Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Malý experiment
Proveďme nyní malý experiment. Představme si, že osvícený vladař jedné přímořské země se rozhodne vytvořit peníze. Penězi se totiž prý stává cokoli, co stát akceptuje při platbě daní. Jako peníze tento osvícený vladař zvolí dejme tomu písek na plážích. Dejme tomu, že tento písek vladař používá k vysypávání chodníčků ve svých rozsáhlých zahradách a doplňuje jim svou soukromou pláž u svých bazénů. Skoro nikdo jiný ho nepoužívá. Lidé nyní musí platit daně v podobě nějakého množství písku (písek je dobře dělitelný, stálý a celkem dobře se i skladuje). Po čase se nahromadí ve státní pokladnici písku tolik, že vladaře ho napadne vzít s sebou a pokusit se za něj něco kupit od svých poddaných. Co za něj dostane? Nic, protože tento písek je pro lidi, kteří ho nepoužívají bezcenný. Je ho všude hojnost. Ta trocha práce, která je spojena s jeho nasypáním do nějakého koše pro daňové účely nestojí ani za to. Co se stalo? Vládce zvolil za peníze něco, co má sice pro něj užitek, ale pro ostatní je zcela bezcenné, protože jde o tzv. volný statek dostupný bez omezení - tj. statek, který není vzácný a který není předmětem lidského hodnocení. Z toho však musí plynout, že vládce musí zvolit za peníze něco, co je již pro lidi vzácné a užitečné (ve vnitrozemí třeba i písek) a je předmětem jejich hodnocení a není jimi chápáno, jako tzv. volný statek (pozor nezaměňovat zde užitečnost s možnými fyzikálními užitečnostmi). Pokud tento případ nastane, tak pak pochopitelně platí, že tím, že se toto něco vzácného vybírá jako daň, dojde k tomu, že si toto něco nyní lidé budou cenit více. Není to však prvotním zdrojem hodnoty. Dále, je také celkem obtížné si představit, že by stát přecházel vznik nějaké byť jen trochu sofistikovanější lidské společnosti. Ale bez nějaké významné směny by stěží mohla nějaká taková společnost vůbec vzniknout. Navíc samotná existence státu značí, že lidská společnost již dosáhla alespoň trochu sofistikovanější úrovně.

Dejme nyní tomu, že připustíme, že vládci vytvořily nějakou měnu a začali s ní obchodovat na svém území. Jak jsme viděli výše, existoval už v mladší a pozdní době kamenné a době bronzové dálkový obchod s nerůznějšími surovinami. Dejme tomu, že vývoz a dovoz byl tehdy dán jen nabídkou a poptávkou vládců (což se možná někdy vyloučit nedá, možná třeba u mědi v eneolitu, ovšem často to vyloučit jistě jde, protože v některých případech šlo o zboží masovější povahy - pazourky). Na základě jakého donucení by třeba vládce východních Čech kupoval pazourky od vládce odněkud z baltského pobřeží? Odpověď je zřejmá, na základě žádného donucení, ale pouze ze svého dobrovolného rozhodnutí. Vládci totiž mezi sebou žijí obecně většinou ve stavu anarchie.  

Barter v minulosti
Ve výše citovaném článku se tvrdí, že původně mezi sebou lidé zúčtovali pomocí záznamů (z toho však vůbec neplyne, co a jak si mezi sebou vyměňovali), až poté vznikly mince. A že k barteru se lidé vrací, jen když peníze selžou (když je stát v chaosu, např. Rusko v 90. letech 20. století), nebo barter funguje jen za určitých okolností, např. mezi cizinci, kteří si nedůvěřují a jsou potenciálními nepřáteli. To je divné tvrzení, něco na způsob nahá a zároveň oblečená (vraceli se k něčemu, co údajně neexistovalo; obchod s cizinci je přece také obchod). Faktem je, že barter byl v minulosti celkem běžný. Navíc pokud nějaká komunita nebyla nějakým statkem vybavena - jako byl třeba výše zmíněný pazourek - tak musela často kontaktovat jinou méně známou či zcela neznámou komunitu. Zahušťující se populace a počínající dělba práce nutila lidi běžně vyhledávat cizince čím dál více. Cizince, nad kterými neměli žádnou moc.

Doklady o barterovém obchodu či naturálním hospodaření máme 19. století z Českých zemí dokonce i z 19. století, tedy doby poměrně nedávné, a to v z dobového hlediska v běžných nekrizových časech. Čerpáme zde z knihy našich předních sociálních historiků J. Machačové a J. Matějčka. Pro příklad po zemědělskou čeleď se zde uvádí, že: "Mzda převážně v naturáliích, možnost našetřit si několik málo zlatých a naturálie (výbavu, zvířata)." [51]. Jiný pramen uvádí jako mzdu námezdních pracujících na jihočeském venkově, mimo jisté peněžní mzdy, spadené seno, kus pole nebo louky, či služby od zaměstnavatelů-sedláků jako zoráni pole anebo odvoz obilí nebo kožich či plátno na košili nebo šátky a podobně [52]. Pro služebnictvo se uvádí mzda zčásti v naturáliích. Jinde se zde píše pro Krkonoše (a horské oblasti obecně) kolem roku 1800: "Jako jeden ze základních rysů horalů (živících se pastevectvím) a jejich života udává pramen z Krkonoš… minimální komunikaci s populací v údolí. Horalé žili ve stadiu naturálního hospodářství, prodávali jen mléčné výrobky a kupovali údajně mouku. Podobná svědectví máme ze stejné doby i z Beskyd." [53]. Nešlo zde o malé množství lidí, například horské oblasti byly často v této době obývány lidmi více než dnes. V Čechách v polovině 40. let 19. století je odhadováno 270 tisíc čeledínů v zemědělství. Roku 1880 se jako domácí služebnictvo uvádí pro české země 311 625 osob [54]. Je pravdou, že barter je označení směny zboží za zboží, směny, v níž nefigurují žádné peníze. V čem se to však podstatně liší od směny služeb za zboží? Směna služeb práce za přístřeší, dřevo na otop, mouku, brambory, látku či trochu zeleniny (pokud byla institucializována, tak se nazývala deputát) není příliš odlišná od barteru a je rovněž směnou, kde nefigurují žádné peníze. Přičemž naturální hospodaření v horských oblastech předpokládá i směnu zboží za zboží. Jdeme dále. I služebnictvo v Británii 19. století dostávalo za svoji práci jídlo, bydlení a jen poměrně málo peněz [55].

Jak to u nás na vesnici chodilo v době 19. věku, dokládá i jiný materiál: "Romové pracovali téměř pravidelně při sklizních obilí nebo řepy na velkých hospodářstvích a za několikatýdenní práci si po jejím skončení přinášeli domů poměrně slušné deputáty. Krátkodobě však vypomáhali při polních pracích také u místních rolníků a rovněž tam bývali odměňováni v naturáliích, tedy trochou brambor, vajec nebo omastku, občas také jinými zemědělskými produkty." Penězi se odměňovali řidčeji [56]. Pro 2. polovinu 18. století či rané 19. století uvádí tentýž pramen příklad běžné směny zboží za zboží mezi romskými kováři a vesničany, kdy hotové kovářské výrobky (např. řetězy, hřebíky, sekery, motyky, rožně, zámky atd.) vyměňovaly ženy u rolníků za naturálie [57].

Na Faerských ostrovech v době první Faeřanů (od 9. století po Kristu) jako měna sloužilo výjimečně stříbro, později i cizokrajné mince, hlavně ovšem vlna a vlněné výrobky [58]. V 11. století fearští obchodníci uřčitě neobchodovali s penězi. "I v následujícím období bylo rozšířeno placení především výrobky a zvířaty, mj. ovcemi, vlnou a máslem či hovězím dobytkem." [59].

Naturální daně
Koneckonců může nám to připadat divné, ale i daně (dávky) do královské pokladny anebo dávky feudálům se platily ve středověku a raném novověku často jen naturáliemi, a teprve později byli převáděny na peněžní platby. Pár příkladů: držitelé vinic v Čechách a na Moravě byli povinni odvádět z vinohradů zeměpánovi nebo gruntovnímu pánovu roční daň (perkrecht) a desátek z úrody. Za Karla IV. byl perkrecht z jedné vinice jedno vědro (56,6 litru) vína, za Rudolfa II. to bylo 15,5 litru vína. Také desátek byl často naturální. Například Židlochovická vrchnost dostávala v roce 1442 z vinic brněnských měšťanů v Židlochovicích (okres Brno-venkov) jako desátek denně koš hroznů [60]. V Japonsku v raném novověku v době Tokugawského šogunátu (od počátku 17. století) se daně platily v naturáliích. Daňové zatížení rolníků ve prospěch jejich představenému knížeti činilo 40 až 60 % úrody. "Tokugawové neuvažovali o jiném než naturálním modelu hospodářství, což znamenalo, že celý hospodářský systém stál na naturální dani v rýži." [61]. V Rusku první (kyjevská) knížata vybírala daně tak, že kníže chodil se svými bojovníky po lidech (tzv. poljudje): "Knížecí družina postupně obcházela vsi a města a vybírala daň, které se říkalo mir... Peníze - vedle mincí, ražených v Kyjevě od konce 10. století, to byly i stříbrné arabské dirhamy, získávané od cizích kupců - byly velmi vzácné a tak se daň vybírala především v kožešinách, medu, vosku a obilí a ovšem i v hoštění knížete a jeho družiny. Při zmínce o penězích dodejme, že tehdy (i mnohem později - např. v Kazani až do 18. století) byly souběžně s mincí přijímány i kožené - přesněji kožešinové - peníze (veverky, kuny, lišky ad.), jejichž "kurs" vůči stříbrným mincím byl více méně stabilní.". Naturální daň se pak po Dněpru vozila v lodicích, které čas od času cestou knížeti "zdanili" kočovní Pečeněhové [62] Řídíce se zřejmě zásadou, že okrádat zloděje není hříchem. Na Faerských ostrovech se platily daně od 12. století norskému králi, a to většinou ve formě vlny, kterou přivážely lodě do norského Bergenu. Ovce se zde ovšem chovali mnohem mnohem dříve [63].

Otázkou je, proč nebylo v této době vnímáno víno či hrozny, rýže, obilí, ryby, vejce, med a podobně jako peníze, přesto, že by mělo dle na začátku citovaného článku přece platit, že penězi se stává cokoli, co stát akceptuje při platbě daní (viz výše). To se však nestalo. U kožešin nebo látek tomu bylo již jinak a jako peníze se tyto uvádějí. Důvodem je velmi pravděpodobně to, že lidé víno, hrozny nebo rýži nepovažovali za vhodný prostředek směny, kvůli jejich nevhodným fyzikálním vlastnostem (daně v těchto komoditách zřejmě vládcům sloužily jen k vlastní spotřebě anebo rychlému prodeji jiným), zatímco u kožešin tomu tak nebylo. Dostáváme tak vedle toho, že vládce musí zvolit za peníze něco, co je již pro lidi vzácné a je předmětem jejich hodnocení a není jimi chápáno, jako tzv. volný statek, i druhou podmínku, že musí jít o něco, co má dle názoru lidí vhodné fyzikální vlastnosti. Role vládce tedy mohla maximálně vést k tomu, že určení nějakého vzácného statku k vybírání daní vedlo k tomu, že si tohoto lidé cenili o něco více. Nepředpokládáme-li, že peníze vznikly tak, že se jednoho rána lidé probudili a řekli, a toto budou peníze, ale že existovalo nějaké kvazi barterové (kvazi peněžní) hospodářství (je těžké určit, zda je něco ještě pouhým statkem anebo již penězi), tak takové určení nějakého statku k vybírání daní, mohlo favorizovat tento statek před jinými a vést k jeho většímu používání, a k tomu, že byl vnímán, jako plnohodnotné peníze. Při již existující konkurenci různých peněz, mohlo takovéto určení, vést k tomu, že státem vybrané peníze byly přijímány více než ostatní peníze. Stěží však lze v tomto případě mluvit o vytvoření peněz vládcem-státem, maximálně zde jde jen o nápomoc v daném procesu. A i tak, mimo okruh působnosti vlády takového vládce, byly tyto peníze přijímány zcela dobrovolně. Nicméně to všechno je dnes již jen historie, ale i pokud se přeneseme do žhavé současnosti, tak se můžeme ptát, zda třeba takový bitcoin je výtvorem nějaké vlády? Ne, není.

[51] Machačová, s. 158.
[52] Novák, s. 81 a 77.
[53] Machačová, s. 161 a 171, podobně k horalům viz i s. 157.
[54] Ibid, s. 145 a 149.
[55] Newby, s. 20-21.
[56] Nečas-19. století, s. 485.
[57] Nečas-18. století, s. 272.
[58] Červenka, s. 15.
[59] Ibid, s. 26.
[60] Kraus, s. 24-25.
[61] Labus, s. 49 a 51.
[62] Švankmajer, s. 13-14.
[63] Červenka, s. 27 a 15.

Poznámka: Odkazy na literaturu v citacích byly vynechány.

Literatura:
1. ČERVENKA, J. Faerské ostrovy. Praha: Libri 2015. Stručná historie států, ISBN 978-80-7277-533-0.
2. GÁBA, Z. Vlastivědné zajímavosti z přírody Jeseníků. Šťíty: Nakladatelství Pavel Ševčík - Veduta 2004, ISBN 978-80-86438-53-5.
3. JIRÁŇ, L. aj. Archeologie pravěkých Čech 5: Doba bronzová. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2008, ISBN 978-80-86124-78-0.
4. KOSTRHUN, P. aj. Mykény a střední Evropa: počátky evropských civilizací v době bronzové. Brno: Moravské zemské muzeum 2014, ISBN 978-80-7028-430-8.
5. KRAUS, V. aj. Nová encyklopedie českého a moravského vína: 1. díl. Praha: Praga Mystica 2007, ISBN 978-80-86767-00-0.
6. LABUS, D. Japonsko. Praha: Nakladatelství Libri 2009, ISBN 978-80-7277-426-5.
7. MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
8. MCEVEDY, C. The New Penguin Atlas of Ancient History. London: Penguin Books 2002, ISBN 978-0140-51348-6.
9. NEČAS, C. Rom – Cikán - Příklad Martina Daniela vulgo Nosála. In Fasora, L. aj. Člověk na Moravě 19. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-147-5.
10. NEČAS, C. Rom – Příklad Jana Malíka jeho rodu. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-175-8.
11. NEUSTUPNÝ, Ev. aj. Archeologie pravěkých Čech. 4: Eneolit. Praha: Archeologický ústav AV ČR 2008, ISBN 978-80-86124-77-3.
12. NEWBY, J. Women’s Lives: Researching Women’s Social History 1800-1939. Barnsley: Pen & Sword Family History 2011, ISBN 978-1-84884-368-4.
13. NOVÁK, P. Josef Holeček - Jak u nás žijí a umírají: (sonda do sociální situace na jihočeské vesnici druhé poloviny 19. století). In: MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Studie k sociálním dějinám 5. Opava: Slezský ústav SZM Opava 2000, ISBN 80-86224-14-7.
14. PEŠA. Peníze jako stvoření státu a jako dluh [online, 2015]. Dostupný z (přístup VI/2015): http://pesa.blog.idnes.cz/c/448262/Penize-jako-stvoreni-statu-a-jako-dluh.html.
15. PODBORSKÝ, Vl. aj. Pravěké dějiny Moravy. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 1993. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada, ISBN 80-85048-45-0.
16. ŘEZNÍK, M. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri 2010. Dějiny států v datech, ISBN 978-80-7277-408-1.
17. SKLENÁŘOVÁ, S. Nizozemsko. Praha: Libri 2006. Stručná historie států, ISBN 80-7277-310-0.
18. ŠVANKMAJER, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2012, ISBN 978-80-7422-026-5.
19. WILTHSHIRE, K. Pocket Timeline of Ancient Mesopotamia. London: British Museum Press 2005, ISBN 978-0-7141-3113-9.