Nedokonalé a asymetrické informace IX: Proč věřit statistikám nezaměstnanosti? Aneb o nezaměstnanosti
Záhada okresu Znojmo
Dlouhá léta mne překvapovala situace s nezaměstnaností na okrese Znojmo. Na jižní Moravě patří tento okres dlouhá léta v tomto bodě k nejhorším. Přičemž ovšem v tomto okrese vznikla celá řada nových obytných staveb, řada starších staveb byla opravena a je vzorně udržována. Ve Znojmě nepatří ceny bydlení rozhodně k nějak nízkým [1]. To nejde spolu moc dohromady. Jak ale takovou skutečnost vysvětlit? Sociální dávky vám nějaký skromnější standard zajistí, ale stavět nové bydlení a vydatně opravovat a rekonstruovat z nich moc nejde. Později jsem díky jednomu kolegovi z práce a jedné známé, kteří z regionu Znojma pocházejí a pravidelně se v něm pohybují, zjistil, že řada obyvatel tohoto okresu na černo pracuje v sousedním Rakousku. V rakouských domácnostech dělají pomocné práce, jako je úklid, péče o staré, opravy apod. Někteří pracují i s počítačem apod. Doma případně pobírají sociální dávky, případně jsou registrováni na úřadu práce a u nás ani v Rakousku neplatí přímé daně. Někteří Rakušané se snaží hostující pracanty nachytat například tím, že zvoní po domech a když jim otevře někdo, kdo neumí dobře německy, tak má spolu se svým zaměstnavatelem problém. Tato poněkud zoufalá taktika staví nejen na presumpci viny, ale jde se jí elegantně vyhnout tím, že se hostujícímu pracovníku řekne, aby nikomu neotvíral. Ostatně za černým pracantem velmi pravděpodobně nikdo na jeho pracoviště nepůjde, a když tak má mobil. Proč tedy oficiální míře nezaměstnanosti v okresu Znojmo moc věřit?
Jak to chodí na úřadu práce
Nyní se přemístíme do města Brna a konkrétně na zdejší úřad práce Brno-město. Do práce tohoto úřadu jsem měl možnost nahlédnout. Sice jsem tam byl jen na 14 denní středoškolské praxi, ale hlavní zdroj informací mám v informacích, které mi poskytla během své pracovní činnosti moje blízká příbuzná. Ta na tomto úřadě pracovala přes 15 let a skončila zde před pár lety. Předně dle jejího odhadu a odhadu jejich kolegyň (většina osazenstva zde tvoří ženy) 40 až 50 % lidí registrovaných na úřadu práce pracovat nechce. Jedním z důvodů je i to, že řada z těchto lidí ve skutečnosti už pracuje. Příbuzná zavzpomínala, že jedna z kolegyň navrhovala (žertem), aby se nezaměstnaní pokusně zavřeli na týden až dva na nějaký dvůr či do nějaké tělocvičny, aby se ukázalo, kolik z nich je skutečně nezaměstnaných. Každopádně příbuzná vzpomíná, že některé nezaměstnané "klienty" úřadu práce pravidelně viděla jít, když šla sama do práce, každé ráno z domu s taškou, aby je opět viděla navečer jít domů. Takhle tomu bylo pravidelně mnoho let. Jednou jsem spolu narazili na nezaměstnaného, jak vychází z agentury zajišťující práci pro brigádníky. Vedle toho příbuzná tvrdí, že někteří z nezaměstnaných nedostali žádnou doporučenku na práci celé měsíce či rok, ba i více. Někteří doporučenky dostali, ale obratem si přinesli doporučení od lékaře, že ze zdravotních důvodů není pro ně práce vhodná. Rovněž jeden z mých bývalých spolužáků strávil na tomto úřadě práce skoro dva roky aniž by dostal doporučenku. Pracoval prý na černo a dokázal si zařídit, aby doporučenky nedostával. Je otázkou, zda snadné obstarání lékařského doporučení o tom, že práce je nevhodná, je výsledkem korupce anebo toho, že lékař vyhoví člověku, kterého celkem pravidelně zná anebo kvůli tomu, že si může dovolit mít měkké srdce, protože náklady na jeho rozhodnutí nesou jiní. Podobné je to zřejmě s některými úředníky na úřadu práce.
Nelegální práce a volno
Zajímavé informace podává kniha „Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb“ od J. Marka a kolektivu. Dle ní většina bezdomovců není evidována na úřadu práce, nejsou tedy oficiálně nezaměstnaní, někteří z nich jsou zaměstnáni pouze v sezónních pracích, opakovaně se ocitají bez práce a propadají se do tzv. sekundárního trhu práce, kde neexistuje kariérní pracovní postup, musí se spokojit se základním, často minimálním platem, z něhož nic neušetří, a většinou jim to nedovoluje udržet si samostatné bydlení, jsou odkázáni na sdílení domácnosti s jinými lidmi nebo na bydlení v ubytovnách [2]. Je ovšem pravdou, že zde nejde někdy o dobrovolnou volbu, protože dle pramenu pro některé bezdomovce je typické přesvědčení, že získají ideální práci a odmítají jít s finančními požadavky dolů, pokud neuspějí na legálním trhu práce, vstupují do šedé zóny ekonomiky. Dále: "Mezi bezdomovci se objevuje hodně obranných mechanismů, které mají zastínit nelichotivé okolnosti, ovlivňující neúspěch v hledání práce. Někteří se stylizují do přestárlých "hipísáků" a odmítají pracovat. Místo hodnoty práce demonstrují hodnotu svobody. Další skupinou jsou "dělníci" neustále hledající a nenalézající vyhovující práci. Pro "poustevníky" je práce nepotřebná a omezující, neboť se věnují svému duchovnímu růstu či důležitějším věcem, než je práce. Sběrači kovů a žebráci si našli náhradní zdroj obživy a příjmu. Práci jako oficiální příjem odmítají, protože jim jejich příjem stačí nebo jim hrozí exekuce. Poslední skupiny můžeme identifikovat jako "nenapravitelné alkoholiky", kteří žádnou práci nezvládnou. Upadají do nemoci, do závislosti a tvrdí, že pracovat nemohou, protože jejich schopnosti jsou tak nedostatečně, že by žádnou práci nezvládli." [3]. Ale jde také i o snahu vyhnout se spravedlnosti, či omezením ze strany státu. A tak na neoficiálním trhu práce se pohybují jedinci zatížení exekucemi, cizinci s neplatným pracovním povolením nebo lidé kalkulující s využíváním sociálního systému [4]. Tyto citace dokládají existenci nelegálního trhu práce a tedy zaměstnanosti, která není ve statistikách vidět. Zároveň upozorňují na to, že ani nezaměstnaní, kteří nejsou uváděny ve statistikách nezaměstnanosti, nemusejí být nutně nezaměstnaní nedobrovolně.
Přičemž paradoxní je, že vyjma kategorie lidí s neplatným pracovním povolením, mají tito lidé nárok na sociální dávky alespoň v podobě příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a případně i mimořádné sociální pomoci. Ovšem musí chtít anebo si zjistit dané informace. U nás totiž platí zásada dispozitivy. Tj. je čistě na dispozici účastníka, zda dá podnět k tomu, aby bylo řízení (v případě vzniku sociální události) zahájeno, v sociální správě se na návrh zahajují v podstatě všechna řízení, jejichž předmětem je rozhodnutí o přiznání dávky, eventuálně služby [5]. Dle mé příbuzné pracující na úřad práce, patřili k nejlépe informovaným v tomto směru Romové, což uvedená přičítala působení jejich poradců.
K výše uvedenému je zajímavý i následující údaj: „Ze statistik Eurostatu vyplývá, že ve věkové skupině 15 až 24 let je v Česku bez práce celkem 8,9 procenta lidí. Zcela neaktivních je 3,5 procenta a 2,9 procenta přiznává, že žádnou práci ani nechce.“. Aktivních je tedy asi 5,4 % mladých v této věkové kategorii (procenta neaktivních a těch, kteří práci nechtějí se překrývají, čili někdo je neaktivní a zároveň práci ani nechce, tedy asi 0,6 % mladých je neaktivních, ale nějakou práci by zřejmě chtělo, počítám s tím, že aktivní lidé práci chtějí.). Tj. aktivních je asi 61 % nezaměstnaných mladých v této věkové kategorii. „Ve věkové skupině 15 až 34 let je podíl lidí bez práce téměř dvojnásobný, nezaměstnanost mezi nimi činí 15,8 procenta. Procento „nemakačenků“ však roste hned trojnásobně, více než deset procent lidí v této věkové skupině nevyvíjí žádnou aktivitu při hledání práce a devět procent přiznává, že o ni ani nestojí.“ (Něco přes 1 % mladých v této věkové kategorii je neaktivních, ale nějakou práci by zřejmě chtělo, počítám s tím, že aktivní lidé práci chtějí.). Aktivních mladých v této věkové kategorii je tedy méně než 5,8 %. Tj. aktivních je méně jak 37 % nezaměstnaných mladých v této věkové kategorii. Upozorňuji, že mezi nezaměstnané ve statistice nejsou řazeni ti, kteří se vzdělávají nebo procházejí různými kvalifikačními či rekvalifikačními kurzy [6].
Jak je tomu ve vyspělém světě
A. Hatzis ve své stati nazvané "Greece as a Precautionary Tale of the Welfare State" uvádí odhady velikosti stínové ekonomiky pro různé vyspělé země Evropy a Severní Ameriky pro rok 2007. Dozvíme se zde, že v Řecku měla tato ekonomika dosahovat 25,1 % zdejšího HDP. V Itálii byl podíl na HDP 22,3 %, ve Španělsku 19,3 %, v Německu překvapivě vysokých 14,6 %, v Kanadě 12,6 %, ve Francii 11,8 %, ve Velké Británii 10,6 %, v Japonsku 9 % a v USA 7,2 % a podobně [7]. Jde jak bylo řečeno o odhady, ale nějaká stínová ekonomika je v těchto zemích realitou. A někdo musí v této ekonomice pracovat. Jistě to mohou být jak pracující, kteří kombinují legální práci s prací na černo, ale stejně tak i oficiálně nezaměstnaní. Naopak například v některých severských státech jsou příjemci dávek pokládáni za zaměstnance vlády, což vede k podcenění míry tamější nezaměstnanosti [8].
Německý sociální demokrat Th. Sarrazin se ve své knize "Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc" zabývá i prací na černo. Německo ještě dnes mnoho lidí u nás považuje v lecčems za vzor, a proto je dobré se podívat na černou práci v této zemi. Existují odhady, které tvrdí, že zhruba šestina národního produktu v Německu je vytvořena černou prací [9]. Jinde autor píše, že: „Srovnáme-li transferové příjmy s čistým příjmem plynoucím z jednoduchých a středně náročných zaměstnání na plný úvazek, s úžasem a potěšením zjistíme, že mnoho lidí pro svou obživu pracuje s velkým nasazením, ačkoli by na tom s programem Hartz IV a trochou práce na černo byli mnohem líp. Navíc zjistíme, že tito lidé se navzdory dřině cítí méně znevýhodněni než příjemce transferu odvedle, který má s trochou černoty totéž nebo i víc.“ [10]. A konečně dle autora v Německu jsou dětem příjemců sociální podpory formou příspěvků na bydlení a jiných dávek vyplaceny vyšší částky, než je výše čistých přídavků na děti, v úhrnu se v rámci základního zabezpečení na každé dítě vyplácí 322 eur čistého, nezaměstnaný manželský pár s dětmi tak získá 2 700 eur čistého příjmu a s trochou černé práce si lze přijít až na 3 500 eur [11]. To už nemusím být zrovna málo při srovnání s platy některých profesí. Jinde autor tvrdí, že není třeba pracovat, abychom v Německu pobírali 60 % středního čistého příjmu, o to se postará stát základním zabezpečením [12]. Čili i u našich západních sousedů, kteří si libují v ordnunku je práce na černo zřejmě běžnou realitou. Jiný pramen uvádí, že: „V šedesátých letech však začal hospodářský růst zpomalovat, a přestože se vrátily staré problémy, nová mentalita Němcům zůstala. Nezaměstnaný je často stylizován do role oběti a je třeba mu pomoci. Kvůli velikosti podpory se však stát stává hráčem na pracovním trhu a konkuruje soukromé sféře. Ta má těžké a špatně placené práce dostatek, ale Němec přenechává cizincům i tu běžnou. Sloužit je slovo, které nepatří do německého slovníku. Obsluhovat počítač nebo provést právnickou službu je v pořádku, ale být někomu po ruce?“ [13]. Ovšem i tak platí, že v Německu je nezaměstnanost v porovnání s jinými státy celkem nízká (viz i dále). Podotkněme, že i u nás běžně pracují lidé z východní Evropy na méně placených postech, a to legálně i nelegálně. Opět se nabízí otázka proč brát nějak extra vážně statistiky nezaměstnanosti.
Házení klacků pod nohy
Bylo by chybou se domnívat, že všem skutečně nezaměstnaným (přirozeně vyjma těch, kteří pracují na černo) se pracovat nechce. Jednak zde máme nezaměstnanost spojenou se změnami ve struktuře výroby, kdy se ekonomika snaží reagovat na změny v poptávce spotřebitelů a na to jak podnikatelé objevují a vytváří nové informace. Taková nezaměstnanost je nutná k tomu, aby se udrželo uspokojování potřeb spotřebitelů. Nezaměstnanost vzniká i v době hospodářské krize. Vedle toho zde však máme nezaměstnanost danou i institucionálním uspořádáním společnosti. To si můžeme demonstrovat na příkladu Španělska. Autoři C. C. Carmenes a H. David píší, že "Nezaměstnanost ve Španělsku přesahuje hranici 23 %, z toho více než 50 % mladých lidí je bez práce. Vedle toho, pouze kolem 6 % Němců je bez práce, což je téměř nejnižší úroveň v zemi od sjednocení... Jednou z hlavních odlišností mezi německým a španělským pracovním trhem jsou jejich minimální mzdové tarify. Ve Španělsku, zaměstnanec s minimální mzdou může očekávat výdělek kolem 633 eur za měsíc. Německo, naproti tomu, nemá ze zákona stanovenou žádnou minimální mzdu, vyjma ojedinělých profesí, jakými jsou např. stavební dělníci, pokrývači nebo elektrikáři.“ [14]. Pro negativní dopady minimální mzdy je vhodné si přečíst ve vynikající knize „Ekonomie v jedné lekci“ od H. Hazlitta kapitolu „Zákony o minimální mzdě“ [15]. Nelze zde ani pominout vliv privilegií, které jsou garantovány odbory státem [16].
Nejde však jen o minimální mzdu, své vytvářejí i jiná opatření na "ochranu" zaměstnanců: „Jak praví staré přísloví: „čím dražší si na vyhození, tím dražší si na najmutí“. Jestliže se španělská firma rozhodne propustit zaměstnance, odstupné pro většinu pracovních smluv...je vypláceno ve výši výplaty za 32 dnů za každý rok, kdy zaměstnanec pracoval pro firmu. Ačkoliv tento proces není ani v Německu jednodušší, neexistuje zde žádný právní požadavek na výše odstupného, které musí firma vyplatit propuštěným zaměstnancům.“ [17]. Jaké jsou důsledky těchto státních aktivit? „Každé zboží má svou cenu, dokonce i práce. Pokud je cenám bráněno přizpůsobovat se potřebám trhu, dochází k nerovnováhám. Na trzích práce jsou těmito nerovnováhami nezaměstnaní lidé. Politiky, jakými jsou např. jednotné minimální mzdy a shora nařízené vysoké odstupné, udržují cenu španělské práce nad hranicí potřebnou k vyčišťování trhů.“ [18]. Pro Itálii jiný autor píše, že: „Italský zákoník práce je nastaven na míru stávajícím zaměstnancům. Chtějí-li zaměstnavatelé někoho propustit, pak musí svým zaměstnancům vyplatit odstupné, jež nemá v Evropě obdoby. Proto je tak nesnadné uvolňovat pracovní místa ve prospěch mladých. S možností založit si ihned po škole podnikání jsou na tom mladí Italové ještě hůře. Na přidělení podnikatelské licence se čeká až dvě stě dnů a navíc je zapotřebí počítat s počátečními náklady na úrovni průměrného ročního platu.“. Nepřekvapivě zde autor uvádí 37% nezaměstnanost u lidí mezi 18 a 24 lety [19]. Není divu, že zde bují šedá ekonomika a část lidí pracuje na černo, protože jim nic jiného nezbývá. Trh je robustní a nabízí tedy určitou (dražší a méně efektivní) variantu, jak si poradit s házením klacků pod nohy.
Příklad z USA i s nějakou statistikou uvádí W. L. Reed: "Odborník přes ekonomii práce a publicista (člen IOL) Charles Biard poukazuje na to, že 22 států USA s „právem pracovat“ [jde o alternativu k povinnému členství v odborech, pozn. autora] stále garantuje odborům exklusivní moc zastupovat všechny zaměstnance, ale jen v případě, že pro to volí prostá většina zaměstnanců. Ale i tato relativní svoboda na trhu práce v těchto státech poskytuje některé zajímavé kontrasty v porovnání s 28 méně svobodnými státy, kde se odbory těší daleko rozsáhlejším pravomocem… Wilson shledal, že mezi roky 1970 a 2000 státy s „právem pracovat“ vytvářely pracovní místa dvakrát rychleji, než tomu bylo v Michiganu. Od roku 1977 do roku 1999 rostl michiganský hrubý domácí produkt pouze polovičním tempem v porovnání se státy s „právem pracovat“. Od roku 1978 do roku 2000 byla v Michiganu v průměru o 2,3 procenta vyšší nezaměstnanost. I když nominální hodnota mzdy byla v Michiganu vyšší než ve státech „s právem na práci“, po zahrnutí životních výdajů v Michiganu měla typická rodina ve státech „s právem na práci“ o 2 800 dolarů ročně více v kupní síle. Zatímco podíl chudoby se během posledních třiceti let celonárodně dramaticky snížil, Michigan byl jeden ze sedmi států, kde se zvětšilo procento obyvatel žijících v chudobě (všech sedm států nepatřilo ke státům s „právem pracovat“). Ale v posledních třiceti letech, jak Wilson zdůraznil, státy s „právem pracovat“ vytvořily v tomto segmentu hospodářství 1,48 miliónu pracovních míst, zatímco ostatní státy jich 2,18 miliónu ztratily.“ [20].
Házení klacků pod nohy, které není vidět
Házení klacků pod nohy lze najít i tam, kde to na první pohled není vidět. U nás například téměř milión pracujících ze 4.5 miliónu zaměstnanců vyjíždí denně za prací mimo město či obec, kde má trvalé bydliště, většina z nich však dojíždí do zaměstnání jen v rámci okresu. Další statisíce dojíždí do jiných okresů, ale i krajů [21]. Takové dojíždění však může být poměrně krátké, když je například obec umístěna blízko okresní nebo krajské hranice. Někteří občané okresů Praha-západ a Praha-východ také jezdí pracovat do jiného kraje, ale přitom nemusí jet vůbec daleko. Však také v citovaném článku je uvedeno, že jen přes 300 tisíc lidí stráví na cestě do práce přes hodinu denně [22]. Jde tedy jen o 6.7 % pracujících. Dále se zde píše, že ochota Čechů stěhovat se za prací či dojíždět je malá, řada firem nemůže sehnat v některých místech pracovníky. Dle průzkumu CVVM by nové zaměstnání, které by vyžadovalo denně dvouhodinové dojíždění, přijalo 27 % Čechů, pokud by bylo bez práce. K dojíždění často chybějí ekonomické stimuly, doprava je drahá a příjmy nejsou vysoké [23]. Ekonomické stimuly jsou menší, protože díky daňovým odvodům toho člověk z toho, co odpracuje dostane jen část. Pro příklad při hrubé mzdě 18 tisíc korun jste dostali v roce 2013 čistou mzdu 14 460 korun. Mzdové náklady zaměstnavatele však činily asi 24 200 korun [24]. Čili obdrželi jste necelých 60 % nákladů vašeho zaměstnavatele. U menších platů je to méně (pro 10 000 korun hrubého je to asi 64 %) a existuje možnost si daňový základ snížit, například pokud má člověk dítě. Ovšem to nejsou veškeré náklady zaměstnavatele. Chybí zde náklady na bezpečnost práce a na výkaznictví. I na to musíte zaměstnavateli vydělat, aby vás zaměstnal respektive, aby pokryl tyto náklady a zbyl mu nějaký zisk pro něj samotného. Protože vás zřejmě (vyjma případů charity) nebude ochoten zaměstnávat jen proto, aby sledoval jak jeho bohatství mizí. Dost se tedy naděláte a najezdíte do práce, ale na výplatě to nebude moc patrné. U méně kvalifikovaných pracovníků bude možnost se spolehnout na sociální dávky a nějakou práci na černo docela lákavou perspektivou. Někteří možná skončí jen na sociálních dávkách. Ale dost možná, že i kdyby žádné sociální dávky nebyly, pořád by se mohlo některým občanům kvůli daním vyplatit práce na černo.
To však není vše. Existují i sofistikovanější nástroje, které slouží vědomě či nevědomě k házení klacků pod nohy především chudším pracovníkům. Jde například o zákazy diskriminace. Profesor Epstein k tomu uvádí, že výsledkem zákazu diskriminace (neboli výsledkem působení antidiskriminačního zákonodárství) je nižší nabídka pracovních míst, protože zaměstnavatelé musí používat méně efektivní a méně spolehlivé strategie při najímání pracovníků [25]. Firmám tak zvyšuje zákaz diskriminace náklady, a proto nebudou moci mezní firmy na trhu přežít a budou muset propustit své zaměstnance. Vyšší náklady na najímání práce znamenají, že ti pracovníci, kteří mají diskontovanou hodnotu mezního příjmu (za situace působení zákazu diskriminace) nižší než jsou náklady na jejich zaměstnání, přijdou o práci (nebo ji legálně neseženou) [26]. Nižší diskontovanou hodnotu mezního příjmu mají zpravidla ti pracovníci, kteří nabízejí méně kvalifikovanou pracovní sílu, což jsou často právě příslušníci různých menšin, které měl zákaz diskriminace paradoxně chránit. Samozřejmě je nutné zvážit i další státní regulace, které mají vliv na pracovně právní vztahy. Sám profesor Epstein v rámci své statě například srovnává dopady zákazu diskriminace s institutem minimální mzdy. Antidiskriminační zákony ve formě stejnou mzdu za stejnou práci podobně jako minimální mzda: "...de facto znemožňují pracovníkům z nedominantní skupiny, aby zvítězili v soutěži o volná pracovní místa tím, že budou dotyčnou práci vykonávat za nižší mzdu než pracovníci z dominantní skupiny." Zaměstnavatelé tak budou místo nich mít tendenci sáhnout po zaměstnancích, které lépe znají a od nichž očekávají vysokou produktivitu a nízká rizika [27]. Tito zaměstnanci však stojí samozřejmě více – získávají za situace působení zákazu diskriminace restriktivní cenu (mzdu). Institut minimální mzdy je tak možné chápat i jako nástroj státní diskriminační (vědomé či nevědomé) politiky. Jak je patrné, tak antidiskriminační zákony díky odchodu mezních firem a díky jejich unifikovanému dopadu na zbývající firmy vedou k zúžení výběru optimálního zaměstnavatele pro zaměstnance. Omezují pestrý mix výhod a nevýhod, které zaměstnavatelé jinak nabízejí [28]. K tomu je nutné připočíst i omezení produkce zboží a služeb, které je výsledkem umělého snížení nabídky práce. Výsledkem takových aktivit je také i to, že i etnika, která dříve běžně pracovala [29] dnes pracují jen částečně a jinak končí na sociálních dávkách.
Závěr
Jak je patrné, tak se tento článek opírá o mnohé odhady, což je logické, když se pohybujeme v zóně šedé ekonomiky. Uvedené odhady budou zobrazovat realitu více nebo naopak méně přesně. O to zde však v prvé řadě nejde, protože uvedené odhady nás mají informovat o tom, že existuje něco jako šedá ekonomika, a že někdo v této šedé ekonomice musí pracovat. Je pak otázkou, zda má smysl brát oficiální míru nezaměstnanosti nějak extra rigorózně. Jde většinou jen o méně či více přesné odhady, které se mohou z důvodů nelinearit v lidské společnosti odchylovat tu na jednu, tu na druhou stranu.
[1] Nemyslím zde srovnání cen bydlení z pohledu Prahy anebo Brna, ale mám na mysli srovnání s městy podobné velkosti a významu.
[2] Marek, s. 22.
[3] Ibid, s. 22-23 a s. 25.
[4] Ibid, s. 22-23.
[5] Koldinská, s. 146.
[6] Desetina mladých Čechů nestojí o práci. Jsou zde uvedeny i data k jiným zemím EU.
[7] Hatzis, s. 28.
[8] Scandinavia and the social state.
[9] Sarrazin, s. 144.
[10] Ibid, s. 115. Hartz IV je v podstatě německé sociální zabezpečení (viz anglická wikipedie, heslo "Hartz concept").
[11] Ibid, s. 335.
[12] Ibid, s. 149.
[13] Petr Pietraš: Sociální stát deformuje společenské vztahy. Jde o recenzi knihy německého autora Meinharda Miegela.
[14] Carmenes. Údaj o 50 % nezaměstnanosti mladých je zřejmě přehnaný, protože zřejmě zahrnuje i studenty. Srovnej s Desetina mladých Čechů nestojí o práci.
[15] Hazlitt, s. 129-134.
[16] K tomu viz Olson, zejména s. 197-204.
[17] Carmenes.
[18] Ibid.
[19] Numerato.
[20] Reed.
[21] Vavroň.
[22] Ibid.
[23] Ibid.
[24] http://www.prace.cz/poradna/kalkulacky/vypocet-ciste-mzdy/.
[25] Epstein, s. 91.
[26] Srovnej s Ibid, s. 94.
[27] Ibid, s. 95.
[28] Ibid, s. 93.
[29] Romové jdou do práce.
Prameny:
1. CARMENES, C. C. a DAVID, H. Systematická siesta [online, 2012]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://www.mises.cz/clanky/systematicka-siesta-836.aspx.
2. EPSTEIN, R. A. Právo, ekonomie a politika. Praha: Wolters Kluwer Česká republika – Cevro Institut - Liberální institut 2010, ISBN 978-80-7357-529-8.
3. HATZIS, A. Greece as a Precautionary Tale of the Welfare State. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
4. HAZLITT, H. Ekonomie v jedné lekci. Praha: Liberální institut 1999, ISBN 80-902701-2-3.
5. KOLDINSKÁ, K. Sociální právo. Praha: C.H. Beck 2007, ISBN 978-80-7179-620-6.
6. MAREK, J. aj. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0090-1.
7. NUMERATO, M. Itálie i po volbách zůstane zemí, která není pro mladý [online, 2013]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://humanaction.cz/italie-i-po-volbach-zustane-zemi-ktera-neni-pro-mlady/.
8. OLSON, M. Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita. Praha: Liberální institut 2008, ISBN 978-80-86389-51-6.
9. PIETRAŠ, P. Sociální stát deformuje společenské vztahy [online, 2013]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://www.ceskapozice.cz/magazin/recenze/socialni-stat-deformuje-spolecenske-vztahy.
10. REED, L. W. Odbory značně škodí vlastním členům [online, 2013]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://www.reformy.cz/zpravy/odbory-znacne-skodi-vlastnim-clenum/.
11. Romové jdou do práce? V minulosti běžná věc! [online, 2012]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://www.mises.cz/clanky/romove-jdou-do-prace-v-minulosti-bezna-vec--874.aspx.
12. SARRAZIN, T. Německo páchá sebevraždu: jak dáváme svou zemi všanc. Praha: Academia 2011, ISBN 978-80-200-2018-5.
13. VAVROŇ, J. Za prací mimo obec, kde bydlí, jezdí denně téměř milión Čechů Praha: Právo 2013, č. 169, ročník 23, strana. 1 a 5.
14. Desetina mladých Čechů nestojí o práci [online, 2013]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://www.novinky.cz/ekonomika/303527-desetina-mladych-cechu-nestoji-o-praci.html.
15. Scandinavia and the social state [online]. Dostupný z (přístup XII/2013): http://wiki.mises.org/wiki/Scandinavia_and_the_social_state.