Vyhnání Čechů ze Sudet: 80 let
Úvod
Vyhnání Čechů ze Sudet je poněkud mystickou událostí. Jedni tvrdí, že Čechy nikdo moc nevyháněl. A že pokud někteří lidé odešli, tak šlo jen o státní úředníky, kteří by stejně odešli kvůli své specializaci, a kteří vesměs přišli na svá místa až po roce 1918. Jiní tvrdí, že k vyhnání došlo, a že byly vyhnány statisíce lidí. Jak to tedy bylo? Kolik zhruba těch lidí bylo a kolik z nich bylo úředníků? Jaké byly důvody pro jejich odchod? Nebyly používány negativní pobídky pro „povzbuzení“ k odchodu, jako je třeba násilí? Na to se snaží k výročí 80 let od uvedených událostí odpovědět tento obsáhlý článek.
Vyhnání 1938-1939 obecně
Počty uprchlíků z Německem zabraného pohraničí v letech 1938-1939 nově zhodnotil a vyčíslil historik Jan Benda: „Sumarizace zmíněných početních vyjádření uprchlíků všech národností z česko-moravsko-slezského území obsazeného Německem a Polskem činí 190 961 osob [z toho z Německem obsazených území mělo jít o 171 401 k 1. červenci 1939, z toho bylo 141 037 Čechů, pozn. autora], spolu s uvedeným součtem statistik státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, který obnáší 183 469 jedinců, vychází celkový součet na 374 430 imigrantů všech národností. Víme-li, že úhrn uprchlíků jiné národnosti je roven sumě 31 698 osob. Z obsazeného území Čech a Moravy by tak mělo migrovat 342 732 Čechů. Jako doplnění a podporu tohoto rozboru lze použít memorandum pro ministerského předsedu Eliáše, které uvádělo o něco málo menší čísla, ale rámcově souhlasící. Podle rozkladu přišlo ze Sudet na území protektorátu více než 170 000 uprchlíků a kromě nich 54 000 rodin státních zaměstnanců, což reprezentovalo asi 160 000 obyvatel. Z území připojeného k Polsku se mělo evakuovat více než 22 000 soukromých osob. Celkově se mělo jednat o 352 000 lidí z odstoupeného pohraničí českých zemí“ (1). Zatímco v případě státních zaměstnanců šlo většinou o lidi přišlé po roce 1918 na základě rozhodnutí vlády či zemí, a dost z nich by jistě odešlo do vnitrozemí i s rodinami dobrovolně (např. kvůli specifickým schopnostem, kterým se naučili ve státní službě, poštovnictví anebo na železnici, přičemž německý stát by je stejně nezaměstnal). V případě uprchlíků už to tak neplatí, šlo o starousedlíky anebo lidi, kteří přišli do pohraničí dobrovolně a usadili se zde a pořídili si zde majetek. K 1. prosinci 1938 bylo ve statistice uprchlíků v Čechách a na Moravě zachyceno 145 903 osob z okupovaného pohraničí. Pro příklad podle povolání z nich bylo 4 381 veřejných zaměstnanců (zřejmě obecních úředníků?), 10 173 soukromých zaměstnanců, 1 618 učitelů, 8 704 živnostníků, 5 859 svobodných povolání, 1 340 rolníků, 25 631 dělníků, 13 884 soukromníků (2). V tomto případě jde i o uprchlíky jiných národností a zřejmě i uprchlíky z Těšínska. Češi převažovali zejména v oborech dělnických.
Benda obecně uvádí k důvodům odchodu uprchlíků následující: „ Důvody uprchlíků k opuštění domovů se lišily. U mnohých z nich se před přestěhováním objevily konflikty a pronásledování. Jiní tak učinili z hospodářských a kulturních příčin, ale většina odcházela kvůli obavám a ne skutečným obtížím. Nejvíce skutečných problémů měli příslušníci svobodných povolání a dělníci. Působili totiž často jako spolkoví funkcionáři a byli to často také němečtí socialisté a komunisté. Značné procento mezi nimi zaujímali židé. Prvenství v obavách si udržoval strach z politických obtíží [vlastně politické perzekuce, pozn. autora], na druhém místě to byly obavy z hospodářských těžkostí. Mezi skutečně prokázanými obtížemi převažovaly spíše hospodářské než politické. Většina uprchlíků tak opustila odstoupená území z převážně negativních důvodů. Pětina uprchlíků uvedla v prohlášeních pozitivní – citové důvody (jednalo se především o dělníky a osoby vykonávající svobodné povolání), jako bylo např. odstěhování se z lásky k vlasti…“ (3). Jinde Benda uvádí také, že zatčeni a tvrdě vyslýcháni byli i sokolové, legionáři a politici (4). U dvou prvních skupin muselo jít prakticky převážně jen o Čechy. Dále autor dodává: „Řada utečenců uvedla několik důvodů k opuštění domovů. V jejich případě můžeme proto hovořit o ‚smíšených‘ příčinách. Z pozorování údajů vyplynulo, že u Čechů a židů se jednalo více o důvody hospodářské povahy, kdežto u Němců převažovaly politické pohnutky plynoucí z jejich politického antifašistického přesvědčení. Skutečné obtíže se na základě vyplněných dotazníků objevily nejčastěji u českých uprchlíků 30,91 % (Němci 28,9%, židé 27,13 %). Obavy před obtížemi uvedlo 70,7 % Němců-uprchlíků, 70,6 % židů-uprchlíků, ale jen 35,62 % Čechů.“ (5). Benda ovšem upozorňuje na to, že se v důvodech útěků mohly hlavní příčiny zamlžovat – třeba obavy z násilí, které se sice už nekonkretizovalo, ale v dobovém ovzduší strach z něho naléhavě působil (6). Jak je patrno, tak nelze říci, že by nebyli uprchlíci, kteří by neodcházeli z důvodů násilí a politické perzekuce případně pod hrozbou stran tohoto násilí či perzekuce ze strany sudetských Němců či říšských orgánů. Nějaké problémy mělo skoro 31 % českých uprchlíků, a pokud vezmeme údaj o tom, že z Německem obsazených území mělo jít o 141 037 českých uprchlíků k červenci 1939, tak jde asi o 43 tisíc lidí. Nevíme přesně, kolik z nich odešlo kvůli násilí a politické perzekuci čili z politických důvodů. Víme jen, že u Čechů spíše se jednalo více o důvody hospodářské povahy. Termín ‚spíše se jednalo více‘, nelze vnímat ve smyslu byly zde velké rozdíly mezi těmito dvěma důvody. Pravděpodobně muselo jít o tisíce či možná i 10, 20 tisíc lidí. Dále pokud sudetští Němci ztloukli v nějaké obci anebo městě nějaké Čechy, a jiní Češi se rozhodli pod dojmem z této události odejít do vnitrozemí, je možné toto rozhodnutí považovat za plně dobrovolné? Nejspíše ne.
Další problém představují židé (židé s malým ‚ž‘ totiž představují náboženskou komunitu a nikoliv národnostní komunitu, ta se píše s velkým ‚Ž‘), někteří z nich se totiž hlásili k české národnosti. Ba dokonce se jich k české národnosti hlásilo mnoho! V Čechách 49,9 %, k německé 34,63 % a k židovské 14,6 %. Na Moravě šlo o tato čísla 15,1 %, 34,85 % a 47,84 %(7). Jistě nebude daleko od pravdy to, že nejspíše židé bydlící v převážně českých oblastech se častěji hlásili k české národnosti a židé bydlící v převážně německých oblastech se hlásili častěji k německé národnosti. Tj. českých židů ze Sudet nemuselo být de facto mnoho. Ovšem problém je, že v Sudetské župě (a v dalších německých záborech) se ocitly i oblasti převážně česky osídlené. "Česká národnostní menšina tvořila kompaktní národnostní celky na Mostecku, v Podještědí, v Pojizeří a především v obvodu opavského vládního presidenta, kde žilo více než 161 000 Čechů a české obyvatelstvo dosahovalo nadpoloviční většiny ve dvou tamních okresech: v Bílovci a Zábřehu." (8). Z Německem obsazených území mělo přijít k 1. červenci 1939 18 673 židů. Pravděpodobně tedy nějaká menší část z nich se hlásila i k české národnosti.
Situace v pozdější době
Ralf Gebel ve své knize “Domů do říše: Konrád Henlein a Říšská župa Sudety (1938-1945)” píše, že: “…mezi říjnem 1938 a březnem 1940 sice nedocházelo k ‚masovému vyhánění Čechů ze sudetoněmeckého území‘, že ale až do roku 1945 byli stále znovu Češi vyháněni a že cílem politiky prováděné vedením sudetské župy bylo tam žijící Čechy co nejrychleji ‚germanizovat‘, nebo odtamtud vyhnat. Během války nebyl tento záměr systematicky naplňován. Bude ale názorně ukázáno, že se diskutovalo nejen o tomto cíli. Navíc byly v tomto směru podniknuty četné konkrétní kroky.“ (9). Gebel uvádí několik případů vyhoštění Čechů ze Sudetské župy. Dokument pocházející z Úřadu říšského protektora v Praze z první poloviny roku 1941 uváděl, že počet vykázaných z hraniční zóny výrazně narostl a těchto lidí bylo kolem 400. Doba, v níž došlo k tomuto nárůstu, zůstává nejasná, protože uváděné číslo není možné chápat jako celkový počet všech od října 1938 do roku 1941 vyhnaných Čechů. Tento dokument uvádí, že se jednalo také o Čechy usazené v pohraničí před rokem 1918. Dále vládní prezident v Opavě dokonce svým landrátům dovolil, že měsíčně moho vyhostit maximálně 3 až 4 Čechy (10). Vládní obvod Opava měl celkem 16 landrátů (okresů) a dost silnou českou menšinu. Pokud budeme počítat s vyhoštěním tří Čechů z každého landrátu za měsíc. Tak dojdeme k teoretickému číslu 576 osob za rok.
Dále: „Od 20. července do 17. října 1939 bylo jen z Liberce a okolí ‚místními úřady‘ vyzváno 132 Čechů, ‚aby opustili tamní oblast a přemístili se na území protektorátu‘…‘Ve větším počtu případů byla tato vyhošťovací opatření prováděna tak, že v úvahu přicházející osoby byly shromážděny v prostorách policejního ředitelství v Liberci a odtud byly v doprovodu bezpečnostních orgánů odvezeny v nákladních vozech na četnickou stanici v Turnově, kde byly předány orgánům protektorátním. V mnoha případech jim byl vyhošťovací výměr předán teprve na této četnické stanici. Podle údajů, které příslušné osoby sdělily při svém převzetí protektorátními orgány, se téměř bez výjimky jedná o osoby, které v obcích, jež musely opustit, byly usazeny po dlouhou dobu (mnohdy nepřetržitě od narození) a údajně v nich měly domovské právo. Většinou, jak uváděly, byly přinuceny k tomu, aby opustily svá bydliště a zaměstnání bez toho, že by jim byla přiznána přiměřená lhůta k vyřešení jejich osobních a majetkových poměrů, ačkoliv někteří z nich tam vlastnili také nemovitý majetek. Své jmění a kusy majetku musely z velké části zanechat ve svých bydlištích. Těmito opatřeními byly v několika případech postiženy celé rodiny.“ (11). Pochopitelně zanechaný majetek byl za často sudetskými Němci ukraden.
Dále platilo, že: „Čechům, kteří krátce před a po připojení uprchli do vnitrozemí, mělo být v návratu, pokud o něj po uplynutí pro ně mimořádně nejistých a nebezpečných prvních týdnů usilovali, bráněno. Okresní vedoucí ve Stříbře vydal svým místním vedoucím k tomuto účelu následující nařízení: ‚Pokud by se měli Češi vrátit, vysvětleme jim, že jsou u nás nevítanými hosty a že vedoucí místní skupiny jim nemůže nic garantovat.‘ Tento ‚recept‘ se již ‚osvědčil‘. Je také doloženo, že Čechům byl návrat na sudetoněmecké území odpírán, protože po svém útěku před postupujícími německými oddíly překročili nové hranice údajně neoprávněně a bez potřebných dokumentů.“ (12). Další informace poskytují zprávy českých okresních úřadů podávané zemským úřadům do Prahy a Brna. V těchto zprávách můžeme stále znovu číst o excesech sudetoněmeckého obyvatelstva vůči Čechům, kteří byli provokováni a nuceni k přesídlení do vnitrozemí. Nešlo ale vždy o shora řízenou politiku. Konečně uveďme ještě tento poznatek: „…během událostí 9. listopadu 1938 nezvaných později jako ‚křišťálová noc‘ nedocházelo jen k excesům vůči Židům, nýbrž také vůči Čechům. Volání jako ‚pryč s Čechy‘ byla na denním pořádku. Jiné heslo znělo: ‚Nejdřív Židé, pak Češi.‘ V Duchcově a brzy poté i v dalších místech byly vytvořeny ‚větší oddíly mladých buršů‘, kteří táhli městy a útočili na majetky Čechů. Jako důvod takovýchto činů udávali, že Češi společně s Židy pracovali proti třetí říši. Podle výpovědi K. H. Franka bylo cílem tohoto ‚rabování a … ničení českých a židovských obchodů vyčištění oblasti od těchto lidí‘.“ (13). Jan Benda ve své obsáhlé knize zmiňuje vypovědění 110 rodin z Hlučínska a vypovídání českých zemědělců v sousedství plzeňského okresu (14).
Vyhnání konkrétnější příklady
Tyto obecnější informace považuji za nutné doplnit konkrétními událostmi či aspoň nastíněním dobové atmosféry. Do určité míry je totiž jisté, že odchod Čechů do vnitrozemí ze Sudetské župy (i z jiného záboru) byl „povzbuzován“ negativními pobídkami v podobě násilností, vyhrůžek, kraválů, útoků a krádeží. Tedy věcmi, které nedokáže dobře žádná statistika zachytit. A které plasticky doplňují tehdejší události. Použil jsem výhradně materiály vydané v novější době.
V dějepisné literatuře existuje řada případů násilných útoků (nebo vyhrožování) na Čechy v Sudetech po Mnichovské dohodě. Porůznu se dají najít zejména v dějinách jednotlivých měst a obcí. Uvedeme zde některé z těchto případů. V dějinách města Duchcova (byla zde velká česká menšina) se lze například dočíst, že: „Německou euforii z vítězného obsazení pohraničí provázela vlna veřejných útoků proti českým a židovský obyvatelům, kteří setrvávali na anektovaném území. Výpady proti Čechům v Duchcově probíhaly ještě před příchodem wehrmachtu, kdy Němci vtrhli do téměř výhradně česky osídlené hornické kolonie Podmokelských domků. Pouliční násilnosti pokračovaly i v následujících dnech.“ (15). Nepokoje vyvrcholily na počátku listopadu roku 1938. V dnech 9. a 10. listopadu se v Duchcově shromáždily ozbrojené skupiny německé mládeže a ordnerů a došlo k poškozování českého a židovského majetku. Útočníci vykřikovali protičeská a protižidovská hesla. Byla vytlučena okna hostince Austria na Mosteckém předměstí a útočníci házeli kameny na Podmokelské domky. Dle jedné vzpomínky útočníci rozbíjeli české obchody a hostince a v hostinci Austria rozbořili i kamna. Kamení házeli i na Podmokelské domky. Navíc řada osob byla odvlečena ze svých domů a internována. Útoky byly především dílem místních Němců. (16). Samozřejmě asi není překvapivé, že řada českých obyvatel Duchcova odešla do vnitrozemí. Někteří jistě pod dojmem těchto útoků a ze strachu před nimi. Podle odhadu zdejšího děkana mělo ve městě zůstat asi 2500 Čechů (17). Přičemž roku 1930 zde bylo z 13 040 obyvatel Čechů 6 285 (18). Zdaleka ne všichni z nich byli po roce 1918 dosazení úředníci, pošťáci anebo železničáři, což dokazuje i to, že v prosinci 1938 místní noviny Duxer Zeitung vyzývaly německé živnostníky, aby převzali opuštěné české nebo židovské obchody a dílny ve městě. Fyzické útoky proti Čechům pokračovaly dále. Například vznik Protektorátu Čechy a Morava „oslavili“ někteří sudetští Němci tím, že české horníky na dole Alexander v Hrdlovce u Duchcova hned po vyfárání a odchodu z dolu zlynčovali (19).
V dějinách Nového Jičína se lze dočíst, že po odchodu státních zaměstnanců, dělníků ze státní tabákové továrny a mnoha soukromých podnikatelů zůstala ve městě ze 4 236 Čechů (k roku 1930, kdy město mělo asi 14 tisíc obyvatel) jen asi tisícovka – většinou dělníci a drobní živnostníci (20). Jak je vidno, ani v tomto případě neodcházeli jen státní zaměstnanci. V prvních dnech po obsazení nebyl život české menšiny záviděníhodný. Češi byli vystaveni někdy i teroru zfanatizovaných ordnerů, kteří si pořídili i černou listinu, seznam těch Čechů, s kterými si to chtěli po svém vyřídit. A jen zásluhou rozumnějších, liberálnějších Němců k tomu nedošlo (21). Je dost pravděpodobné, že někteří Češi odešli právě z důvodu násilí anebo strachu z násilí. Existovala i jiná možnost, jak se Čechů ve městě zbavit. Tentokrát však šlo již o plánovanou a oficiální činnost. Německá radnice zde realizovala postupnou likvidaci českých obchodů a živností tím, že posílala majitele na nucené práce do továren v Novém Jičíně anebo rovnou do říše, případně jim omezovala dodávky potřebného zboží či materiálu, což v přídělovém válečném hospodářství bylo zcela snadné (22). V případě nutnosti odejít do říše se tak město daného českého živnostníka de facto elegantně zbavilo. Další metodu, jak se zbavit Čechů, používal pracovní úřad, který si české dělníky neustále předvolával a posílal je neustále na nucené práce do ohrožených míst, kde někteří Češi z Nového Jičína našli dokonce smrt. Postiženy byly hlavně mladší ročníky, které v rámci jednoročních pracovních povinností byly přidělovány k Todtově organizaci a k Technishe Nothilfe, které často působily v blízkosti front (23). Kolika lidí se tyto praktiky týkaly, ovšem zřejmě známy nejsou.
V Liberci Češi, Židé a němečtí antifašisté prožívali trpké chvíle: Děli se zde následující věci: „Německé sociální demokraty a komunisty honili henleinovci ulicemi, nutili je věšet si na krk tabulky s nápisem ‚Jsem zrádcem národa‘. Z Liberce odcházeli především Češi, téměř veškerá inteligence, státní zaměstnanci, úředníci, učitelé, někteří živnostníci i dělníci. Opuštěné byty, ale také příbytky ještě obydlené, plundrovali násilníci se zbraněmi v rukou. Tyto nájezdy však pokračovaly i po vstupu německých vojsk do města, takže proti nim pak zasahovala německá policie a v Liberci a Jablonci nad Nisou zatkla na dvě stovky pachatelů.“ (24). Za takové situace lze předpokládat, že část českých obyvatel města neodešla ani tak dobrovolně jako pod vlivem těchto událostí. Opět zde vidíme odchod i živnostníků a dělníků, o kterých nelze říci, že jejich pracovní místa byla dána československou státní správou daného území. Navíc Liberec měl už v 19. století určitou českou menšinu, byli zde čeští starousedlíci. V dějinách Teplic se lze dočíst následující: „Říjnové dny roku 1938, v nichž byly realizovány závěr Mnichovské dohody, patřily k nejtěžšímu období života českých obyvatel. Naopak naprostá většina německých občanů se opájela vítězstvím, připravovala se na uvítání německé armády a ordneři SdP začali hon na antifašisty, české a německé sociální demokraty a komunisty. Ještě před příchodem wehrmachtu bylo v Trnovanech zatčeno zásluhou horlivého funkcionáře SdP Huberta Pfeifera na 70 Čechů.“ (25). Roku 1938 se do České Třebové přestěhoval jistý krejčí Miroslav Dušek a rodinou, který bydlel v převážně německém Lanškrouně. Důvodem bylo to, že česká krejčovská firma neměla v tomto městě za nových pořádků perspektivu, ovšem dalším důvodem bylo to, že se tam Duškovi necítili již bezpečně (26). Čili zde máme smíšený důvod, o kterém píše výše Benda.
Krvavé Bulhary
Velmi zajímavé svědectví pochází z jihomoravské obce Bulhary (okr. Břeclav), tehdy převážně německé s názvem Pulgary (Pulgram). Český nájemce zdejšího dvora Lubomír Fischer ve své výpovědi uvedl, že byl 8. října 1938 navštíven čtyřmi ordnery. Nešlo však o moc přátelskou návštěvu. Fischer byl jedním ordnerem vystrčen z kanceláře ven na nádvoří, kde již v tu dobu čekalo již několik desítek osob pocházejících z obce Bulhary. A: „Na tomto nádvoří byl Fischer několika ordnery, jakož i místními občany krvavě ztýrán, takže utrpěl mnoho krvavých oděrek na hlavě a na celé tváři a mnoho modřin na celém těle. Rovněž adjunkt Jaroslav Srovnal byl na tomto nádvoří krvavě ztýrán, a to jak ordnery, tak i místním obyvatelstvem. Po dostavení se pravidelného německého vojska byli Fischer a Srovnal odvedeni do místní kanceláře, kde byli ponecháni pod přísným dohledem celou noc na 9. 10. 1938. Po celou noc k nim přicházeli němečtí důstojníci i vojáci, kteří se na nich dopouštěli různého násilí, jako políčkování, kopání apod.“ Ráno byli postaveni ke zdi před vojáky s puškami a museli křičet ‚Heil Hitler‘ a u toho hajlovat. Později po výslechu na gestapu v Mikulově se oba dostali opět do Bulhar, kde žádal Fischer vydání svého automobilu, což se mu posléze podařilo, ale: „… když vyjeli autem ze dvora na náves uvedené obce, spatřil stát podél silnice zástupy vesničanů, z nichž každý držel v ruce nějakou hůl a při projíždění tloukli těmito holemi oba jmenované, neb auto Fischera jest zcela otevřené a podle rozkazu německého důstojníka museli obcí projíždět zvolna.“. Něco podobného se opakovalo i za vesnicí, tentokrát šlo o házení kamenů. Fischer nakonec auto musel nechat v Břeclavi bez benzínu a poškozené, celkem přišel o majetek za 308 tisíc Kč. Zranění jeho a Srovnala se ukázala (naštěstí) jako lehčí (27). To jistý pan Benada z Bulhar dopadl znatelně hůře. Byl chycen, shozen, zkopán, bit holemi. Jeho manželku Marii jeden Němec chytnul a hodil ji na zahrádku, tak že si vykloubila ruku v rameni, načež ji začali „…tak strašně třískat a bit, až sem nevěděla o světě. A mojeho muža dobili také. Měl kdejakú kosť popřeráženú, potlučenú, rok mně tady ležel.“ Benadová skončila se třemi přeraženými žebry, ale naštěstí ji jiní Němci pomohli. Bití neunikla ani dcera paní Benadové (28). Těch zbitých Čechů zde bylo více, a to včetně žen. Ordneři zároveň i kradli, podle Benadové: „Celé fůry nalámali – my jsme měli tři měřice kukuřice tady za dědinú, no a jeden z nich pár dní předtým, než došli Němci, zapřáhl krávy a nalámal plnú fúru turkyně a odvezl ju do hospody na dvůr… Tady jsme měli takový malý kredenc. Tam byly v hrnečku peníze za pšenicu, co sme zavezli do Podivíny. Ty zmizely… Došli sem večer, měli sme čtyři veliké prasnice, jedna se měla za čtrnáct dní oprasit a ještě jedno prase padesátikilové, to nám všecko sebrali. Měli sme vyšustěnú turkyň na kopečkách, tak tú potom taky vybrali na vůz a odvezli pryč. Husy sebrali, měla sem tenkrát ale jedenáct húsat… a pak nám zebrali aji pole…“ (29). Henleinova SpD zde dostala již roku 1935 545 hlasů z 577 německých hlasů (30). Nelze se moc divit, že za takovýchto podmínek odsud část Čechů odešla, nazývat to dobrovolným odchodem by bylo dost cynické.
Kronikář Josef Schöler v kronice města Smržovky (okres Jablonec nad Nisou) pro rok 1938 popisoval útěk Čechů a židů z města v září a říjnu 1938. Někteří Češi, kteří byli státními zaměstnanci odešli na příkaz svých nadřízených úřadů, jiní odešli z vlastní iniciativy, ze strachu co se bude díti. V pojednání Jan Šádka nazvané Školy s českým jazykem vyučovacím v obvodu landrátu Jablonec nad Nisou se zvláštním důrazem na soudní okres Tanvald v období Sudetské župy, se píše, že v soudním okrese Jablonec n. N. a Tanvald došlo po Mnichovu k celkovému poklesu počtu obyvatelstva, takřka výlučně na úkor Čechů a německých antifašistů. Došlo téměř k úplnému odchodu státních úředníků a dalších profesí, které se vznikem Československa přišly do pohraničí. Učitelé pak odešli z Tanvaldska bez výjimky. Avšak: „Národnostní rozbroje, i na jinak klidném Tanvaldsku, se začaly množit a objevily se první násilnosti. Četné, zejména lépe situované rodiny, odstěhovaly své děti a ženy již v průběhu léta 1938 dále do vnitrozemí republiky. Hromadné opouštění československého pohraničí nastalo však i na Tanvaldsku až po vyhlášení Mnichovské dohody, na začátku října 19389. Jistou zvláštností zde bylo to, že řada českých rodin hledala útočiště v blízkých, jen několik kilometrů vzdálených ryze českých Velkých Hamrech, Plavech nebo ve Zlaté Olešnici, o kterých se nepředpokládalo, že budou připojeny k Sudetské župě. Ze žádných věrohodných podkladů však nelze doložit, že se tehdy jednalo o masové vyhánění českého obyvatelstva. Četné osoby a jejich rodiny se však i na Tanvaldsku musely právem cítit okupací ohroženy a v podstatě před příchodem německé armády doslova uprchly. To se týkalo nejen Čechů, ale i antifašistických Němců.“ (31). Jak je patrné, tak i na klidném Tanvaldsku s poměrně malou českou menšinou došlo k nějakým násilnostem a panoval zde strach před příchodem německé armády. I když nešlo o žádné masové vyhánění, nelze zde hovořit jen o dobrovolném odchodě. A to šlo jen o jeden malý a klidnější soudní okres. Tato citace nás vede k tomu, že je potřeba si uvědomit i to, že už doba před zářím 1938 byla v pohraničí dost divoká, a také mohla mýti vliv na to, že se někteří Češi (a jiní) rozhodli krátce po Mnichovu k útěku. Pro příklad toto stojí v jedněch dějinách Trutnova: „Německých provokací přibývalo – veřejné hlasité hajlování, různé potyčky a napadání českých obyvatel. Demonstrativní německé srazy nevěštily vůbec nic dobrého. Na 1. máje 1938 hlučně pochodovalo Trutnovem na 20 000 henleinovců. Docházelo i k větším osobním útokům, např. 29. srpna v Libči na české a slovenské dělníky, kteří tu pracovali na stavbě protiněmeckých opevnění. Po Hitlerově projevu 12. Září teror zesílil. V Bavorsku byl 17. září na příkaz Hitlera vytvořen sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Freikorps), jehož příslušníci přecházeli československou hranici a prováděli na Trutnovsku diverzní činnost spojenou už se střílením a zabíjením. 20. Září byla vypálena celnice v Horní Malé Úpě... Po Mnichovu následoval hromadný strastiplný útěk Čechů z pohraničí. Často už na poslední chvíli prchali zachraňujíce mnohdy jen své životy a skrovný majetek.“. Na celém tehdejším okrese zůstalo Čechů jen 2 700 (32). Prostě jak tvrdil K. H. Franka cílem „rabování a … ničení českých a židovských obchodů vyčištění oblasti od těchto lidí.“ (viz výše).
Mostecko
Vraťme se však ke konkrétnějším událostem. Třeba v případě Mostecka, kde žilo mnoho Čechů a místy zde tvořily i většinu a žili zde jako starousedlíci (již roku 1880 uvádělo skoro 8 % obyvatel v politickém okrese Most češtinu jako obcovací jazyk, roku 1921 se zde hlásilo k české národnosti 40,6 % obyvatel a v soudním okrese Most se k české národnosti hlásilo po vzniku republiky 46,5%). Pamětník F.S. vzpomíná na útěk Čechů z Mostu :„Rozhodnutí o okupaci se osudově dotklo i rodin zdejší menšiny. Ve spěchu na poslední chvíli se pokoušely celé rodiny odtud uprchnout do vnitrozemí před řáděním nacistických fanatiků. Železnice a silnice, jako jediné únikové cesty, byly přecpány uprchlíky. Nedostávaly se kryté železniční vagóny a tak kdo měl štěstí, musel vzít za vděk otevřeným železničním vozem-uhlákem, kam se snažili poskládat svůj skromný zachráněný majeteček. Cesta pak dále pokračovala za sychravého počasí a za těchto podmínek odtud utíkala i naše rodina. Za stísněných podmínek opouštěli své domovy jen s tím nejdůležitějším, pokud se jim to vůbec podařilo zachránit a utíkali do vnitrozemí. Zde hledali útočiště u příbuzných, u známých, prostě u toho, kdo byl ochoten pomoci“ (33). Byla zaznamenána i tato vzpomínka Václava Rendla z Braňan: „Otec byl havířem na dole v Mostě. Bydleli jsme v Braňanech u Mostu. V říjnu jsme byli v noci vyhnáni. Vzít jsme si mohli to, co jsme uvezli na vozíčku (tři osoby celkem 70 kg, a to jen nejnutnější prádlo a peřinu). O vše ostatní jsme přišli.“ (34). Dále: „Množily se případy, kdy Němci násilně vtrhli do domů svých českých sousedů. Po válce vypovídal u MLS Most napadený horník František Ubl z Dolního Jiřetína: ‚(…) dne 28. října 1938 před 10 hod. večerní vpadla do mého bytu tlupa 9 Němců, všichni z Jiřetína. Včele tlupy byl Martin Schmerz, dále v této tlupě byl vyšetřovaný Bedřich Hampl, Pavel Folda, Hamrle, zemřelý Mathias a Lim a další vesměs z Dol. Jiřetína. Ležel jsem v posteli, oni mi nařídili, abych se oblékl, pak mě vytáhli ven a musel jsem s nimi jíti do kaštanové aleje na silnici Jiřetín-Komořany. Tam do mě všichni tloukli. Všichni mě uhodili pěstmi do obličeje a skopali mě, až jsem zůstal ležet. (…)‘ Miroslav Kindl vzpomíná, že ‚…ihned v den obsazení našeho území německou armádou, mohli němečtí občané beztrestně po dobu 24 hodin si vyřizovat „své účty“ s českými občany. V Komořanech se vytvořila horda německých výrostků, která zmlátila každého Čecha, kterého chytili v uvedený den venku na ulici.‘ Na konci října došlo k zatčení 10 Čechů v Souši, dokonce někteří byli zatčeni již podruhé. Tentokrát jako záminka posloužil přeříznutý kabel u ruského hřbitova, který sem položil Wehrmacht po obsazení. ‚Němci chtěli za každou cenu a při každé příležitosti ukázat svoji fyzickou převahu, kterou si vynucovali násilím, zastrašovali a zotročovali české lidi, nervově je ubíjeli …‘ 2. listopadu 1938 bylo zatčeno bez udání důvodu 11 mužů z Louky, 7 Čechů a 4 němečtí sociální demokraté, po třech týdnech strávených ve vězení byli opět propuštěni na svobodu. O protičeských útocích na okupovaném území se zmiňuje okresní úřad v Lounech ve své zprávě ze 7. listopadu 1938: ‚Bezohledné, brutální a brachiální zacházení s českými lidmi děje se právě tzv. ordnery, kteří vracejí se k známému způsobu svého počínání, kdykoliv zůstanou bez dozoru říšsko-německého vojska nebo jiných oficiálních říšsko-německých orgánů.‘.“ (35) Kolik z okresu Most odešlo vlivem takovýchto násilností, vyhrožování násilím a dobrovolně Čechů? Citovaná práce uvádí, že: „Při určování počtu Čechů, kteří v souvislosti se záborem odešli do vnitrozemí, narážíme na nedostatek pramenů. Úřad pro péči o uprchlíky vedl sice podrobnou statistiku o počtu uprchlíků v jednotlivých okresech, avšak neuváděl, kolik uprchlíků přišlo z určitého okresu v zabraném území. Porovnáním údajů ze sčítání obyvatel v roce 1939 zjistíme, že [okres, pozn. autora] Most vykazoval o 20 085 méně Čechů oproti roku 1930. Absolutně se jedná o jeden z největších úbytků Čechů v pohraničí, avšak relativně, tj. poměr úbytku obyvatelstva mezi roky 1930 a 1939, byl průměrný. Podle situační zprávy z 7. března 1939 odešlo ze samotného města Mostu do 10. ledna 1939 okolo 2500 Čechů. Je zřejmé, že nacistické sčítání obyvatelstva nebylo prováděno přesně, resp. že úmyslně počet Čechů snižovalo.“ (36)
A tak by se dalo ještě dlouho pokračovat!
(1) Benda, s. 136, 130 a 131. Nejde o úplně tvrdá data, ty nikdo dnes nezná.
(2) Tamtéž, s. 138.
(3) Tamtéž, s. 139.
(4) Tamtéž, s. 138.
(5) Tamtéž, s. 140.
(6) Tamtéž, s. 140. K tomu viz dále.
(7) Beneš, s. 58. Přesněji šlo o československou národnost.
(8) Tamtéž, s. 137.
(9) Gebel, s. 212.
(10) Tamtéž, s. 213.
(11) Tamtéž, s. 213.
(12) Tamtéž, s. 214.
(13) Tamtéž, s. 215. Gebelova kniha se zabývá i plány sudetských nacionálních socialistů na Tschenfrei Sudety. Lze ji jen doporučit.
(14) Benda, s. 135.
(15) Wolf, s. 253-254.
(16) Tamtéž, s. 255.
(17) Tamtéž, s. 255.
(18) Německá wikipedie, heslo „Duchcov“.
(19) Wolf, s. 256. K Duchcovu a okolí jsou zajímavé i tyto vzpomínky: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/vyhnani-cechu-z-pohranici-vzpominky-hranicaru-viii-cast.html. Zajímavé jsou zde především vzpomínky Vratislava Chládka.
(20) Jurok, s. 268.
(21) Tamtéž, s. 268-269.
(22) Tamtéž, s. 269.
(23) Tamtéž, s. 269.
(24) Melanová, s. 298.
(25) Kilián, s. 278.
(26) Šebela, s. 10.
(27) Kordiovský, s. 237-239.
(28) Tamtéž, s. 239-240.
(29) Tamtéž, s. 240.
(30) Tamtéž, s. 240.
(31) Bitman, s. 39.
(32) Just, s. 89 a 191.
(33) Mocová, s. 114. K národnostním údajům viz strany 18 až 20 této práce. Nutno podotknout, že statistika obcovací řeči za starého Rakouska moc nic o národnosti neříká, protože jednak běžně používaná řeč se mohla od národnosti lišit, za druhé zaměstnavatelé často požadovali po dělnicích, aby se hlásili k německé obcovací řeči (což je dobře doloženo) a zřejmě i živnostníci se přizpůsobovali svým zákazníkům, za třetí část obyvatel se chovala prostě oportunisticky a hlásila k řeči toho, kdo zrovna vládl. Uvedený údaj tedy není dost dobře srovnatelný s údaji z dob ČSR. Lze se domnívat, že českých obyvatel bylo na Mostecku více než by odpovídalo 8 %.
(34) Tamtéž, s. 115.
(35) Tamtéž, s. 117-8.
(36) Tamtéž, s. 114.
Literatura:
• BENDA, J. Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939. Praha: Karolinum 2013, ISBN 978-80-246-2119-7.
• BENEŠ, Zd. aj. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha: Gallery 2002, ISBN 80-86010-60-0.
• BITMAN, J. Jak jsme žili na Smržovce a v okolí ve 20. Století. Smržovka: Město Smržovka 2006, ISBN 80-901972-9-9.
• GEBEL, R. „Domů do říše“: Konrád Henlein a Říšská župa Sudety (1938-1945). Praha: Argo 2018, ISBN 978-80-257-2468-2.
• JUROK, J. aj. Nový Jičín. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2011, ISBN 978-80-7422-078-4.
• JUST, An. Z historie Trutnova trochu jinak: slovem i obrazem: 1260-2010. Olomouc: Poznání 2009, ISBN 978-80-86606-90-3.
• KILIÁN, J. aj. Teplice. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2015, ISBN 978-80-7422-339-6.
• KORDIOVSKÝ, E. Bulhary na Břeclavsku v říjnu 1938: K 70. Výročí mnichovského diktátu. In. Vlastivědný věstník moravský, ročník LX, 2008, sešit 3.
• MELANOVÁ, M. aj. Liberec. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2017, ISBN 978-80-7422-484-3.
• MOCOVÁ, J. Vývoj politického okresu Most v roce 1938 se zaměřením na národnostní poměry (Rigorózní práce). Praha: Univerzita Karlova v Praze - Filozofická fakulta 2009. K dohledání na internetu.
• ŠEBELA, M. Zmizelá Česká Třebová III. Ústí nad Orlicí: Oftis 2008, ISBN 978-80-7405-030-5.
• WOLF, J. aj. Duchcov. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2013, ISBN 978-80-7422-253-5.