Vize Partekonu a její kritika: Nemožnost ekonomické kalkulace v Partekonu (4)
Jednání v Partekonu-plánování - pokračování
Hlasování v Partekonu probíhá na různých úrovních: „Místní návrhy se spojí s ostatními a vytvoří se tak návrhy reprezentující městskou část, celou obec a tak dále. Každá rada musí vždy návrh vzešlý z předchozí úrovně schválit nebo zpochybňovat tak dlouho, než je připraven k předání dál.“ Podobně to proběhne i ve výrobní sféře. Pracující zváží informace za minulý rok (souhrnné údaje o výrobě a změny oproti původnímu návrhu) a prognózy mediačních úřadů, prodiskutují nápady, jak zlepšit pracovní život, a své osobní náměty zanesou do prvního návrhu svého podniku. Návrhy se pak opakovaně projednávají, dohadují a schvalují na úrovni daného subjektu [70]. Povšimněme si, že tento proces je celkem náročný na čas. Výše uvedená kritika se vztahuje samozřejmě i na vyšší úrovně hlasování o plánu. A celý proces se může dále komplikovat, protože další a další hlasování může klidně chyby zvětšovat místo, aby je kompenzovalo. Navíc se rozhoduje o věcech, které jsou dále a dále od spotřeby a výroby a tudíž, pokud se lidé dobře orientují na trzích, kde provádějí své nákupy a kde prodávají své výrobky a služby (včetně služby práce) a v jim vzdálených skutečnostech se vyznají již hůře, tak se bude ono hůře neustále prohlubovat. Dojde také k masivnějšímu propadnutí hlasů čili informací, a tím pádem i preferencí.
Dále je nutné uvést, že plánování v Partekonu je několika kolové, což dále zvyšuje časovou náročnost celého procesu. „V prvním kole vypracují spotřebitelé spíše jakýsi „seznam přání“ a pracující přijdou s návrhem na podstatné zkvalitnění té části života věnované práci. Proto se budou první návrhy pravděpodobně vyznačovat převisem poptávky. Nebudou tedy jinak řečeno tvořit uskutečnitelný plán. Bude tedy následovat druhý krok, při němž všechny rady obdrží nové informace a z nich se dozvědí, u kterého zboží převyšuje nabídka poptávku a u kterého je to naopak a o kolik. Zároveň uvidí i porovnání svého návrhu s ostatními srovnatelnými jednotkami. Příslušné úřady vydají nové odhady indikativních cen konstruovaných tak, aby vyrovnaly nabídku a poptávku.“ [71]. V jaké měně tyto ceny budou se člověk, ovšem z knihy nedoví. Možná půjde o jednotky práce? Dále: “Z každého kola vzejde nový seznam navrhovaných aktivit. Dohromady pak poskytnou nové údaje týkající se postavení jednotlivých druhů zboží, průměrné spotřeby na osobu a průměrného poměru přínosů a nákladů na každý jednotlivý podnik. To všechno umožní znovu vypočítat ceny a odhadnout výši průměrného příjmu a pracovní zatížení. Na základě toho bude možno návrhy upravit. Tak se bude celý postup opakovat, dokud nedojde k odstranění převisu poptávky nad nabídkou a nevznikne proveditelný plán.“ [72]. Mediační úřady by podle Alberta mohly zveřejňovat cenové odhady vždy po několika měsících (jinde uvádí každý měsíc). Tyto ceny mají představovat aktuálně nejlepší odhad konečného relativního ocenění. Odhady se postupem času mají neustále zlepšovat [73]. V pozdějších kolech budou ovšem přibývat omezení v možnosti volby. Např.: „Na úpravy kterýmkoli směrem a o jakékoli částky mohou být stanoveny určité limity. Spotřebitelům například nemusí být dovoleno, aby svou poptávku po určitém zboží zvyšovali o více procent, než jsou stanovené průměry. A pracujícím nemusí být dovoleno v tomto a v následujících kolech snižovat návrhy na výkon o více než stanovený počet procent. Jde o to určit si pravidla omezující změny na předem stanovené rozpětí. Pozice jednotlivých druhů zboží se tak mezi jednotlivými koly nebude výrazně měnit... Ve třetím a čtvrtém kole je možno omezit úpravu návrhů pouze na úroveň rad. Spotřebitelé se sejdou ve svých místních radách, pracující rovněž a dohodnou se na znění návrhu za příslušnou radu. V této etapě se abstraktní průměry změní v konzistentní plány, které již bude možno realizovat v případě, že budou k dispozici požadované vstupy.“. Páté kolo hypotetické plánovací procedury v Partekonu může dle Alberta znamenat uplatnění dalšího pravidla s cílem plánování urychlit. „V tomto okamžiku provedou mediační úřady extrapolaci údajů z předchozího kola a vydají pět různých verzí konečného plánu. Rozdíly budou plynout z poněkud odlišně stanoveného celkového produktu, množství práce, průměrné spotřeby a průměrných investic. Každý, koho se to týká, bude ve svém útvaru hlasovat pro jednu z verzí. Každá bude tvořit konzistentní a proveditelný celek. Jakmile bude jedna z verzí zvolena, stane se základním provozním plánem a jednotlivé útvary mohou své požadavky v souladu s ním v následujících kolech upravovat, dokud nebude dosaženo dohod na individuální úrovni.“ [74]. Pět variant plánů se prý předkládá proto, že se má omezit počet kol ke stanovení plánu v konečné podobě [75]. Tím Albert nepřímo přiznává těžkopádnost celého systému participativního plánování a participativní ekonomiky. Jinde o hlasování mezi konečnými plány Albert uvádí, že každý bude hlasovat pro jeden z pěti navrhovaných plánů. Po prvním hlasování se dva návrhy s nejmenším počtem hlasů vyřadí. Mediační úřad zbývající tři upraví a vezme přitom v úvahu relativní váhu hlasů. Druhé hlasovací kolo vyřadí ten plán, který z posledních tří získal nejmenší přízeň. Pak se poupraví poslední dva a volí se naposled. Vybraná alternativa ještě není konečným plánem, ale použije se k výpočtu očekávaných indikativních cen, celkového hospodářského produktu, tempa růstu, průměrného objemu práce a spotřeby a výstupů týkajících se zboží individuální spotřeby [76]. Z tohoto je na první pohled zřejmé, že Partekon čili participativní ekonomie spočívá v přijetí centrálního plánu! Jde tedy o systém centrálního plánování, byť tento plán byl naplánován částečně decentralizovaně. To plyne i z toho, že Albert píše, že: „V participativním systému „plánovací pracovníci“ pouze zprostředkovávají proces, v němž pracují a spotřebitelé navrhuji, dohadují a korigují vlastní plán a sami rozhodují.“ [77]. Čili plán je sice přijat částečně decentralizovaně, ale ekonomika se jim pak řídí stejně, jako centrálním plánem v centrálně plánovaném hospodářství. Ostatně je to patrné i z použití jednotného čísla u slova plán v uvedené citaci. Skupinu politiků, úředníků, ekonomů a zájmové skupiny v Partekonu nahrazují zájmové skupiny, která vyhrály zrovna hlasování o plánu. Změnili se jen vykonavatelé, ale vše ostatní zůstává prakticky stejné jako u centrálního plánování!
Nejprve je k tomu nutné uvést, že na trhu se postupuje zcela decentralizovaně, kdy podnikatelé často pomocí metody pokusu a omylu odhadují budoucí ceny na trhu berouce v potaz současné ceny, které odrážejí vzácnost, jak nejlépe je to jen možné. Při takové metodě se samozřejmě počítá se s tím, že se některý z podnikatelů zmýlí a jeho odhady se ukážou jako mylné. Takových podnikatelů může být mnoho. Výhodou takového omylu je to, že se ukáže, že výrobní faktory (půda, práce a kapitálové statky) se neměly použít v těch užitích, v kterých je podnikatelé použili, že výrobní faktory nebyly použity tam, kde mohou nejlépe krýt potřeby spotřebitelů. To se pozná pomocí toho, že mýlící se podnikatelé utrpí ztráty. Jiní podnikatelé, kteří jsou lépe informovaní, v danou dobu schopnější či mají jen více štěstí a tak podobně, budou naopak ve svých odhadech úspěšnější a dosáhnou lepšího uspokojení potřeb spotřebitelů. Tito podnikatelé dosáhnou zisku. Jde zde tedy o decentralizované podnikání čili jednání, navíc na vlastní vrub, které znamená decentralizovaný a různorodý odhad budoucích cen, a tím i využití implicitních, praktických, rozptýlených a obtížně sdělitelných, zkrácených, dynamických informací a znalostí. O žádném centrálním plánu nemůže být ani řeč. Žádné decentralizované a různorodé odhady cen a decentralizované plánování, ale Partekon nenabízí, naopak uvažuje jednotné indikativní ceny. V tomto případě se Partekon podobá centrálně plánovanému hospodářství mnohem více než trhu.
Dalším důležitým poznatkem je to, že tzv. indikativní ceny v Partekonu (viz výše) se snaží ukazovat rovnováhy na trhu, čili jde de facto o rovnovážné ceny, které mají vyrovnat nabídku s poptávkou a vyčistit trh od přebytku či nedostatku zboží a služeb. To jasně plyne nejen z výše napsaného, ale také z následující citace: „Jistě je pravda, že participativní plánování se opírá o kvantitativní ukazatele označované jako indikativní ceny a že lidé i instituce se jimi při rozhodování řídí. Stejně tak platí, že ke kombinacím a propojování rozhodnutí se v průběhu participativního plánování dospívá přes vyrovnání nabídky a poptávky.“ [78]. Avšak rovnováha jako taková není ve skutečnosti až tak významná, a tedy nejsou ani až tak významné rovnovážné ceny. Důležitější je pouhá tendence k této rovnováze a poznatek, že tendence k rovnováze je neustále narušována nerovnováhami a vznikem cenových rozdílů. Jak bylo již uvedeno dříve, tak ekonom I. Kirzner tvrdil, že v ekonomice: „Neustále vznikají nové příčiny nerovnováhy a příčiny cenových rozdílů. Zároveň ale tyto nerovnováhy dávají nepřetržitě vznikat silám, které mají tendenci objevovat takto vytvářené ziskové příležitosti. Tendence k vytvoření jediné ceny je neustále narušována – ale nepřetržitě obnovována.“ [79]. Čili výše zmíněná tendence ekonomiky k rovnováze je trvale narušována a ekonomika díky tomu rovnováhy nedosahuje, pouze má tendenci k ní směřovat. To je důležitý poznatek, který je nutno mít na paměti. Takové podmínky umožňují vznik jednání, protože: „Svět nerovnováhy… nabízí prostor pro podnikatelské objevování a následně prostor pro skutečnou změnu.“. Podnikatelské jednání ve formě podnikatelské ostražitosti je to, co vede k rozpoznávání ziskových příležitostí a jejich využití [80]. Nejsou to tedy rovnovážné (v pojetí participativní ekonomiky indikativní) ceny, co je důležité, ale naopak jako podstatné se pro uspokojování potřeb jeví právě cenové rozdíly a nerovnováhy! Toto úzce souvisí s problémem, že centrální plán v Partekonu vzniká za soustavného omezování možností rozhodovat. V dalších kolech třeba spotřebitelům například nemusí být dovoleno, aby svou poptávku po určitém zboží zvyšovali o více procent, než jsou stanovené průměry. A pracujícím nemusí být dovoleno v tomto a v následujících kolech snižovat návrhy na výkon o více než stanovený počet procent atd. Tím jak se postupuje směrem k partekonské rovnováze ubývá volnosti v rozhodování občanů o jejich potřebách. Čili se snažíme vyhnout tomu, aby cesta participativní ekonomiky k rovnováze byla výrazněji narušována. Tím však říkáme, že nebereme moc v potaz neustálý vznik nových příčin nerovnováhy a příčin cenových rozdílů. Čili nebereme moc v potaz vznik nových informací a jejich vliv na změnu v chápání a využívání již známých informací, a tedy nebereme moc v potaz změny v cílech a záměrech, které chtějí občané dosáhnout, a které nově objevené informace nutně proměňují. Tím ovšem dojdeme do situace, kdy partekonský plán představuje nějakou „zamrznutou“ historii, která nebude odrážet současné potřeby občanů. To však znamená, že některé ze změněných potřeb občanů nebudou uspokojeny. Dojde tedy k přebytkům méně žádaného zboží a služeb a naopak k nedostatkům žádanějšího zboží a služeb. Taktéž dojde k diskoordinacím ve výrobě. Je přece reálné si představit, že v první kole činí poptávka osoby A po propiskách osm kusů, zatímco na základě nově objevených informací bude činit v druhém kol sedm kusů, ale ve třetím kole třeba 20 kusů a ve čtvrtém kole už jen čtyři kusy.
Výše jsme se zabývali tím, co se stane s „informacemi prvního a druhého řádu“ v Partekonu čili participativní ekonomice. Nyní to můžeme rozšířit o další poznatek, který se týká hlasování o konečných plánech. Toho se samozřejmě také týkají všechny skutečnosti uvedené výše. Čili paradox hlasování. Obrovské množství informací, které by měly být zpracovány, nové ještě neznámé informace, racionální neznalost, Caplanova racionální iracionalita, Bastiatovo co není vidět atd., zde mají samozřejmě své místo. Nyní zde máme hlasování o centrálním (!) plánu výroby, který má sám miliony položek. Vše z něho stěží může být naplánováno a probráno a vtěleno do podoby centrálního plánu (byť původně decentralizovaně plánovaného). Je celkem logické, že znalost jednotlivců o těchto plánech bude nanejvýš zlomková! Stěží bude mít někdo přehled o tom, kolik zboží a služeb a v jakém množství a kvalitě bude nabídnuto a poptáváno. Musíme předpokládat, že všichni lidé budou hlasovat o plánech v podstatě na slepo, respektive jen na základě pár desítek položek, které jsou hodně vidět. Demokraticky volící lid se zde tak dostává do pozice centrálních plánovačů v hitlerovském Německu či sovětském bloku. A je stejně jako oni z větší části slepý. To samozřejmě povede samo o sobě k propadnutí části „informací prvního i druhého řádu“, k nemožnosti využívat, přenášet a objevovat informace čili jednat a tedy k neuspokojení potřeb části občanů. Potřeby těchto občanů tedy nebudou brány v potaz. To bude dále zesíleno tím, že některé hlasy pro neúspěšné plány také propadnou, a tím opět nebude brána v potaz část „informací první a druhého řádu“ a tedy ani část potřeb občanů. Dokonce i hlasy pro úspěšný plán nemusí vůbec vyjadřovat skutečné preference a informace, a to proto, že lidé budou volit tzv. menší zlo, protože alternativní plány neuspěly anebo proto, že jejich záměry byly modifikovány či rovnou zamítnuty na regionální či lokální úrovni. Toto a výše uvedené zajistí masivní propad hlasů, znemožní to možnost jednání a nakládání s informacemi, objevování infromací a v konečném důsledku neuspokojení protřeb u nemalé části populace. Již víme, že neexistence soukromého vlastnictví znemožňuje ekonomickou kalkulaci v Partekonu a tedy i co relativně nejplynulejší uspokojování potřeb spotřebitelů. Nejpozději teď, jestli ne už dříve, můžeme uzavřít, že Partekon čili participativní ekonomie znemožňuje i (podnikatelské) jednání a nakládání s informacemi, které je dalším významným zdrojem ekonomické kalkulace. Zde se také nabízí otázka nakolik je Partekon utopickou idejí, protože už z hlasování o pěti (či méně nebo více) plánech jasně předpokládá neuspokojení některých potřeb u značné části občanů, které si ovšem Albert přeje jinak uspokojovat. Tento problém zavádí Partekon až na hranici utopie. A to zvláště uvážíme-li, že hlasování v dnešní demokracii o veřejných záležitostech nechává řadu občanů z menšin bez zastoupení a bez možnosti, jak vyjádřit svůj názor či potřeby. Pokud by toto mělo být pravidlem i u rozhodování o hospodářské produkci, tak se pozice řady občanů znatelně horší a jejich svobodná volba bude ještě dále omezena i v oblastech, které se dosud relativně těšily volnosti.
Dodejme ještě jeden poznatek ohledně cen a funkce mediačních úřadů. Jak je patrné tak indikativní ceny mají za úkol vyrovnat nabídku statků a poptávku po těchto statcích, čili dojít k tomu, za jaké ceny se trhy tak zvaně vyčistí a přebytky a nedostatky se odstraní. To však znamená, že mediační úřady či přesněji hlasující jsou nějakým způsobem schopny určit průběh křivky poptávky a nabídky daného statku. De facto to znamená, že znají mezní užitky všech zúčastněných na daném trhu (nad to ještě v budoucnosti). To ale není možné a je tedy nutné počítat s tím, že indikativní ceny budou arbitrárně stanovené a nebudou často schopné trhy řádně vyčistit.
Změny v poptávce spotřebitelů
Na trhu obecně platí, že například zvýšení poptávky spotřebitelů po nějakém zboží či prognózování jejího zvýšení vede podnikatele ke zvyšování poptávky po výrobních faktorech (práce, půda-suroviny a kapitálové čili výrobní statky včetně meziproduktů či komplementárních výrobních statků), ovšem samozřejmě s tím, že se někteří z těchto podnikatelů můžou mýlit (metoda pokusu a omylu). Při tom využívají podnikatelé současné ceny. Rozhodnutí podnikatelů tlačí na ceny uvedených vstupů a ovlivňuje trhy s těmito vstupy, což dále ovlivňuje trhy vstupů pro tyto vstupy atd. Stejně tak jsou ovlivněny ceny konkurenčních výrobků. Celý tento proces mění postupně více či méně strukturu dané ekonomiky. Aniž je ovšem nutné, aby si toho lidé byli zcela vědomi. Partekon místo toho nabízí nějaké historická verbální tvrzení lidí a hlasování, která jsou navíc pomocí demokratického procesu zglajchšaltována do podoby centrálního plánu. To však znamená, že uvedené zvýšení poptávky bude vyžadovat kompletní přepracování plánu (jak víme, tak nenašponovaný plán není často dostatečnou odpovědí na změny v poptávce – viz výše). Hlasování o plánu a jeho dílčích plánech stěží může toto podchytit neb to předpokládá, že ve volbách vítězná skupina, zná všechny vazby v ekonomice a zná dopady, které budou změny mít, a zároveň i to, jaké informace budou v budoucnosti vytvořeny. Je celkem jasné, že tyto předpoklady nejsou vůbec reálné.
Aby toho nebylo dost, tak Albert předpokládá existenci vyvážených komplexů pracovních činností. O těch jsme pojednali již v kapitole „Vize Partekonu (Ne)vyvážené komplexy pracovních činností“. Jejich existence znamená, že do plánování je nutné zahrnout i to, že pracující budou muset být přemísťovaní z jednoho pracoviště na druhé tak, aby náročnost práce (a moc, která s ní může být akumulována) v komplexech byla skrze ekonomiku vyvážená. Přičemž není možné očekávat, že produktivita a kvalita produkce bude u nově přemístěných pracovníků stejná, jako u původních pracovníků. Taktéž je jisté, že přemístění některých zaměstnanců někam a druhých zaměstnanců na místa těch prvních vyvolá změny v poptávce po krytí potřeb těchto zaměstnanců jako celku, ale i po krytí potřeby spojených s pracovní činností těchto zaměstnanců jako celku. Například se po uvedené výměně celkově zvýší či sníží potřeba dopravy v dané lokalitě anebo celkově vzroste či klesne potřeba pro prodeji potravin v daném místě, po školkách či pracovních potřebách. Lidé jsou různí a i jejich skupiny mohou mít různé potřeby a zájmy v různých pracovních činnostech. Jedna skupina bude žádat více dopravy v daném místě a více potravin jiná více školek či kultury, další bude potřebovat více speciální pracovní potřeby apod. To ovšem znamená, že bude nutné opět přepracovat plán, který řídí ekonomiku, a to pomocí zdlouhavého vyjednávání a hlasování, které trpí všemi výše uvedenými neduhy.
Ke změnám preferencí u občanů (ke změnám však dochází i na straně nabídky) Albert uvádí, že kdyby v takových případech zůstaly pouze dvě možnosti, totiž držet se plánů vypracovaného na počátku plánovacího období, nebo integrovat určité tržní rysy, přiklání se k té první. Dle něj: „Ztráta efektivity vynucená tím, že by se muselo počkat na další plánovací období, by byla poměrně malá v porovnání s negativy spojenými se začleněním tržní alokace zpět do systému. Rychlý přechod od nesprávných cen k opět nesprávným cenám [zde na nás jakoby opět kouká z Albertova textu stará rovnovážná ekonomie se „správnými“ rovnovážnými cenami, pozn. autora] metodami, které podkopávají hodnoty, jichž si tolik ceníme, ničemu nepomůže.“ [81]. Jinde přímo Albert uvádí, že změna v plánu by znamenala přinejmenším ve věci výběru surovinových vstupů a výstupů, jejich cen a tedy i distribuce zopakovat celý proces plánování. Jde zde pak podle něj o analogii postupu tržního systému [82]. V příkladu s nárůstem poptávky po klimatizaci Albert uvádí, jak je možné v Partekonu na nově vzniklou situaci reagovat. 1) Každému žadateli dát pouze X procent toho, oč žádá, kde X se rovná poptávce v poměru ke skutečné nabídce (to jde jen tehdy, pokud lze zboží dělit), 2) je možné dát klimatizaci jen těm, jejichž požadavek byl začleněn do původního plánu a případně i v původně požadovaném množství, novým žadatelům nebo zvýšeným požadavkům se nevyhoví a za 3) zvyšovat cenu klimatizačních jednotek, dokud nedojde k eliminaci převisu poptávky, tj. použít k přidělení zboží zvýšení cen [83]. Čili autor automaticky nepočítá s tím, že by bylo nutné zvýšit výrobu. To je pro něj jen jedna z možností. V případě požadavku na zvýšení výroby je dle něj samotného nutné jednat s federací výrobců klimatizace a případně i federací, které dodávají polotovary konečným výrobcům klimatizací, a pak s dodavateli těchto dodavatelů atd. [84]. To si vyžádá čas a navíc požadavek může být hlasováním zamítnut. Rychlost reakce prostě není dle Alberta zase tak velké pozitivum, trhy navíc nejsou schopny takové rychlosti, jak se lidé domnívají a rychlost reakce by neměla být v žádném případě „vykoupena“ narůstajícími náklady, které bývají podstatně vyšší než výsledný užitek. Ceny se dle autora budou aktualizovat jednou měsíčně [85]. Podotkněme, že na trhu třeba v případě dovozu klimatizace z jiné země mohou trhy reagovat značně rychle.
Přirozeně bylo by nutné přeplánovat i pracovní nasazení, strukturu práce a totéž provést u kapitálových statků. A to v blízkých i vzdálených stádiích výroby, ve výrobě komplementárních statků či i ve výrobě substitutů. K tomu nově vyvážit komplexy pracovních činností. Samozřejmě vše prodiskutovat v různých radách a na různých úrovních a odhlasovat. To se při složitosti moderní ekonomiky (viz esej „Já tužka“ výše) jeví jako utopické. Trhu stačí jen to, že došlo ke změnám v cenách čili v nositeli informací, a tím ke vzniku nových rozdílů mezi cenami. A že nově vzniklou situaci mohou podnikatelé podnikající na svůj účet využít. Pokud to není možné, tak to však znamená vznik na jedné straně přebytků a na jiné straně nedostatků a tedy i neuspokojení potřeb občanů. Albert pak přechází k tomu, že tvrdí, že představa, že trhy dobře reagují na otřesy a změny, je dle něj stejně jen pouhá domněnka. "Překotné změny vyvolané nepředvídatelnými posuny v nabídce nebo poptávce také potřebují určitý čas. Tvrzení, že se bezpochyby odehrávají rychle a přesně, příhodně ignoruje dynamiku, která narušuje rovnováhy a může dokonce způsobit, že trhy postižení otřesem nevzpamatují rychle a možná vůbec. Od nastolení nové rovnováhy může všechny vzdalovat dynamika vzniklá z jejich vzájemného propojení. „Zkuste hádat, jak důkladně a jak rychle se rovnováha obnoví. Zastánci trhů předpokládají, že se to všechno stane velice rychle a hlavně že ceny před i po budou správné.“ [86]. S takovouto kritikou je spojena za prvé ta potíž, že lidé nejsou sami dokonalí a tudíž i jejich výtvory budou do jisté míry nedokonalé. Otázka tedy stojí tak, který ze systémů je nejméně nedokonalý a případně i nejrychlejší. Dalším problémem je to, že autor se koncentruje podobně jako řada mainstreamových ekonomů na rovnováhu, avšak reálný trh takto nefunguje. Jak bylo uvedeno dříve, tak ekonom I. Kirzner tvrdil, že v ekonomice: „Neustále vznikají nové příčiny nerovnováhy a příčiny cenových rozdílů. Zároveň ale tyto nerovnováhy dávají nepřetržitě vznikat silám, které mají tendenci objevovat takto vytvářené ziskové příležitosti. Tendence k vytvoření jediné ceny je neustále narušována – ale nepřetržitě obnovována.“ [87]. Čili výše zmíněná tendence ekonomiky k rovnováze je trvale narušována a ekonomika díky tomu rovnováhy nedosahuje, pouze má tendenci k ní směřovat. To je velmi důležitý poznatek, který je nutno mít na paměti! Takové podmínky umožňují vznik jednání, protože: „Svět nerovnováhy… nabízí prostor pro podnikatelské objevování a následně prostor pro skutečnou změnu.“. Podnikatelské jednání ve formě podnikatelské ostražitosti je to, co vede k rozpoznávání ziskových příležitostí a jejich využití [88]. Nejsou to tedy rovnovážné (v pojetí participativní ekonomiky indikativní) ceny, co je důležité, ale naopak jako podstatné se pro uspokojování potřeb jeví právě cenové rozdíly a nerovnováhy! Albert ve své kritice cílí mimo. Kritizuje nepřímo mainstreamové ekonomy za to, že předpokládají rychlé obnovení rovnováhy, a že ceny před i po budou správné ve smyslu odpovídající rovnováze, ale sám upadá do pasti neexistující rovnovážně ekonomiky. Vedle toho je potřeba říci to, že na trhu při zvýšení poptávky dojde (samozřejmě že postupně časem) k tomu, že podnikatelům vzrostou zisky (zvýší se rozdíl mezi cenami výstupů a vstupů), což bude podnikatele stimulovat k rozšíření výroby a najmutí nových výrobních faktorů, stejně tak tato skutečnost přiláká další a další podnikatele a výrobní faktory. Zároveň budou růst odměny výrobních faktorů v daném odvětví. Pokud někdo z daných podnikatelů či výrobních faktorů odmítne zvyšovat výrobu, tak bude nahrazen někým jiným. Výsledný stav bude pak nějakým jiným stavem nerovnováhy, který se například může vyznačovat opadnutím poptávky, příchodem nové technologie, většími úsporami atd. V Partekonu bude taková možnost omezena a přes zamítavé rozhodnutí federace výrobců se bude hůře shánět jiný dodavatel, či to nebude vůbec možné. Stejně tak není nutné, aby se ceny aktualizovaly jednou měsíčně (v Partekonu však včetně své pseudo-kvalitativní stránky(!), což z uvedeného činí náročnější proces), mohou se klidně aktualizovat denně či každou hodinu.
Závěr
Jak je zřejmé z této poměrně dlouhé kapitoly, tak zdroje (předpoklady) ekonomické kalkulace v podobě vzácnosti a existence lidských potřeb jsou v Partekonu přítomné, tak jako v každé jiné reálné ekonomice. Další ze zdrojů ekonomické kalkulace v podobě soukromého vlastnictví chybí. Konečně poslední ze zdrojů ekonomické kalkulace podnikatelské jednání v Partekonu neexistuje a místo toho je zde nahrazeno demokratickým jednáním různých rad a centrálním plánem, které nejsou sto adekvátně zpracovat a využívat množství stávajících informací a nejsou ani sto řádně objevovat nové informace a jim přizpůsobovat jednání a vnímání cílů, které lidi sledují. Participativně ekonomické jednání je jednak těžkopádné a pomalé a za druhé nemalá část informací je skrze toto jednání ztracena a zbylá část zjednodušena, ale zároveň i zdeformována. Případné změny centrálního plánu jsou těžkopádné a trpí ztrátou informací a deformacemi. Celkovým výsledkem těchto skutečností je pak ten fakt, že ekonomická kalkulace za existence Partekonu čili participativní ekonomie, tak jak tento systém předkládá M. Albert, není možná! Výsledkem tedy budou nedostatky, přebytky, neuspokojení potřeb, masivní plýtvání, černý trh a korupce. Výsledky budou tedy dosti podobné centrálně plánované ekonomice sovětského či nacionálně socialistického typu.
[70] Ibid, s. 161.
[71] Ibid, s. 162.
[72] Ibid, s. 163.
[73] Ibid, s. 165 a 155.
[74] Ibid, s. 169-170. K omezování úprav návrhů viz i s. 230-233.
[75] Ibid, s. 269.
[76] Ibid, s. 233. Podobnou proceduru uvádí Albert i pro hlasování na lokální úrovni, v tomto případě hlasují lidé o čtyřech balících kolektivní spotřeby (Ibid, s. 259-260.). Počet konkrétních plánů či balíků je nutné brát spíše pro ilustraci.
[77] Ibid, s. 270.
[78] Ibid, s. 316-317.
[79] Kirzner, s. 39.
[80] Ibid, s. 44.
[81] Albert, s. 329.
[82] Ibid, s. 331.
[83] Ibid, s. 332-3.
[84] Ibid, s. 333-334.
[85] Ibid, s. 335.
[86] Ibid, s. 330. K rychlosti viz i s. 335.
[87] Kirzner, s. 39.
[88] Ibid, s. 44.
Použitá literatura:
1) ALBERT, M. Partekon: život po kapitalismu: (participativní ekonomika). Praha: Mezera 2012, ISBN 978-80-87148-31-0.
2) CAPLAN, B. Mýtus racionálního voliče: proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: NLN 2010, ISBN 978-80-7422-056-2.
3) EUCKEN, W. O teorii centrálně řízené ekonomiky: Analýza německého experimentu, Část I. [online]. Dostupný z (přístup X/2014): http://www.bastiat.kvalitne.cz/jine_texty.htm, překlad V. Krupa.
4) HUERTA DE SOTO, J. Teorie dynamické efektivnosti. Praha: Dokořán 2013, ISBN 978-80-7363-572-5.
5) HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola: tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán 2012, ISBN 978-80-7363-445-2.
6) KIRZNER, I. M. Jak fungují trhy. Praha: Centrum liberálních studií 1998, ISBN 80-902270-5-8.
7) VON MISES, L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-22-7.
8) MODRÝ PTÁK (ČMOLÍK, J.). Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, ISBN 978-80-904710-0-9.
9) PETŘÍK, L. Evropská unie je protidemokratický podvod. In: LOUŽEK, M. (ed.). Evropská unie v pasti centralizace: sborník textů. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku 2011, ISBN 978-80-87460-03-0.
10) READ, L. E. I, Pencil. Irvington-on-Hudson, New York: Foundation for Economic Education 2010, ISBN 1-57246-209-4.
11) ROTHBARD, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
12) URZA, M. 2 a 1/2. Nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování [online, 2013]. Dostupný z (přístup X/2014): http://www.mises.cz/literatura/anarchokapitalismus-69-kapitola--2-a-1-2-nemoznost-ekonomicke-kalkulace-v-centralnim-planovani-531.aspx.
13) Poznámka k nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu [online, 2014]. Dostupný z (přístup X/2014): http://www.mises.cz/clanky/poznamka-k-nemoznosti-ekonomicke-kalkulace-za-socialismu-1527.aspx.