Hitlerovo rovnostářství
Rovnost
To, že Adolf Hitler a jeho režim byli poměrně dost rovnostářští, plyne už z předchozích dvou dílů této série článků (Hitlerův socialismus a Hitlerův stát blahobytu). Tento díl tedy bude spíše jen doplňkem předchozích. Adolf Hitler se již ve své známé knize "Mein Kampf" vyjádřil o tom, že všeobecné vyrovnávání (bohatství a chudoby, odstranění příliš velkých mzdových rozdílů) je jistě spravedlivým vývojem, byť pouze ono je pro jeho hnutí nedostatečným [1]. Dne 10. prosince 1940 pak k dělníkům zbrojovky Borsigwerke prohlásil, že: "Prozřetelnost nepostavila člověka na svět proto, aby jeden nárokoval pro sebe čtyřnásobně nebo dokonce osminásobně více, než čeho se dostává tomu druhému. Buď má rozum a přistoupí na úpravu, která se projedná podle spravedlivých zásad, anebo ten utlačovaný a neštěstím zahrnutý si jednoho dne vezme právě to, co mu náleží. Tak tomu je uvnitř národů a také navenek. A tak bylo velikým vnitřním úkolem, který jsem si vytkl, rozřešit tyto problémy apelem na rozum, to znamená odstranit veliké rozdíly apelem na prozíravost všech, překlenout propast mezi příliš velikým bohatstvím na straně jedné a příliš velikou chudobou na straně druhé, v poznání ovšem, že takovéto procesy se nedají provést přes noc, že však je stále ještě lepší, pozvolna navzájem rozumem sblížit třídy příliš od sebe oddělné, nežli tuto věc vyřešit násilím." [2]. Ve stejném projevu uvedl, že jakmile jde o jídlo, má každý dostat totéž a v projevu k 8. výročí převzetí moci kritizoval britské kontrasty: bohatství pro vyvolené a pro obyčejné lidi bída [3]. Ignorujíce tak fakt, že během 19. století a počátku 20. století se poměry obyčejných lidí ve Velké Británii značně zlepšily. Zřejmě nikoliv bez příčiny, spatřovaly německé buržoazní kruhy v Hitlerovi sociálního povýšence a vulgárního demagoga, hlásnou troubu hysterických mas a podobně [4]. Samozřejmě ono velké vyrovnávání, o kterém fýrer básnil, se netýkalo nacionálně socialistických stranických bonzů.
Hitler nebyl ovšem pro úplnou příjmovou anebo majetkovou rovnost, a tím se lišil od některých socialistických teoretiků: "My, nacionální socialisté, na straně druhé jsem však proti tomu, aby se nerovnost odmítala šmahem. Jestliže někdo dnes svoji genialitou vynalezne něco velikého, svou duševní prací nám přináší obrovský prospěch, pak jsme velkorysí. To je práce! Tento muž prospívá naší národní pospolitosti." [5]. Na podnikatele a kapitalisty se to však vztahovat nemělo (viz předchozí díly). Jinde fýrer pravil, že v nacionálně socialistickém Německu nevládne, jak je tomu v sovětském Rusku, princip takzvané rovnosti, nýbrž princip spravedlnosti [6]. V praktických ohledech však tu rozdíl moc nebyl. Pro SSSR za soudruha Stalina platilo, že tu byl boj proti tzv. uravnilovce, tj. proti rovnostářskému způsobu odměňování za práci, který měl být všelékem pro zvýšení a zkvalitnění činnosti celého národního hospodářství. Rostla tím i sociální diferenciace, do popředí vystupovalo kvalifikované dělnictvo a inteligence a ještě rychlejším tempem postupovala diferenciace mezi občanem a stranickým funkcionářem [7]. Nebyl zde ani rozdíl v tom, že princip větší rovnosti se neměl vztahovat na všechny občany, v Hitlerově Německu na Židy, Cikány a jiné domácí či zahraniční "podlidi" či na nepřátele režimu. A v SSSR a jeho satelitech na tzv. bývalé lidi (podnikatele, kulaky, inteligenci atd.) a často i na jejich potomky, později i na některé národy. Každopádně známý historik Ian Kershaw uvádí, že: " A v prvních letech Třetí říše to byl obzvláště "socialistický" aspekt Hitlera, který také vyvolal souhlasnou odezvu mezi mnohými z chudších Němců, jež byli příjemci "zimní pomoci"." [8].
Tvůrce nacionálně socialistického programu Gottfried Feder k větší příjmové a majetkové rovnosti napsal, že: "Blaho národa však vytyčuje hranici nezřízenému hromadění bohatství v rukách jednotlivce." [9]. Historik N. Frei uvádí, že jedním z největších úspěchů nacionálně socialistické sociální a společenské politiky bylo šíření pocitu sociální rovnosti. A že Německé pracovní frontě (DAF) by v případné poválečné nacionálně socialistické společnosti připadla důležitá úloha při vyrovnávání přetrvávajících sociálních a třídních rozdílů uvnitř rasově definované národní pospolitosti [10]. Historici M. Hughes a Ch. Mann přímo píší, že podle vůdce DAF bylo cílem této organizace ukončení třídního boje. Snahou nacionálních socialistů bylo dle týchž v Němcích programově vyvolávat zážitek jednotného společenství, v němž jsou privilegia i třídní rozdíly obětovány ve prospěch společného blaha [11]. Dle jiného zdroje fýrer sliboval ve svých ústředních výrocích vytvoření sociálně spravedlivého státu, modelové společnosti, která by pokračovala ve vymýcení všech sociálních bariér [12].
Zvenčí hnědé, uvnitř rudé
To že řadě obyčejných lidí v tehdejším Německu celkem nacionální socialisté splývali s jinými socialistickým stranami je v literatuře dobře doloženo. Například N. Frei píše, že: "Ústa lidu přirovnávala SA k bifteku: "zvenčí hnědé, uvnitř rudé", a výstižnost tohoto přirovnání ještě zdůrazňoval masový příliv bývalých přívrženců dělnických stran.". Frei si všímá také přesunů hlasů komunistických voličů k NSDAP [13]. Jinde píše, že: "Stahlhelm se totiž na mnohých místech stal shromáždištěm všech odpůrců nacionálního socialismu, od německých nacionálů po SPD [socdem, pozn. autora]. Jen bývalý členové KPD [komunisté, pozn. autora] dávali očividně přednost přímo vstupu do SA, a také tam byli snáze přijímáni, jak ukázaly například konflikty mezi St(alhelmem) a SA v Braunschweigu." [14]. Jinde stojí, že když k úžasu komunistických vůdců získali nacionální socialisté v klíčových volbách v letech 1930 a 1932 v některých volebních obvodech až 25 % hlasů od dělníků, vedlo to místní komunisty k tomu, že se s nacisty spojili [15]. Samotný Joseph Goebbels tvrdil, že nacismus se s komunismem shoduje ve všem, s výjimkou internacionalismu [16]. V praktické stránce ohledně internacionalismu ovšem rozdíl nebyl příliš podstatný.
Závěr
Pár otázek a poznámek k Hitlerovu rovnostářství na závěr. Proč jen příjmová a majetková rovnost? Copak 100 říšských marek má stejnou hodnotu pro člověka A jako pro člověka B? Nebo pro člověka A dnes a stejného A za měsíc? Lidé vnímají věci a události přísně subjektivně, a tak stejný či podobný příjem pro někoho bude něčím jiným pro druhého. Neměla by být spíše rovnostáři vzývána rovnost pocitová? A pokud ano, tak jak by ji pak změřili? Příjmová nebo majetková rovnost pak zakládá nerovnost v nakládání s lidmi. Vyděláváte-li více, čili sloužíte-li lidem lépe, tak musíte platit na daních více, než ten, kdo vydělává méně, čili slouží druhým méně dobře. Jde o jasný příklad nerovného zacházení. Navíc pokud platí, že jsou více zdaňování ti, kteří vydělávají na trhu více, tak je tím podkopávána jejich motivace na trhu nabízet své žádané zboží a služby. Zboží a služeb pro spotřebitele tak bude na trhu méně a budou i méně pestré, což ovšem znamená jejich nižší nabídku a tedy i vyšší cenu. Což je věc, která škodí právě chudším spotřebitelům. Potřeby chudších spotřebitelů, tak budou podnikateli a jejich zaměstnanci hůře pokrývány. Naopak končí-li podpora u těch, kteří jsou v nabízení svých služeb a zboží na trhu méně úspěšní, tak jsou tím tito demotivováni svoji pozici na trhu zlepšit a nabídnout spotřebitelům lepší služby a zboží, protože jakákoliv jejich snaha po zlepšení přináší ztrátu různých dávek a dotací.
Je nutné ještě doplnit, že Hitler nebyl nijak originální ve své teorii a praxi, využil již to, co hlásali jiní (sociální reformátoři, progresivci, nacionalisté, antisemité, zastánci kolonialismu a komunisté). Dokonce i syntézu nacionalismu a socialismu před ním vytvořili čeští Němci Rudolf Jung, Hans Krebs a spol., pozdější nacionálně socialističtí činitelé. Hitler a jeho režim se však od ostatních (s výjimkou sovětských komunistů) etatistů lišil svým extrémním radikalismem. Různé etatistické názory a doporučení fýrer a jeho lidé aplikovali ve velkém a důkladném měřítku. Jen a právě poroto je pro dost lidí Hitlerův režim tak hrůzný. Pokud by byl Hitler (a jeho lidé umírněnější), byl by dnes pravděpodobně mnohem více lidmi považován za sociálního reformátora, progresivistu, a také by byl vnímám mnohem pozitivněji. Loupit anebo zabíjet v menším rozsahu je v pořádku, pokud to někdo dělá ve velkém, pak je Hitlerem.
[1] Hitler-Mein Kampf, s. 167.
[2] Hitler-Projevy, s. 322-323.
[3] Ibid, s. 337 a 380-382.
[4] Kershaw, s. 73.
[5] Hitler-Projevy, s. 334.
[6] Ibid, s. 476.
[7] Švankmajer, s. 375.
[8] Kershaw, s. 79. Uvozovky u slova socialistický ovšem na místě moc nejsou, Hitler byl socialista.
[9] Feder, s. 78.
[10] Frei, s. 102 a 147-148.
[11] Hughes, s. 47 a 38.
[12] Palmer, s. 36.
[13] Frei, s. 16 a 48.
[14] Ibid, s. 202.
[15] Placák, s. 31.
[16] Ibid, s. 72.
Literatura:
• FEDER, G. Program NSDAP a jeho světonázorová podstata. Brno: Guidemedia 2013, ISBN 978-80-905310-5-5.
• FREI, N. Stát pod taktovkou vůdce: nacistické panství v letech 1933-1945. Praha: Knižní klub 2015, ISBN 978-80-242-4644-4.
• HITLER, Ad. Hitlerův Mein Kampf: z bible německého nacionálního socialismu. Liberec: Dialog 2000, ISBN 80-86218-37-6.
• HITLER, Ad. Projevy. Brno: Guidemedia 2012, ISBN 978-80-905310-1-7.
• HUGHES, M. a MANN, Ch. Hitlerovo Německo: život v období Třetí říše. Praha: Columbus 2002, ISBN 80-7249-123-7.
• KERSHAW, I. Hitler a Němci. In BESSEL, R. aj. Život ve Třetí říši. Praha: Naše vojsko 2009, ISBN 978-80-206-1067-6.
• PALMER, T. G. Bismarck`s Legacy. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
• PLACÁK, P. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Praha: Paseka 2015, ISBN 978-80-7432-604-2.
• ŠVANKMAJER, M. aj. Dějiny Ruska. 6. vyd. Praha: NLN Nakladatelství Lidové noviny 2012, ISBN 978-80-7106-613-2.