod. Uvedené je zvláště důležité vzhledem k tomu, co řekl na námi zkoumané schůzi ČNR generální prokurátor ČSR Jaroslav Krupauer, který zde uvedl: "Značného politického významu dnes nabývá boj proti trestné činnosti. V ČSSR na rozdíl od mnoha kapitalistických států průmyslově vyspělých zemí - i řady socialistických států - nenastal v posledních letech růst kriminality. Jak tu bylo konstatováno, její stav stagnuje a nedaří se jej výrazně omezovat [5]. Růst kriminality se tedy netýkal jen kapitalistických (přesněji sociálně tržních) států.

Problémem v případě kriminality bylo to, že minulý režim omezené prostředky na boj se zločinem používal i na potlačování nesouhlasných projevů vůči socialistickému zřízení. Generální prokurátor a milovník jedné švarcenberské hájenky Jaroslav Krupauer na schůzi vyhrožoval: „Ale v socialistické demokracii nelze zneužívat demokratických práv k nedemokratickým cílům, k podrývání moci pracujících. Každý, kdo poruší zákony socialistického státu, kdo útočí proti platným ústavním principům, musí počítat s trestní odpovědností. Boj proti protisocialistickým strukturám je ovšem především záležitostí politického a ideologického působení. Trestní odpovědnost socialistický stát uplatňuje až po vyčerpání všech mírnějších prostředků v těch ojedinělých případech, kdy už nelze postupovat jinak. Náš stát plně respektuje práva a svobody občanů a chrání je v souladu i s přijatými pakty a dalšími dokumenty o lidských právech, ale ani pod záminkou ochrany lidských práv nelze zpochybňovat jeho právo zakročovat proti porušovatelům zákona a veřejného pořádku.“ [6].

Hospodářská kriminalita a korupce za socialismu jako běžná věc
Socialistické hospodářství přirozeně vytváří podhoubí pro působení hospodářské kriminality. Rozsáhlé nedostatky v zásobování a z toho plynoucí nedostatečné uspokojování potřeb občanů zaviněné neexistencí legálního soukromého vlastnictví výrobních faktorů, cenového systému a podnikatelů (ke sklonku 80. let bylo povoleno jisté drobné podnikání), přirozeně neznamená, že tyto potřeby občanů zmizí. Tyto potřeby se pořád vyskytují a občané se je snaží řešit. Neschopnost socialistického hospodářství zjistit a odhadovat potřeby občanů vede k tomu, že vzácné výrobní faktory jsou nasazovány do produkcí, které uspokojují méně důležité potřeby občanů anebo je neuspokojují vůbec. Tím pádem na nejpalčivější potřeby občanů je díky tomuto plýtvání vynakládáno méně výrobních faktorů a nedostatky jsou ještě větší. Občané se tedy snaží svoje problémy řešit poptáváním statků a služeb na černém trhu, zde však existuje riziko odhalení a není zde možné využít úspor z rozsahu, protože riziko odhalení nelegální velkotovárny versus malé dílny je opravdu neporovnatelné. Nelze využít reklamy, právní ochrany atp. Ovšem už samotná malovýroba a uspokojení potřeb v malém je v takovém systému nelegální a tedy také rizikové. To vše znamená, že černý trh je schopen pokrýt jen určitou část poptávky, a to poptávky těch, co jsou ochotni zaplatit nejvíce - mají tedy buď nejvíce peněz, nebo jiného vzácného statku anebo mají největší touhu po daném statku. Za sehnání nedostatkového statku je tak možné očekávat slušnou odměnu. To má za následek to, čeho si všiml v minulé kapitole poslanec doktor Kubát, který informoval, že: „A přece právě nákladný způsob života některých občanů, jeho nepoměr k legálním příjmům nejenže výrazně negativně ovlivňuje právní vědomí, svádí k napodobování, ale co je nejhorší - narušuje přesvědčení o sociální spravedlnosti.“ [7].

Jednou z možností, jak zmíněné věci obstarat, je možnost je ukrást. V hospodářském systému socialismu čili v systému veřejného vlastnictví výrobních faktorů je to snadné, protože kradení zde neohrožuje existenci daného podniku. V případě špatných výsledků je přece podnik sanován dotacemi a navíc je zde přednostním cílem udržení plné zaměstnanosti. Systém soukromého vlastnictví výrobních faktorů neznamená, že se zde v podnicích nekrade, ale je zde větší riziko odstranění takového podniku z trhu, což znamená, že zloději si budou pak muset hledat novou práci. Dále vlastník podniku touží svůj majetek rozmnožit a ne o něj přijít a bude mít tedy větší motivaci kradení předcházet anebo s ním již dopředu kalkulovat a promítat kradení do výše nabízené mzdy, tj. nabídne zlodějům nižší mzdu. A když už se člověk v socialismu pohybuje za hranou zákona i pouze tím, že si zřídí malou výrobu a navíc často mu není schopen legální trh dodat legálně potřebné materiály, tak bude sklon k tomu, aby kradl větší, protože už se stejně dopouští trestné činnosti, i když ještě ani nezačal nic krást. Z uvedeného je jasné, že v systému veřejného vlastnictví výrobních faktorů bude motivace k hospodářské trestné činnosti mnohem větší než v systému soukromého vlastnictví výrobních faktorů.

O tom nás informuje na 16. schůzi ČNR zmíněný Josef Marek: „Hospodářskou trestnou činnost se však stále nedaří výraznějším způsobem omezit. Stále časté jsou zejména případy rozkrádání a jiného neoprávněného obohacování na úkor společnosti. Za pozornost stojí, že přes polovinu všech odsouzených pachatelů této trestné činnosti tvoří vlastní pracovníci poškozených organizací, kteří také způsobují stále výraznější část zjištěných škod. U části pachatelů této trestné činnosti se vyskytuje i určitá organizovanost. Značný je často i rozsah trestné činnosti, která někdy přerůstá rámec okresů i krajů. Pachatelé dovedně využívají znalostí poměrů v poškozených organizacích, důvěry, které požívají, nedostatků v organizaci práce, v evidenci a zejména v kontrolní činnosti. Jde obvykle o formy, které by musely být včas odhaleny, pokud by na všech úrovních řízení náležitě působila kontrola, ať již jako činnost specializovaných kontrolních útvarů nebo jako nedílná součást řídící činnosti každého vedoucího pracovníka. Nízká úroveň kontrolní činnosti se projevuje mimo jiné i tím, že zjištění podnikové kontroly jsou pouze výjimečně podnětem k zahájení trestního stíhání, a že orgány činné v trestním řízení získávají poznatky o hospodářské trestné činnosti převážně vlastními prostředky. Uvedený stav, který dlouhodobě přetrvává, naznačuje potřebu přehodnotit současné začlenění podnikové kontroly do organizační struktury socialistických organizací, jak na to také bylo poukazováno i v některých výborech České národní rady při projednávání zprávy o stavu socialistické zákonnosti.“ [8].

Korupci se věnoval ve svém projevu na 16. schůzi i poslanec Ladislav Liška: „Dalším z negativních rysů, který hluboce zakořenil v naší společnosti, je úplatkářství a takzvané úsluhy všeho druhu. Tento nekalý jev v naší společnosti se nedaří odstraňovat mimo jiné proto, že se neřeší příčiny a poukazuje se pouze na nedostatky. S tím však již v dalším období nevystačíme. Tento jev se navíc nevyskytuje pouze mezi občany, ale při špatně fungujících dodavatelsko-odběratelských vztazích i mezi hospodářskými organizacemi.“ [9]. To nevypadá na to, že by jen sem tam někdo něco ukradl. Tvrzení že za komunismus se kradlo málo, není skutečně, jak dále ještě uvidíme, příliš relevantní. 

[1] Stenoprotokoly 16. schůze, Předseda Nejvyššího soudu ČSR Josef Marek, list s016021, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016021.htm.
[2] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Josef Mečl, list s016022, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016022.htm. K Josefu Mečlovi viz česká wikipedie, heslo „Josef Mečl“.
[3] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Ladislav Liška, list s016025, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016025.htm.
[4] Sojka, s. 100.
[5] Stenoprotokoly 16. schůze, Generální prokurátor ČSR Jaroslav Krupauer, list s016026, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016026.htm.
[6] Ibid. K hájence a JUDr. Krupauerovi viz zde: http://www.blesk.cz/clanek/radce-penize/5784/soud-o-hajenku-vyhral-schwarzenberg.html, ke Krupauerovi z druhé strany barikády i zde: http://www.nacerno.cz/view.php?cisloclanku=2009071101.
[7] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec František Kubát, list s016012, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016012.htm.
[8] Stenoprotokoly 16. schůze, Předseda Nejvyššího soudu ČSR Josef Marek, list s016021, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016021.htm.
[9] Stenoprotokoly 16. schůze, Poslanec Ladislav Liška, list s016025, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016025.htm.