Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

V první kapitole jsme se zabývali nedostatky zásobování v Československu v době vlády komunistického režimu z pohledu historiků a pramenů, které tito zpracovali. Někde šlo i o záznamy z vesnických a městských kronik, které jsou od doby první republiky oficiální úředním dokumentem. Nevěnovali jsme se tehdy však našemu hlavnímu městu Praze. To nyní napravíme, a tentokrát nás budou provázet po Praze představitelé minulého režimu. Půjde o poslance a ministry, kteří se účastnili 16. schůze České národní rady (dále jen ČNR) dne úterý 31. října 1989, a která byla zasvěcena četným problémům moderní socialistické Prahy. Na stenoprotokolu dané schůze je patrné, že řečníci si neberou moc servítků a často přichází s kritikou, a to na tom nic nemění ani pravidelný potlesk. Rovněž je patrné, že někteří poslanci si dělali vlastní výzkumy a byli obstojně informováni. I když na druhou stranu řečnil na dané schůzi jen zlomek poslanců ze 150 členné rady (ale někteří zřejmě zastupovali více poslanců).

Průmysl, věda a diskoordinace
Jaký byl stav v oblasti průmyslu a vědy v hlavním městě ČSSR? Překvapivě dle představitelů komunistické moci nebyl příliš dobrý. Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman k tomu uvedl, že došlo především jen ke kvantitativnímu růstu klasických oborů těžkého průmyslu, což vytváří mimořádně silný a stále rostoucí tlak na zvýšený příděl surovin a materiálů, energie a příliv pracovní síly, což vedlo k růstu požadavků na investice, k růstu zatížení dopravy a zhoršení životního prostředí. Také dle něho: „Převážně extenzívní růst průmyslu zpětně odčerpával prostředky na jeho modernizaci a nežádoucně ji zpomaloval. Přestože Praha byla iniciátorem výzvy k urychlenému využití výsledků vědy v praxi, ve skutečnosti jen nepatrně narostl podíl moderních oborů s vysokou účastí vědy na produkci.“. Tento vývoj pražského průmyslu měl i negativní dopady na rozvoj terciární sféry a ve stále citelnějším nedostatku pracovníků v obchodě, službách, zdravotnictví a školství, na úseku údržby a modernizace bytového a domovního fondu a dokonce zpětně v průmyslových závodech samotných [1]. Místopředsedkyně ČNR komunistka Marie Jarošová uvedla, že: „Úkoly restrukturalizace pražského průmyslu, jeho intenzifikace a modernizace výrob a vymístění některých nevhodných provozů, byly vytyčeny již v 70. letech a postupně opakovány a rozpracovávány až do dneška. A výsledek? Stálé odkládání řešení do dalších let, jen dílčí pokrok v některých podnicích.“ [2].

Z uvedeného je patrný zřejmý nedostatek výrobních faktorů včetně pracovní síly a diskrepance mezi spotřebou a úsporami (investicemi), respektive diskrepance mezi investicemi do kvantitativní a kvalitativní stránky výrobního procesu. Je vcelku logické předpokládat, že investice do kvalitativní stránky výrobního procesu nebyly provedeny v dostatečné míře kvůli tomu, že by to znamenalo omezit investice do kvantitativní stránky výrobního procesu (možnosti rozpočtu a rezerv byly omezené – viz dále), což by vedlo k omezení výroby (či omezení růstu výroby) a snížení nabídky výrobků, a tím by došlo i k dočasnému pokles růstu životní úrovně občanů a nutnosti restrukturalizace výroby včetně přesunů pracovní síly. Další a ve skutečnosti, kvůli velkému opotřebení strojů, budov, zařízení apod., jedinou možností by bylo omezení výroby pro koncovou spotřebu (k témuž by se došlo i předchozí metodou) a nasazení uspořených prostředků do oblasti investic, což by si vyžádalo opět dočasný pokles životní úrovně občanů (spotřeby) a nutnost restrukturalizace výroby, a to včetně přesunů pracovní síly. Každopádně bylo nutné, aby si občané utáhli opasky. To se ovšem těžko prosazuje, když si je již utahují díky nedostatkům v zásobování a službách. Tomu nasvědčuje i pokračování řeči M. Jarošové: „Modernizace tradičních závodů nebo změna jejich výrobních programů, zajištění potřebných finančních prostředků a zejména stavebních kapacit, otázky přeškolení vysoce kvalifikovaných a generacemi zapracovaných dělnických kádrů, zrychlení zavádění vědeckotechnického pokroku do praxe, které se nám ani obecně příliš nedaří, to všechno jsou úkoly nemalé, ale pro další život Prahy nezbytné.“ [3]. Další možností by bylo přemístit výrobní faktory z jiných částí země, o čemž se skutečně na uvedené schůzi mluvilo (viz dále).

To že se jednalo o dlouhodobý problém, dokládá komunistický poslanec Jaromír Plíva, který uvedl na adresu strojírenského a elektrotechnického průmyslu: „Zastaralá výrobní základna tohoto důležitého odvětví způsobila, že nedošlo k plánovanému přesunu pracovníků do terciární sféry. Desítky let odkládaná modernizace pražských podniků vedla k nynějšímu napjatému stavu v pracovních silách. Padlo mnoho slibů stranickým i státním orgánům města, které vyústily v dnešní situaci, kdy se státní podniky musí postarat o modernizaci samy. Stejná situace je při vymisťování závodů, které nemají moderní výrobu a jsou neperspektivní. Ani zde situace za desítky let nepokročila.“. Tentýž upozorňuje na problém modernizace v polygrafickém průmyslu jako celku a považuje jeho stav za kritický [4].

Dále to dokládá komunistický poslanec František Antony, který upozorňuje na to, že otázkami rozvoje hlavního města Prahy se nezabývala ČNR poprvé. Při jednání z 28. června 1983 přijala dle něho tato poměrně rozsáhlé věcné usnesení, které když si znovu vzal k ruce, tak nabyl dojmu, že by mohli prakticky totéž usnesení přijmout i dnes. I jakoby evropsky znějící dokument "Generel sociálně ekonomického rozvoje hlavního města Prahy do roku 2005" se zabýval výrobní sférou a soustředěním na rozvojové výrobní obory. Avšak: „Již ve zprávě vlády v roce 1983 bylo konstatováno, že se nám realizace tohoto záměru nedaří. Naopak, skutečný trend byl opačný. Resorty měly zpracovány výhledové programy, podle kterých měla být strukturální přeměna výroby v převažujícím rozsahu ukončena již v roce 1985. Ani letos - a píše se rok 1989, nemůžeme říci, že bychom se tomuto cíli přiblížili. Opět tedy vyhlašujeme požadavek prosadit v plné šíři zavedení technicky progresivního strojního vybavení a technologií jako prostředku k úspoře živé pracovní síly, zúžení současné pestré oborové struktury, vyšší využívání strojních výrobních kapacit, požadavek vysokého stupně využití vědeckotechnického pokroku a podobně. To vše cituji ze "Zásad pro formování ekonomické struktury hlavního města Prahy do roku 2005" tak, jak nám byly dány k dispozici. V těchto zásadách je řada věcných záměrů formulována podobně tak, jako to bylo v podobných minulých dokumentech. Není sporu o tom, že jde o záměry potřebné a správné. Napadá mě však otázka, kdo je zodpovědný za to, že se i v minulosti tyto správné a potřebné záměry nesplnily.“ [5].

Komunistický poslanec Jan Koláčný uvedl na 16. schůzi ČNR k otázce zastaralosti průmyslu: „Dlouhodobě extenzívní přístup spojený s direktivním mechanismem vedl k zastaralosti a nevyhovující struktuře pražského průmyslu. Zastaralá výrobní základna vytváří většinou nevyhovující prostředí nejen pro vlastní pracující, ale i pro všechny obyvatele města. Dosavadní zkušenosti z toho, jak se v praxi realizují opatření k formování ekonomické struktury Prahy, jednoznačně ukazují, že nadále nelze postupovat starými cestami administrativně direktivních metod, ale musí se volit spíše cesta ekonomických nástrojů s uvážlivým centrálním přístupem. Na jednání našeho výboru museli poslanci konstatovat, že žádoucí modernizace a strukturální přesuny jsou sice ze strany resortů naplánovány ve formě odvětvových rozvojových programů, aniž bych se chtěl dotýkat společenské optimalizace těchto plánů, ale jejich realizace se většinou opožďují. Řada věcí zůstává jen na papíře. Jako příklad můžu uvést modernizaci závodu Praga, ČKD Slévárny, Mikrotechny Modřany, Chirany Modřany, Vědeckovýzkumné základny pro Teslu.“ [6]. To je bezesporu zajímavý příspěvek, protože odsuzuje klasické direktivní metody plánování. A zřejmě úzce souvisí se zavedením chozrasčotu [7].

Tentýž poslanec zároveň uvedl v té samé řeči k vymístění (tj. přestěhování jinam) některých podniků z Prahy, že: „Důvody, které podniky uvádějí, spočívají většinou v tom, že po zrušení programů by nebyly odpovídající výrobky, že nemají vhodné prostory, kam by mohly svoji výrobu přenést. Nedovedu sice posoudit, nakolik jsou jejich argumenty objektivní, ale jak ukazují výsledky, tato taktika je zatím z jejich hlediska celkem úspěšná. Nakolik to prospívá Praze, je jiná otázka. Často, aby se v dané lokalitě udržely, žádají NVP o výjimky podpořené změnou orientace výroby na progresivní směry, na zajišťování služeb pro obyvatelstvo, argumentují zaměstnáváním občanů se sníženou pracovní schopností apod. Tento přístup volí ve strojírenském resortu například Chirana Strašnice, Pražská akumulátorka Strašnice, Výzkumný ústav potravinářské a chladicí techniky na Smíchově, administrativní útvary k. p. ČKD Dukla atd. Jistě nejde jenom o strojírenské obory, ale zde je situace nejvýraznější.“ [8]. Poslanec zde narazil na potřebu dalších investic a na zajištění komplementárních statků, tak aby výroba mohla pokračovat dále. To však znamenalo další nápor na výrobní faktory a státní rozpočet ČSR, který byl značně napnutý již loni [9]. Koláčný také narazil na to, že nebylo možné ověřit, na kolik jsou výrobky daných podniků pro zásobení spotřebitelů a jiných výrobců důležité. Z uvedeného je také patrné, že prosazování určitých cílů v rámci centralizované moci znamenalo střet různých skupin a klik, které měly často rozdílné názory. Zde zřejmě zvítězila skupina z průmyslu, a těch co se nechtěli stěhovat na „venkov“. Poslanec komunista Jiří Cibelius se také pozastavoval nad tím, že není doceněna v novém generelu Prahy potřebná modernizace potravinářských provozů. A navrhoval v blízkosti Prahy provozy, jako jsou rybárny, mrazírny, drůbežářský průmysl atd., pro pohotovější a operativnější zásobování obyvatel Prahy potravinami [10]. Zásobování totiž, jak později uvidíme bylo problémem i v Praze. Opět zde však vzniká tlak na úspory, investice a státní rozpočet.

Ekonomická kalkulace
Problém byl tedy jasný a jmenoval se nedostatek investic (úspor) do intenzivního rozvoje pražského průmyslu. Bohužel za existence centrálního plánování neexistuje možnost, jak nasměrovat uvolněné výrobní faktory (kdyby takové byly k dispozici) do těch odvětví produkce, které přinesou v budoucnu největší uspokojení potřeb spotřebitelů. Na trhu se tyto výrobní faktory včetně práce přesunují do míst, kde jejich nasazení slibuje podnikatelům v budoucnosti dosáhnout největšího zisku, tj. kde vznikne největší poptávka spotřebitelů pro uspokojení jejich potřeb. Zisk a snaha rozmnožit majetek motivuje podnikatele (či jejich zástupce) tyto výrobní faktory vyhledávat a nasazovat je do těchto užití, totéž je motivuje vyhýbat se ztrátě, a tím i ztrátě majetku. Jak bylo patrné v předchozí kapitole, pokoušel se minulý režim povolením zisku (a větší samosprávou) v rámci chozraščotu, podniky a jejich pracovníky více motivovat k tomu, aby plnili přání spotřebitelů. Ovšem tuto skutečnost zároveň mařil odebíráním zisků z úspěšných podniků a dotováním ztrátových výrob a udržováním zaměstnanosti (jistot pracujících) v těchto ztrátových výrobách. Tj. za ztrátu byl vlastně daný podnik odměněn a za dosažení zisku byl pokutován. To muselo podvazovat motivaci v uspokojování potřeb spotřebitelů a tedy i motivaci vyhledávat pro investice ty správná odvětví na trhu. Dle Jindřicha Kabáta měla také úspěšnější družstva dotovat ta méně úspěšná [11].

Dále podnikatelé musí mít při svém rozhodování znalost současných cen kapitálových a spotřebních statků, které odrážejí vzácnost těchto kapitálových a spotřebních statků. Pokud je tržní cena jednotky nějakého kapitálového statku 1000 korun, tak se ho podnikatel bude snažit nasadit do produkce, jejíž produkty přinesou v budoucnosti více než těchto 1000 korun (zanedbáváme zde ten fakt, že produkce je vždy založena na nějaké kombinaci výrobních faktorů, které všechny mají své ceny, a nikdy na jediném výrobním faktoru, v tomto případě jediném kapitálovém statku, dále zanedbáváme změny kupní síly a existenci odměmy za rozhodování). Jedině tak bude tento statek nejlépe sloužit spotřebitelům. Podnikatelé prostě hledají ziskové příležitosti a: „Jakmile objeví, že poměr mezi cenami výrobních faktorů a očekávanými cenami výrobku takovou [tj. ziskovou, pozn. autora] příležitost nabízí, pustí se do díla.“ [12]. Z uvedeného plyne, že informace v cenách umožňuje vše převést na jedno měřítko, a tak jednoduše porovnat dané možnosti, do kterých daný výrobní statek nasměrovat. Z uvedeného také plyne, že podnikatelé ke své činnosti musí mít motivaci v podobě příjmu, který si budou moci po úspěchu ponechat ve svém soukromém vlastnictví a musí být také schopni volně nakládat s výrobními faktory.

Zároveň tyto skutečnosti spustí tržní mechanismy, které zapříčiní, že cena tohoto kapitálového statku bude mít tendenci se přibližovat ceně jím produkovaných spotřebních statků upravené o úrokovou míru. K tomu však nikdy nedojde, protože ekonomika je živoucí dynamický organismus, kde jsou podnikateli (v širokém smyslu i včetně zaměstnanců) objevovány a vytvářeny další a další informace, které vedou ke změnám v jednání podnikatelů, což mění ceny výrobních a spotřebních statků a brání pádu do stavu rovnovážné ekonomiky. To vede k tomu, že v reálném světě navíc dochází k neustálým změnám, a proto je nutné, aby podnikatelé přizpůsobovali výrobu neustálým změnám těchto podmínek, přičemž, jak je patrné oni sami tyto podmínky mění, navíc i samotný reálný svět se mění sám od sebe (viz dále).

Když to shrneme, tak dle L. von Misese v současné vysoce komplexní ekonomice, kdy existuje nespočet druhů materiálních výrobních faktorů (půda a kapitálové statky) s různou lokací, miliardy pracujících s různými schopnostmi a lokací a obrovské množství technologických postupů, je nezbytné rozhodnout jak s těmito pořád vzácnými prostředky naložit, kterou technologii a plán zvolit [13]. Systém založený na podnikání (u Misese systém ziskového managementu) vede k tomu, že veškeré plánování a projektování je založeno na tržních cenách. Díky tomu pak: „Tržní ceny samotné mohou odpovědět na otázku, zda realizace projektu P vynese více, než on sám stojí, tj. zda bude užitečnější než realizace jiných možných plánů, které nemohou být uskutečněny, protože požadované výrobní faktory jsou použity na provedení projektu P.“ [14]. Tržní ceny totiž umožňují vše stáhnout k jednomu měřítku – k ocenění v penězích.

[1] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Úterý 31. října 1989, Místopředseda vlády a předseda České komise pro plánování a vědeckotechnický rozvoj Miroslav Toman, list s016003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016003.htm.
[2] ] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Úterý 31. října 1989, Místopředsedkyně ČNR a předsedkyně výboru pro národní výbory a národnosti poslankyně Marie Jarošová, list s016006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016006.htm.
[3] Ibid.
[4] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Úterý 31. října 1989, Poslanec Jaromír Plíva, list s016007,
http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016007.htm. Pražský polygrafický průmysl se podílel na celkové hrubé výrobě tohoto průmyslu v ČSR roku 1975 53,1 % (Bělina, s. 461).
[5] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Úterý 31. října 1989, Poslanec František Antony, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[6] Stenoprotokoly 16. Schůze České národní rady: Úterý 31. října 1989, Poslanec Jan Koláčný, list s016009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016009.htm.
[7] K chozrasčotu viz dále a i předchozí kapitola.
[8] Ibid. NPV = Národní výbor hlavního města Prahy, k. p. = krajský podnik. Dějiny Prahy II. z nakladatelství Paseka uvádí, že: „Vzhledem k náročným investicím nebylo prakticky možné vysídlit průmyslové závody z centra, snížit tak jeho dopravní zatížení a kvalitu ovzduší.“ (Bělina, s. 462).
[9] Stenoprotokoly 15. schůze České národní rady Čtvrtek 22. června 1989, Ministr financí, cen a mezd ČSR Jiří Nikodým, list s015001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/015schuz/s015001.htm. Doslova: „Přes tento relativně dobrý výsledek nutno konstatovat, že stále převažující extenzívní rozvoj při zaostávání kvalitativní stránky výroby a reprodukčního procesu byl spojen se zvýšením napětí v ekonomice i ve státním rozpočtu. Ani v uplynulém roce se nepodařilo výrazněji pokročit v obnově rovnováhy. Zvláště citlivě se tento problém projevil na vnitřním trhu, takže vláda byla nucena přijmout některá mimořádná opatření k jeho stabilizaci.“.
[10] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Úterý 31. října 1989, Poslanec Jiří Cibelius, list s016011, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016011.htm.
[11] Kabát, s. 315.
[12] Mises-Byrokracie, s. 60.
[13] Ibid, s. 55.
[14] Ibid, s. 44-5.