Vize Partekonu a její kritika: Nemožnost ekonomické kalkulace v Partekonu (3)
Hlasování a informace
Při kritice Partekonu je důležité uvést to, že Partekon čili participativní ekonomie je vystavena tzv. hlasovacímu paradoxu. Tento paradox prvně popsaný markýzem de Condorcet v 18. století lze přiřadit k nevýhodám demokratického hlasování, které mnozí lidé dnes nekriticky obdivují. Hlasovací paradox způsobuje, že o vítězství něčeho rozhoduje pouze pořadí, v jakém se hlasovalo. Z toho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. A dále fakt, že opakované hlasování vede k jiným výsledkům. Viz i dále. Rozhodování skupiny je tak často nelogické. A: „Paradox vede také k tomu, že hlasováním není možné dospět ke zjištění společenského zájmu. Pokud se něco za společenský zájem vydává, vždy lze nakonec zjistit, že je to pouze zájem některých.“ [46]. To celkem logicky znamená, že potřeby občanů budou hůře prezentovány, a tedy i následně plněny. Zároveň jistá forma předsedání znamená jisté riziko pro nárůst hierarchie. Jak budou hlasující kontrolovat skrze hlasování ekonomiku a společnost? Podívejme se pro příklad na dnešní moderní politiku a politické rozhodování: voliči dnes nejsou prakticky schopni rozhodovat o financování výdajů na veřejné služby. Položek veřejných výdajů je v České republice obrovské množství. Voliči nemají často ani tušení o existenci řady státních institucí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má 17 přímo řízených organizací. V rámci ministerstva zemědělství existují například i výzkumné ústavy pro okrasné zahradnictví a pro myslivost [47]. Zákon o dani z příjmu měl v půlce nultých let tohoto století 80 tisíc slov a slovo výjimka se v něm vyskytovalo 260 krát. Daňové zákony v USA mají skoro 4 milióny slov. Prostě dle zde citovaného V. Rambouska daňoví poplatníci - platící daně pod hrozbou násilí – nemají a nemohou mít přehled o tom, na co se jejich zdroje použijí a ani o tom nerozhodují [48]. Další příklad: rozpočet USA je kniha o více než tisíci stranách [49]. Uveďme i příklad z jiného zdroje: v roce 2010 vyprodukovaly evropské unijní instituce 2370 právních aktů a v unii existovalo 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy [50]. A nyní by měly de facto také voliči (hlasující) k tomu všemu přibrat data za soukromý sektor a zvážit je? To nezní moc přesvědčivě.
Hlasování a „informace druhého řádu“
V následujícím výkladu se budeme dovolávat hlavně knihy B. Caplana „Mýtus racionálního voliče: Proč v demokracii vítězí špatná politika“, a také školy teorie veřejné volby. B. Caplan praví, že je nutné: „...opustit klamné analogie mezi trhem a politikou, přesněji řečeno mezi nakupováním na trhu a hlasováním ve volbách. Rozumné veřejné mínění má povahu veřejného statku. Jestliže je spotřebitel při nákupu veden mylnými představami o tom, jaké zboží uspokojí jeho přání a potřeby, nese náklady svého omylu sám. Pokud však volič vychází z chybných názorů na prospěšnost té či oné hospodářské politiky, následky ponesou všichni obyvatelé dané země.“ [51]. Představitelé Rakouské ekonomické školy (ke které Caplan nepatří) jsou toho názoru, že lidé se dobře orientují na trzích, kde provádějí své nákupy a kde prodávají své výrobky a služby (včetně služby práce). V jim vzdálených skutečnostech se však vyznají již hůře.
Jak je na tom z tohoto pohledu Partekon? Participativní plánování, hlasování a rozhodování na úrovni podniku (jako je třeba dříve několikrát zmíněné nakladatelství) či na úrovni místní spotřeby (rodina či malá vesnice) může fungovat docela obstojně (v další kapitole uvidíme, že v případě podniku to nemusí zrovna platit), pokud tedy nemusí být prováděno v případě spotřeby na rok či i více dopředu. Tyto informace nazvěme pro účely této statě „informace prvního řádu“. Co však plánování, hlasování a rozhodování na téma dopadů spotřeby na výrobní statky 3., 4., 5. či 8. řádu (pro výše zmíněnou tužku jde třeba o dřevo, grafit, těžní stroje na dřevo a grafit, dopravu atd.), které jsou již značně vzdálené spotřebě? Nebo co tento Albertův příklad týkající se pro ilustraci opět nakladatelství a infromací v jiných odvětvích: „Objem práce, který bude každý vykonávat mimo své hlavní pracoviště, závisí na rozdílu mezi kvalitou práce v mateřském podniku a celospolečenským průměrem. Jestliže tedy nějaká inovace podstatnou měrou sníží obtížnost práce v jednom podniku, bude pravděpodobným výsledkem, že tam zaměstnanci budou trávit méně času a delší dobu budou pracovat jinde... Díky zásadě, že všichni pracující mají srovnatelné pracovní povinnosti, se výhody plynoucí z investic do nakladatelství projeví mírným zlepšením podmínek všech pracujících a nikoli jejich zásadním zlepšením pouze pro zaměstnance vlastního nakladatelství. Proto pracující nic nenutí, aby prosazovali inovace výhradně ve vlastních podnicích na úkor jiných, kde by bylo možno dosáhnout výrazně příznivějšího vlivu na kvalitu profesionálního života." [52]. Tyto informace nazvěme „informacemi druhého řádu“. Musím zde uvést, že hledím na zde uvedené informace „druhého řádu“ v případě trhu, jako na něco, co vznikne a je využíváno decentralizovaně jednáním nespočetného množství aktérů, aniž by bylo nutné, aby nějaká osoba či skupina osob měla o těchto informací byť jen částečný přehled a vědomně o nich rozhodovala nebo je vytvářela. Vraťmě se však zpět a zeptejme se, jak dokážou velmi vzdálené dopady správně hlasující vlastně správně posoudit? A co teprve plánování, hlasování a rozhodování na úrovni okresu, země, či státu?
V tomto případě pak platí, že pokud hlasující vychází z chybných názorů na prospěšnost toho či onoho rozhodnutí, následky ponesou všichni obyvatelé dané země. Přičemž tyto následky, které dopadají i na něho, nemusí být díky komplexnosti moderní společnosti a díky existenci různých dalších současně působících vlivů vůbec zřejmé, tudíž zde není motivace, aby se hlasující snažil těmto nepříznivým následkům vyhnout. To je zesíleno ještě tím, že v demokraciích se náklady na to jak hlasující hlasoval, rovnají téměř nule. Je-li nás tisíc a hlasujeme-li o něčem, co třeba sníží náš blahobyt o 1 tisíc korun na osobu (aniž to víme), tak očekávaná ztráta hmotného bohatství by nebyla taková, že bychom úbytek celkového materiálního bohatství vydělili naším počtem. Takto získaný úbytek bohatství na osobu by bylo nutné ještě vynásobit pravděpodobností, že právě hlas daného konkrétního hlasujícího rozhodne výsledek hlasování. Je-li pravděpodobnost, že hlas hlasujícího v tomto případě rozhodne volby 1/1000 (hlasuje nás tisíc), tak ztráta toho, kdo hlasuje pro toto opatření, bude jen 1 koruna (1000 x 1/1000). Je to tedy dost nízká cena, přesto, že nás ani vlastně moc nehlasuje. Soukromé náklady jsou 1 koruna, ale celkové náklady naší tisícičlenné společnosti jsou 1 milion korun [53]. To je závažný poznatek.
Zde by se čtenář mohl zarazit a uvědomit si ještě další problém a to ten, že i při tak malém počtu osob, má jeden hlas nepatrnou váhu [54]. Mezní efekt hlasování je tak pro člověka malý a nevyplatí se obstarávat proto mnoho informací, protože je to časově náročné a volný čas je pro lidi vzácný. Rovněž tak se lze i v Partekonu věnovat práci, protože za delší pracovní dobu dostaneme přece jen něco ke spotřebě navíc. Je jasné, že na poli „informací prvního řádu“ toto nepředstavuje problém, ale na poli „informací druhého řádu“ to již problém je. Spolu s předchozími poznatky, bude tento poznatek, mít velký vliv na to, že při hlasování o vzdálených skutečnostech již lidé nebudou dobře informováni, a tedy plánování, rozhodování hlasování bude vystaveno chybám, které způsobí to, že výsledná rozhodnutí se nebudou setkávat s přáními spotřebitelů a výrobců (jako, že u občanů, kteří byli přehlasováni, to bude naprostým pravidlem). Čili vyjádřeno slovy dějin ekonomického myšlení autora píšícího pod pseudonymem Modrý pták: „Občan nepovažuje svůj konkrétní hlas za rozhodující pro výsledek voleb a ví, že jeho konkrétní hlas volební výsledek ovlivní nepatrně. Z těchto důvodů nemá vysokou motivaci trávit čas a věnovat úsilí k získání informací, které jsou nezbytné pro výběr „správné politiky“. Tento jev James Buchanan nazývá „racionální ignorace“ [používá se i termín racionální neznalost, pozn. autora]. [55]. Ovšem tak jednoduché to úplně není. B. Caplan uvádí, že demokracie, kde jsou voliči z 99 % neinformovaní, se totiž v praxi podobá daleko více demokracii s plně informovanými voliči než demokracii se zcela neznalými voliči. To se dosáhne prý tím, že pokud se volí například dva kandidáti, tak každý dostane zhruba polovinu hlasů voličů, kteří jsou neznalí, protože tito voliči volí nahodile a o vítězi rozhodnou nakonec dobře informovaní voliči [56]. Pak však Caplan přichází s jinou kritikou a říká, že pokud mají voliči systematicky zkreslené názory, tedy jsou – technicky řečeno – poněkud iracionální. Potom chyby voličů, místo aby se vzájemně vynulovaly, posunou politiku jistým předvídatelným směrem.“ [57]. Caplan pak přichází s konceptem racionální iracionality: „Pokud lidé přisuzují hodnotu jak hmotnému bohatství, tak svým iracionálním názorům, potom platí, že jak se zvyšuje cena za to, že člověk odsouvá svůj rozum stranou, klesá množství iracionality, které si dopřává. Může být, že bych rád zastával nesmyslné, ale emocionálně povznášející názory ve všech věcech, avšak musel bych za to zaplatit příliš velkou cenu.“ K tomu je nutné uvést, že lidé preferují vlastní názory. Například patriot si třeba libuje v názoru, že zahraniční zboží jsou předražené cetky. Přičemž hmotné náklady lidského jednání jsou různé, některých omylů se lze dopustit praktiky zdarma, zatímco jiné jsou obrovsky nákladné [58]. Výše na příkladě s tisícem hlasujícím jsme viděli, že náklady pro hlasujícího na dané iracionální rozhodnutí byly pouze 1 korunu (!), přestože skutečné, ale skryté náklady dosáhly na osobu 1 tisíc korun. Při demokratickém hlasování jde tedy o levnou záležitost už i při malém počtu hlasů. A pokud má voličův hlas nulovou váhu, pak si může člověk dopřávat libovolné množství iracionality zdarma. Dle Caplana: „Právě tato nulová cena iracionality vede k tomu, že je model racionální iracionality obzvláště dobře aplikovatelný na oblast politiky. Institucionální uspořádání demokracie vede k tomu, že politická iracionalita je „volným statkem“ pro ty, kdo v rukou drží konečnou rozhodovací pravomoc, tedy pro voliče.“ [59]. Tolik Caplan a racionální iracionalita.
Dodejme, že samotné hlasování je méně nákladné, než obětování financí a námahy na provedení preferovaného jednání. Přičemž však podstoupení finančních nákladů a námahy mnohem lépe indikuje, jak si co člověk cení a jak je to pro něj důležité (jde zde o demonstrované preference). K tomu viz i dále. Ovšem nemusí to být jen dopřávání si Caplanovy racionální iracionality. Stačí úplně částečná znalost. Zopakuji, že představitelé Rakouské ekonomické školy jsou toho názoru, že lidé se dobře orientují na trzích, kde provádějí své nákupy a kde prodávají své výrobky a služby (včetně služby práce). V jim vzdálených skutečnostech se vyznají již hůře. Z toho však neplyne, že se nevyznají alespoň trochu. Již v 1. polovině 19. století žil ekonom Frédéric Claude Bastiat, který napsal pamflet s příznačným názvem „Co je a co není vidět“: „V něm ukázal naprosto dokonalé pochopení principů státních zásahů do hospodářství. Každý takový zásah totiž kromě prvotního viditelného efektu přinese sérii dalších, které už vidět nejsou, ale přesto ovlivňují vztahy na trhu.“ [60]. To přirozeně nemusí platit jen pro státní zásahy (v našem případě zásahy rad a voličů) do hospodářství, ale může to být klidně aplikováno i na jiné oblasti lidského života. V takovém případě máme vedle zcela neinformovaných lidí i několik skupin různě informovaných lidí: třeba trochu informovaných, zpola informovaných či zcela informovaných. Zázrak agregace v tomto případě zajistí vítězství jedné z těchto skupin, a to té, která je u voleb početnější. Klidně to může být jedna ze dvou prvních skupin, trochu či zpola informováných voličů. Zvláště uvážíme-li, že získání dalších informací něco stojí, přičemž vliv hlasu jednotlivce na výsledek voleb je nulový. Ale ani tento předpoklad není v podstatě nutný. Lidé mohou být přesvědčeni, že potřebné informace mají, že tyto jsou správné a racionální anebo že udělali pro jejich získání hodně. Jsou třeba informování dobře o tom, co je vidět a s tím jdou do voleb. Neví-li, že existuje ještě něco, co není vidět, tak zázrak agregace zajistí přijetí špatného rozhodnutí. Každopádně ať už jde o racionální iracionalitu či vědomí si jen toho, co je vidět, tak i v případě Partekonu budou odhlasovaná rozhodnutí špatně odrážet potřeby občanů. Přenos informací v Partekonu tedy bude vykazovat závažné chyby. To logicky znamená, že v Partekonu či participativní ekonomice nebude možné provádět řádnou ekonomickou kalkulaci ani z pohledu možnosti jednání čili přenášení, objevování a využívání informací. Je s podivem, že Albert se vůbec nezabývá problémy, které jsou spojeny s hlasováním a demokracií. Připomeňme, že na trhu dostaneme „informace druhého řádu“ zhuštěné do podoby cen, na jejichž základě dochází díky možnosti podnikatelsky podnikat čili jednat a díky existenci soukromého vlastnictví ke koordinaci spotřebitelů a výrobců.
Ještě zopakujme tento poznatek, který ovšem úzce souvisí s tím, co bylo uvedeno výše (jmenovitě s odkazy na B. Caplana ohledně nákladů na rozhodování). Těžkopádné diskutování a hlasování je založeno na názorech, dohadech a kompromisech ovlivněných prostou i racionální neznalostí (škola veřejné volby), racionální iracionalitou (B. Caplan), tím, co je vidět (Bastiat), hlasovacím paradoxem (markýz de Condorcet), zájmovými skupinami a politikařením. A nikoliv na demonstrovaném jednání, kdy člověk to, že něco chce, vyjádří svým činem a jistou obětí a ne pouze na hubou řečených věcech, jejichž vyřčení stojí v daný okamžik podstatně méně, než čin, čili skutečné jednání, které stojí čas, peníze a vynaloženou námahu. V řečech a myšlenkách „dělá“ člověk řadu věcí, které ho v realitě právě kvůli nákladům na čas, finance a námahu nenapadne ani dělat. Jediné, co v případě Partekonu nelze pominout je ztráta vzácného času, které si diskutování a hlasování vybere. Tato ztráta, jak ještě uvidíme níže, bude distribuována mezi občany celkem nerovnoměrně. A bude dle mého značná, pro ty, co ji budou ochotni podstoupit, tím je částečně moje výtka v tomto směru vykompenzována. Albert k tomu sám poznamenává, že většina lidí by v Partekonu trávila na podnikových poradách více času, něž v hierarchicky uspořádané ekonomice. Porada na participativně řízeném pracovišti má pak být součástí běžného pracovního dne. Rozhodně prý nebude lidem ukrajovat z volného času [61]. Vedle toho, zde však bude diskuse a hlasování ve výrobních radách na vyšších úrovních a ve spotřebitelských radách. Razení, diskutování a hlasování tak zabere poměrně velké množství času. Albert počítá i s tím, že: „Čas potřebný ke stanovení spotřeby bude podobně jako u rozhodování o výrobě považován za čas strávený plněním povinností a nezkrátí se o něj volno.“. Jinde M. Albert věští, že poučené demokratické rozhodování bude vyžadovat z definice nárůst smysluplných společenských kontaktů [62]. Pokud toto však nepůjde na úkor volného času, tak to půjde na úkor produkce statků. Získáme tak další ze zdrojů nižší výkonnosti participativní ekonomiky oproti jiným formám ekonomické organizace. Tomu nepomůže ani návrh na to, že sdružení spotřebitelů mohou provozovat nejrůznější výstavy, kam si lidé zajdou ještě před vystavením objednávky na zboží, které pak bude dodáno do místní prodejny. Dále je zde navrhováno to, že ten, kdo nebude chtít, tak se nebude muset rad spotřebitelů účastnit a projednávat názory svých sousedů na požadovanou spotřebu. Nebo to, že hlavní životní náplní lidí nebude „nakupování do úmoru“ [63]! Návštěva výstavky však žádá také nějaký čas, zboží si na trhu přece můžeme rovnou prohlédnout v prodejně, kam ho dodal podnikatel, který se snaží vydělat tím, že správně odhadne vývoj poptávky spotřebitelů. Výstavy moc nepotřebujeme. Pokud lidé nebudou příliš participovat na poradách, což se klidně může stát, tak ovšem stěží bude možné, aby své potřeby dokázaly alespoň druhým sdělit (samozřejmě sdělení těchto potřeb neznamená, že máme hotovo, protože naše potřeby mohou být zamítnuty). Tím roste riziko, že jejich potřeby nebudou pokryty zbožím a službami a informace, kteří tito lidé nesou, využívají a objevují, budou zcela ztraceny. To rozhodně ekonomické kalkulaci nepomůže. Co se týká nakupování do úmoru, tak je to výtka dost podivná, jednak totiž nakupování může být – na rozdíl od toho, co si zřejmě myslí Albert - pro mnohé pozitivně vnímanou činností a zároveň to značí, že je co nakupovat a je tedy čím pokrývat potřeby.
Než přejdeme dále, tak je na tomto místě nutné něco vyjasnit. Řečnění na radách a hlasování je proti skutečnému demostrovanému jednání často méně nákladné než obětování vlastních financí nebo námahy ve svobodné společnosti, a tudíž vzniká otázka, jak moc takové jednání může významně indikovat, jak si co člověk cení a jak je to pro něj důležité [64]. I když je pravdou, že jednání na radách a hlasování (hlasování by nicméně mohlo být prováděno via internet) může být časově velmi náročné. Výše uvedené však vůbec nemusí platit (tedy kromě toho času) pro menšinu, která musí v Partekonu pracně a často neúspěšně přesvědčovat většinu o významu svých potřeb anebo o pravdě. Náklady na toto jednání zde často budou vyšší, než vynaložení vlastních financí nebo námahy ve svobodné společnosti, protože jue nutné vejít do jednání s více lidmi. To sice povede k tomu, že toto jednání bude významně indikovat potřeby menšiny, ale i tak menšina nemusí vůbec uspět anebo sice některé z menšin uspějí, ale bez tohoto omezení čili nákladů by jich uspělo více. To ukazuje na to, že většiny budou zvýhodňovány na úkor menšin, pokud tedy nebudou sami o sobě chtít nějaké menšiny zvýhodnit. Partekon tedy bude mít znaky diktátu většiny.
Hlasování a „informace prvního řádu“
Jak je to s výše uvedenými „informacemi prvního řádu“ (tyto informace se týkají trhů na kterých lidé nakupují či prodávají zboží a lužby) v Partekonu? Dříve jsme uvedli, že lidé se dobře orientují na trzích, kde provádějí své nákupy a kde prodávají své výrobky a služby (včetně služby práce). Na těchto trzích lidé využívají, přenášejí a objevují „informace prvního řádu“, kterých si jsou často přímo vědomi, ale také využívají, přenášejí a objevují určité „informace druhého řádu“, kterých si často nemusí být vůbec plně vědomi, a které se k nim dostávají ve zkrácené podobě nejčastěji pomocí cen (podotýkám že dělení informací do těchto dvou řádů je do jisté míry arbitrání a není rozhodně ostré a slouží spíše k našemu výkladu). Zmínili jsme i paradox hlasování markýze de Condorcet. Paradox způsobuje, že o vítězství něčeho rozhoduje pouze pořadí, v jakém se hlasovalo. Z toho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. A dále fakt, že opakované hlasování vede k jiným výsledkům. Tím je zároveň řečeno, že „informace prvního řádu“ pocházející od občanů budou v případě hlasování vzaty v potaz jen částečně. Ekonom Kenneth Arrow podrobil kritice „teorii společenského blahobytu“, která předpokládala, že na základě individuálních stupnic preferencí lze formulovat společenskou stupnici preferencí. Většinou volba společenské preference spočívá na většinové hlasování. Autor s pseudonymem Modrý pták uvádí ve svých dějinách ekonomického myšlení příklad, kdy pánové Kůň, Husa a Osel většinově hlasují na základě (své) individuální stupnice preferencí o společenské stupnici preferencí. Jejich individuální preference jsou seřazený následovně: A) Pan Kůň: oves je lepší než seno a seno je lepší než zrní. B) Pan Husa: zrní je lepší než oves a oves je lepší než seno. C) Pan Osel: seno je lepší než zrní a zrní je lepší než oves. Pak: „Z preferencí je zřejmé, že pánové Kůň a Husa hodnotí oves lépe než seno. Stejně je zřejmé, že pánové Kůň a Osel hodnotí seno lépe než zrní. Teď to logicky svádí, že oves je vůbec nejlepší, jenže pánové Husa a Osel našli lepší alternativy než oves [jde o zrní respektive o seno, pozn. autora]. Kenneth Arrow takto dokázal, že většinovým hlasováním rozhodně nelze měnit individuální preference na společenské preference.“ [65]. Z uvedeného je také vidět, proč je důležité pořadí v jakém se o daných věcech hlasuje.
Dalším problémem ohledně této otázky, kterým jsme se již zabývaly je případ individuální spotřeby v Partekonu. Na straně 261 Albertovi knihy je uveden příklad individuální spotřeby uživatele Tariqa, který tím, že stanovuje (předem) svou celkovou individuální spotřebu jasně vyjadřuje, jakou průměrnou spotřebu považuje pro všechny členy společnosti za rozumnou. Navíc zde okres, v kterém Tariq bydlí, díky nadprůměrně kolektivní spotřebě omezuje (individuální) spotřebu svých obyvatel [66]. A dále alespoň z toho, že Albert předpokládá posun spotřeby ve prospěch kolektivní spotřeby vlivem kolektivní spotřeby zdarma (zdravotnictví či veřejná zeleň a tak podobně), což bude redukovat individuální spotřebu. Autor zde píše, že: „Za bezplatné zboží v zásadě platí všichni stejně (omezením dostupnosti jiných produktů) bez ohledu na to, zda se na jejich spotřebě přímo podílejí.“ [67]. Čili něco zaplatíte, ale vám to k užitku nakonec není. Ještě jasněji to plyne z případu Lydie: "Když si Lydia stanovuje osobní spotřebu, bere v úvahu i kolektivní požadavky. S pomocí informací z alokačních postupů zvažuje rovněž důsledky svých požadavků pro pracující. Kromě toho, že může vědomě ovlivnit a vzít v úvahu kolektivní rozhodnutí, je zasvěcena také do všeobecné povahy spotřebních požadavků ostatních členů společenství. Pokud jí některé z nich připadají nebezpečné či jinak asociální, má možnost je na plánovacích poradách zpochybnit. Totéž může udělat, kdykoli je zřejmé, že si někdo navrhl vyšší spotřebu, než kolik představuje jeho spravedlivý podíl, nebo je-li něčí požadavek takové povahy, že se (ona nebo někdo jiný) obává, že to může škodit danému spotřebiteli nebo společenství jako celku. Totéž platí i o Lýdiiných požadavcích. I ty se dostanou na přetřes, přestože nikdo neví, kdo o co žádá, protože se u ní v radě dohodli, že až na absolutně nezbytné případy zůstanou požadavky na spotřebu anonymní." Podobně ze strany 309 plyne, že se mají projednávat názory sousedů na požadovanou spotřebu (jednotlivce). Jinde je to uvedeno ještě jasněji: "...partekon přijímá to opatření, že členové spotřební rady mohou kolektivně posuzovat individuální objednávky na spotřebu, vyjadřovat nelibost nad těmi, s nimiž se pojí hrubě nepříznivé externí důsledky, usilovat o nápravu, která si může vyžádat dodatečné výdaje, a v extrémních případech dokonce zabránit jejich vyřízení." [68]. Na straně 161 je to podáno podobně: „Jednotlivci zkrátka a dobře předloží své požadavky na spotřebu místní radě. Ta je schválí, nebo zamítne a vytvoří z nich celkový požadavek na zboží za všechny své členy a připojí i požadavek na kolektivní spotřebu. Tak vznikne celkový návrh a spotřeba za danou lokalitu“ [69]. To znamená, že některé „informace prvního řádu“ a tedy i preference čili potřeby některých občanů v Partekonu čili participativní ekonomice prostě propadnou, netřeba k tomu ani hlasovací paradox. Samozřejmě ani hlasováním spojeným s nutností absolutního počtu hlasů se situace o mnoho nelepší. Je-li třeba 65 % lidí pro výrobu rohoží, ale je-li přehlasována 35 % menšinou, tak přání 65 % lidí propadnou. O menšinách 34 a méně procent ani nemluvě. Dodejme, že zkoumání požadavků na spotřebu jiných občanů, bude opět vyžadovat nemnalou porci času.
Právě uvedené je závažné ve srovnání s produkcí zboží a služeb na trhu, kde se produkují i věci pro pár promile občanů, což je velmi výhodné, protože tito občané nečelí riziku, že jejich marginální hlasy propadnou při různých hlasováních a kompromisech. Jistě pro pár jedinců (vyjma boháčů) se nemusí daná věc vyrábět ani na trhu, ale pro pár stovek už tomu tak klidně může být. U větších skupinek je to pak zcela normální. I z pohledu „informací prvního řádu“ tedy platí, že přenos informací v Partekonu a jejich přenos, využívání a objevovávní čili jednání tedy bude vykazovat závažné chyby. To logicky znamená, že v Partekonu či participativní ekonomice nebude možné provádět řádnou ekonomickou kalkulaci.
[46] Rambousek, s. 29-31 a 43. K životu a dílu markýze de Condorcet viz anglická wikipedie, heslo „Marquis de Condorcet“.
[47] Rambousek, s. 19-20 a 55. Přesné názvy jsou Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahrady (k činnosti viz zde: http://www.vukoz.cz/index.php?p=historie&site=default) a Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (k činnosti viz zde: http://www.vulhm.cz/index.php?p=zrizovaci_listina&site=default). Zajímavý seznam různých úřadů je k vidění zde: http://www.nechtenasbyt.cz/urad/.
[48] Rambousek, s. 50 a 21.
[49] Ibid, s. 133.
[50] Petřík, s. 24.
[51] Caplan, s. 32-33.
[52] Albert, s. 224-225.
[53] Volně převzato z Caplan, s. 37-38.
[54] Srovnej s Ibid, s. 138.
[55] Modrý pták, s. 107.
[56] Caplan, s. 23.
[57] Ibid, s. 162.
[58] Ibid, s. 176-177.
[59] Ibid, s. 189-190.
[60] Modrý pták, s. 57.
[61] Albert, s. 307.
[62] Ibid, s. 309.
[63] Ibid, s. 308-309.
[64] K demonstrovaným preferencím viz Rothbard, s. 18.
[65] Modrý pták, s. 106.
[66] Albert, s. 261.
[67] Ibid, s. 146.
[68] Ibid, s. 257-258, s. 309 a s. 202. Jinde tedy nemusí být anonymita respektována. Zajímavostí je, že třeba v případě toho, že se projednává spotřeba čokolády a v radě jsou i nějací tlouštíci, není za ustavené anonymity jasné, zda tato čokoláda neskončí právě u nich.
[69] Ibid, s. 161.