Vize Partekonu a její kritika: existence černého trhu, potřeby a problém ekonomické kalkulace
Ve své knize "Partekon: participativni ekonomika" se M. Albert ptá, zda nevzniknou v Partekonu černé trhy [1]. Dle něj si lze představit různé způsoby, jak v různých Participativních ekonomikách švindlovat. Reakce pak na to může být ve formě toho, že se to buď bude institucionálně ignorovat anebo se neplánované přesuny zboží (vyjma přímé směny) postaví mimo zákon a jeho přestupitele budou trestáni [2]. Či se dle mého může zvolit nějaká kombinace obého.
Dle Alberta: "...najímání námezdních otroků a získávání příjmů z černého trhu, partekon nepřipouští. Ekonomika nebude alokovat zdroje na výrobní jednotku vzniklou podobným způsobem, nemluvě o tom, kdo by tam chtěl pracovat?" [3]. Je však docela možné, že někomu se takto pracovat i vyplatí, protože samotný autor předpokládá i: "...výrazný posun ve prospěch spotřeby na základě potřeb." [4]. Jinde k téže spotřebě Albert píše, že: "Nikdo by neměl dosahovat horentních příjmů a stejně tak by nikdo neměl dostávat víc než jen odměnu za vynaložené úsilí a oběti. Pokud pracovat nemůže, pak by odměna měla odpovídat potřebám. Příjem by nikdy neměl být ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků." [5]. Nicméně ze strany 338 až 340 se zdá, že toto odměňování příliš nepodporuje [6]. Pokud by však tato možnost spotřeby na základě potřeb byla, tak by někdo mohl hrát roli potřebného, ale přitom (podobně jako dnes) bude na černo někde dobrovolně pracovat. Albert píše, že v podstatě není možné, aby se pracovník legálně vzdal vyváženého komplexu pracovních činností (leda by odešel do jiného státu) a nechal se zaměstnat třeba u nově příchozího továrníka. Společnost to dle Alberta prostě nedovolí. Plánovací proces nově příchozímu továrníku nepřizná žádné vstupy a nebude od něho odebírat žádné výrobky [7]. Vidíme, ale že pokud budu oficiálně sociálně potřebný a budu pobírat de facto sociální dávky, tak budu mít volný čas k tomu, abych někde na černo pracoval. Tedy tento nový továrník by de facto měl možnost někoho najmout. Dokonce je možné předpokládat i to, že někteří lidé prostě zůstanou mimo oficiální struktury a budou pracovat u takového továrníka, ale nebudou nárokovat ani žádné de facto sociální dávky. Co s těmito lidmi? Pronásledovat je?
Pak se Albert přesunuje k jiné části problému: "Představme si třeba, že ve svém volném čase vyrábím fantastické ozdoby ze zvířat uhynulých při dopravních nehodách nebo z věcí, které najdu v odpadcích. (Nemůže to být ze surovin, které bych musel dostat v rámci alokace, protože ekonomika mi pro zištné účely nic nedá.) Nebo si dejme příklad blíž skutečnosti... jsem nepředstavitelně dobrý tenista nebo klavírista a dávám pokoutně hodiny. Proč to náš systém neruší? Nuže, je pravda, že by to v partekonu bylo technicky možné, zároveň je ale třeba si uvědomit, jak by to bylo v praxi obtížné. Tak za prvé nelze předat honorář - skutečné peníze -, protože a) žádné hotové peníze nejsou a b) i kdyby byly, nemohu vstoupit do plánovacího procesu a spotřebovávat, aniž bych na sebe prozradil, že podvádím. Takže by bylo nutné platit mne zbožím, stejně jako kdybych chtěl se sousedem vyměnit svetr za boty, jenomže tentokráte by se směňovala služba, například hodiny tenisu. Bylo by to přinejmenším strašně těžkopádné, nemluvě o té ostudě. A kdybych už to nějak zaonačil a lidi mi za hodiny nějak platili, jak bych pak vysvětlil výslednou hojnost? Společenský odsudek okázalé spotřeby, která by odhalovala podvádění (z čeho jiného by mohla nadměrná spotřeba pocházet) by byla hodně vysokou cenou, kterou bych musel zaplatit za příjmy překračující již tak poměrně pohodlnou a společensky bohatou existenci, kterou partekon nabízí. Takové chování by znamenalo nejenom společenskou a morální újmu, protože podstatná část spotřeby je kolektivní a z té by také ubylo.“ [8]. Na rozdíl od rozsáhlých výrob může malovýroba docela dobře působit na černém trhu a nemusí se opírat jen o obskurní věci, které popisuje Albert. Surovinami a polotovary můžou být i spotřební statky, které jsou poskytovány lidem. Třeba mouka, mýdlo, cihly, šroubky či látka apod. Další možností jak si tyto věci obstarat, je možnost je někde ukradnout. Ukradnu-li věc ze svého pracoviště, budu (zřejmě) něco tratit na odměně, ale zbytek se odrazí na mých spolupracovnících, čili já na tom můžu v souhrnu celkem vydělat. Navíc moji spolupracovníci nemusí být moc motivováni v bránění krádežím (nejen krádežím od svých spolupracovníků), protože krádeže rozpočítané na všechny členy rady pracujících budou činit malou položku, což právě moc nemotivuje k zabránění krádežím, přičemž toto bránění něco samo o sobě stojí. Je také otázkou, zda nebude existovat snaha nahrazovat ukradené věci dané radě, bude-li něco takového na vyšší úrovni odhlasováno (teoreticky to možné je), tak to bude znamenat morální hazard. Podotkněme, že neexistence hotových peněz se v Albertově knize celkem jinak vůbec neřeší.
Musí být nutně za situace, kterou předjímá Albert, dostupný obchod jen skrze nepraktickou barterovou směnu? Podle mne tomu tak být nemusí, protože jednak mezi lidmi budou zřejmě pořád nějaké drahé kovy a dále mohou vzniknout nové komoditní peníze. Takovými penězi mohou být třeba jako za druhé světové války cigarety. Ale mohou se vyvinout i jiné komoditní peníze (třeba flash disky apod.). Či nějaké elektronické peníze. Právě neohrabanost barterové směny bude lidi tlačit k tomu, aby nějaké peníze sami vynalezli. Nějakou dobu to zabere, ale pak peníze stejně vzniknou. Vzniknou tedy peníze a bude za ně možné na černém trhu i něco koupit anebo peníze budu moci získat prodejem nějaké věci na černém trhu. Co se týká té ostudy, nebude jí trpět ten, kdo se nebude okázalostí na veřejnosti moc chlubit, čili ten kdo bude předstírat svého druhu anti-potemkinovskou vesnici. Situace bude i tak o něco složitější, když někdo bude chtít většinu svých legálních příjmů, které třeba rozšířil o práci přesčas, věnovat na vyšperkování fasády svého domu a nákupu dobrého auta a obleku a vše ostatní bude dotovat mnohem menší částkou, než je obvyklé. Takovíto lidé existují i dnes a budou velmi pravděpodobně existovat i v Partekonu. Takovýto člověk však bude působit také celkem okázale. Dále budou existovat lidé, kteří mají velký majetek z minulosti, protože Partekon v podání Alberta předpokládá pouze abolici soukromého vlastnictví výrobních faktorů (zdrojů). A co třeba existence darů? Dostal jsem například řadu věcí, jako známá a významná osobnost darem. Zákaz darů jsem nikde v knize nezaznamenal. Situace nebude tedy tak úplně jednoduchá a zřejmě bude vyžadovat další a další opatření (dokládání původu majetku), s tím že tato opatření nebudou příliš účinná na anti-potěmkinovskou metodu. Prakticky může být člověk potrestán za svůj vyšší životní standart ve své radě (radách), a to ne omezením jeho spotřeby (pak by totiž již neplatilo, že člověk dostává odměnu dle délky pracovní doby a vynaloženého úsilí), ale záměrnou změnou struktury této spotřeby (dostane to, co se mu moc nehodí). Paradoxně pak o to větší bude mít zájem nevhodné statky směnit na černém trhu (k tomu viz dále příklad s Lýdií), byť se jeho životní úroveň může v rámci tohoto trestu skutečně snížit.
To že černý trh je v Partekonu možný, je dáno také tím, že taková nelegální výměna je zločinem bez obětí (dle výše uvedeného se zdá, že přímá směna čili barter není problém). Zločiny bez obětí jsou takové druhy činů, které jsou sice ze zákona ilegální, ale odehrávají se jako dobrovolná směna mezi dvěma osobami bez negativního efektu na třetí osoby. Jde třeba o prodej drog, prostituci či obchod s alkoholem v době prohibice. Jde ale i o směny zboží a služeb na černém trhu. Zatímco u zločinů s obětí mají potenciální oběti (nebo pozůstalí obětí) zájem na prevenci, a když už ke zločinům dojde, mají zájem na dopadení pachatele, u zločinů bez oběti tyto prvky chybí. Jak se má pořádně provádět prevence a usvědčení zločinů směny na černém trhu, když zde obě strany vstupují do transakce dobrovolně a žádná oběť zde není? Ve skutečnosti opatření na boj s černým trhem spíše omezí provozy s hromadnou a větší sériovou výrobou, které lze špatně ukrýt, ale na ostatní bude již kratší. Možná i proto uvádí Albert i metodu ignorace celého problému?
Zdrojem pro černý trh bude jistě neuspokojená poptávka po zboží a službách. To plyne z autorem uváděného příkladu na straně 261 Albertovi knihy, kde je uveden příklad individuální spotřeby uživatele Tariqa, který tím, že stanovuje (předem!) svou celkovou individuální spotřebu jasně vyjadřuje, jakou průměrnou spotřebu považuje pro všechny členy společnosti za rozumnou. Navíc zde okres, v kterém Tariq bydlí, díky nadprůměrné kolektivní spotřebě omezuje (individuální) spotřebu svých obyvatel [9]. A dále alespoň z toho, že Albert předpokládá posun spotřeby ve prospěch kolektivní spotřeby vlivem kolektivní spotřeby zdarma (zdravotnictví či veřejná zeleň a tak podobně), což bude redukovat individuální spotřebu. Autor zde píše, že: „Za bezplatné zboží v zásadě platí všichni stejně (omezením dostupnosti jiných produktů) bez ohledu na to, zda se na jejich spotřebě přímo podílejí.“ [10]. Čili něco zaplatíte, ale vám to k užitku nakonec není. Ještě jasněji plyne neuspokojená poptávka po zboží a službách z případu Lydie: "Když si Lydia stanovuje osobní spotřebu, bere v úvahu i kolektivní požadavky. S pomocí informací z alokačních postupů zvažuje rovněž důsledky svých požadavků pro pracující. Kromě toho, že může vědomě ovlivnit a vzít v úvahu kolektivní rozhodnutí, je zasvěcena také do všeobecné povahy spotřebních požadavků ostatních členů společenství. Pokud jí některé z nich připadají nebezpečné či jinak asociální, má možnost je na plánovacích poradách zpochybnit. Totéž může udělat, kdykoli je zřejmé, že si někdo navrhl vyšší spotřebu, než kolik představuje jeho spravedlivý podíl, nebo je-li něčí požadavek takové povahy, že se (ona nebo někdo jiný) obává, že to může škodit danému spotřebiteli nebo společenství jako celku. Totéž platí i o Lýdiiných požadavcích. I ty se dostanou na přetřes, přestože nikdo neví, kdo o co žádá, protože se u ní v radě dohodli, že až na absolutně nezbytné případy zůstanou požadavky na spotřebu anonymní." Podobně ze strany 309 plyne, že se mají projednávat názory sousedů na požadovanou spotřebu. Jinde je to uvedeno ještě jasněji: "...partekon přijímá to opatření, že členové spotřební rady mohou kolektivně posuzovat individuální objednávky na spotřebu, vyjadřovat nelibost nad těmi, s nimiž se pojí hrubě nepříznivé externí důsledky, usilovat o nápravu, která si může vyžádat dodatečné výdaje, a v extrémních případech dokonce zabránit jejich vyřízení." [11]. Z toho plyne, že vaše potřeby nemusí být uspokojeny. A pokud uspokojeny nebudou, tak máte na výběr dvě věci: a) vzdát se těchto potřeb a b) jít se poohlédnout na černý trh. Jistě se najdou tací, kteří se na černý trh půjdou poohlédnout.
Albert ve svém příkladu hypotetického participativního nakladatelství píše, že zaměstnanci: "Za úspěch nepovažují, když knihy prodají se ziskem, ale když jejich čtenáře pobaví nebo poučí. Z rukopisů vybírají tak, že rozhodují, zda z nich budou mít čtenáři takový prospěch, aby to vyvážilo zdroje, čas a energii potřebnou k vydání posuzované knihy." [12] Samozřejmě do toho by měly promluvit nějaké spotřebitelské rady s nějakými agregovanými kompromisními představami, které určité představy ignorují (viz dále). Je jasné, že řada názorů a požadavků nebude splněna, což znamená, že tato poptávka bude mít tendenci případně využít černý trh. Navíc těžkopádné diskutování a hlasování je založeno na názorech, dohadech a kompromisech ovlivněných prostou i racionální neznalostí (škola veřejné volby), racionální iracionalitou (B. Caplan), hlasovacím paradoxem (markýz de Condorcet), zájmovými skupinami a politikařením. Ignorace zisku a ztráty naopak znamená, že se zbavujeme možnosti poznat demonstrované jednání, které člověk podstupuje tehdy, když něco chce, a které vyjádří svým činem a jistou obětí ve formě vynaložení vydělaných peněz a ztráty času či vynaložení námahy. Místo toho máme pouze hubou řečené věci, jejichž vyřčení stojí v daný okamžik málo. Hlasováním navíc nejde moc dobře vyjádřit intenzita přání, protože máte jen jeden hlas případně předem přidělenou váhu tohoto hlasu.
Dále Albert píše o hypotetickém nakladatelství v Partekonu, že psaní, redakční a grafické zpracování se děje ve značné míře stejně jako před Partekonem, ale dovedeme si představit, že půjde také o ochranu stromů a dalších zdrojů a o redukci ubíjejících rutinních operací. Proto se bude asi většina knih zavádět do přenosných počítačů velikosti knihy, které čtenářům umožní si měnit velikost, uspořádání, výtvarnou podobu a rozlišení jednotlivých stránek. Tradičně tisknout a vázat se budou pouze svazky mimořádně kvalitní nebo speciální objednávky. Tím se pak dramaticky omezí náklady na přípravu a distribuci, ochrání to vzácné zdroje a spotřebitelé získají snadný, přímý a téměř bezplatný přístup k celým knihovnám plným informací. Vlastně tu jde o dnešní čtečky, které však zatím tištěné knihy moc nevytlačily. Jinde Albert píše, že kdyby ve Spojených státech byla již roku 1955 uskutečněna myšlenka parcipitativní ekonomiky, tak by se prý pro 80 % pracujících výrazným způsobem zvýšila kvalita vykonané práce. Produkce odpadu všeho druhu by se snížila a dokonce zmizela. Stejně tak by odpadla výroba nepotřebného zboží a nadvýroba. Atd.[13] Z toho se zdá, že Albert počítá s jistou redukcí v pestrosti nabídky zboží a tedy i se zjednodušením výrobní struktury.
N. N. Taleba uvádí ve své knize "Černá labuť", že existuje něco jako dlouhý chvost (konec), kdy internet vyvolává vedle koncentrace ještě něco: umožňuje vzniknout zásobě "protogooglů" vyčkávajících v pozadí. Navíc odborně specializovaným lidem dovoluje nalézt malé, ale stálé publikum. Přičemž dlouhé konce hrají ve změnách v dynamice úspěchů zásadní úlohu, protože destabilizují etablované vítěze a přinášejí vítěze nové, tj. i nadále budeme žít v Extrémově, podíl dlouhých konců se omezuje jen na internet a s ním spojené drobné obchodování [14]. To je celkem v rozporu s uvedenými Albertovými představami. Já akorát mohu k Talebovi dodat, že nesouhlasím s tím, že dlouhé konce se omezují jen na sféru internetu. Kusová a malosériová výroba zde byla v řadě oborůh vždycky. Drobní řemeslníci, výrobci a obchodníci nejsou fenoménem jen současnosti. Stejně jako lokální inteligence. Internet těmto lidem spíše jen dal možnost překročit hranice regionů a působit na větší okruh zákazníků. Nicméně něco podobného v primitivní formě zvládly před 100 i více léty i noviny. Dlouhý chvost na trhu znamená, že se produkují i věci pro pár promile občanů, což je velmi výhodné, protože tito občané nečelí riziku, že jejich marginální hlasy propadnou při různých hlasováních a kompromisech. Jistě pro pár jedinců (vyjma boháčů) se nemusí daná věc vyrábět ani na trhu, ale pro pár stovek už tomu tak klidně může být. U větších skupinek je to pak zcela normální. V případě knih může jít o malinké, větší a velké skupinky, které budou chtít vlastnit fyzické knihy, lidi, kteří mají problémy s očima a nechtějí se dívat do obrazovek, lidi, kteří si chtějí v knize listovat a zakládat si v ní zajímavá místa, lidi, kteří knihy používají po přečtení jako podložky, lidi, pro které je čtečka zatím moc drahá, lidi, kteří jsou zvyklý na fyzické knihy, a já nevím, co dále. Každopádně ignorování dlouhého chvostu a pestrosti nabídky by vedlo k neuspokojení řady potřeb a tedy i k tomu, že pokud tyto potřeby uspokojeny nebudou, tak máme na výběr dvě věci: a) vzdát se těchto potřeb a b) jít se poohlédnout na černý trh. Jistě se opět najdou tací, kteří se na černý trh půjdou poohlédnout.
Neignorování dlouhého chvostu vede k podstatnému nárůstu množství informací, které (byť) decentralizovaně stanované centrální plánování v Partekonu musí zvážit a zpracovat. A znamená to zároveň také, že vzroste počet informací, které je nutné objevit. Tím nám roste komplexita ekonomiky. Uveďme zde, že na trhu: „Podnikatelé neustále generují nové informace, které jsou principiálně subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné.“. A: „Jinak řečeno, podnikatelský čin sestává v podstatě z tvorby a přenosu nových informací, které nutně mění obecné vnímání možných cílů a prostředků každého jedince ve společnosti. Tato modifikace zase dává vzniknout nesčetným nově vzniklým nesrovnalostem, které pro podnikatele představují nové ziskové příležitosti, jež tito podnikatelé objevují a koordinují. A tímto způsobem celý proces dále pokračuje. Je to dynamický, nikdy nekončící proces, který se neustále rozšiřuje a podporuje civilizační pokrok…“. Podnikatelské informace či znalosti v důsledku toho, že jsou vždy subjektivní a nemohou být tedy dány, protože musí být vytvářeny a generovány při rozpoznávání ziskových příležitostí (tj. když si podnikatelé všimnou v neustále se měnící konstelaci tržních cen existence nesrovnalostí nebo nesouladů, kterých si dříve nikdo nevšiml), nemohou být alokovány na základě nákladů a výnosů, protože pokud podnikatelé informace neobjeví, nikdo nezná jejich hodnotu [15]. Čili výše uvedené existující informace a i informace, které se musí objevit, jsou subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné. Stěží si lze představit, že takovéto informace mohou být zcela nebo i z půlky rozeznány a plně diskutovány na spotřebitelských radách a radách pracujících, a to na lokální, následně regionální, pak zemské a nakonec státní úrovni. Bude to hodně náročné na čas, a přesto řada informací nebude rozpoznána, sdělena jiným a probrána a nebude se o nich hlasovat. Další informace, které budou mít více štěstí, budou zamítnuty, další modifikovány do podoby nějakého kompromisu. Už problémem je to, že vy jako objevitel zajímavých informací na trhu musíte zajistit jejich využití - tj. obstarání výrobních faktorů, vynaložení času, přemýšlení, rozhodnutí, znalost práva apod. Ovšem to vše s tím, že případný čistý výnos-zisk připadne vám. V Partekonu se musí udělat to samé (obsatarání výrobních faktorů, vynaložení času, přemýšlení, rozhodnutí, znalost práva apod.), ale vedle toho musíte diskutovat v různých radách a přesvědčovat ostatní, zainteresovat ostatní s tím, že na vás připadne jen maličký díl případného výnosu. To jistě silně ovlivní využívání stávajích informací a ochotu objevovat a využívat nové informace (demotivace). To pak bude mít za následek horší plnění potřeb spotřebitelů a nižší výstup ekonomiky a nižší dosažený hospodářský pokrok.
Celkově tedy výsledný plán tak bude odpovídat jen některým informacím, což ho ale umožňuje vůbec přijmout a snižuje to množství času potřebného na přijetí a vypracování plánu. Redukce počtu informací a snížení nutnosti jejich objevování, tak jsou de facto jednou z matek decentralizovaně (i centralizovaně) přijmutého centrálního plánu. Z tohoto pohledu Je tedy pochopitelné, proč Albert uvádí příklad s knihami, tak jak jej uvádí anebo uvádí to, že by odpadla výroba (z jeho pohledu) nepotřebného zboží, redukuje to totiž množství potřebných informací. Vedlejším efektem je však to, že nám zůstávají potřeby některých lidí neuspokojeny a tedy, že tito lidé je mohou uspokojit skrze černý trh. Černý trh tedy bude vcelku běžnou součástí Partekonu, ale to zároveň znamená i vznik odměňování podle spotřebitelům přineseného mezního užitku a také vznik stínové hierarchie. Dopady na výstup ekonomiky a hospodářský pokrok jsme již zmínili.
[1] Albert, s. 319.
[2] Ibid, s. 319.
[3] Ibid, s. 319.
[4] Ibid, s. 144-146.
[5] Ibid, s. 114.
[6] Ibid, s. 338-340.
[7] Ibid, s. 320.
[8] Ibid, s. 320-321. Ke společenské potupě viz i s. 322.
[9] Ibid, s. 261.
[10] Ibid, s. 146.
[11] Ibid, s. 257-258, s. 309 a s. 202
[12] Ibid, s. 211
[13] Ibid, s. 211 a 288.
[14] Taleb, s. 239-240. Extrémov stručně znamená možnost vzniku větších a velkých změn a událostí.
[15] Huerta de Soto, s. 8, 7, 9 a 122.
Literatura:
1. ALBERT, M. Partekon: život po kapitalismu: (participativní ekonomika). Praha: Mezera 2012, ISBN 978-80-87148-31-0.
2. HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola: Tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Cevro Institut 2012, ISBN 978-80-87125-18-2.
3. TALEB, N. N. Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí. Praha: Paseka 2011, ISBN 978-80-7432-128-3.