Neoricardiánství a pokus zachránit marxismus
Neoricardiánství je jednou z menších ekonomických škol současnosti. Zjednodušeně by šlo říci, že je to určitá snaha, jak rehabilitovat marxismu či zvrhnout marginalismus. Vůbec nejvýznamnějším představitelem této školy byl Piero Sraffa (1898-1983). Jedním z nevyřešených problémů Ricardovi pracovní teorie hodnoty bylo vysvětlení průměrné míry zisku při rozdílné vybavenosti práce fixním kaapitálem a rozdílné rychlosti obratu kapitálu v jednotlivých odvětvích. Základním smyslem Ricardovi pracovní teorie hodnoty mělo být dle Sraffy měření hodnoty produkce nezávisle na rozdělování národního důchodu. Sraffa nepovažoval pracovní teorii hodnoty za adekvátní, a proto sáhl k jinému řešení tohoto problému: „Pracovní teorie hodnoty je podle Sraffy pro tento účel nevhodná, a proto se pokusil o vyřešení tohoto problému jiným způsobem. Své řešení založil na teoretické konstrukci složeného standartního zboží. Jde o abstraktní jednotku, jež je analogií tzv. košových měn (SDR apod.). Tvoří ji s výjimkou práce stejná zboží, která vstupují do jeho výroby, a ve stejných proporcích, v jakých do nich vstupují. Aby mohl tuto jednotku zkonstruovat, rozdělil Sraffa všechny zboží v reprodukčním procesu na dvě kategorii: základní zboží a nezákladní zboží. Základní zboží jsou ta, která se užívají při výrobě jiných zboží a jejichž cena je závislá na cenách jejich výrobních prostředků ve stejné míře, v jaké je sama podmiňuje. Tato zboží vstupují přímo nebo nepřímo do výroby všech ostatních zboží. Nezákladní zboží jsou podle Sraffy naproti tomu ta zboží, která do výroby ostatních zboží nevstupují přímo ani nepřímo. Taková zboží nemají na determinaci systému žádný vliv, jejich funkce je zcela pasivní. Jedná se o finální spotřební zboží určené pro luxusní spotřebu, protože ta nevstupují ani do reprodukce pracovní síly. Všechna základní zboží v ekonomice tvoří společně standartní systém, na jehož základě lze odvodit standartní zboží.“ (1). Vedle toho je tato škola známá a asi i známější kritikou neoklasického pojetí úrokové míry, tím se tu ovšem zabývat nebudeme.
Eugen Böhm von Bawerk kritizoval Marxe a Rotbertuse za jejich pracovní teorii hodnoty mimo jiné takto: „Předpokládejme, že v jistém průmyslovém provozu - například při výrobě bot - je zaměstnáno deset dělníků. Každý z dělníků vyprodukuje za rok produkt o hodnotě Ł100. Prostředky nutné k obživě, které obdrží jako mzdu, představují Ł50. Tudíž, ať už bude při výrobě využito kapitálu hodně nebo málo, roční renta (budeme používat Rodbertusův termín), kterou dostane zaměstnavatel, bude mít velikost Ł500. Pokud bude vynaložen kapitál řekněme Ł1000, konkrétně Ł500 na mzdy a Ł500 na materiál, pak bude renta dosahovat 50% z celkového kapitálu. V jiném provozu, například u klenotníka, bude také zaměstnáno deset pracovníků, kteří rovněž vyprodukují Ł100, z nichž polovina půjde na jejich mzdu a polovina připadne klenotníkovi jako renta. Jelikož však v tomto případě materiál, zlato a drahokamy, představují daleko vyšší hodnotu než obuvnická kůže, celková renta Ł500 připadne na mnohem větší obchodní kapitál. Řekněme, že z celkového kapitálu Ł20 000 dá klenotník Ł500 za mzdy a Ł19 500 za materiál. Pak bude jeho renta Ł500 sotva 2½ % z celkového obchodního kapitálu.“ (2). Jak dochází k vyrovnání zisků? Böhm-Bawerk tvrdí: „Přilákáni vysokou mírou zisku 50%, spousta lidí se pustí do obuvnického podnikání. V ten samý okamžik budou ti, kteří již v obuvnictví působí, rozšiřovat svou výrobu. Tudíž nabídka bot na trhu se bude zvyšovat a jejich směnná hodnota tím bude redukována. Tento proces bude pokračovat až do té doby, dokud nebude směnná hodnota produktu jednoho roku práce deseti zaměstnanců v obuvnickém průmyslu zredukována z Ł1000 na Ł550. Pak zbude zaměstnavateli po zaplacení Ł500 na mzdách pouze Ł50 jakožto jeho renta z celkového obchodního kapitálu Ł1000, tedy zisk o obvyklé míře 5%... Pokud je zisk v klenotnickém podnikání příliš malý, kapitál se začne přesouvat do jiných odvětví, výroba šperků se tudíž začne omezovat, tím se začne omezovat i jejich nabídka na trhu a jejich směnná hodnota začne stoupat až do té doby, dokud produkt deseti pracovníků nedosáhne směnné hodnoty Ł1500. Pak zaměstnavateli zbude po zaplacení nezbytných mezd Ł500 renta Ł1000, což představuje 5% z celkového obchodního kapitálu Ł20 000, jakožto obvyklá míra zisku.“ (3). Nedochází zde k vyrovnání skrze cenu práce, neboť by to znamenalo, že v klenotnickém podnikání by pracovníci museli brát nulovou nebo i zápornou mzdu, aby se zisk vyrovnal s odvětvím obuvi, což je zjevně nesmyslné: „Pokud by směnná hodnota produktu zůstávala nezměněná, pak by podprůměrná míra zisku šla zvýšit na normální úroveň jedině na úkor mezd dělníků. Například, pokud by si produkt deseti pracovníků v klenotnické dílně zachovával beze změny hodnotu Ł1000 odpovídající množství vynaložené práce, pak je evidentně zvýšení míry zisku na 5% - tedy zvýšení zisku z Ł500 na Ł1000 - představitelné jenom tak, že by pracovníci nedostali mzdu vůbec žádnou a pracovali by pro kapitalistu zadarmo.“ (4). Pracovní teorie hodnoty tedy neplatí.
Sraffa se pokusil Ricardovu teorii zachránit pomocí teoretické konstrukce složeného standartního zboží. Jde o abstraktní jednotku, jež je analogií tzv. košových měn (SDR apod.). Tvoří ji s výjimkou práce stejná zboží, která vstupují do jeho výroby, a ve stejných proporcích, v jakých do nich vstupují (Sraffa se inspiroval Ricardovým obilnářským modelem, který pracuje pouze s obilím a nikoliv penězi, všechny vstupy i výstupy jsou vyjádřeny v obilí). Hned se tu nabízí jedna otázka. Jak na stejnou úroveň dostaneme různá zboží? Máme-li třeba obrobnu tak to máme tyto vstupy vyjma práce: nějaké kilogrami oceli, nějaký soustruh, nějaké břitové destičky, nějakou řeznou kapalinu, rukavice, elektrickou energii atd. Jak takovéto věci dostaneme na nějaký společný jmenovatel? A co nám říká pouhý výčet takovéhoto zboží? Sraffa se snažil nalézt takové měřítko hodnoty, které by umožňovalo měřit relativní ceny zboží, aniž by odrážely změny rozdělování důchodů. Pouhé poměry zboží mezi sebou však nemohou odrážet žádnou hodnotu, protože objektivní hodnota zboží je vyjádřena právě jeho cenou na trhu, přičemž skutečná hodnota (subjektivní) zboží je známa jen konkrétním jednajícím lidem, kteří dané zboží porovnávají s jiným zbožím či penězi na svých hodnotových škálách. Služby kilogramu oceli mají různou hodnotu pro různé lidi a pro různé doby a kilogram oceli se může stát i bezcennými. Toto porovnání hodnot se navíc děje ordinálně a nikoliv kardinálně, jak se snaží naznačit sraffovské poměry zboží: třeba poměr kilogramů oceli ku počtu soustruhů, který může nabývat třeba hodnoty 1000 kg/soustruh anebo taky 2000 kg/soustruh. Místo soustruh si můžeme doplnit standartní zboží. Toto nám však o hodnotě daného množství oceli pro lidský blahobyt nic neřekne. Je dokonce klidně možné, že zmíněných 1000 kg oceli může mít v nějakém časovém okamžiku větší hodnotu než 2000 kg oceli dejme tomu za měsíc. Rovněž tak nemusí vůbec platit, že 2000 kg oceli daný člověk bude hodnotit zrovna dvakrát tak, jako 1000 kg oceli - jinými slovy, že jsme dostali dvojnásobek hodnoty (díky zákonu klesajícího mezního užitku bude ve skutečnosti opak pravdou, pokud hodnocení probíhá v jeden okamžik). To stejné ostatně platí i pro poměry mezi cenami. Stojí-li kilogram oceli 300 zlatých a za měsíc stojí 600 zlatých, přičemž množství zlatých se nijak nezměnilo, tak to neznamená, že člověk druhý měsíc připisuje oceli dvojnásobnou hodnotu oproti roku prvnímu. Klidně mu může připisovat i stejnou či dokonce nižší hodnotu, jen prostě začal méně hodnotit zlaté anebo ocel se na trhu stala vzácnější. Samotný kilogram oceli je jen fyzikální jednotkou, která nic o hodnotě daného statku pro lidský blahobyt přímo nevypovídá. Zdá se, že Sraffa zaměnil (tak jako mnoho jiných) případné užitkové vlastnosti zboží s hodnotou daného zboží. I tak ovšem Sraffova teorie znamená opuštění Marxovi teorie hodnoty a nadhodnoty.
Cenové směnné poměry mezi zbožím jsou samozřejmě velmi důležité pro výrobce i kupující a mají velký význam pro reálné ekonomické aktivity. Cílem ekonomie by mělo být popsání těchto aktivit, co nejreálněji. Zvýšení poptávky po zboží A vyvolá při stávajícím nabízeném množství tohoto zboží, nárůst ceny tohoto zboží, což vede k nárůstu zisku producentů tohoto zboží A. Zároveň je to vybízí k rozšiřování výroby a najímání dalších pracujících, což vede k nárůstu cen výrobních faktorů (půda, práce a kapitálové statky), které směřují do výroby zboží A. Přichází i noví producenti, kteří také poptávají další výrobní faktory. Lidské jednání začíná fungovat a postupně se snaží pokrýt vzrostlou poptávku po zboží A. Čili síly vedoucí k rovnováze na trhu konají svou práci, a to až do té doby než dojde na trhu k jiné změně. Odstranění značné části lidského jednání z ekonomického bádání (vyjma technologického pokroku) je přinejmenším nešťastné. Sraffa také předpokládá, že: „Soustava se pohybuje v sekulárním dlouhém období, smyslem hospodářských aktivit je uspokojování potřeb lidí, umožňujících reprodukci lidského rodu. Užitek, který může přinášet uspokojování potřeb jednotlivci, nehraje ve Sraffových úvahách žádnou roli.“ (5). Ekonomické aktivity lidí nejsou ovšem jen o reprodukci, řada statků nemá s potřebami reprodukce lidského rodu vůbec co dělat (televize, rádio, kniha, lahůdky), u jiných statků je jejich přínos pro reprodukci dokonce zcela či částečně záporný (antikoncepce, alkohol) či závisí na dané situaci (postel, automobil). Naopak lze říci, že reprodukce přináší uspokojení potřeb – tj. kryje nějaký užitek – i některým jednotlivcům. A vůbec pokud jednotlivci nerealizují žádný užitek, tak jak ho může vůbec realizovat nějaká skupina, která se z těchto jednotlivců vždy skládá? Sraffovu snahu by šlo definovat, jako snahu najít nějaká objektivní ekonomická kritéria s vyloučením těch subjektivních. Tím nám však z ekonomie mizí ze scény člověk jako takový. Je to patrné i na Sraffově představě, že měření hodnoty produkce má být nezávislé na rozdělování národního důchodu (viz výše). Přičemž to jaká bude produkce, je ovlivněno především tím jakou dostane člověk za svoje podnikatelská rozhodnutí a pracovní výkon odměnu. Výše potencionální odměny (důchodu) ať už jde o mzdu, rentu, zisk, úrok a podobně určuje to jaká bude snaha člověka něco produkovat. Jde o neoddělitelné záležitosti, které jsou od sebe neoddělitelné.
Jak již bylo uvedeno dle Sraffy: „Základní zboží jsou ta, která se užívají při výrobě jiných zboží a jejichž cena je závislá na cenách jejich výrobních prostředků ve stejné míře, v jaké je sama podmiňuje. Tato zboží vstupují přímo nebo nepřímo do výroby všech ostatních zboží. Nezákladní zboží jsou podle Sraffy naproti tomu ta zboží, která do výroby ostatních zboží nevstupují přímo ani nepřímo. Taková zboží nemají na determinaci systému žádný vliv, jejich funkce je zcela pasivní. Jedná se o finální spotřební zboží určené pro luxusní spotřebu, protože ta nevstupují ani do reprodukce pracovní síly.“ (6). Takovéto rozdělení je však čistě arbitrární. Včerejší luxus je dost často dnešní potřebou. Vezměme si třeba počítače anebo mobilní telefony, před 15 lety šlo většinou o luxus a dnes jde dost často o běžný výrobní faktor, který značně usnadňuje produkci statků. Přesto nemalá část z nich zcela jistě žádné výrobě jiného zboží neslouží ani dnes a nelze říci, že by byly přímo nutnými pro reprodukci pracovní síly. U některých mobilních telefonů či počítačů tomu bude tak, že někdy slouží jako výrobní faktor a jindy nikoliv (třeba služební mobilní telefony, které můžete používat i k soukromým hovorům). Luxus je velmi proměnlivou kategorií, která nemá z většiny žádné pevné hranice a v každém historickém období je dosti proměnlivá. Zvláště v případě luxusních statků je ovšem velmi patrný rozdíl mezi jejich hodnotou danou mezním užitkem, který tyto statky kryjí a výrobními náklady na ně. Důvodem je to, že jsou často vyráběny v kusové výrobě a dost často i umělci a není snadné jejich výrobu rozšířit. Zatímco statky vyráběné v sériových a hromadných výrobách mohou být snadněji vyráběny v proměnlivém množství díky přílivu a odlivu kapitálu, čímž ovšem dochází k tomu, že cena těchto statků má tendenci se podobat ceně nákladů na jejich výrobu. Proto se zdá jako by právě náklady určovaly hodnotu výrobků. Jde však jen o mylný dojem.
Podívejme se ještě na tuto větu z výše uvedené citace: „Základní zboží jsou ta, která se užívají při výrobě jiných zboží a jejichž cena je závislá na cenách jejich výrobních prostředků ve stejné míře, v jaké je sama podmiňuje.“ (7). Dejme tedy tomu, že máme šrouby, jakožto základní zboží, které později poslouží k výrobě jiného zboží. Výrobním prostředkem pro šrouby budiž třeba soustruh, obráběcí nůž a kruhová tyč. Dle Sraffovy definice tedy je cena šroubu závislá na ceně soustruhu, nože a kruhové tyče, ovšem ceny soustruhu, nože a kruhové tyče jsou podmíněny zároveň cenami šroubů. Jde zde zajímavou o kruhovou argumentaci, která ale nakonec nevysvětluje ani cenu šroubů, ani soustruhu ani nože a tyče. Ve skutečnosti je cena šroubů dána poptávkou a nabídkou, které jsou určeny mezním užitkem šroubů a peněz, které lze za šrouby získat. A následně tato cena určuje cenu soustruhu, obráběcího nože a tyče. Závěr o Sraffově teorii a o jeho pokusu zachránit Ricardovu (a tím i Marxovu) teorii nechť si udělá každý sám.
Poznámky:
(1) Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, s. 342-343.
(2) Böhm von Bawerk, E. Johann Karel Rodbertus (1805-1875) [online, 2010]. Dostupný z (přístup I/2018): http://www.mises.cz/clanky/johann-karel-rodbertus-1805-1875--49.aspx.
(3) Tamtéž.
(4) Tamtéž.
(5) Sojka, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: JUDr. Karel Havlíček 2010, ISBN 978-80-87109-21-2, s. 343.
(6) Tamtéž, s. 342-343.
(7) Tamtéž, s. 343.