Hitlerův socialismus III/V
Socializace hospodářství
Již před nástupem Hitlera k moci po léta vytloukali nacionální socialisté kapitál ze strachu a antagonismu majitelů malých obchodů před jejich většími konkurenty. Před rokem 1933 bývalo otevření nové pobočky obchodních domů pravidelnou příležitostí k nacistickým protestům. Po Hitlerově nástupu do říšského kancléřství se obchodní domy a jejich pobočky, jež byly v majetku zahraničních vlastníků staly stejně jako židovské obchody terčem bojkotů (Woolworth, Baťa, velké obchodní retězce). Cílem většinou byly malobchodní pobočky a nikoliv průmyslové podniky, ředitelství korporací a komerčních bank, zřejmě jakožto důsledek toho, že se koncernům podařilo tyto uchránit a nacionálně socialistická vláda se obávala poškození ekonomické obnovy [24a].
Výše zmínění M. Hughes a Ch. Mann uvádějí pro 2. polovinu 30. let zvýšenou míru zasahování státu do obchodních záležitostí firem. Nacistické ústřední orgány diktovaly, co a v jakém množství mají vyrábět, zisky, mzdy, další rozvoj a výstavbu firem, to vše bylo nyní centrálně plánováno [25]. Takový systém lze označit za socialistický ve smyslu intervencionistického systému. Situace se však utužovala a socialismu přibývalo.
Nejprve se přitoupilo ke kartelizaci hospodářství a likvidaci menších firem: "Snaha o kartelizaci je definičním znakem hospodářské politiky nacistického Německa. Ačkoli byla používána již_ od počátku nacistické vlády, na významu získala až během druhé čtyřletky po roce 1936. Na základě nově přijatého kartelového zákona získalo Ministerstvo ekonomiky pravomoc vynutit vznik a trvalé fungování kartelů. Během roku 1937 bylo vydáno 80 nařízení, na jejichž základě byly firmy přinuceny přistoupit k existujícím kartelovým dohodám. Snaha o centralizaci byla dále podpořena zákonem o korporacích z roku 1937, který nařizoval rozpuštění, fúzi či změnu struktury všem společnostem s vlastním kapitálem nižším než 100 000 RM. Výsledkem byl zánik 20 % všech německých společností." [25a]. Později Albert Speer zřídil centralizovaný úřad pro plánování, uzavřel malé firmy a na celostátní úrovni rozhodoval o alokaci surovin zdrojů a materiálu [26]. Struktura kartelů skončila v Německu v roce 1943. Na konci tohoto roku bylo rozpuštěno 90 % kartelů, které existovaly na počátku roku. Tím samozřejmě nebyla nastolena konkurence, ale naopak striktnější centralizovaná kontrola vládou. Pokud podnikatelé nenakládali se svým majetkem v tzv. veřejném zájmu, byli o něj připraveni začleněním do státem spoluvlastněných společností. Jako příklad zde mohou sloužit roku 1937 založené Herrmann Göring Werke. [26a]. Na tom nic nemění ani to, že mezi členy různých komisí byli i někteří z velkopodnikatelů, tito se prostě stali po novu státními úředníky.
Služebníků našel Hitler všude dost, velmi úspěšní byli stíhací letci. Populární 109 v černé noční kamufláži
Už roku 1935 byly zavedeny pracovní knížky, jež omezovaly svobodný výběr pracovního místa a umožňovaly státní kontrolu pracovního nasazení [27]. Jak to bylo s novodobými otroky? Vlastnil je skrze SS stát: "Pracovní nasazení vězňů řídil úřad hlavní hospodářské správy SS, jenž průmyslu účtoval mezi třemi a šesti markami za vězně a den - vzhledem k podprůměrnému pracovnímu výkonu vězňů mnohé podniky tyto částky odmítaly jako přehnané.". Některé výrobní závody patřily SS dokonce přímo [28]. Jinde se píše, že u nucené práce šlo především o redistribuci od zotročených Židů, Poláků, Ukrajinců a dalších ke státu a nikoliv o podporování soukromých firem. Daňové odvody z mezd vyplacených za nucenou práci činily 60 až 70% procent platů placených těmito firmami, v letech 1941 až 45 šlo o 13 miliard říšských marek [29].
Expert na hospodářství Třetí říše Walter Euken pak k socializaci hospodářství uvádí, že v Hitlerově Německu došlo k: "...politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936.". Přičemž rozdíl například oproti Sovětskému svazu byl v tom, že: "Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, toto spojení však není nutné. V Německu ...převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu.". V Německu se hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní navzájem prolnuly a německý i ruský hospodářský řád z roku 1942 by potom byl řádem, v němž dominovaly monopoly ve všech výrobních odvětvích [30]. Jiný zdroj píše, že: "Hospodářský rozmach však nepřinášel jen pozitivní nálady, neboť státní úřady také svévolně likvidovaly soukromý majetek. Před vypuknutím války tak naprostá většina bavorských průmyslníků vlastnila jen podílová práva svých továren, již však neovládala výrobu.'' [31]. Ivan Rous, historik ze Severočeského muzea v Liberci, například pro toto hlavní město Sudetské župy a sídlo Konrada Henleina uvádí, že: „Tady je zajímavá věc s místními továrníky. Vkládali do nacismu naděje a během války je „v podstatě“ znárodnili. Byly tu textilní továrny, ale úřady jim textil vyrábět zakázaly. Nařídily jim vyrábět strojírenskou zbrojní výrobu. Oni vsadili na nacismus, ale nechápali, že jde o národní socialismus a některé prvky jsou tam velmi podobné klasickému socialismu. Třeba centrální plánování. Zvláště u válečné výroby. Na místní továrníky národní socialismus dopadl celkem jednoznačně, protože jim najednou někdo nařizoval, co dělat s jejich továrnou. Do továren místních podnikatelů se nastěhovaly stovky podniků z takzvané Staré říše.“ [32]. Nařízení o tvoření cen v protektorátě z 21. března 1940, tj. zvedení stejných cen s říší, zaznamenal například K. H. Frank. Tentýž podotýkal, že Albert Speer měl od září 1943 dalekosáhlé plné moci pro obor surovin a celkové výroby v průmyslu a řemesle, pro hospodářství v protektorátě to mimo jiné znamenalo, že měl právo dávat příkazy hospodářské povahy celému protektorátnímu průmyslu a řemeslu (s výjimkou výroby spotřebních statků), aniž byl vázán souhlasem říšského protektora [33]. Konečné disponování s výrobními faktory tak leželo na veřejném vlastnictví - tj. v socialistickém vlastnictví. Fýrerova hospodářská politika se tak posunula od masivního intervencionismu přímo k socialismu, kdy to byl stát a tedy veřejné vlastnictví výrobních faktorů, který v konečném důsledku ovládal továrny, dílny, zemědělské podniky, nasazení pracujících a podobně.
Ekonom L. von Mises napsal, že: "Německý a ruský systém socialismu mají společný ten fakt, že vláda má plnou kontrolu nad výrobou. Rozhoduje, co bude vyráběno a jak. Přiděluje každému jedinci podíl spotřebního zboží pro jeho spotřebu. Tyto systémy by nebyly nazývány socialistickými, pokud by byly jiné. Ale je zde rozdíl mezi těmito dvěma systémy - ačkoliv se netýká podstaty rysů socialismu. Ruský model socialismu je čistě byrokratický. Všechna ekonomická podnikání jsou odděleními vlády, podobně jako správa armády a poštovního systému. Každá továrna, obchod nebo farma stojí ve stejném vztahu k nadřízené centrální organizaci, jako poštovní úřad k ministerstvu pošty. Německý model se liší od ruského v tom, že (zdánlivě a nominálně) udržuje soukromé vlastnictví způsobu produkce a drží si vzezření řádných cen, mezd a trhů. Nicméně zde nejsou již dále podnikatelé, ale jen vedoucí závodů (Betriebsführer). Tito obchodní vedoucí provádějí nákupy a prodeje, platí pracovníky, dělají dluhy, a platí úroky a amortizaci. Neexistuje zde pracovní trh; mzdy a platy jsou určeny vládou. Vláda říká obchodním vedoucím, co a jak produkovat, za jakou cenu a od koho nakupovat, za jakou cenu a komu prodávat. Vláda předpisuje komu a za jakých podmínek kapitalisté musí svěřit svoje fondy a kde a za jaké mzdy musí pracující pracovat. Tržní směna je jen klam. Všechny ceny, mzdy a míry úroků jsou určeny centrální autoritou. Jsou cenami, mzdami a úrokovými měrami jen, co do vzhledu; v realitě jsou jenom tendencemi v kvantitativních popisech vládních příkazů. Vláda, ne spotřebitelé, řídí produkci. To je socialismus s vnějším vzezřením kapitalismu. Některá označení kapitalistické tržní ekonomiky zůstaly, ale znamenají něco zcela jiného od toho, co znamenají v opravdové tržní ekonomice." [34].
I zemědělství bylo podrobeno všezahrnující moci státu. Byl zaveden nově centralizovaný odbyt produktů (od roku 1933) organizovaný RNS (Reichsnährstand), zamýšlený jako opatření ke zvýšení výnosů. Na venkově však budil značný neklid. Výsledkem nacionálně socialistické zemědělské politiky byl agrární producent svázaný sítí paragrafů diktujících předepsané plodiny, regulované ceny a garantovaný odběr. Říšský ministr výživy a zemědělství R. W. Darré převzal vedení 40 tisíc zemědělských družstev a koncem května 1938 kontrolu nad všemi zemědělskými organizacemi. Výsledky socializace na sebe nedaly dlouho čekat a už na jaře roku 1934 platilo, že: "Hospodyně si stěžovaly na váznoucí zásobování mléčnými výrobky, vajíčky a tuky; k dostání leckdy nebyly dokonce ani levné druhy margarínů. Místo toho dostávaly recepty, jak výpadky nahrazovat svépomocí - a na jedné z mnoha ministerských porad na téma tukové krize radu od samotného 'vůdce' - pěstovat sójové boby." [35]. Černý trh byl v době nacionálního socialismu běžný, nasvědčí tomu některé vzpomínky [36]. Přičemž je třeba říci, že černý trh ve skutečnosti alespoň částečně napravoval nedostatky v uspokojování mnohdy základních potřeb občanů, které vyvolávalo socialistické hospodářství. A nejen to. Odcitujeme ekonoma W. Euckena, který správně tvrdil, že: „Není vůbec pravdou, že černý trh vždy podrývá centrálně naplánované cíle. Naopak: v moderní průmyslové výrobě je potřeba tolik různorodých materiálů a součástek, že přes veškerou standardizaci je pro centrální úřady nemožné udržet si o nich přehled. Například jeden strojní podnik dokončil výrobu strojů přesně tak, jak mu bylo přikázáno. Nemohl je však odeslat, protože mu chyběly hřebíky na zatlučení beden. Stávalo se, že vedoucí, který přesně dbal předpisů, musel čekat s odesláním hotových strojů celé měsíce, než mu byly na jeho žádost plánovacím úřadem hřebíky přiděleny. Jiní vedoucí však nečekali.“ [37].
Spolu s těmito opatřeními samozřejmě narůstala sféra státu a počet těch, kdož byli zaměstnáni státem přímo nebo nepřímo, se dramaticky zvyšoval [37a].
[24a] Bessel, s. 35-36.
[25] Hughes, s. 45.
[25a] Lipka, s. 114
[26] Ibid, s. 149. Podobně viz Frei, s. 180.
[26a] Lipka, s. 114.
[27] Frei, s. 96. K tomu viz i dále.
[28] Ibid, s. 159.
[29] Palmer, s. 147-148, pozn. 26.
[30] Eucken-Zásady, s. 111, 117 a 154
[31] Novotný-Bavorsko, s. 104-105.
[32] Rous.
[33] Frank, s. 125 a 126.
[34] Mises-Socialismus v Rusku a Německu.
[35] Frei, s. 9, 96, 72 a 10-11.
[36] Hughes, s. 154.
[37] Eucken-O teorii, s. 15.
[37a] Geyer, s. 88.